O skřítcích v době karantény

Když jsem je zahlédl poprvé, myslel jsem, že mám halucinace. Seděli tři v rohu obývacího pokoje, kde jsem až na zřídkavé výjimky strávil poslední měsíc a půl, velcí asi jednu píď, jak se na pidimužíky sluší, podobní jeden druhému a třetímu jako vejce jiným dvěma vejcím, a zdáli se být zasmušilí. Prostřední občas předpisově zakašlal do loketní jamky. Když si všimli toho, že je sleduji, tiše vzdychli, rozplynuli se a ponechali mě o samotě s neodbytnými otázkami.

Na internetu jsem se dočetl, že v době dlouhodobého nuceného pobytu ve vnitřních prostorách nejsou podobné výstřelky mysli ničím výjimečným. Zavření lidé např. hovoří nejen se svými psy, kočkami či rybičkami v akváriu, jako tomu bývá jindy, ale často i s květinami na okenním parapetu, s čajovou konvicí, prababičkou na dobové fotografii či s dávno prázdnou lahví od silvestrovského šampaňského. Lidská mysl je v takové situaci z naklonovaných dnů otupělá jen zdánlivě, ve skutečnosti je naopak zjitřená z nedostatku podnětů, takže si vymýšlí, představuje a fantazíruje. Vytvořit tři maličké neexistující postavy v koutě obýváku je pro ni hračkou. "Dokud mluvíte vy na ně a nepromlouvají oni k vám, je to zcela normální," říkal v televizi jistý psychiatr s tikem ve tváři, pokud se mi tedy taky jenom nezdál.

Nedělní miniglosy č.538

Naše putování krajinou koronavirové epidemie mi poslední dobou připomíná šněrování nočního opilce po silnici od pangejtu k pangejtu: Poté, co poddanstvo pod svištěním biče se skřípěním zubů pochopilo, že chodit se teď smí výhradně vlevo, teď dříve nekompromisní hlasy připouštějí, že vlastně není žádný problém pošpacírovat se i pěkně prostředkem silnice a občas klidně i na jejím pravém okraji, protože si stejně nejsme jisti, po které straně silnice se v této krajině jezdí, a kde je tedy pro nás jako pro obyčejné chodce větší nebezpečí, že nás smete projíždějící kamion. Ještěže i v této veskrze nejisté době existují některé nenápadné jistoty, jako např. že v neděli na tomto blogu opět vyjdou Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a které si můžete přečíst, ať už právě nesmíte vyjít ani sami s odpadky před branku, nebo se naopak se skupinou rozverných přátel chystáte zajet si levně nakoupit do Německa. I dnešní 538. číslo má rozhodně ctižádost své stálé, občasné i náhodné čtenáře potěšit a snad občas i rozesmát, jako to dělá už více než 11 let.

Virové proměny Prahy

Za těch 11 let, co bydlím v Dobřichovicích, odhaduji počet cest do Prahy a zpět asi tak na 3000, spíš víc. Přesto jsem si při té dnešní připadal nervózní, jako by šlo o premiéru. Není divu - Prahu jsem naposledy navštívil 10. března, když jsem se tam byl podívat na báječnou výstavu fotografa Martina Stranky. Tehdy se Praha ještě zdála být normálním městem, pak se ale z normálního města hbitě rekvalifikovala na doupě virového ďábla, aspoň tedy podle našich krvežíznivých médií. Celou dobu nouzového stavu jsem poctivě dodržoval různá omezení, byť mi řada z nich připadá nesmyslná, takže cesty do Prahy jsem si odpustil. Teď už ale nazrála doba, abych si konečně po dlouhé době vyzvedl část hotových zarámovaných fotek pro sérii tří fotografických výstav, které chystám na léto, a tak jsem se do Prahy konečně vypravil. Nebo aspoň do toho, co z ní po měsíci a půl našeho odloučení ještě zbylo. Buď výlet přežiju bez ztráty kytičky nebo se - jak se teď mezi politiky něžně říká - promořím.

Ano, tahle cesta do Prahy byla opravdu v mnohém premiérová: Poprvé ve svém životě jsem směřoval do Prahy bez turistů. Poprvé jsem jel v roušce a s pohotovostní lahvičkou dezinfekce. A poprvé jsem se snažil zbytečně nedotýkat sdílených povrchů, např. různých veřejných rukojetí, knoflíků, klik, pohyblivých i statických madel. Vyhýbal jsem se i lidem, ale to, přiznávám, dělám častěji. S potěšením jsem pozoroval, že většina lidí se na oplátku vyhýbá mně, protože jsme - chtě nechtě - jeden pro druhého potenciálním virošiřičem. Ale ono je to s viry těžké: Budou-li opravdu chtít, budeme-li něčím imponovat jejich jednoduchému pragmatickému vnímání světa, jsem přesvědčen, že si nás najdou, i když se necháme preventivně zazdít v odlehlém koutě sklepa dávno opuštěného kláštera.

Pyramida tří sluncí

Když jsem byl malý, objevil jsem v naší velké knihovně starou sci-fi knížku Signály z vesmíru od českého spisovatele Vladimíra Babuly. Knížku plnou dobrodružství z idealizované budoucnosti jsem si tehdy svým chlapeckým srdcem, které se ještě nerozptylovalo jinými druhy lásky (není divu, bylo to někdy ve druhé, třetí třídě), doslova zamiloval, četl jsem ji kolem dokola, domýšlel si, co se asi s jednotlivými hrdiny příběhu dělo dál a litoval jsem, že knížka nemá žádné pokračování. A tehdy jsem poprvé v touze po zachycení svých myšlenek popadl propisku a rukou i myslí neumělou jsem spáchal "románové pokračování". Už dnes nevím, jaký mělo děj, pamatuju si jen na to, že to byl útlý svazeček rukou hustě popsaných listů a že jsem s tím pokračováním byl velmi velmi spokojený (tvůrčí skromnost mi byla vždycky vlastní). Po několik letech jsem pak ovšem v knihovně náhodou našel skutečné pokračování - knihu Planeta tří sluncí o velké kosmické výpravě "sjednoceného lidstva" do hvězdného systému Centauri.

Nedělní miniglosy č.537

Podobně jako celosvětová virová epidemie, i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", pokračuje dál bez přestávek. Zatímco ale všichni věříme, že epidemie v naší zemi v posledních dnech slábne, doufám, že něco podobného Nedělní miniglosy nepostihne a i dnešní 537. číslo bude umět všechny své stálé, občasné i náhodné čtenáře potěšit a snad občas i rozesmát, jako to dělá už více než 11 let.

V povelikonočním týdnu jsem zde zveřejnil - přestože blog se tomu svými permanentními výpadky celý týden urputně bránil, seč mohl - dva nové články. Prvním bylo představení knížky Miroslava Horníčka Saze na hrušce, ve které autor vzpomíná na své dětství prožité v Plzni a na své četné příbuzné. Druhý článek obsahoval proklik do speciální a běžně nepřístupné klavírní sekce mého fotowebu, kam jsem přidal další čtyři kousky Goldbergových klavírních variací J. S. Bacha v mém vlastním neumělém podání. Ve stejném článku jsem také oznámil posun své původně květnové fotografické výstavy Třicet tváří světla, která by se mohla podle přepracovaného plánu odehrát v termínu 17. června až 8. srpna v divadle v Horních Počernicích. No a z minulého týdne si dovolím ještě připomenout text Pod rouškou, ve kterém se vyznávám z ne zrovna vřelého vztahu k aktuálnímu symbolu českého plošného boje s virovou epidemií.

Nové Bachovy variace

V září jsem na svém hlavním blogu v článku Johann Sebastian vlastní rukou zveřejnil odkaz na čtyři vlastníma neumělýma rukama zahrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace. Už tehdy jsem si říkal, že bych třeba mohl časem pár kousků přidat a protože dnes se naplnil měsíc, který jsem strávil prakticky pořád doma, měl jsem trochu času cvičit, a v tomto týdnu dokonce i čas výsledek nahrát. Kromě původně nahraných čtyř variací (č.4, 6, 9 a 18) jsem přidal konečně i hlavní téma (tzv. Arii), které je základem variací a normálně se jím většinou začíná, a nově jsem doplnil variace č.2, č.5 a č.22. Variaci č.18 jsem nahrál nově, protože se mi původní mastodontní provedení nelíbilo. Tedy ne, že by to teď nebyli mastodonti, jen jsou po zimě trochu pohublí, takže běhají o něco křepčeji a tolik pod nimi neduní země :-).

Nahrávka jako obyčejně není zvlášť kvalitní ani zvukově natož interpretačně, ale i tak ji v tomhle období, kdy blog.cz celé dny blbne a neumožňuje rozumné soustředěné psaní, přikládám, protože jde o odkaz na speciální "goldbergovskou" stránku na mém webu www.petrvapenik.cz. Protože jde primárně o web fotografický, běžný návštěvník na něm tuhle hudební stránku nenajde, funguje jen jako datový zdroj pro tento blogový odkaz.

Miroslav Horníček: Saze na hrušce

Domníval jsem se, že od svého oblíbeného spisovatele (ale i herce, dramatika, moderátora a klauna) Miroslava Horníčka jsem přečetl vše, co kdy napsal, ostatně většinu těch knížek mám přímo ve své knihovně v poličce, kam je možné kdykoli namátkou sáhnout a potěšit se i v nepříjemných chvílích. Bývá v nich to, co od knížek očekávám: cit, humor, životní moudrost, sebereflexe a pochopení pro mnohé, nad čím je zvykem tvářit se přísně. Snad si umíte představit mé překvapení, když jsem při postupném pořádání knihovny otevřel útlou Horníčkovu knížku Saze na hrušce, abych do ní vlepil své nové Ex Libris (konkrétně č.153), pochopitelně jsem se začetl (začtu se téměř do každé z knížek, proto je pořádání knihovny tak neproveditelný úkon trvající mi logicky mnoho let) a zjistil jsem, že tyhle vzpomínky na dětství ve staré plzeňské čtvrti, kterou sám tak dobře znám, jsem zatím - i když jsem byl přesvědčen o opaku - nikdy NEČETL! A to knížka vyšla v roce 1996 a musí být u mne doma nejméně dvacet let.

 

Nedělní miniglosy č.536

Za normálních okolností si Nedělní miniglosy na Velikonoční neděli dělají sváteční přestávku, do normálních okolností mají ovšem letošní Velikonoce velmi velmi daleko. Když je tedy letos o Velikonocích kvůli epidemii snad úplně všechno jinak než normálně, jsou prakticky vyloučeny běžné rodinné návštěvy, společné výlety, tradiční velikonoční bohoslužby i oblíbená koleda, řekl jsem si, že Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", do takových rozbouřených svátečních vod vyjít mohou a mají. Vítám tedy všechny stálé, občasné i náhodné čtenáře u dnešního 536. čísla nedělníku, který vychází už déle než 11 let a i dnes je opět po týdnu připraven vás potěšit a snad i občas rozesmát, ať už máte jen přestávku ve vysilující práci, nebo jste právě doma a odskočili jste si od mazance, od beránka nebo od velikonoční nádivky. Ostatně - podobně jako velikonoční nádivka, i Nedělní miniglosy obsahují sem tam lehce žahavá sousta, byť čerstvě vylíhlé jarní kopřivy jsou v tom tentokrát nevinně.

Modrý don Quijote

Minulý týden jsem v článku Japonská plachetnice publikoval první ukázku ze svého aktuálního domácího focení barevných koláží (i s podrobným postupem, jak se motiv vyvíjel), které v době virovou epidemií omezeného pohybu nahradilo moje standardní focení venku v přírodě a hlavně v Praze, kde už jsem nebyl skoro měsíc. Původně jsem myslel, že si udělám jen jeden obrázek jako kuriozitu, která bude v budoucnu připomínat aktuální nelehké období. Protože ale nouzový stav trvá a ještě nějakou dobu trvat bude, rozhodl jsem se pokračovat podle osvědčeného hesla "kdo si hraje, nezlobí".

Pod rouškou

Kdysi jsem četl výsledek jakési obsáhlé studie, že Češi doslova milují slevy v obchodech, byť já různé posly slev a červeně přeškrtnuté cifry obcházím obloukem. Též jsem mockrát ve vypjatých sportovních situacích slýchal skandování červenomodrobílých davů, že kdo neskáče, není Čech, což mě vždycky spolehlivě znehybnilo, byť by mi v té chvíli bylo sebevíce do skoku. Nikdy v životě jsem s vlasteneckou slzou v oku nevystoupal na horu Říp, na tu horu, která vypadá jako mateřský prs, a možná proto tolik vybízí i jinak celkem racionální praotce k psychedelickým vizím o krajině oplývající mlékem a strdím. Když k tomu přidám nepochopitelnou skutečnost, že pivo piju jen výjimečně, nejsem domácím kutilem, který z vysloužilého fénu dokáže sestrojit funkční repliku atomového ledoborce Lenin, a nikdy jsem neviděl ani jeden díl Ordinace v růžové zahradě, není divu, že občas trpím pochybnostmi, jestli mě úřady pokládají za Čecha oprávněně, a souvisejícím mučivým pocitem vykořeněnosti.

Nedělní miniglosy č.535

Touhle dobou jsem sice měl původně v plánu procházet se po Fóru Romanu a fotit Koloseum či fontánu di Trevi, ale prakticky celosvětový nouzový stav stále trvá a nic nenasvědčuje tomu, že by měl v úmyslu končit, takže místo toho fotím drobné blázniviny doma v obýváku a zachce-li se mi fontány, mohu si tak maximálně nepříliš romanticky pustit v koupelně vodu v bidetu. Nepříjemnému viru není možné upřít značnou houževnatost, ale nemenší houževnatost, myslím, svým více než jedenáctiletým trváním prokazují i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jehož pětisté třicáté páté číslo, které je opět po týdnu připraveno vás potěšit a snad i občas rozesmát, jste právě rozečetli.

Hirošima - japonský Fénix

Když jsem na konci loňského roku nuceně měnil notebook a na poslední chvíli jsem zálohoval staré dokumenty a obrázky, procházel jsem postupně i archívní ročníky fotek. Znovu jsem se přesvědčil, že tam je spousta fotek z mých dvou japonských cest, které jsem nikdy nepoužil a nikomu ani neukázal. Přece jen - do tehdejších denních blogových reportáží, které jsem psal docela v kalupu přímo na místě, se vešlo vždy jen pár snímků a příležitostí se k fotkám vrátit nebylo za běžného provozu mnoho. Teď tu vzhledem k trvající virové epidemii a z ní plynoucí mírnější formě "domácího vězení" určitá šance je, tak jsem v archivu trochu zalistoval a pro dnešek jsem z něj vytáhl jedenáct fotek z města, které bylo před tři čtvrtě stoletím v jediném okamžiku prakticky vymazáno z map - z Hirošimy. Před devíti lety jsem ve městě a jeho okolí strávil sice jen krátký ale moc zajímavý čas (jeden den, jednu noc a následující ráno) při cestě z Kjóta na ostrov Kjúšú a na základě tehdejších zážitků jsem napsal blogový článek Atomový dóm a mijadžimské ústřice. Při své druhé návštěvě Japonska o tři roky později jsem už městem jen projížděl při své cestě na ostrov Jakušimu. Dnes vás tedy zvu znovu na krátkou procházku Hirošimou, během které se podíváme, jak tato inkarnace bájného ptáka Fénixe dokázala povstat ze zmaru, smrti a popela.

Japonská plachetnice

Někteří fotografové se hned po vyhlášení pravidel omezujících pohyb v souvislosti s aktuální virovou epidemií vypravili do vyprázdněných pražských ulic, aby nafotili zajímavá a krásná místa bez jinak všudypřítomných turistů. Ano, je pravda, že jsem si spoustu pražských míst často přál kvůli fotkám zbavit zoufalých nekončících davů, ale když se turisti z ulic doopravdy vytratili, zjistil jsem, že v nouzových podmínkách mě takové focení nebaví. Nechci se vypočítavě vydávat za "občana Prahy na povolené procházce", nechci se s někým hádat, že focení je právě teď vlastně moje - i když nevýdělečné - zaměstnání, a moji potulku po ulicích je tedy možné hodnotit jako "cestu do práce". Nemám v sobě touhu dokumentaristy zachytit na fotkách lidi v povinně nošených rouškách. Dokonce mě v takových podmínkách netěší ani představa, že bych si v Dobřichovicích vyšel jen tak fotit k řece, i když se u řeky jistě najde dostatek míst, kde bych měl celkem soukromí, takže by mě možná ani žádný bdělý a uvědomělý soused nenahlásil jako individuum podezřelé z vědomého porušování nouzových pravidel občanského soužití. Focení venku v podmínkách nouzového stavu mi prostě nečiní radost, takže po něm nijak netoužím. A bez radosti a touhy mohou - jak jsem přesvědčený - vzniknout jen zbytečné a špatné fotky.