Nedávno jsem četl článek, ve kterém se autoři rozplývají nad převratnou možností získávat energii "vysáváním" bouřkových mraků. Kromě toho, že díky takové energii si budeme moci ještě víc na všechno posvítit a ještě víc si přihrát různé naše polívčičky, podaří se nám - jak tvrdí jacísi experti "zbavit se tímto způsobem jednou provždy těch nepříjemných bouřek, kterých se tolik lidí bojí". Inu, nepatřím k těm, kteří se bouřek bojí. Svůj postoj k nim bych nazval okouzleným respektem jako je tomu ostatně u všech přírodních sil, které si dělají, co chtějí, a na mínění člověka se zatím (naštěstí) moc neohlížejí. Z rozpoutaných živlů, které jsem takto "ochutnal" jako přímý aktér, se mi v konkurenci požáru, povodně a zemětřesení bouřka zdá ještě jako celkem přijatelná alternativa. Ale je docela možné, že mám o bouřkách díky našemu zdejšímu mírnému pásmu a díky existenci hromosvodů, jen zkreslené mínění.
Většina bouřek, které jsem zažil, byly totiž bouřky celkem přátelské. Zahrozily, pravda, často po nás sekly svými svítícími ohlušujícími drápy, až oči i uši zaléhaly, ukázaly nám, že kdyby jen o něco více chtěly, mohly by natropit pěknou paseku, ale pak většinou odešly spolu se svou mateřskou oblačností potěšit i další místa a další lidská obydlí. A tak jsem musel za svou nejmohutnější dosavadní bouřkou vycestovat až do Řecka, kde jsem zažil rozběsněnou bouřkovou noc na mém milovaném ostrově Lefkada.