Malostranské výhledy

Dodnes jsem žil v přesvědčení, že chrám svatého Mikuláše na pražském Malostranském náměstí má dvě věže, jednu útlejší a jednu víc při těle, které se jeví z různých směrů různě, ale ve skutečnosti jsou stejně vysoké. Nu, s tou výškou je to nejspíš pravda (obě stavby jsou vysoké 79 metrů), ale pes bludu je zakopán jinde: Ta útlejší věž totiž ke krásnému baroknímu kostelu tak docela nepatří a ani nikdy nepatřila. Jedná se o městskou zvonici, která byla od doby své výstavby v majetku Menšího města pražského (Malé Strany) a nebyla tedy součástí kostela, který logicky patřil církvi. S kostelem tvoří nedílný celek jen vizuálně, obě stavby jsou spojené průchodem (nepřístupným), ale zvonice byla koncipována mimo jiné i jako hláska (požáry byly v té době pro celou čtvrť mimořádně nebezpečné) a hodinová věž a bydlel zde věžný s rodinou (návštěvníci si mohou prohlédnout dva miniaturní bytečky, jeden z 18. a druhý z 19. století, a také věžného kancelář). Poslední hlásný se odtud odstěhoval v roce 1891, pak zde byl nějakou domu soukromý byt a od přelomu 50. a 60. let 20. století zde byla pozorovatelna Státní bezpečnosti, která odtud monitorovala činnost západních ambasád v okolí.

Dlouho jsem si říkal, že bych se měl podívat nahoru, protože když vyhlídku používala StB, taková romanticky založená instituce přirozeně a s pokorou se obdivující všemu krásnému a hodnotnému, musí ten rozhled věru stát za to. A stojí. Stojí vás to jen 215 schodů zpočátku po kamenném a později dřevěném schodišti a 150 korun na vstupném. Mimochodem, když předložíte pražskou Lítačku, dostanete 10% slevu, a kdo chce ušetřit ještě víc, přijde první hodinu po otevření a dostane vstupenku za polovic, ač není ani dítkem ani vojskem. Já jsem do toho nakonec praštil jeden den během své dovolené. A jestli se při prohlídce smí fotit? Jak mi odpověděl pán v pokladně: "Něco takového se fotit prostě musí!" Tak se pojďme podívat, co všechno při tomhle výletu vzhůru nad malostranské střechy můžete vidět. A fotit.

Naším dnešním cílem je užší věž svatomikulášské městské zvonice. Nad úrovní i těch nejvyšších okolních střech je ochoz, na který se dá vyjít a rozhlížet se pěkně kolem dokola. Ostatně, tomu, že jde o samostatnou stavbu, napovídá i samostatný vchod, městský znak nad vchodem a číslo popisné (556).

  

 

Nenechte se mýlit zdánlivou rozlehlostí staršího ze dvou bytů zdejšího věžného (z 18. století, kdy byla zvonice postavena). Snímek je pořízen širokoúhlým objektivem, takže vypadá větší, ale když se v něm ke mně přidali další dva čeští návštěvníci (byli jsme opravdu výjimkou, jinak jsem potkával jen samé cizince a i místní personál se češtinou nezdržoval a oslovoval mě rovnou anglicky), bylo v bytečku narváno. Za zdí je pak dochovaná miniaturní stará černá kuchyně.

 

 

O století mladší druhý byt je zařízen o poznání přepychověji, ale ve srovnání s dnešními standardy to pořád ještě - hlavně z pohledu celkového prostoru, koupelny a WC - není nic moc. Ale třeba vnuk posledního věžného s láskou vzpomínal na to, jak ve věži svého dědečka navštěvoval, v malém bytečku se hrály karty a kdo prohrál, musel skočit dědečkovi dolů naproti přes ulici ke Glaubicům pro pivo (stejnojmenná restaurace je ve stejných místech doposud, ale má přece jen po létech poněkud jinou klientelu).

 

 

 

Kdo chce, najde si na moc pěkném dřevěném schodišti vedoucím nahoru na vyhlídkový ochoz i celkem zajímavé křivky.

 

 

Zvon, který je ve zvonici umístěn (původně tam byly čtyři zvony, ale přežil jediný), se jmenuje Mikuláš, váží 350 kg a ulil jej slavný pražský zvonař Brikcí z Cimperka. Většina internetových zdrojů navzájem opisuje, že je zvon z roku 1526, ale to se mi vzhledem k životopisným datům jeho autora zdálo podivné. Tak jsem si zvon vyfotil a doma zvětšil nápis na zvonu, kde je celkem jasné vročení 1576. I tak je ale zvon výrazně starší než prostor, ve kterém je umístěn. 

 

 

Když ze schodiště vyjdete na ochoz, otevře se před vámi jako první báječný a netradiční pohled na sousední chrámovou věž.  Ochoz je poměrně úzký, takže pro bezproblémové míjení je nutná určitá dávka vzájemné uctivosti :-).

 

 

 

Karmelitskou ulicí ve směru od Pražského jezulátka právě přijíždí tramvaj na Malostranské náměstí. Malá Strana je odtud opravdu jako na dlani.

 

 

Když použijete objektiv s delší ohniskovou vzdáleností, můžete si chrám Panny Marie Vítězné a Antonína Paduánského pod Petřínem trochu přiblížit. Pražské jezulátko, které v něm přebývá, sice skrz kamenné zdi neuvidíte, ale to ani v nejmenším tomuto svatému místu neubírá na významu, který pro mě osobně má.

 

 

 

Zajímavý je detailnější pohled na malostranské střechy, kde jsou místy vidět příjemná "střešní zákoutí" s netradičním posezením. Taky jsou odtud vidět malé dvorky uvnitř zástavby, o kterých z ulice nemá běžný kolemjdoucí ani potuchy.

 

 

 

Výhled přes věže kostela Panny Marie pod řetězem přes Kampu k Vltavě a k Národnímu divadlu.

 

 

 

K nejvyššímu bodu chrámu svatého Mikuláše je to z ochozu zvonice jen necelých 15 výškových metrů, takže si můžeme tuhle ozdobnou pozlacenou špičku prohlídnout celkem zblízka.

 

 

Malostranská beseda na rohu Malostranského náměstí by si zasloužila speciální článek a třeba k tomu jednou dojde. Dnes si bývalou budovu malostranské radnice aspoň můžeme prohlédnout pěkně svrchu, stejně jako trochu máznutý (omlouvám se) kostel svatého Tomáše.

 

 

 

Ve filmu Křidýlko nebo stehýnko radí jeden restauratér svému hostu, aby se při hledání WC řídil podle much. Pokud chcete najít v Praze Karlův most, můžete se řídit podle množství turistů. Je jich totiž jako much :-). Ze svatomikulášské zvonice je ten nepřetržitý proud lidí z Malostranského náměstí Mosteckou ulicí až na most a dál na Staré Město vidět velmi dobře. 

Výhledu na katedrálu svatého Víta zčásti brání bratrská kostelní věž. Ale moc pěkně je z Pražského hradu vidět třeba Lobkovický palác a nakouknout je možné i do zahrad pod Hradem.

 

Tahle nenápadná (dnes obytná) věžička, která je vidět jen shora, v sobě, myslím, skrývá poslední pozůstatek dávného Biskupského (později arcibiskupského) dvora, na jehož vrata v roce 1414 přibil Jan Hus své prohlášení o víře a o své ochotě hájit svoje stanovisko u koncilu v Kostnici (za pouhých šest let Husovi stoupenci Biskupský dvůr téměř srovnali se zemí a zbyla z něj právě jenom polozbořená věž). V počátcích 90. let jsem se k téhle věži vypravil s odhodlaností reportéra přes domy z Mostecké ulice a povedlo se mi dostat na malé nádvoříčko, kterému věž vládla, ale do věže samotné bohužel ne.

 

 

No a na závěr obchůzky kolem dokola věžního ochozu (udělal jsem nakonec tři okruhy, protože jsem s sebou měl tři různé objektivy :-)) si dáme jeden pohled na Petřín a petřínské zahrady (včetně slavné zahrady Vrtbovské). 

Teď už nás čeká jen 215 schodů dolů (s mými exmaratónskými koleny výrazně větší sportovní výkon než cesta nahoru :-)) a jsme z vrcholného baroka zase dole ve žhavé současnosti. Děkuji vám za doprovod a těším se zase někdy na viděnou na procházkách Prahou, byť ty příští budou zase nejspíš s menším nadhledem a méně vertikální než ta dnešní.