sobota 16. dubna 2022

Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol

Můj minulý článek o jihokorejském filmu Parazit měl pro mě nečekanou dohru: Kontaktoval mě totiž vlastník webu Kritiky.cz, jestli bych nebyl proti tomu, kdyby můj blogový článek (a možná výhledově i pár jiných filmových "recenzí", které na blogu občas píšu) umístil na své stránky. Samozřejmě jsem nic proti takovému úmyslu nenamítal, však moje texty jsou veřejné a použít je může po vzájemné dohodě kdokoli k čemukoli bohulibému, tím spíše na tak zavedeném webu, kam sám občas chodím, když dělám rešerši ke svým vlastním filmovým článkům. Tak jsem se pár hodin po zveřejnění blogového článku ocitl se stejným textem i na novém místě a byl jsem mile překvapen, protože za pouhých 48 hodin si můj článek otevřelo přes 2600 návštěvníků, což je bilance, kterou bych na svém vlastním blogu mohl mít snad někdy koncem čtvrtohor :-). I když komentáře na "kritickém webu" moc nefrčí (ani není divu, když je tam povinností komentujícího se napřed identifikovat a přihlásit), dosah je vzhledem k početné komunitě filmových nadšenců o moc větší než zde, takže to vypadá, že nové filmové články budu odteď vyrábět ve dvou mutacích pro publikaci na dvou různých místech.

Před Velikonocemi jsem přemýšlel, jak aspoň trochu originálně popřát pěkné svátky svým milým známým. Oblíbené velikonoční variance na rozkošná žluťoučká kuřátka, sametově hebké zajíčky a barevné kraslice s pomlázkou byste asi ode mne - a celkem oprávněně - neočekávali. Tak jsem si zašel na své oblíbené místo na levém břehu Berounky kousek za Dobřichovicemi a udělal jsem pro vás speciální velikonočně-vajíčkový říční záběr zdejších proudů (použil jsem infračervený filtr s hranou vlnové délky 720 nm, tedy ne ten nový, "drsnější"). Jen pořád přemýšlím, jestli jsou na obrázku spíš rozříznutá vejce vařená natvrdo nebo volská oka :-).

 

Na Velký pátek jsem konečně podnikl to, co jsem měl v plánu už asi měsíc, ale postupně mi do toho vlezlo několik překážek včetně covidu. Rozhodl jsem se totiž vystoupit projednou z fotografické komfortní zóny a zajet si cíleně do centra Prahy zafotit si klasický "street" s opravdovými živými lidmi, což - jak dobře víte - je pro mě nadmíru "protisrstný" čin, protože fotit lidi se ostýchám a necítím se při tom dobře, byť by mě tenhle žánr jako fotografa lákal. Když jsem dorazil na Václavák, napřed jsem zbaběle prchnul do zdejších pasáží, kde jsem udělal pár nových obrázků do kolekce Světla a stíny pražských pasáží. Mmnnno, pár lidí sice v následujícím záběru je, ale co si budeme povídat - ve skutečnosti to byl jen pokus vyhnout se lidem skutečným. Připadal jsem si jako celoživotní arachnofob, který si v pohnutí mysli koupil drahý kurs Jak se spřátelit s chlupatou tarantulí, a před místností, kde má kurs probíhat, ještě zaváhal, jestli má opravdu vzít za kliku. 

Pak jsem si řekl, že takovým způsobem by možná pár zajímavých fotek vzniknout mohlo, ale se svou fotografickou tarantulí bych se tak asi neskamarádil, a proto jsem z pasáže vyrazil směrem ke Staroměstskému náměstí, kde streetoví začátečníci mého typu mohou najít asi nejvíc příležitostí k focení, zvlášť když turistů všeho druhu už je zde k vidění opět dostatek a každý jeden a půltý má přitom v ruce foťák, takže si člověk při focení nepřipadá tak nepatřičně. Tihle tři kluci si dali svačinku na netradičním místě kousek od hlavního proudu turistické řeky přímo před kostelem svatého Havla.

 
Přibližně odtud jsem před dvěma lety fotil rozlehlé Staroměstské náměstí, na kterém tou dobou - ač v turisticky nejžádanějším čase - nebyl kvůli covidovým opatřením ani jeden jediný člověk (srovnej s fotkou ve článku Na kamennej most - a dost). Tentokrát už opět Staromák praskal ve švech, byla tu otevřená spousta stánků a "staropražské fiákry" byly v permanenci. Muž vlevo je jeden takový místní koňák, který si právě "na konečné" udělal malou pauzičku a čekal, až na něj zase přijde řada a do vozu mu nasednou další natěšení objevitelé staré Prahy.

 
Jestli mi něco připadne jako dobrý námět k focení ve středu velkoměsta, jsou to různá reklamní zvířátka, která mají právě "rauchpauzu". Viděl jsem takových potenciálních záběrů už dost: Vránu s dlouhým zobákem, která právě potahuje z cigarety, baňatou pandu v nadpandí velikosti, která ukusuje párek v rohlíku, dvojici huňatých medvídků, kteří na nároží možná právě rozebírají, jak si představují důstojný život. Nevím přesně, co mají ti dva mladí lidé na lavičce při své práci ztělesňovat, podle barvy chlupatého overalu a sklopených plyšových hlav to vypadá snad na nějaké tygříky, neviděl jsem je v akci. Ale takhle při pauze, když vyřizují na mobilech poštu a povídají si přes sociální sítě se svými blízkými, vypadali moc pěkně, tak snad se na mě nebudou zlobit, že jsem je cvaknul. Tuhle fotku jsem ovšem musel ponechat barevnou, protože by byla škoda přijít o barvy jarních květů i o modrožluté ukrajinské barvy v náručí.

 
Vím, právně nejproblematičtější je vždy focení malých dětí. Ale copak je pro začínajícího streetaře vůbec možné pominout takovýhle záběr z rohu místního jeviště pod improvizovaným velikonočním stromem? Tak kdyby náhodou vlídně pečující maminka z obrázku tuhle fotku na mém blogu zahlédla, věřím, že mě nedá k soudu, a já jí za to v rámci dobrých vztahů rád pošlu fotku v plném rozlišení do rodinného alba (což ostatně platí pro všechny, kteří by se třeba na některé z uveřejněných fotek poznali).

 
Speciální kapitolou jsou místní "nahaněči" městských vyhlídkových autobusů. Skrývají se ve stínu reklamních deštníků a já si vždycky představuji, co jim asi všechno letí hlavou, jaké mají ideály, cíle, sny... 

 
Na dalším záběru, pořízeném jen o pár kroků dál před Týnským chrámem, střídá nahaněče lepá cizokrajně vyhlížející nahaněčka. Taky mi zkusila prodat vyhlídkovou jízdu, ale pochopila, že proti mé Lítačce na městskou hromadnou dopravu nemá žádnou šanci :-).

 
Následujícího pána s velikým chundelatým kamarádem jsem si vyhlédl v davu a abych mohl zajímavou dvojici vyfotit, musel jsem notně přidat do kroku, dvakrát je předběhnout (první pokus nevyšel tak, jak jsem si představoval), což nebylo nijak snadné, protože šli nacpanou Celetnou ulicí dost rychle, počkat si na ně s foťákem "u boty" a snímat z bezprostřední blízkosti. I v tomto případě - jako u řady předchozích snímků - jsem po cvaknutí obrázku aspoň gestem poděkoval za možnost si fotku udělat, aby to nevypadalo, že obrázky pokoutně kradu jako nějaký soukromý slídil. Pán byl Francouz a bral to sportovně, pes se blíže nevyjádřil.

 
Když už jsem byl v Celetné ulici, zašel jsem si do slavného kubistického domu U Černé Matky Boží, abych si zkusil vyfotit to, co už mě napadlo kdysi dříve: "žárovku" místního Gočárova úchvatného schodiště i s lemem dřevěného zábradlí. Kdysi jsem věnoval tomuto schodišti speciální blogový fotočlánek, ale vždycky jsem byl přesvědčený, že kdyby člověk fotil naslepo "od podlahy" a s co nejkratším ohniskem, mohl by těch křivek schodiště dostat do záběru ještě víc. Tak jsem to při cestě kolem tentokrát i prakticky vyzkoušel a ono to opravdu jde :-).

 
Poslední dnešní fotka je z Václavského náměstí, kde jsem chvilku poslouchal šikovného akordeonistu, kterému ležel u nohou úplný maxipes. V tomto případě jsem se jako u jediné fotky z tohoto souboru dovolil, že smím obrázek udělat, už předem. Pán byl cizinec, ale stačilo pár posunků, a bylo to domluveno.


Ufff, tak máme tedy dnešní "lekci s tarantulí" za sebou. Nemůžu říct, že by to pro mě s mým víceméně plachým povahovým ustrojením bylo snadné, ale přece jen je vidět, že poučky psychologů do značné míry fungují a když se člověk trochu rozjede, ztrácí nadbytečný ostych (ten základní, myslím, je dobré si udržet, protože pronikání do soukromí ostatních prostřednictvním objektivu je vždy citlivá věc a měla by se dělat s pokorou a "smeknutým kloboukem", asi jako když jdeme k někomu poprvé na návštěvu. Asi mi tenhle fotografický žánr nikdy nebude úplně vlastní, určitě se nestanu ze dne na den reportážním střelcem, ale myslím, že hlavní vnitřní překážky se dají opakovaným praktickým provozováním umenšit nebo skoro odstranit. Jen si to člověk musí ordinovat postupně, s úctou ke světu okolo sebe a s radostí nad obrázky, které vznikly, i kdyby nebyly (samozřejmě jenom zatím) úplně světové :-).

Přeji vám všem krásné velikonoční svátky. 

P.S.: Jak už jsem avizoval minulý týden, Nedělní miniglosy mají tentokrát velikonoční přestávku, takže číslo 635 vyjde až příští neděli, 24. dubna. To je také důvod, proč tentokrát mimořádně vychází blogový článek v sobotu a rád bych aspoň něco drobného přidal i v pondělí, protože podobná příležitost se možná zase nějakou dobu nebude opakovat :-).

26 komentářů:

  1. Černá Matka Boží - to schodiště se neochodí.
    Myslím, že každý fotograf (který zdejší kavárnu navštíví) má tento snímek ve svém portfóliu.
    Lidi se také zdráhám fotit a ba co víc, obvykle mám problém i jejich momentky zveřejňovat (výjimkou jsou černé siluetoffky).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky jsem si říkal, jak tenhle problém řeší klasičtí "streetaři", kteří nic jiného než ulice s lidmi nefotí. Zajímavý podnět jsem našel na stránkách Kennyho Douwengy, který mezi takové fotografy patří. Je to cosi jako veřejné prohlášení umístěné na stránkách na viditelném místě (omlouvám se za možná neobratný překlad):

      Všechny zde publikované fotografie byly pořízeny na veřejných místech a zjevným způsobem s výhradně kulturním, uměleckým a publicistickým záměrem, za účelem ukázat rozmanitost a krásu zobrazených míst a osob.

      Fotografie autor nepořizuje kvůli komerčnímu využití ale výhradně z tvůrčích důvodů.

      V žádném případě není cílem pořizování snímku někoho vyrušovat, provokovat nebo zobrazením na fotografii znevažovat. Kdo by svou přítomnost na některé z fotografií považoval za nežádoucí, nechť mne kontaktuje, a bude-li na tomto kroku i po vzájemném vysvětlení trvat, fotografie, na které je zobrazen, bude z publikovaných snímků odstraněna.

      Pokud byste si přáli mít fotografii, na které jste zachyceni, prosím, kontaktujte mě a dostanete ji zdarma ve vysokém rozlišení jako digitální soubor.

      Vymazat
  2. Schodišťová žárovka je naprosto úchvatná! A gratuluju ke spolupráci s filmovými fajnšmekry :-) Stránku jsem neznala a s chutí jsem se s ní seznámila :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, ta nabídka mě potěšila, jen škoda, že komentáře tam jsou spíš výjimkou než pravidlem, takže člověk nemá dostatečnou zpětnou vazbu.

      Ve frontě na žárovku čekali nějací asijští turisti a udiveně hleděli na to, jak jsem se snažil foťák ležící "na zádech" natočit tak, aby zabíral co největší část okolí, a zároveň jsem uhýbal, abych sám zmizel ze záběru :-).

      Vymazat
    2. Petře, mám kamaráda, který když něco takhle fotí, si sám lehne na zem a fotoaparát drží normálně v rukách před sebou. Ale pokud tam byla fronta, možná by turisti při pohledu, jak jdeš k zemi, mysleli, žes dostal záchvat a zkoušeli tě zachraňovat. :-)

      Vymazat
    3. Když je to nezbytné, na zem si lehám taky, ale v tomto případě by to nepomohlo. Stačilo foťák o 5 cm přizvednout, a spodní část zábradlí už se dostala mimo záběr. Chtělo by to o 1 cm kratší ohnisko objektivu, pak by bylo možností víc, ale tady se mi nepovedlo vymyslet nic lepšího. No, kolemstojící Asiati vypadali tak dobrácky,že by mě nejspíš zachránili i přes můj aktivní odpor :-).

      Vymazat
  3. Gratuluji k uspechu recenze a kdyz uz jsme u lidi, neplanujes nejake fotky s prazskymi bezdomovci? Mivaji na tvari otisklych hrozne moc pribehu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. S těmi otisklými příběhy máš pravdu, ale na tohle téma se nechystám. Jednak je v takovém projektu často ukrytý osten vypočítavosti a oboustranného zneužívání, kterého bych se asi neuměl úplně zbavit. Taky si myslím, že aby fotograf nezůstával na povrchu, není to projekt na pár týdnů či měsíců, ale na desetiletí. A pak znám lidi, kteří se tomu nesmírně kvalitně věnují jako svému hlavnímu zájmu a poslání (můžu doporučit třeba Kevina V. Tona), párkrát jsem to s nimi probíral a dospěl jsem k závěru, že budu užitečnější jinde.

      Vymazat
  4. Fotit lidi je těžké i pro mě. Vzpomínám si, že když potomci jezdívali na výlety se školou, vždycky jsme my rodičové museli podepsat papír, že nejsme proti, kdyby došlo na tom výletě k nějakému focení. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Správně bych měl mít od každého taky nejlépe písemný souhlas, ale to se samozřejmě nedá. Tak jsem aspoň - když to šlo - dal nějak najevo, že jsem fotil; když focený nic nenamítá, dá se to taky brát jako jistá forma souhlasu. Samozřejmě, kdyby se to nějak vyrobilo, člověk by stejně tahal za kratší konec, ale ono to zase nebývá často a když už, tak se to děje spíš známým lidem.

      Vymazat
    2. No vida: Chytrej mobil nezná slovo "vyhrotilo" a přepsal mi ji na "vyrobilo". A pak že prej umělá inteligence...

      Vymazat
    3. Uvažovala jsem, co se jako mělo vyrobit, ale musela jsem jít na oběd a pak jsem na to zapomněla. Tak díky za objasnění. Na umělou inteligenci jednou dojedeme. :-)

      Vymazat
  5. Naši firemní kravaťáci by o tvém kamarádství s tarantulí řekli, že je to super progres :).
    Gratuluji k tvému úspěchu na Kritikách!

    OdpovědětVymazat
  6. Lekce se povedla a tarantuli jsi zkrotil vcelku dobře a rychle!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znáš to: Jednou jsem se přinutil tarantulky dotknout. Ale nechutně chlupatá je pořád :-).

      Vymazat
  7. Nejdřive gratulace k úspěchu:) Černobílé fotky jsou nadherné a žárovka je přimo na cenu. Vůbec celý článek je pro mě zajímavý, Prahu mám ráda, jen ten čas na potulovaní mi nějak chybí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Já už jsem si tu potulku po městě plánoval dlouho, ale vždycky mi do toho něco přišlo (třeba Vánoce nebo covid :-)), tak jsem rád, že to nakonec přece jen vyšlo.

      Vymazat
  8. Docela mě potěšilo, že můj názor o Vaší filmové recenzi byl ten správný a opravdu našel širší publikum !
    Bravo a těším se na příští!
    A protože je Velikonoční pondělí , preferuji “ volská oka”😁. Avšak obdivuji schodiště” žárovka”. Je úžasné i bez vysvětlení, tu žárovku tam musí vidět snad i “slepej” 😁😁😁👍

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, je možné, že se ještě na stejném místě objeví pár starších článků, ale tam už ten zájem o "retrorecenze" nebude ani zdaleka takový. Já málokdy píšu o filmech, které právě hýbají diváckým světem, většinou přicházím se zpožděním pár desítek let :-). Se žárovkou jsem nakonec celkem spokojený; je dobré, že schodiště je pro veřejnost i pro fotografy přístupné i ve svátek.

      Vymazat
  9. Díky skvělé recenzi jsem se seznámila s filmem, který by mne pravděpodobně minul. Vyhledám na Netflixu a děkuji za tip 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, tak uvidíme, jestli film přijde k chuti :-).

      Vymazat
  10. Recenze píšeš skvěle a určitě i na tom specializovaném webu budou ozdobou.

    U "vajíček" bych se klonil k volským okům. A ta "tarantule" se trochu podobá některým obrazům Kupky. A všechny černobílé fotky jsou také skvostné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. To víš, komentáře mi tam chybějí. Všichni tam čtou a skoro nikdo nepíše. To na blog.cz bylo téměř naopak :-).

      Vymazat
  11. Moc ráda jsem si tu početla a foto prohlédla. Na tarantuli bych ani náhodou nesahala.
    Pěkné povelikonoční a pocovidové období přeji. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, však já bych si tarantuli taky nepohladil. Do hlavohrudi jí člověk nevidí :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.