středa 27. dubna 2022

O třicetileté škole

Třicetiletého může být kdeco: Třicetiletá válka, která dala kdysi Evropě notně zabrat a vyžádala si nemalé oběti. Třicetilá svatba, tzv. perlová, která vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Taky třicetiletá whisky, která už by podle znalců měla být přímo nebeským požitkem. A třicetiletá škola, která vlastně svým svérázným kreativním způsobem kombinuje všechny tři zmíněné skutečnosti.

V mém pokročilém věku je docela osvěžující slavit třicáté narozeniny. Dokonce i když jde o narozeniny školy. Je příjemné vzpomenout si na některé nezapomenutelné zážitky a nechat si ostatními připomenout ty pozapomenuté. Ano, třicet let od založení v tomto školním roce slaví plzeňské Gymnázium Františka Křižíka, se kterým jsme kdysi čtyři z těch třiceti let ušli společně a - jak už se stihlo ukázat - byly to čtyři velmi intenzivně prožité roky naprosto zásadní pro celý můj další život: Přihrály mi do cesty osobní celoživotní přátele i řadu známých, pootevřely mi dvířka k práci v úplně jiném oboru, vybavily mě schopnostmi, které jsem od sebe dříve neočekával, sebevědomím i pochybnostmi úplně jiného druhu, než jsem si před tím uměl představit.

Vždycky jsem říkal, že ve srovnání s prací učitele na takovém gymnáziu, se zdají být jiné práce jaksi "emocionálně ploché", byť neumím na základě praktického srovnání posoudit, jestli něco společného náhodou přece jen nemá např. práce krotitele dravých šelem, práce exponovaného fotbalového trenéra nebo práce stand-up komika. A taky jsem nikdy nezastíral, že od té doby, co jsem ze školy odešel, se považuji za učitele "na zkušené v praktickém světě", který sbírá cenné praktické zkušenosti z různých oborů a z různých forem interakce s jinými lidmi, aby byl jako člověk pro své hypotetické budoucí studentky a studenty důvěryhodný, protože to, myslím si, je na střední škole mnohem podstatnější než to, jestli je kantor odbornou špičkou v oboru. Není paradoxně tak důležité, jestli se ještě podaří takto získané poznatky opravdu zúročit; já kupříkladu návrat do školství vůbec neplánuji, ale ten zmíněný pocit "učitele na zkušené" tato skutečnost nijak neruší. 

Narozeninové setkání se konalo v krásné moderní budově gymnázia, kterou už jsem osobně nezažil, protože škola se z původní adresy v centru přestěhovala na sever města. Když jsem si se zájmem prohlížel současné školní prostory, cukal mi koutek, protože jsem si mockrát vzpomněl na to, jakou radost jsme měli, když se povedlo sehnat do třídy tak festovní stůl, že byl schopen bez úhony vydržet tři "velké přestávky", pár nových židlí, a speciálně pro můj předmět pár kilo dávno prošlých chemikálií z nějakého likvidovaného firemního nebo školního skladu. Trochu závidím ty dnešní možnosti a na druhou stranu taky trošku lituji, že ty pionýrské doby společného překonávání nejnemožnějších a z dnešního pohledu i obtížně představitelných překážek pominuly. Ale to je ostatně o překážkách známo, že jsou jako rozlehlé pohoří: Jakmile se vyškrábete na jeden kopec, objeví se před vámi bezpočet dalších, o nichž jste doposud neměli ani tušení. 

Byl jsem nadšený z lidí, se kterými jsem si mohl - často opravdu poprvé po dlouhém čtvrtstoletí - popovídat, někdy důkladně, jindy jen prohodit pár slov. Když člověk vidí, jaké báječné osobnosti se vyvinuly i ze studentů, kteří za své školní docházky vykazovali všechny známky toho, že "rostou pro šibenici", je to pro člověka dobré praktické ponaučení, že nad nikým se nemá lámat hůl příliš brzy, protože i v případech, kdy se to vůbec nezdá, se dá ještě spousta věcí napravit, když se vezmou za správný konec. Rozhodně je větší pravděpodobnost, že "z dráhy školního zločinu" se na dálnici vedoucí ke světlým a kvalitním zítřkům vrátí nezvedený student než třikrát starší nezvedený pedagog

Gymnázium vydalo jako připomínku svého výročí speciální almanach. Samozřejmě, zalistoval jsem si a kromě zcela nových informací jsem hledal připomínky starých časů, které jsem ještě znával. A protože jsou v almanachu shrnuti úplně všichni kantoři, kteří se v místním učitelském sboru byť jen mihli, a úplně všechny absolventky a všichni absolventi (doposud jich bylo celkem 919 a pokud je třicáté výročí opravdu "perlové", jak jsme si řekli na úplném začátku, byl by to věru moc pěkný a cenný náhrdelník, kdyby měl 919 perel), uvědomil jsem si možná pořádně až teď s odstupem, že jsem měl tu neobyčejnou čest být třídním jedné ze tříd historicky úplně prvního maturitního ročníku (1997) dnes už dávno etablované a dobře známé plzeňské školy. Spolu s prvními absolventy gymnázia jsem tenkrát odešel i já. Jsou lidé, kteří tehdy neodešli, jsou v této třicetileté škole doposud a mají mou velkou úctu. Stejně jako ti absolventi, kteří se i po dlouhých letech ke "své" škole stále vracejí - nejen při příležitosti narozeninového dne, kdy je možné pokecat s dávnými kámoši a kámoškami a zakousnout to chlebíčkem, ale někdy i v roli nových učitelů a někteří z nich dokonce i v roli rodičů nové studentské generace. S několika z nich jsem mluvil a měl jsem z jejich dlouhodobého vřelého vztahu velkou radost, možná i proto, že mi připomíná ten můj.

 

Párkrát jsem během narozeninového dne zachytil mezi návštěvníky hlášku "tak fajn, uvidíme se zase za třicet let, ne?". No, milí kolegové, vezměte, prosím, rozum do hrsti a za dalších třicet let už s mou účastí nepočítejte. Ale že vám i té naší společné škole budu - ať už odkudkoli - i v té době držet palce, na to můžete vzít - na mou odbornou počest - nějaký dobrý chemický jed :-). 

V článku je použita fotografie titulní strany Almanachu k 30 letům GfK, publikace Gymnázia Františka Křižíka a základní školy s.r.o., vydané v lednu 2022 nákladem 1000 ks.

19 komentářů:

  1. Tož třicetiletá, nikdy nekončící "valja" mezi "studaky a kantory" to už je duvod k oslavě...Rokycanske gymnazium, být starobylejší, se mezitim z puvodni bidovy přestěhovalo...Na jednom srazu se usporadala "nostalgicka"orohlidka stare budovy, kde je ted integrovana stredni skola

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V rokycanském gymnáziu bývám o dost častěji, protože tam chodím k volbám :-).

      Vymazat
  2. Krasny! Je to tam ted hodne jiny? Je zvlastni, ze prave gympl mi i pres pozdejsi studia utkvel ve snech s uplnymi detaily ze trid, schodiste a chodeb. Tedy, vracivam se do nej casto v tom druhu snu, kdy zjistis, ze mas spoustu neomluvene absence, propadas a nikdy v zivote se nedostanes k maturite. Doopravdy bych se do nej podivala rada, ale to bych si pripadala jako stalker...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tam úplně jiný, protože je to jiná budova v jiné čtvrti, než byla ta původní. Teď je to krásná prostorná budova s rozlehlým atriem a velikou aulou, fakt moc pěkný. To je zvláštní, podobné průšvihové sny jsem nikdy neměl. Ale kdysi se mi stalo, že jsem ve snu na poslední chvíli zjistil, že mám vyučovat v němčině, a samotného mě zajímalo, co s tím asi provedu, když německy neumím ani slovo :-).

      Vymazat
  3. Hele, a to tam je i tvoje fotka v tom almanachu? jestli jo, tak sem sní! ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak, to jsem zkontroloval jako první. V takovém případě bych musel zkonfiskovat celý náklad :-).

      Vymazat
  4. Krásný článek rovnou od srdce :-) Kdyby měli takovýhle vztah ke své škole (ať už jako studenti nebo učitelé) všichni, myslím, že by se nám žilo o kus líp. Akorát když nad tím teď přemýšlím, tak si nemůžu vzpomenout: proč jsi vlastně tehdy odešel a už ses do školství nevrátil?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednak s končícím ročníkem odcházela spousta lidí, kteří pro mě byli důležití; byla to jakási uzavřená etapa a šance na změnu, která se zase pár let nebude opakovat. A taky jsem se trochu zděsil při pomyšlení, že bych pokračoval další a další roky a postupně se víc a víc vzdaloval realitě "tam venku", což byla věc, kterou jsem tehdy cítil u některých kolegů - dlouholetých učitelů. Došlo mi, že jestli si chci zkusit i něco úplně jiného a ověřit si, zda bych to taky zvládnul, šance na to, že takový krok udělám, se bude každým rokem výrazně zmenšovat a po nějaké době by mi vlastně asi zbylo jen to učení a strach, abych o ně nepřišel. Ale zvažování to tehdy bylo opravdu náročné a dlouhé, protože mi vlastně v tu chvíli nic nechybělo a měl jsem to, co jsem si přál, co se mi líbilo a v čem jsem, myslím, nebyl špatnej. Odstřihnout se úplně nebylo snadné; ještě rok jsem měl dokonce povoleno vést seminář vybraných kapitol z fyziky, což jsem stíhal po cestě z pražské práce vždy v pátek od šesti večer. Klobouk dolů před všemi, co tam tehdy chodili :-).

      Vymazat
  5. Jidáš přemýšlí, jak by tam napasoval třicet stříbrných.

    OdpovědětVymazat
  6. Snad se mi podaří publikovat komentář? Asi se budu muset také vrátit do školy, ale po 50 ti
    letech. Tenkrát nás naučili, jak ovládat moderní komunikační techniky🤓
    Zajímavé čtení o úvahách bývalého pedagoga.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak se podařilo, ale nepublikuje se moje logo, tak dodávám… nejsem anonym Lezarts

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se podařilo dopravit alespoň anonymní komentář. Vypadá to, že chyba při publikaci komentářů z googlovského účtu, o které jsem se včera dozvěděl, není jen výjimečnou shodou okolností.

      Vymazat
  8. Pozoruhodný rok 1991. Vy založíte školu, já emigruju do Ontaria. ;-)

    Zápisek je to pěkný, člověk skoro lituje, že nebyl u toho. :-) Nad dalším setkáním s bývalými kolegy a studenty nemusíš házet flintu do žita. Vždyť se můžete sejít příští rok ve stejnou dobu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já měl trochu zpoždění a přidal jsem se až na začátku třetího školního roku, ale měl jsem to potěšení učit všechny studenty, kteří patřili k těm zakládajícím. Ale rok 1991 byl opravdu v mnohém přelomový, to určitě souhlasím.

      Vymazat
    2. Copak o to, že jsi začal se zpožděním, stejně ses pak trhl na lepší. ;-) Ale možná by stálo za připoměnutí, když už jsme u těch třicítek, že 30 let před zahájením školy, vyletěl do vesmíru major Gagarin. :-)

      Vymazat
  9. Loni jsem byl také na sešlosti absolventů Gymnázia v UH po mnoha letech, bylo velmi zvláštní vstoupit do třídy, kde se člověk krčil strachy, že bude vyvolaný a odhalí se jeho absolutní nepřipravenost. Zajímavé, že na vyšších stupních vzdělávací kariéry jsem se nikdy tolik nebál jako na SŠ.
    A potkat někdejší spolužáky po letech je také zážitek, bohužel ne všem bylo dáno se ještě vidět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, všelijakými dávnými emocemi jsou zdi školních budov doslova nasáklé.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.