Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista

Někdy není vůbec jednoduché se smysluplně představit a do několika málo slov - např. na vizitku - vecpat to hlavní, co o sobě svému okolí chceme sdělit. Zdá se mi, že dřív to bylo jednodušší: Alois Jirásek o sobě mohl celkem bez pochybností napsat, že je spisovatel, a kdo by se tomu náhodou zdráhal uvěřit, mohl by dostat některou z jeho mnoha tlustých knih ránu do hlavy, aby procitl a zmíněnou nepochybnou skutečnost vzal na vědomí. Stejně tak si mohl můj dědeček napsat na vizitku kamenosochař a štukatér a jestli v Jiráskově případě nevěřící Tomášové odešli maximálně s boulí na hlavě od F. L. Věka, v případě mého vznětlivého dědečka mohla potenciálního pochybovače zavalit metráková náhrobní deska. 

Dnes je situace komplikovanější: Naše zaměstnání se proměňují a proplétají, málokdo vydrží celý život jen u jednoho, někdo má čtyři zároveň, a navíc je často velmi obtížné nezasvěcenému v kostce vysvětlit, co přesně je jejich obsahem. Poté, co jsem byl několik let celkem jednoduše pochopitelným učitelem (něco jsem o téhle své životní etapě psal shodou okolností ve svém minulém článku O třicetileté škole), řadu let jsem pak mohl na své vlastní vizitce číst sousloví segmentový manažer, což sice docela pěkně zní, ale - přiznejme si - málokdo si z toho o mně odnese konkrétnější představu. A podle jakých pravidel by se měl představovat člověk, který kromě své práce má i další aktivity, které považuje za důležité, mnohdy důležitější, než práci samotnou? Má se představit jako elektromechanik a víkendový indián? nebo prodavačka a cosplayerka? Viděl jsem i lehce ironickou vizitku s termínem samostatný specialista, což je široširá střecha, pod kterou se vejde kdeco.

Přiznám se, že jsem tohle téma sám za sebe doposud odmítal řešit. Pracovní vizitky už léta nemám a na své soukromé žádný upřesňující dovětek nepoužívám. Jsem Petr Vápeník a to musí dotyčnému stačit; miniatura některé z mých fotek na vizitce pak přemýšlivějšímu možná napoví. Pamatuji si ostatně, že jsme na těchto stránkách už kdysi rozebírali, že není úplně jednoduché vůbec si připustit, že když fotíte, za určitých okolností můžete být i fotografem :-).

O třicetileté škole

Třicetiletého může být kdeco: Třicetiletá válka, která dala kdysi Evropě notně zabrat a vyžádala si nemalé oběti. Třicetilá svatba, tzv. perlová, která vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Taky třicetiletá whisky, která už by podle znalců měla být přímo nebeským požitkem. A třicetiletá škola, která vlastně svým svérázným kreativním způsobem kombinuje všechny tři zmíněné skutečnosti.

V mém pokročilém věku je docela osvěžující slavit třicáté narozeniny. Dokonce i když jde o narozeniny školy. Je příjemné vzpomenout si na některé nezapomenutelné zážitky a nechat si ostatními připomenout ty pozapomenuté. Ano, třicet let od založení v tomto školním roce slaví plzeňské Gymnázium Františka Křižíka, se kterým jsme kdysi čtyři z těch třiceti let ušli společně a - jak už se stihlo ukázat - byly to čtyři velmi intenzivně prožité roky naprosto zásadní pro celý můj další život: Přihrály mi do cesty osobní celoživotní přátele i řadu známých, pootevřely mi dvířka k práci v úplně jiném oboru, vybavily mě schopnostmi, které jsem od sebe dříve neočekával, sebevědomím i pochybnostmi úplně jiného druhu, než jsem si před tím uměl představit.

Vždycky jsem říkal, že ve srovnání s prací učitele na takovém gymnáziu, se zdají být jiné práce jaksi "emocionálně ploché", byť neumím na základě praktického srovnání posoudit, jestli něco společného náhodou přece jen nemá např. práce krotitele dravých šelem, práce exponovaného fotbalového trenéra nebo práce stand-up komika. A taky jsem nikdy nezastíral, že od té doby, co jsem ze školy odešel, se považuji za učitele "na zkušené v praktickém světě", který sbírá cenné praktické zkušenosti z různých oborů a z různých forem interakce s jinými lidmi, aby byl jako člověk pro své hypotetické budoucí studentky a studenty důvěryhodný, protože to, myslím si, je na střední škole mnohem podstatnější než to, jestli je kantor odbornou špičkou v oboru. Není paradoxně tak důležité, jestli se ještě podaří takto získané poznatky opravdu zúročit; já kupříkladu návrat do školství vůbec neplánuji, ale ten zmíněný pocit "učitele na zkušené" tato skutečnost nijak neruší. 

Nedělní miniglosy č.635

Nejsem zrovna moc společenský člověk a jen opravdu málokdy se mi stane, že se v období mezi dvěma vydáními Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", odehraje tolik událostí, jako tomu bylo tentokrát. Vím, nahrávala tomu skutečnost, že Nedělní miniglosy měly velikonoční přestávku. Ale zatímco Velikonoce u mě proběhly tradičně nespolečensky a (jak uvidíte i v následujícím "odstavci s odkazy") využil jsem je spíš k osamoceným fotoprocházkám, tento víkend byl (na mne) společenský opravdu netypicky, protože v pátek se odehrálo covidem několikrát odložené "silvestrovské setkání" s několika mými dlouholetými přáteli (není nad to slavit silvestra místo týden po Vánocích týden po Velikonocích :-)) a včera v Plzni navazovalo velké setkání absolventů Gymnázia Františka Křižíka, kde jsem kdysi dávno čtyři roky učil a - snad se moje další zaměstnání včetně toho současného neurazí - dodnes to považuji za své pracovně nejšťastnější a nejpřínosnější období. Gymnázium si letos připomíná 30 let své existence, takže jsem měl možnost se potkat a popovídat si s desítkami svých dávných studentek a studentů, s nimiž jsem se často skoro čtvrtstoletí neviděl, a obdivovat, jaké se z nich staly osobnosti. Ale teď už je zase běžná neděle, již jako obyčejně využijeme k vydání (celkově už šestistého pětatřicátého) tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to  v dané situaci vůbec možné - i s nádechem humoru.

Třikrát neviditelná Praha

Už jsem tady jednou v naší blogové Fotolaboratoři - konkrétně to bylo v článku Neviditelné kompozice - představoval fungování černého IR filtru, přes který neprojde ani stopa viditelného světla, ale protože jím prochází infračervené záření s vlnovou délkou větší než 830 nm a vůči tomuto záření je čip digitálních fotoaparátů do určité míry citlivý, je možné jím zaznamenávat ne zcela tradiční obrazy okolního světa, které naše oči zprostředkovat nedokážou. Zatím jsem bral s sebou tento filtr jen na procházky k Berounce, ale bylo jasné, že filtr je zvídavý a určitě bude chtít dříve či později poznat i naše krásné hlavní město. A tak jsem o celkem slunečné velikonoční neděli popadl stativ (aby se dalo fotit s několikaminutovými expozičními časy), sbalil jsem si pár objektivů a příslušné redukce (aby se dal filtr našroubovat i na objektiv s menším průměrem  a vyrazil jsem do centra Prahy. Pochopitelně, táhlo mě to především k Vltavě, protože když už se stejně kvůli infrapaprskům musí používat dlouhý expoziční čas, je dobré mít v záběru řeku, která se - byť jen líně jako Vltava na svém dolním toku - trochu hýbe, takže fotka poskytne maličko jiný výsledek než pouhé mrknutí oka. 

Dnes vám tu představím tři infračervené obrázky, z nichž první dva považuji za veskrze mizerné a ten třetí za celkem slušný. Ten poslední, čtvrtý, od Karlova mostu, je mizerný natolik, že ho tu neukážu ani jako odstrašující příklad, ještě by tu zase někdo tvrdil, že je ze všech čtyř fotek jednoznačně nejpovedenější, a to bych nejspíš jen těžko nesl :-). 

Odprosíme jednou globální oteplování?

Když výjimečně nevyjdou Nedělní miniglosy, jako tomu bylo tentokrát kvůli velikonoční přestávce, je jedinečná šance publikovat blogové články v netradičním sobotním a pondělním termínu. Po převážně obrázkovém sobotním článku Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol je tu i článek pondělní, tentokrát zcela bez obrázků, ty si nechám zase pro příště. Každopádně přeji pěkný týden aspoň zde, když tradiční nedělněminiglosové přání k vám tentokrát nemohlo dorazit :-).

------  

Dnes je moderní bojovat proti očekávanému a vědci předpovězenému globálnímu oteplování a za záchranu planety. Nic proti tomu, je pěkné mít ideály a snažit se přispět k jejich dosažení. Je chvályhodné uskrovnit se, byť je pravděpodobné, že skromní na sebe budou navzájem hartusit s těmi, kterým se do uskrovňování chtít nebude. Jenže... I na to uskrovněné žití bude třeba nějaké té energie. Zkusím tedy laicky zapřemýšlet, kde ji v naší čerstvě pozměněné realitě vzít.

Uhlí postupně zakazujeme sami sobě, protože ho považujeme za produkt minulosti (jímž bezesporu vzhledem k procesu svého vzniku je) a taky je lidskou přirozeností nechtít si nevzhlednými sazemi a štiplavými emisemi špinit prostředí. O dřevo se s námi přetahuje kůrovec a když se rozhlédnu po ještě nedávno krásných přírodních scenériích, nemůžu se zbavit pocitu, že přes všechno lidské vědecké snažení tento nevzdělanec řízený tupými instinkty vyhrává. Všechno nasvědčuje tomu, že ropu a plyn nám v nedaleké budoucnosti zčásti zatrhne a zčásti výrazně zdraží ruský gosudar, se kterým budeme ještě nějaký čas na kordy, a to ještě budeme spokojení, když z frustrace, že ho nemá nikdo rád, zůstane jen u zatrhávání.

Kdo by chtěl využít energii vody, postavit dnes přehradu na řece, podobnou těm, které se stavěly v letech poválečného budovatelského nadšení, a přetvořit tak nevratně krajinu říčního údolí včetně rekreačních chat zaměstnanců stavebního úřadu, vystavuje se riziku, že se k němu při první zdvořilostní návštěvě příslušného úřadu přilepí několik odhodlaných aktivistů v žoldu lepidlové lobby, za které pak bude muset navíc platit jízdné v městské hromadné dopravě a večer doma vysvětlovat nepříjemnou skutečnost, že ti pánové a dámy se nejspíš ještě zdrží na noc, protože použité lepidlo opravdu není žádný šunt.  

Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol

Můj minulý článek o jihokorejském filmu Parazit měl pro mě nečekanou dohru: Kontaktoval mě totiž vlastník webu Kritiky.cz, jestli bych nebyl proti tomu, kdyby můj blogový článek (a možná výhledově i pár jiných filmových "recenzí", které na blogu občas píšu) umístil na své stránky. Samozřejmě jsem nic proti takovému úmyslu nenamítal, však moje texty jsou veřejné a použít je může po vzájemné dohodě kdokoli k čemukoli bohulibému, tím spíše na tak zavedeném webu, kam sám občas chodím, když dělám rešerši ke svým vlastním filmovým článkům. Tak jsem se pár hodin po zveřejnění blogového článku ocitl se stejným textem i na novém místě a byl jsem mile překvapen, protože za pouhých 48 hodin si můj článek otevřelo přes 2600 návštěvníků, což je bilance, kterou bych na svém vlastním blogu mohl mít snad někdy koncem čtvrtohor :-). I když komentáře na "kritickém webu" moc nefrčí (ani není divu, když je tam povinností komentujícího se napřed identifikovat a přihlásit), dosah je vzhledem k početné komunitě filmových nadšenců o moc větší než zde, takže to vypadá, že nové filmové články budu odteď vyrábět ve dvou mutacích pro publikaci na dvou různých místech.

Před Velikonocemi jsem přemýšlel, jak aspoň trochu originálně popřát pěkné svátky svým milým známým. Oblíbené velikonoční variance na rozkošná žluťoučká kuřátka, sametově hebké zajíčky a barevné kraslice s pomlázkou byste asi ode mne - a celkem oprávněně - neočekávali. Tak jsem si zašel na své oblíbené místo na levém břehu Berounky kousek za Dobřichovicemi a udělal jsem pro vás speciální velikonočně-vajíčkový říční záběr zdejších proudů (použil jsem infračervený filtr s hranou vlnové délky 720 nm, tedy ne ten nový, "drsnější"). Jen pořád přemýšlím, jestli jsou na obrázku spíš rozříznutá vejce vařená natvrdo nebo volská oka :-).

Parazit

Mám rád zajímavou architekturu a dobré filmy, tak asi není nic divného na tom, že mě upoutal film, ve kterém nepominutelnou (a nejednoznačnou) roli hraje moderní krásný dům. Kdybych ale v případě jihokorejského filmu Parazit důvody, proč mě film tolik zaujal, svedl jen na kouzlo moderní architektury, bylo by to ostudné zjednodušení. Myslím totiž, že důvodů, proč film stojí za vidění, je hodně a jen jedním z mnoha je pozoruhodná skutečnost, že jde o první neanglicky mluvený film v historii, který dostal Oscara v hlavní kategorii Nejlepší film (za rok 2019). Kromě tohoto „hlavního“ Oscara dostal Oscary i za původní scénář, nejlepší cizojazyčný film a nejlepší režii, získal i Zlatou Palmu v Cannes, Zlatý glóbus a několik dalších kritických i diváckých cen. Ale nenechte se otrávit tou záplavou cen: Kromě toho všeho je totiž Parazit – podle mého přesvědčení a vkusu – i zatraceně dobrý film. 

Poznámka: Bohužel, nebyl jsem osobně při natáčení filmu, a tak jsem ilustrační fotografie získal pro účely tohoto článku na různých místech na internetu.

Hned na začátku filmu poznáváme první rodinu hlavních aktérů: Otec a matka středního věku, dcera a syn teenageři. Žijí v suterénní místnosti s velkým zamřížovaným oknem do ulice, na které močí kolemjdoucí opilci. Žijí svými nenápadnými drobnými radostmi a drobnými katastrofami, jako když si soused shora zahesluje svou wifi, na které všichni členové rodiny visí se svými mobily. "Proboha, vždyť teď ani nemůžeme na WhatsApp!" Ještěže vedle otevřela nová kavárna, signál jejíž wifi je možné chytnout v rohu u stropu nad záchodovou mísou; trochu nepohodlné, ale funguje to. Když ulici vykuřují dezinsektoři, je dobré nechat otevřené okno, protože pak to zafunguje i uvnitř bytu a bude to zadarmo, i kdyby se u toho všichni měli zalknout štiplavým dýmem. Nikdo z rodiny nemá stálou práci, takže naši hrdinové přežívají, jak se dá, třeba jen díky odfušovanému skládání papírových krabic na pizzu.

Nedělní miniglosy č.634

Původně to měl být týden obyčejné dovolené, ze které se ale po pondělku stala dovolená neobyčejná, protože covidová. Pěkně jsem si naplánoval, kam všude vyrazím během toho týdne fotit, skoro na každý večer jsem měl v plánu nějakou zajímavou akci, jako třeba křest knížky, divadlo nebo koncert a vše jsem to musel kvůli nařízené izolaci postupně odvolat, a to jsem ještě netušil, o co přijdu o víkendu. Jenže covid se neptá na naše plány, ten má jen ty svoje, které je těžké zvnějšku odhadnout a pochopit. A tak jsem strávil týden mezi zdmi svého dočasného domácího vězení, ze kterého snad budu moct ve středu vyrazit vstříc dalším normálnějším zážitkům. Můžu se čertit a vztekat, co vše jsem kvůli té malé potvoře zmeškal, ale jednak je mi to celkem houby platné a jednak bych se neměl rouhat, protože byli mnozí přede mnou, kteří zmeškali mnohem víc a někteří dokonce jednou provždy všechno. Ani v nejpodrobnějších pokynech pro život v covidové izolaci však není ani slovo o tom, že by měli pacienti zakázáno vydávat Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Jsem proto moc rád, že vás můžu i v téhle specifické situaci přivítat u celkově už šestistého čtyřiatřicátého vydání tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to vůbec možné - i s nádechem humoru.

Tento týden jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem ukázal další obrázky, které nečekaně přibyly do mého dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada. A protože jsem na celé focení měl tentokrát jen necelých 10 minut, než zapadlo sluníčko, článek se jmenuje Deset minut v kouzelné zahradě. Ve druhém článku jsem pak už jen stihl oznámit, že Konečně jsem taky součástí (covidové) statistiky. Z minulého týdne ještě jednou připomenu reportáž Příběh staré knihy aneb Z knihobudky až na Petřín, která názorně předvedla, jak náhoda dokáže ovlivnit naše kroky a připravit nám zajímavé zážitky, které jsme si dříve nedokázali představit - v mém případě úžasnou návštěvu slavné Strahovské knihovny. V našem tradičním archivním okénku se ještě jednou vrátím do jara roku 2011, kdy jsem na blogu - v záchvatu zcela soukromých obav, plynoucích z tehdejšího velkého japonského zemětřesení - publikoval básničku Svět je jen velká osika. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Konečně jsem taky součástí statistiky

Už jsem si skoro připadal, jako bych nepatřil do slušné společnosti. Vždyť skoro všichni lidé, které znám, už se stali součástí nejsledovanější statistiky poslední doby a jen já pořád ne a ne se správně zařadit. Přitom jsem se od začátku před "sčítačími komisaři" nijak neskrýval: Nenechal jsem se zazdít ve sklepení ani jsem se nepřestěhoval na opuštěný ostrov. I v době, kdy dost lidí zůstávalo doma na homeofficu, jezdil jsem pravidelně do práce hromadnou dopravou, setkával jsem se s lidmi i v době, kdy se to tak docela nesmělo (dávnou undergroundovou atmosféru jsem si oživil třeba při patnácti komentovaných prohlídkách své malé fotovýstavy Začátek velké cesty v Divadle Kámen, která mě doprovázela skoro celý minulý rok), chodil a jezdil jsem skoro každý den po Praze, účastnil se řady pracovních i zcela nepracovních schůzek, ale pořád nic. Lidé kolem mne ve frontě na zařazení do statistiky občas předbíhali, aniž by dodržovali základní pravidla bontónu (přece jen už nejsem žádný žabec, ale ve frontě na statistiky si na mě i tak kupodivu kdekdo dovolil). Až teď se mi povedlo prodrat do dveří. Ano, konečně i já byl poctěn dlouho očekávanou návštěvou covidového viru, a statistici si tak u mého jména mohli s úlevou udělat čárku.

Od začátku celého toho covidového informačního guláše, ve kterém se nepřehledně míchaly vůně jednotlivých mutací, žonglovalo se s typy protilátek, kořenilo se základními i posilujícími očkovacími látkami a dochucovalo měnícími se pravidly karantén, bezpečných vzdáleností a nošení respirátorů, jsem do omrzení opakoval: Pokud se nakazím, beru to tak, že je to prostě příroda a organismus se s něčím takovým musí vypořádat, od toho je její součástí, ale jen nerad bych si vyčítal, že se někdo nakazil speciálně kvůli mně a mé hlouposti či neodpovědnosti. Když jsem tedy např. organizoval pro víc lidí společnou prohlídku svých fotek, vyrazil jsem na skupinovou vycházku po Praze nebo jsem se měl potkat s někým, na kom mi speciálně záleží (ano, takoví lidé opravdu existují :-)), vždycky jsem si udělal čerstvý antigenní test a jedna čárka na tom správném místě vyhodnocovací destičky pro mě znamenala propustku a relativně klidnou mysl. Skutečnost si sice s námi může vždycky hrát svoje svérázné hry, s tím nic nenadělám, ale jsem rád, mohu-li si myslet, že jsem proti jejím rozmarům udělal vše, co jsem uměl. Moje babička říkávala: "Aby měla dušička pokoj."

Deset minut v kouzelné zahradě

Jak dobře víte, jsem založením vysloveně pomalý fotograf: Všechno si pečlivě připravit, najít si správné místo pro stativ, udělat si několik zkoušek z různých úhlů a vzdáleností a nejlépe i různými objektivy s různou kombinací filtrů, aby člověk viděl, co dělají světla a stíny a jak se k sobě mají případné barvy, pečlivě si v klidu ručně zaostřit (nebo rozostřit), jó to je moje! Takové focení, které je dobře připravené, zabere, řekněme, půl dne a výsledkem je jedna jediná fotka, se kterou jsem spokojený a za kterou si můžu stát, to je pro mě jako dělané (viz např. zdejší článek Modrooká řeka). Nikdy ze mě nebude nabušený fotoreportér, který drží spoušť tvale zmáčknutou a dokáže nastřílet tisíce fotek, aby pak vybral desítku nejlepších do výsledného prvotřídního seriálu. Rychlé focení prostě není nic pro mě. Snad jen... Snad jen když se nečekaně a jen na chviličku udělají neplánované ideální podmínky a každá minuta zdržení může přinést nenapravitelnou škodu.

Když jsem poslední březnový víkend jel za příbuznými do Staňkova, věděl jsem, že to bude jen na chvilku - v sobotu večer tam a v neděli odpoledne zase zpátky (od toho navíc ještě odečíst hodinu, která padla na přechod na letní čas) - a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych mohl pořídit nějaké nové fotky do dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada, kterou právě ve staňkovské zahradě už od roku 2010 - pokud jsou slušné světelné podmínky - při svých zřídkavých návštěvách fotím. Foťák jsem měl s sebou spíš proto, že jsem ještě odpoledne byl na vycházce s Pražskými domy v horní části Václaváku, myslel jsem si, že do Staňkova dorazím až za tmy a na focení tentokrát vůbec nedojde. Nakonec se mi povedlo chytit dřívější vlak a když jsem večer vcházel brankou na zahradu, překvapeně jsem zjistil, že slunce je právě těsně nad západním obzorem a do konce krásného slunečného dne schází necelých 10 minut. Tak jsem se tentokrát přepnul do módu fotografa, který nemůže moc přemýšlet a koukat, co kde lítá, ale musí naopak prásknout do koní a využít tu malou chvilku příznivých podmínek nejlíp, jak to jde. Shodil jsem tedy batoh do trávy a popadl foťák. Příbuzní chvilku počkají, přivítat se přece můžeme, až sluníčko zapadne. 

Nedělní miniglosy č.633

Jaro se vrátilo do ilegality. Minulý týden jsem si pochvaloval, že jsem vyrazil na vycházku centrem Prahy v tričku s krátkým rukávem, a při podobné vycházce o týden později jsem na to raději ani nevzpomínal, protože mi byla zima i v huňatém svetru a bundě. A když jsem viděl pražské půlmaratónské běžce, jak startovali do "jarního" mrazivého větru, byl jsem opravdu rád, že moje maratónská "kariéra" se - mimochodem, právě před kulatými deseti lety - dávno uzavřela. Ale ať je horko nebo mráz, je každopádně neděle a ta s sebou už déle než 13 let pravidelně přináší Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Jsem moc rád, že vás můžu přivítat u prvního letošního dubnového čísla (a celkově už šestistého třiatřicátého) tradičního blogového nedělníku, který se snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to vůbec možné - i s nádechem humoru.

Jak jsem předesílal v úvodníku k minulému vydání, tento týden jsem publikoval jen jeden nový blogový článek, který byl ovšem tématem tak "výživný", že jsem nechtěl pozornost ctěných čtenářů rozptylovat ničím dalším: Šlo o reportáž Příběh staré knihy aneb Z knihobudky až na Petřín, která názorně předvedla, jak náhoda dokáže ovlivnit naše kroky a připravit nám zajímavé zážitky, které jsme si dříve nedokázali představit - v mém případě úžasnou návštěvu slavné Strahovské knihovny. Z minulého týdne ještě jednou připomenu hodně barevný fotočlánek Večer u Trojského mostu s obrázky moc povedené moderní architektury, a z předchozího období i mírně kafkovský příběh O průšvihu s vlaječkou, ve kterém jsem se ubránil zatčení "pro ústrojovou nekázeň" (je vidět, že na oblečení jsem si nikdy nepotrpěl :-)). V našem tradičním archivním okénku se tentokrát vrátím 11 let nazpět do jara roku 2011, kdy jsem na blogu - v záchvatu zcela soukromých obav, plynoucích z tehdejšího velkého japonského zemětřesení - publikoval básničku Svět je jen velká osika. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!