Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista

Někdy není vůbec jednoduché se smysluplně představit a do několika málo slov - např. na vizitku - vecpat to hlavní, co o sobě svému okolí chceme sdělit. Zdá se mi, že dřív to bylo jednodušší: Alois Jirásek o sobě mohl celkem bez pochybností napsat, že je spisovatel, a kdo by se tomu náhodou zdráhal uvěřit, mohl by dostat některou z jeho mnoha tlustých knih ránu do hlavy, aby procitl a zmíněnou nepochybnou skutečnost vzal na vědomí. Stejně tak si mohl můj dědeček napsat na vizitku kamenosochař a štukatér a jestli v Jiráskově případě nevěřící Tomášové odešli maximálně s boulí na hlavě od F. L. Věka, v případě mého vznětlivého dědečka mohla potenciálního pochybovače zavalit metráková náhrobní deska. 

Dnes je situace komplikovanější: Naše zaměstnání se proměňují a proplétají, málokdo vydrží celý život jen u jednoho, někdo má čtyři zároveň, a navíc je často velmi obtížné nezasvěcenému v kostce vysvětlit, co přesně je jejich obsahem. Poté, co jsem byl několik let celkem jednoduše pochopitelným učitelem (něco jsem o téhle své životní etapě psal shodou okolností ve svém minulém článku O třicetileté škole), řadu let jsem pak mohl na své vlastní vizitce číst sousloví segmentový manažer, což sice docela pěkně zní, ale - přiznejme si - málokdo si z toho o mně odnese konkrétnější představu. A podle jakých pravidel by se měl představovat člověk, který kromě své práce má i další aktivity, které považuje za důležité, mnohdy důležitější, než práci samotnou? Má se představit jako elektromechanik a víkendový indián? nebo prodavačka a cosplayerka? Viděl jsem i lehce ironickou vizitku s termínem samostatný specialista, což je široširá střecha, pod kterou se vejde kdeco.

Přiznám se, že jsem tohle téma sám za sebe doposud odmítal řešit. Pracovní vizitky už léta nemám a na své soukromé žádný upřesňující dovětek nepoužívám. Jsem Petr Vápeník a to musí dotyčnému stačit; miniatura některé z mých fotek na vizitce pak přemýšlivějšímu možná napoví. Pamatuji si ostatně, že jsme na těchto stránkách už kdysi rozebírali, že není úplně jednoduché vůbec si připustit, že když fotíte, za určitých okolností můžete být i fotografem :-).

Nedávno mě ale lidé z Divadla Kámen, ve kterém jsem skoro celý loňský rok vystavoval svoje fotky (zde si můžete projít celou loňskou výstavu formou komentované prohlídky), nabídli, jestli nechci spolupracovat na jednom z jejich představení. K vybraným hrám ze svého repertoáru totiž přizývají hosty z různých oblastí, aby vyplnili tzv. intermezza - okamžiky, kdy se už tak dost netradiční hra na jevišti asi na dvě minuty přeruší a diváky je třeba něčím zabavit. Podobných intermezz bývá během hry pět nebo šest, takže může dohromady jít skoro o čtvrthodinu času, který se dá využít nebo probendit. A protože jedním z běžících představení je i hra Poříčská madona, vyprávění o překrásném fiktivním obrazu, který kromě jiných povýtce zázračných schopností umí i plout po řece (předlohou je román Jáchyma Topola Citlivý člověk), napadlo divadelníky, že by se jedno představení dalo spojit s mými vybranými fotkami řek a stručným průvodním slovem.

Sice to zatím ještě nemám vůbec rozmyšlené, nemám vybrané fotky a už vůbec nemám představu, jakou strukturu svému povídání dát, ještě si musíme utřást s panem režisérem, jaké má představy, aby moje vstupy byly v duchu hry a k jejímu užitku, ale každopádně už jsem stihl souhlasit. Možná tak trochu i proto, že dalším úkolem intermezzisty je po představení až do zavíračky divadelního baru vlídně rozprávět se zájemci z řad diváků i divadelníků o všem, co je zajímá kolem intermezzistova oboru, v mém případě tedy o mých fotkách a o focení obecně, což už mám v prostoru divadelní kavárny docela dobře nacvičené z patnácti komentovaných prohlídek své loňské fotovýstavy. Nedávno jsem se už dokonce dozvěděl "svůj" termín - čtvrtek 9. června. Moje účast už je v programu divadla ohlášena, musel jsem - podobně jako všichni moji předchůdci v roli "intermezzisty" - o sobě napsat pár slov, která byla připojena do průběžného seznamu hostů tohoto představení (ty tři řádky o mně si tak můžete přečíst přímo na příslušné stránce divadla) a i když mě moc těší, do jaké milé společnosti jsem se tak dostal, je mi už teď jasné, že budu už dlouho předem nervózní, abych představení nadšeným divadelníkům ani zvědavým divákům moc nepokazil. Ještě se určitě v průběhu května ozvu s podrobnostmi a kdybyste se čirou náhodou chtěli přijít na představení Poříčské madony 9. června večer podívat, nejspíš nebudu vyvíjet přílišnou aktivitu, abych vám v tom zabránil. I když je prostor hlediště omezený, tentokrát nebudeme v boji o místa konkurenty: I kdyby bylo vyprodáno, já bych prý měl mít tentokrát svou židli na představení jistou :-). 

Když to nebude úplný průšvih, budu si tedy moct jednou nechat na vizitky natisknout hrdě znějící a mnoho slibující nápis Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista. Myslím, že když si to o mně někdo přečte, bude mít jasno :-).