Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol

Můj minulý článek o jihokorejském filmu Parazit měl pro mě nečekanou dohru: Kontaktoval mě totiž vlastník webu Kritiky.cz, jestli bych nebyl proti tomu, kdyby můj blogový článek (a možná výhledově i pár jiných filmových "recenzí", které na blogu občas píšu) umístil na své stránky. Samozřejmě jsem nic proti takovému úmyslu nenamítal, však moje texty jsou veřejné a použít je může po vzájemné dohodě kdokoli k čemukoli bohulibému, tím spíše na tak zavedeném webu, kam sám občas chodím, když dělám rešerši ke svým vlastním filmovým článkům. Tak jsem se pár hodin po zveřejnění blogového článku ocitl se stejným textem i na novém místě a byl jsem mile překvapen, protože za pouhých 48 hodin si můj článek otevřelo přes 2600 návštěvníků, což je bilance, kterou bych na svém vlastním blogu mohl mít snad někdy koncem čtvrtohor :-). I když komentáře na "kritickém webu" moc nefrčí (ani není divu, když je tam povinností komentujícího se napřed identifikovat a přihlásit), dosah je vzhledem k početné komunitě filmových nadšenců o moc větší než zde, takže to vypadá, že nové filmové články budu odteď vyrábět ve dvou mutacích pro publikaci na dvou různých místech.

Před Velikonocemi jsem přemýšlel, jak aspoň trochu originálně popřát pěkné svátky svým milým známým. Oblíbené velikonoční variance na rozkošná žluťoučká kuřátka, sametově hebké zajíčky a barevné kraslice s pomlázkou byste asi ode mne - a celkem oprávněně - neočekávali. Tak jsem si zašel na své oblíbené místo na levém břehu Berounky kousek za Dobřichovicemi a udělal jsem pro vás speciální velikonočně-vajíčkový říční záběr zdejších proudů (použil jsem infračervený filtr s hranou vlnové délky 720 nm, tedy ne ten nový, "drsnější"). Jen pořád přemýšlím, jestli jsou na obrázku spíš rozříznutá vejce vařená natvrdo nebo volská oka :-).

 

Na Velký pátek jsem konečně podnikl to, co jsem měl v plánu už asi měsíc, ale postupně mi do toho vlezlo několik překážek včetně covidu. Rozhodl jsem se totiž vystoupit projednou z fotografické komfortní zóny a zajet si cíleně do centra Prahy zafotit si klasický "street" s opravdovými živými lidmi, což - jak dobře víte - je pro mě nadmíru "protisrstný" čin, protože fotit lidi se ostýchám a necítím se při tom dobře, byť by mě tenhle žánr jako fotografa lákal. Když jsem dorazil na Václavák, napřed jsem zbaběle prchnul do zdejších pasáží, kde jsem udělal pár nových obrázků do kolekce Světla a stíny pražských pasáží. Mmnnno, pár lidí sice v následujícím záběru je, ale co si budeme povídat - ve skutečnosti to byl jen pokus vyhnout se lidem skutečným. Připadal jsem si jako celoživotní arachnofob, který si v pohnutí mysli koupil drahý kurs Jak se spřátelit s chlupatou tarantulí, a před místností, kde má kurs probíhat, ještě zaváhal, jestli má opravdu vzít za kliku. 

Pak jsem si řekl, že takovým způsobem by možná pár zajímavých fotek vzniknout mohlo, ale se svou fotografickou tarantulí bych se tak asi neskamarádil, a proto jsem z pasáže vyrazil směrem ke Staroměstskému náměstí, kde streetoví začátečníci mého typu mohou najít asi nejvíc příležitostí k focení, zvlášť když turistů všeho druhu už je zde k vidění opět dostatek a každý jeden a půltý má přitom v ruce foťák, takže si člověk při focení nepřipadá tak nepatřičně. Tihle tři kluci si dali svačinku na netradičním místě kousek od hlavního proudu turistické řeky přímo před kostelem svatého Havla.

 

 

Přibližně odtud jsem před dvěma lety fotil rozlehlé Staroměstské náměstí, na kterém tou dobou - ač v turisticky nejžádanějším čase - nebyl kvůli covidovým opatřením ani jeden jediný člověk (srovnej s fotkou ve článku Na kamennej most - a dost). Tentokrát už opět Staromák praskal ve švech, byla tu otevřená spousta stánků a "staropražské fiákry" byly v permanenci. Muž vlevo je jeden takový místní koňák, který si právě "na konečné" udělal malou pauzičku a čekal, až na něj zase přijde řada a do vozu mu nasednou další natěšení objevitelé staré Prahy.

 

 

Jestli mi něco připadne jako dobrý námět k focení ve středu velkoměsta, jsou to různá reklamní zvířátka, která mají právě "rauchpauzu". Viděl jsem takových potenciálních záběrů už dost: Vránu s dlouhým zobákem, která právě potahuje z cigarety, baňatou pandu v nadpandí velikosti, která ukusuje párek v rohlíku, dvojici huňatých medvídků, kteří na nároží možná právě rozebírají, jak si představují důstojný život. Nevím přesně, co mají ti dva mladí lidé na lavičce při své práci ztělesňovat, podle barvy chlupatého overalu a sklopených plyšových hlav to vypadá snad na nějaké tygříky, neviděl jsem je v akci. Ale takhle při pauze, když vyřizují na mobilech poštu a povídají si přes sociální sítě se svými blízkými, vypadali moc pěkně, tak snad se na mě nebudou zlobit, že jsem je cvaknul. Tuhle fotku jsem ovšem musel ponechat barevnou, protože by byla škoda přijít o barvy jarních květů i o modrožluté ukrajinské barvy v náručí.

 

 

Vím, právně nejproblematičtější je vždy focení malých dětí. Ale copak je pro začínajícího streetaře vůbec možné pominout takovýhle záběr z rohu místního jeviště pod improvizovaným velikonočním stromem? Tak kdyby náhodou vlídně pečující maminka z obrázku tuhle fotku na mém blogu zahlédla, věřím, že mě nedá k soudu, a já jí za to v rámci dobrých vztahů rád pošlu fotku v plném rozlišení do rodinného alba (což ostatně platí pro všechny, kteří by se třeba na některé z uveřejněných fotek poznali).

 

 

Speciální kapitolou jsou místní "nahaněči" městských vyhlídkových autobusů. Skrývají se ve stínu reklamních deštníků a já si vždycky představuji, co jim asi všechno letí hlavou, jaké mají ideály, cíle, sny... 

 

 

Na dalším záběru, pořízeném jen o pár kroků dál před Týnským chrámem, střídá nahaněče lepá cizokrajně vyhlížející nahaněčka. Taky mi zkusila prodat vyhlídkovou jízdu, ale pochopila, že proti mé Lítačce na městskou hromadnou dopravu nemá žádnou šanci :-).

 

 

Následujícího pána s velikým chundelatým kamarádem jsem si vyhlédl v davu a abych mohl zajímavou dvojici vyfotit, musel jsem notně přidat do kroku, dvakrát je předběhnout (první pokus nevyšel tak, jak jsem si představoval), což nebylo nijak snadné, protože šli nacpanou Celetnou ulicí dost rychle, počkat si na ně s foťákem "u boty" a snímat z bezprostřední blízkosti. I v tomto případě - jako u řady předchozích snímků - jsem po cvaknutí obrázku aspoň gestem poděkoval za možnost si fotku udělat, aby to nevypadalo, že obrázky pokoutně kradu jako nějaký soukromý slídil. Pán byl Francouz a bral to sportovně, pes se blíže nevyjádřil.

 

 

Když už jsem byl v Celetné ulici, zašel jsem si do slavného kubistického domu U Černé Matky Boží, abych si zkusil vyfotit to, co už mě napadlo kdysi dříve: "žárovku" místního Gočárova úchvatného schodiště i s lemem dřevěného zábradlí. Kdysi jsem věnoval tomuto schodišti speciální blogový fotočlánek, ale vždycky jsem byl přesvědčený, že kdyby člověk fotil naslepo "od podlahy" a s co nejkratším ohniskem, mohl by těch křivek schodiště dostat do záběru ještě víc. Tak jsem to při cestě kolem tentokrát i prakticky vyzkoušel a ono to opravdu jde :-).

 

 

Poslední dnešní fotka je z Václavského náměstí, kde jsem chvilku poslouchal šikovného akordeonistu, kterému ležel u nohou úplný maxipes. V tomto případě jsem se jako u jediné fotky z tohoto souboru dovolil, že smím obrázek udělat, už předem. Pán byl cizinec, ale stačilo pár posunků, a bylo to domluveno.

Ufff, tak máme tedy dnešní "lekci s tarantulí" za sebou. Nemůžu říct, že by to pro mě s mým víceméně plachým povahovým ustrojením bylo snadné, ale přece jen je vidět, že poučky psychologů do značné míry fungují a když se člověk trochu rozjede, ztrácí nadbytečný ostych (ten základní, myslím, je dobré si udržet, protože pronikání do soukromí ostatních prostřednictvním objektivu je vždy citlivá věc a měla by se dělat s pokorou a "smeknutým kloboukem", asi jako když jdeme k někomu poprvé na návštěvu. Asi mi tenhle fotografický žánr nikdy nebude úplně vlastní, určitě se nestanu ze dne na den reportážním střelcem, ale myslím, že hlavní vnitřní překážky se dají opakovaným praktickým provozováním umenšit nebo skoro odstranit. Jen si to člověk musí ordinovat postupně, s úctou ke světu okolo sebe a s radostí nad obrázky, které vznikly, i kdyby nebyly (samozřejmě jenom zatím) úplně světové :-).

Přeji vám všem krásné velikonoční svátky. 

P.S.: Jak už jsem avizoval minulý týden, Nedělní miniglosy mají tentokrát velikonoční přestávku, takže číslo 635 vyjde až příští neděli, 24. dubna. To je také důvod, proč tentokrát mimořádně vychází blogový článek v sobotu a rád bych aspoň něco drobného přidal i v pondělí, protože podobná příležitost se možná zase nějakou dobu nebude opakovat :-).