Na houbách

"Tehdy jsem to ještě nemohl nijak ovlivnit, to jsem byl ještě na houbách," říkají lidé hovorově, i když tou dobou na žádných houbách nejspíš nebyli, aspoň ne na takových, na jaké se chodí hlavně touto podzimní dobou do zbytků lesa, které nám zanechal kůrovec. Tedy teď už se zase asi tak moc nechodí: Všichni houbařští fajnšmekři už, myslím, doma mají hub ve všech myslitelných podobách tolik, že už není kam je dávat. Letošní podzim se totiž - aspoň pokud jde o houby - nadmíru vydařil, takže být mykologem, asi bych vzal stan a tak asi na dva měsíce bych zmizel v lese, protože jestli je vůbec někdy šance spatřit na vlastní oči i vzácnější druhy, je to letos.

Na houby chodím téměř pravidelně jednou za rok a protože jsem loni vynechal, letos jsem na oplátku šel dvakrát. Chodím na svá oblíbená místa, která jsem si našel, ještě když jsem bydlel v Rokycanech, protože poté, co jsem se přestěhoval do Dobřichovic, už mi moje malá houbařská frekvence (a slabé suché roky, ostatně o tom nejsušším pojednává i můj 7 let starý a lehce sarkastický článek Čerfova houbová smaženice - model 2015) neumožnila najít si nová loviště někde poblíž. Vracím se tedy na místa, kam jsem chodíval před čtvrt stoletím, a houby tam kupodivu pořád rostou, i když jim to nejspíš dlouho nevydrží, protože burácení motorových pil se tam poslední dobou ozývá ze všech stran a kdysi romantické lesní cesty jsou totálně rozbité, jak po nich těžká a hlučná technika denodenně vozí popadané stromy.

Poprvé jsem vyrazil asi před třemi týdny a úlovek byl opravu povedený. No, povedený je ještě slabé slovo: Vlastně můžu poctivě říct, že jsem nikdy v životě nenašel tolik hub (ono se tomu nedalo s čistým svědomím říkal hledání, spíš vybírání, k čemu stojí za to se sehnout) jako za pouhé dvě hodinky v zářijovém lese. A to jsem ještě v lese zanechal tuny muchomůrek růžovek, které v širokém okolí nejspíš nikdo nesbírá, i když takový růžovkový řízeček je prostě delikatesa (vzal jsem si jen tři nejpovedenější muchomůrky, které jsem cestou viděl, abych měl něco pro chuť). Ale kdyby někdo chtěl řízečkovat ve velkém, mohl vzít kosu, několik nůší a nakrmil by zástupy.

 

Sotva se houby z prvního výletu stihly dosušit, řekl jsem si, že se půjdu podívat, jestli ten houbový boom už pominul. Nepominul. Jen růžovky v mé oblasti přestaly být dominantní a předaly žezlo babkám a "podhříbkům", které rostou v "mém lese" v nebývalých kvantech doslova na každém kroku. Babky sbírám, jen když les právě nic jiného nenabízí (to pak ale většinou nenabízí ani babky). A tentokrát byla v lese místa, kde těchto nepříliš kvalitních houbiček rostly doslova stovky a vlastně bylo těžké se jim vyhýbat a nešlapat po nich, což by roduvěrný houbař musel považovat za neuctivé. Všude kolem druhy, které jsem nikdy předtím v lese neviděl, holubinkáři musí mít pravé žně a postupně se přidávají bedlaři a václavkáři. O penízovkách a různých třepenitkách ani nemluvím, jejich trsy obsadily vlhké pařezy, asi aby měly dobrý výhled na čerstvě rašící ryzce. A mě vprostřed té nádhery houbařského ráje jen v souvislosti s okolním děním ve světě i doma občas zamrazí při vzpomínce na slova mé babičky: Když tolik rostou houby, to bude válka...

Ano, rostou. Všude, samostatně, ve dvojicích, v houfech i v trsech.

 

 Překvapilo mě, kolik hub letos raší ze země v párovém uspořádání

Asi nejpěknější kousek z obou houbových výprav si uděláme trochu větší. Jako malého kluka mě táta (který na houby chodil velmi rád a neslýchaně časně, takže pak občas před lesem musel čekal na rozednění) naučil, že vedle pěkného hříbka se má chvilku posedět a nejlíp i něco zakousnout (nosím si s sebou pro tento účel pár natvrdo vařených vajíček). Prostě si ten okamžik pořádně vychutnat, protože zase nenastává tak často. Já ze svého dnešního pohledu doplňuji, že kromě vařeného vejce (táta si s sebou na rozdíl ode mne nosil i sůl, protože si neposolené vajíčko vůbec nedokázal představit) se šikne i dobře spolupracující foťák se slušným objektivem, se kterým se dostanete k houbičce blízko :-).

 

Já jsem si s sebou tentokrát vzal na houby jediný objektiv - makro s ohniskovou vzdáleností 100 mm od Canonu - a jestli mohu doporučit, šikovné je přibalit i nějakou podložku, na kterou je možné si kleknout i do vodou nasáklého mechu. Houby si totiž někdy pro svůj růst vybírají nejnemožnější místa a  když je chcete fotit, je dobré se k nim dostat co nejblíže. Vlevo kuřátka, nejspíš kuřátka žlutá, ale jistý si nejsem, protože kuřátek je celkem dost druhů. To vpravo asi bude nějaká třepenitka nebo penízovka, ale houby v trsu cudně skrývaly nožky, které by mohly napovědět, a rušit zbůhdarma soudržnost společenských houbiček mi připadlo netaktní.

 

Vlastně skoro všechny houby, které jsem si z lesa odnášel, jsem našel na jediné rozlehlé lesní stráni, kde se mísí smrkový les s bučinou. Za normálních okolností jsou na té stráni místa, kde sem tam rostou růžové muchomůrky (na úpatí kopce), místa s jasně červenými kovářskými hřiby (asi tak ve středu celkem prudkého stoupání) a místa, kde se dají najít klasické smrkové hřiby (v horní části stráně, kde se ale teď začíná dost kácet). Tady - jak vidíte - jsme přibližně ve středu kopce. Byl to zjevně chutný hřib kovář, aspoň podle apetitu toho plzáka na obrázku pod kloboukem. Ale krásně tvarovaný klobouček už mi ožužlat nestihl.

Je zvláštní, jak málo chodí na tuhle stráň houbařů. Za všechny ty roky, co sem chodím, jsem tu nikdy nikoho dalšího nepotkal, a to chodím po stráni cikcak klidně dvě, tři hodiny. Zato jsem tu každý rok našel přerostlé hřibové "křapáče", tedy hřiby, které v průběhu jejich růstu nikdo neobjevil a neodnesl z lesa. I když by se některé části takových přerostlých hřibů asi využít daly, radši je nechávám dokončit jejich životní cyklus. Tentokrát to bylo pěkně vyvážené: Deset středně velkých smrkových hříbků v nejlepším věku (jako ten na obrázku vlevo) a deset hřibů "za zenitem" (jako ten na obrázku vpravo).

          

 

Když jsem si chtěl zkrátit cestu mezi dvěma oblastmi stráně, musel jsem překonat malý terénní val, kde na mě čekala na jediném čtverečním metru usídlená docela početná "kovářská rodina", takže nastala opravdová houbová jatka. Ano, tatínek, maminka a deset dětiček, ti všichni se stali obětí mé nezvedené touhy po houbařském úlovku. Ještě tam byl s nimi jeden nevinný hnědý "nekovář" (dole vlevo), nejspíš jen na návštěvě. Jenže z detektivek dobře znám zásadu, že není nic nebezpečnějšího než ponechat naživu očitého svědka zločinu :-).

 

 

Mezi všemi těmi modráky, ze kterých jsem si večer uvařil vynikající "kovářský guláš" (přece jen, kovář se musí trochu déle tepelně zpracovávat, nejmíň čtvrt hodiny, líp 20 minut, takže třeba suši z jen lehounce orestovaných plátků hřibů kovářů bych rozhodně nedoporučoval), jsem našel další nádherně vybarvený kousek, který byl ale na první pohled něco úplně jiného: Dokonce jsem se při pohledu svrchu na bělostný klobouk chvíli radoval, že jsem snad poprvé v životě našel vzácného hřiba satana (to bych si pak fotku ponechal jako ilustraci pro pomalu přicházející Nedělní miniglosy č.666 :-)). Ale stačilo hřiba otočit a bylo jasné, že satan to není, protože rourky na spodu klobouku nejsou červené ale jasně žluté, takže to vypadá, že jde o celkem pěkně vyvedený hřib kříšť. Nejsem žádný odborník na houby, ale když to má žluté rourky a do intenzivně červené barvy přecházejícíčervenou nohu, do smaženice to rozhodně nepatří, protože bychom si na ní moc nepochutnali. 

 

 

 

No, když to sečtu: Dohromady čtyři veliké porce smaženice, dvojitá dávka pikantního guláše z kovářů, lahodné řízečky z růžových muchomůrek, veliká porce hub do masové směsi na špagety a ještě celkem pět rozevřených dvojlistů novin, na kterých se suší houbové plátky - pravé hřiby odděleně od ostatních. Na letošní podzim budou asi houbaři dlouho vzpomínat, když i já jako houbař sváteční jsem se zásobil na dlouho dopředu. "Tak co, ještě toho roste tolik? Já už se do toho lesa skoro bojim chodit, protože máme houby všude!" povídá paní, co na baboletním sluníčku věší - kousek od malé autobusové zastávky - čerstvě vyprané prádlo. Ano roste.

Já mám, myslím, pro letošek taky vybráno. Tolik bramboračky, abych upotřebil všechno, co budu mít nasušeno, asi jen tak neuvařím.

Jestli se se mnou moje oblíbená lesní stráň chtěla jako s věrným návštěvníkem rozloučit, dříve než zdejší les co nevidět zanikne, udělala to velkolepým způsobem. Odteď, myslím, budu s letošním rokem porovnávat všechny další houbařsky chudičké sezóny a budu se - jako kdysi moje babička - utěšovat tím, že houby jsou sice dobré, ale světový mír taky není k zahození.

 

A co vy a houby? Chodíte? Sbíráte? A máte nějaký speciální houbový druh, po kterém na svých houbařských výpravách pasete? Nebo nějakou vlastní kulinářskou specialitku, o kterou byste se chtěli podělit?

 

P.S.: Před dlouhými 12 lety jsem předestřel svou marketingovou vizi budoucnosti sběru hub v našich lesích v článku O profesionálním houbaření. Zatím se u nás tak úplně nenaplnila, ale není těžké se s tím vyrovnat: prostě jsem jen zase o parník předběhl svou dobu :-).

 

P.P.S.: Jen připomínám, že tento víkend nevyjdou kvůli dovolenkové přestávce Nedělní miniglosy, ale už teď se těším na shledanou se všemi čtenáři příští neděli u 658. čísla.