Nedělní miniglosy č.660

Babí léto jako kdyby se nám letos speciálně snažilo pomoct s komplikovanou energetickou situací. V krbu mám naloženo už od léta a zatím jsem topnou sezónu ještě zahájit nemusel, protože teploty v bytě jsou pořád kolem přijatelné dvacítky. No a když už čirou náhodou přijde nějaké to chladnější ráno, můžeme se zahřát (či dohřát) tradičními Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva články: V prvním jsem vás pozval na fotografickou Výstavu v krásném pařížském doupěti jménem Espace Beaurepaire, kde v příštím týdnu poběží výstava vítězů letošního ročníku mezinárodní fotografické soutěže Prix de la photographie Paris i s mou "stříbrnou" Medovou řekou. Ve druhém článku jsem jako uvědomělý občan našemu státu a svým spoluobčanům věnoval dva nové snímky nočního Pražského hradu. Z minulého týdne kvůli žánrovému zpestření ještě jednou připomenu básničku Podzimní naděje. A z hlubokého blogového archivu povytáhnu ještě jednou 13 let starý článek o tom, jak si dnes napříč různými jazyky můžeme skoro úspěšně porozumět v naší částečně sjednocené Evropě: O babylónském návodu k použití.

 

Noční Hrad ke státnímu svátku

Když jsem přemýšlel o tom, jaké fotky použít do článku vydaného na státní svátek, připomínající založení státu, který už víc než 30 let neexistuje, řekl jsem si, že s určitým absurdním přídechem takové události se nejlépe vyrovnám, když jako hlavní téma použiju majestátní Pražský hrad, státoprávní symbol a historické sídlo českých panovníků, mezi které podvědomou extrapolací řadíme i české prezidenty, a máme proto na ně spoustu ne vždy logických královských požadavků, ač jde o instituci čistě republikánskou. O státních svátcích trocha toho historického patosu, myslím, neškodí, naopak, počítá se s ním jako s nezbytnou ingrediencí, bez které by podobné události byly možná obtížněji stravitelné, protože by člověka napadala spousta věcných historických - a ne vždy příjemných a jednoznačných - souvislostí. Nebude tedy snad vadit, že jsem tentokrát vyfotil to nejvykřičenější turistické panorama, jaké v Praze existuje: Pražský hrad s Karlovým mostem a malostranskými věžemi od Smetanova nábřeží, kde jsem si v nekončícím proudu různojazyčných zájemců o podobné fotky do rodinného alba musel neústupností a výhrůžnými grimasami jednoho celkem vlídného podzimního večera vydobýt místo pro svou rozložitou postavu a pro fotografický stativ.

Že jsem si na rozdíl od mnoha turistů neudělal s Pražským hradem selfie, to, předpokládám, ze zdejších návštěvníků nikoho nepřekvapilo. Zároveň jsem si ale řekl, že by nebylo marné zkusit Hradu udělat noční portrét, tím spíš, že budoucnost nočního osvětlení historických památek je zatím vzhledem k probíhajícím krizím všeho druhu a rozsahu nejasná, a je tedy možné nadít se toho, že pro podobnou fotku bude v nastávajících časech zapotřebí mnohonásobně delšího expozičního času, který pak - znáte to - často zviditelní i něco, s čím jsme ve fotce tak docela nepočítali, různé okolní duchy a běsy, které jinak slavnostní osvětlení dokáže dočasně přeprat a upozadit ale nikoli vymýtit.

Výstava v krásném pařížském doupěti

Jak už jsem tady psal začátkem září v článku s podtitulem Berounku mají v Paříži rádi, v letošním ročníku velké pařížské fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris jsem získal asi své zatím největší ocenění ve fotografickém světě: stříbrnou cenu v kategorii Nature pro fotku Medová řeka a navíc ještě dvě čestná uznání pro fotky Černobílé linie a Nastoupeni k noční přehlídce. V závěru zářijového článku jsem se zmínil i o tom, že se podle informací v propozicích soutěže měla "stříbrná" Medová řeka stát - stejně jako všechny ostatní fotky, které získaly zlatou, stříbrnou či bronzovou cenu - součástí tradiční listopadové pařížské výstavy alespoň ve formě projekce na instalovaných obrazovkách (na vystavení opravdových "živých" fotek při této příležitosti má tradičně právo jen šestnáct vítězů jednotlivých soutěžních kategorií). Teď už je listopad za dveřmi, tak asi stojí za to napsat, jak se věci vyvinuly a a jestli vůbec nějak. 

Podobně jako máme v Praze např. ulici V Tůních nebo V Jámě (což mimochodem i po staletích pěkně ukazuje, jak pestrý a divoký musel být prostor, na kterém kdysi v Praze vzniklo Nové Město), existuje v Paříži místo, kterému říkám pracovně (frankofilové a tlumočníci snad prominou) "v krásném doupěti". Slovo "le repaire" totiž ve francouzštině znamená cosi jako doupě, skrýš nebo brloh. No a pokud k tomuto slovu natěsno přidáme ještě adjektivum "beau", což znamená krásný, vznikne "beaurepaire", tedy ono zmíněné "krásné doupě" nebo ještě přesněji "krasodoupě". Pozůstatkem staropařížských "krásných doupat" (kdoví, možná i lupičských, hráčských či neřestných) je i ulice Beaurepaire, která vede od velmi zajímavého kanálu svatého Martina až na náměstí Republiky a najdete na ní (kromě hotelu Beaurepaire) i galerii Espace Beaurepaire. No a právě v této galerii, v tomto velmi pěkném a prostorném výstavním "fotodoupěti" začíná v úterý 1. listopadu slavnostní večerní vernisáží výstava vítězů pařížské mezinárodní fotosoutěže.

Nedělní miniglosy č.659

Zatím všechno nasvědčuje tomu, že - aspoň z pohledu přírodních podmínek - by mohl být tento podzim celkem povedený. Lesy hrají všemi barvami, které stejně jako ranní mlhy vybízejí k focení. Do toho občas pořádně zaprší, takže snad voda nebude přírodě chybět tolik jako v minulých letech, ale slunečných a relativně teplých dnů je pořád dostatek. Dnes k nim - jako to děláme skoro každou neděli už víc než třináct a půl roku - přidáme i tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nakukuje i do oblastí vpravdě nepřírodních, kde se lidem většinou daří svým konáním přírodě její snahu pokazit, aby skutečnost nebyla tak idylická.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva články: Prvním byla fotoreportáž z výletu Na otočku do kaňonu Vydry. Ve druhém jsem podobné téma - barvy podzimu - zpracoval maličko odlišně, do podoby malé básničky s názvem Podzimní naděje. Z dřívějšího období ještě jednou připomenu Malostranské výhledy z ochozu svatomikulášské zvonice na pražském Malostranském náměstí, odkud je rozhled po celé Malé Straně a ještě mnohem mnohem dál. No a v hlubokém blogovém archivu jsem pro vás vyhrabal a oprášil 13 let starý článek o tom, jak si dnes napříč různými jazyky můžeme skoro úspěšně porozumět v naší částečně sjednocené Evropě: O babylónském návodu k použití.

 

Podzimní naděje

V objetí přistiženy

v naivní touze po věčné zeleni

ještě se zapýří

javory hříšné,

než listy proklají

podzimní šermíři,

za týden, když přijde první mráz,

a za dva, když ne.

 

Větrní netvoři

hrají si jenom tak z nudy 

s barevnou návějí.

 

Publie Vergilie,

doufám, že neshoří

za svoje kacířské bludy

ten říjen,

co ještě věří v jaro.

Na otočku do kaňonu Vydry

Jeden den ze své týdenní dovolené jsem si zajel na své oblíbené fotogenické místo - na nejkrásnější úsek šumavské Vydry. Vymyslel jsem si to báječně a na aktuální podmínky české - především železniční - dopravy to všechno až neuvěřitelně klaplo: Vstal jsem ve čtyři ráno, což byla asi hlavní překážka, protože přesvědčit organismus, že o dovolené se vstává o dost dřív než do práce, nebylo úplně jednoduché. Z Dobřichovic jsem jel osobákem do Berouna, tam jsem asi po pěti minutách přestoupil do rychlíku Berounka, kterým jsem dojel až do Klatov, tam jsem jen přeskočil na stejném nástupišti do čekajícího osobáku do Sušice. V Sušici jsem měl celé dlouhé tři minuty k přestupu na autobus směrem na Modravu, ze kterého jsem vystoupil na Antýglu, kde nejkrásnější úsek Vydry začíná. Bylo skoro deset hodin a já měl před sebou podle plánu pět a půl hodiny času na focení, což se mi zdálo být dostatečné. Jak naivní!

Původně jsem si myslel, že si vyšlápnu i nahoru ke svým už před lety vyhlédnutým místům na Hamerském potoce (ten se právě na Antýglu do Vydry vlévá), ale nakonec jsem byl rozumný a řekl jsem si, že Vydře tentokrát nebudu nevěrný a věnuji ji všechen vyčleněný čas. I tak se to nakonec ukázalo být zpropadeně málo. Krásných výhledů do koryta horské říčky a různých možných zajímavých kompozic proudící vody a statických omšelých kamenů je totiž  hned od začátku stezky prakticky nekonečně mnoho a člověk by nejradši stavěl stativ na každých dvaceti metrech. Ukázalo se, že na první kilometr po proudu jsem spotřeboval skoro hodinu a půl. Uvědomil jsem si, že svůj silný neutrální filtr, který umožňuje pracovat s extrémně dlouhou několikaminutovou expozicí a zviditelnit tak cesty vody, jsem doposud na Vydře nikdy nevyzkoušel, protože jsem si ho pořídil teprve před třemi roky a na Vydře jsem fotil naposledy v roce 2017. Letí to! I když jsem měl s sebou i jiné typy filtrů, rozhodl jsem se nakonec, že nebudu těkat a pořád "přezbrojovat" (docela stačilo, že jsem často měnil objektivy), takže můj netradičně silný neutrální filtr VFF ND 32000 bude mít sólo :-).

Nedělní miniglosy č.658

Po malé dovolenkové přestávce, kterou redakce Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", věnovala většinou krátkým fotovýpravám "na otočku", vítám všechny pravidelné, občasné i náhodné čtenáře u dalšího čísla nedělníku vycházejícího na blogu už více než 13 a půl roku.

V období od posledního vydaného čísla jsem zde na blogu zveřejnil čtyři články: Napřed jsem si zašel s fotoaparátem na své oblíbené místo na břehu Berounky pro Dvě nové říční variace. Pak jsem se vypravil letos na podzim už podruhé podívat do strašických lesů, jestli pořád ještě roste tolik hub, a vyšla z toho nakonec regulérní fotoreportáž Na houbách. Zamýšlené dokoupení ostré "ruské hořčice" v dobřichovickém obchodě mi poskytlo téma pro malou glosu Někdo to rád pálivé... No a nakonec jsem vás vzal s sebou nahoru na ochoz svatomikulášské zvonice na pražském Malostranském náměstí, vysoko nad pověstné malostranské střechy v článku Malostranské výhledy. Z předchozího období ještě jednou upozorním na trochu obsáhlejší text o legendární argentinské pianistce Martha Argerich - první dáma světového klavíru. A z hlubokého blogového archivu ještě tentokrát nechávám povytažený 12 let starý článek o tom, co se taky člověk může pro celý svůj život dobře naučit na hřbitově: O hřbitovní škole.

 

Malostranské výhledy

Dodnes jsem žil v přesvědčení, že chrám svatého Mikuláše na pražském Malostranském náměstí má dvě věže, jednu útlejší a jednu víc při těle, které se jeví z různých směrů různě, ale ve skutečnosti jsou stejně vysoké. Nu, s tou výškou je to nejspíš pravda (obě stavby jsou vysoké 79 metrů), ale pes bludu je zakopán jinde: Ta útlejší věž totiž ke krásnému baroknímu kostelu tak docela nepatří a ani nikdy nepatřila. Jedná se o městskou zvonici, která byla od doby své výstavby v majetku Menšího města pražského (Malé Strany) a nebyla tedy součástí kostela, který logicky patřil církvi. S kostelem tvoří nedílný celek jen vizuálně, obě stavby jsou spojené průchodem (nepřístupným), ale zvonice byla koncipována mimo jiné i jako hláska (požáry byly v té době pro celou čtvrť mimořádně nebezpečné) a hodinová věž a bydlel zde věžný s rodinou (návštěvníci si mohou prohlédnout dva miniaturní bytečky, jeden z 18. a druhý z 19. století, a také věžného kancelář). Poslední hlásný se odtud odstěhoval v roce 1891, pak zde byl nějakou domu soukromý byt a od přelomu 50. a 60. let 20. století zde byla pozorovatelna Státní bezpečnosti, která odtud monitorovala činnost západních ambasád v okolí.

Dlouho jsem si říkal, že bych se měl podívat nahoru, protože když vyhlídku používala StB, taková romanticky založená instituce přirozeně a s pokorou se obdivující všemu krásnému a hodnotnému, musí ten rozhled věru stát za to. A stojí. Stojí vás to jen 215 schodů zpočátku po kamenném a později dřevěném schodišti a 150 korun na vstupném. Mimochodem, když předložíte pražskou Lítačku, dostanete 10% slevu, a kdo chce ušetřit ještě víc, přijde první hodinu po otevření a dostane vstupenku za polovic, ač není ani dítkem ani vojskem. Já jsem do toho nakonec praštil jeden den během své dovolené. A jestli se při prohlídce smí fotit? Jak mi odpověděl pán v pokladně: "Něco takového se fotit prostě musí!" Tak se pojďme podívat, co všechno při tomhle výletu vzhůru nad malostranské střechy můžete vidět. A fotit.

Někdo to rád pálivé...

Přiznávám, čas od času si ohřeju nějaký ten páreček, klobásku nebo plátek sekané a i proto mám doma pořád v pohotovosti několik druhů hořčice. Nejen klasickou plnotučnou a kremžskou, ale našla by se i dijonská, světlá s křenem, medová, moc rád mám tmavou bavorskou (i když ta mi právě došla) a je tu na "hořčičné polici" i hořčice grilovací, jemně pálivá. jenže pokud jde o hořčici, chutná mi i ostřejší verze, a oblíbil jsem si proto hořčici ruskou, která je inzerovaná jako "velmi pálivá" (na etiketě má namalované čtyři papričky) a opravdu má docela "grády". Právě protože je velmi ostrá, nepoužívám ji v nijak velkém množství, takže si ji kupuji tak jednou za půl roku. A protože mi tahle ruská hořčice právě dochází a já měl nedávno cestu do našeho dobřichovického obchodu, kde ji mají dlouhá léta v nabídce, řekl jsem si, že si ji musím dokoupit.

Jenže koupit si po letošním únoru - a tedy po napadení Ukrajiny ruskou armádou - cokoli ruského není v našich podmínkách tak jednoduché: Místo ruské zmrzliny je na skladě zmrzlina ukrajinská, místo ruského vejce je vejce obložené, kdoví, jestli aspoň na poutích zůstala původní ruská kola, když v jejich případě nejde o tak rychloobrátkové produkty, a jestli se známé hře pistolnických dobrodruhů, pohrdajících i svým vlastním životem, stále ještě smí říkat ruská ruleta.

S požadavkem na ruskou hořčici jsem tentokrát neuspěl: Ne, že by mou oblíbenou pálivou hořčici neměli, ale ukázalo se, že výrobce přičinlivě změnil název výrobku z ruské hořčice na hořčici ďábelskou. Proč by ne; vždyť na dobyvačném typu agrese jedné země proti druhé je vždycky něco ďábelského, a když navíc něco takového podnikne země s tak přebohatými demokratickými tradicemi, celospolečenskými pravidly a politickou kulturou, jako je právě Rusko, podobnému přejmenování se snad ani není možné divit. Ne, nebylo by, kdyby to ovšem celé zároveň nebylo tak hloupé a upoceně nízké! 

Na houbách

"Tehdy jsem to ještě nemohl nijak ovlivnit, to jsem byl ještě na houbách," říkají lidé hovorově, i když tou dobou na žádných houbách nejspíš nebyli, aspoň ne na takových, na jaké se chodí hlavně touto podzimní dobou do zbytků lesa, které nám zanechal kůrovec. Tedy teď už se zase asi tak moc nechodí: Všichni houbařští fajnšmekři už, myslím, doma mají hub ve všech myslitelných podobách tolik, že už není kam je dávat. Letošní podzim se totiž - aspoň pokud jde o houby - nadmíru vydařil, takže být mykologem, asi bych vzal stan a tak asi na dva měsíce bych zmizel v lese, protože jestli je vůbec někdy šance spatřit na vlastní oči i vzácnější druhy, je to letos.

Na houby chodím téměř pravidelně jednou za rok a protože jsem loni vynechal, letos jsem na oplátku šel dvakrát. Chodím na svá oblíbená místa, která jsem si našel, ještě když jsem bydlel v Rokycanech, protože poté, co jsem se přestěhoval do Dobřichovic, už mi moje malá houbařská frekvence (a slabé suché roky, ostatně o tom nejsušším pojednává i můj 7 let starý a lehce sarkastický článek Čerfova houbová smaženice - model 2015) neumožnila najít si nová loviště někde poblíž. Vracím se tedy na místa, kam jsem chodíval před čtvrt stoletím, a houby tam kupodivu pořád rostou, i když jim to nejspíš dlouho nevydrží, protože burácení motorových pil se tam poslední dobou ozývá ze všech stran a kdysi romantické lesní cesty jsou totálně rozbité, jak po nich těžká a hlučná technika denodenně vozí popadané stromy.

Dvě nové říční variace

Už jsem tu na blogu psal o svém záměru připravit nový výstavní cyklus s pracovním názvem Říční variace. Jak zdejší blogoví štamgasti dobře vědí, již víc než 7 let chodím občas fotit na jedno úplně obyčejné a od okolního světa zčásti izolované místo na břehu Berounky poblíž Dobřichovic, ze kterého je vidět několik nenápadných vlnek na říční hladině, vytvořených kameny a dalšími překážkami v korytě řeky. Chodím tam v různé denní době, v různých ročních obdobích, při různém stavu vody, za různého počasí. Během focení používám různé úhly snímání, a většinou i pomocné fotofiltry: Polarizační, kterým je možné zčásti ovlivňovat odlesky na vodní hladině, a pak především různé druhy filtrů neutrálních a infračervených.

Když jsem před časem začal zkoušet hrát vybrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace, uvědomil jsem si, že s fotkami, které si z focení na zmíněném místě postupně přináším, je to podobné jako s těmi klavírními variacemi: Vznikají na stejné téma (zobrazují v podstatě pořád stejných pár čtverečních metrů) a i když se od sebe výsledné obrázky mohou svou formou zásadně lišit, v podstatě dohromady tvoří jeden obsahový celek. Zcela přirozeně se tak rozvinul samostatný "projekt", jemuž říkám Říční variace, který obsahuje fotky barevné, černobílé i infračervené, většinou dělané s využitím hodně dlouhého expozičního času. Variace na dané téma, které mají v podstatě nekonečné množství podob a faset, a přitom zobrazují v přírodě úplně běžný, drobný a na první pohled ničím nezajímavý objekt, který běžného kolemjdoucího jen stěží něčím upoutá. Tím spíš si myslím, že má smysl představit takové místo v těch nejzajímavějších podobách, které jsou často lidským zrakům skryté.

Když si z takové několikahodinové vycházky k řece přinesu jeden použitelný obrázek, jsem s výsledkem nadmíru spokojený, protože se to nestává zdaleka vždy. Minulý víkend jsem si takové fotky přinesl dokonce dvě a dnes bych vám je rád představil:

Nedělní miniglosy č.657

Ani jsme se nenadáli a najednou je tu říjen. Letos to přepnutí z léta do podzimu bylo poněkud náhlé, ale já věřím, že ozvěny léta ještě uslyšíme. Když to dobře dopadne, rád bych si totiž vzal od prostředka následujícího týdne pár dní dovolené, tak doufám, že to bude veskrze vstřícný čas. Zároveň oznamuji, že příští neděli budou mít nejspíš Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", dovolenkovou přestávku, o které ještě nevím, kde přesně ji redakce stráví, možná někde na cestě po vlastech českých, možná na nějaké malé fotografické výpravě, ale možná taky jen doma v Dobřichovicích (připravuji teď speciální větší kolekci pro jeden zahraniční fotomagazín, tak se trochu volného času šikne), pouze s vědomím, že do Prahy mohu jet stejným ranním vlakem jako každý den nikoli s plnou hlavou pracovních starostí ale jako turista do krásné metropole. Dnes vás ale vítám u 657. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články. V prvním jsem vás zavedl na břeh noční Berounky, kde jsem na dvou pěších výpravách s čelovkou hledal zajímavé záběry do své kolekce různorodých podob zdejších říčních proudů: Jak se fotí východ slunce těsně před půlnocí, aniž byste za ním museli cestovat za polární kruh, se dozvíte v článku Nádražní slunce aneb Noční focení u Berounky. Druhý článek byl poněkud obsáhlejší a taky jsem k němu delší dobu sbíral materiál: V článku Martha Argerich - první dáma světového klavíru jsem blogovým návštěvníkům představil (i s vybranými ukázkami jejího mistrovství) legendární pianistku, která před pár dny vystoupila na koncertě v Rudolfinu, jehož jsem se ke své velké radosti mohl zúčastnit. Z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj speciální 2222. blogový článek, kterým byla lehce jazykozpytná rýmovačka Čtyři labutě (s praktickým cvičením na skloňování v plurálu).  A z hlubokého blogového archivu jsem dnes vytáhl 12 let starý článek o tom, co se taky člověk může pro celý svůj život dobře naučit na hřbitově: O hřbitovní škole.