Moje nová výstava na pražském sídlišti Invalidovna

Už jsem to tu jednou ohlásil minulý týden v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Kdo si článek přečetl, dozvěděl se v textu, že šlo vlastně o způsob, jak ne úplně tradičně ohlásit mou novou, už dvanáctou výstavu fotografií, kterou se vracím na místo, kde už jsem jednou (před pěti lety) vystavoval, totiž do prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražském sídlišti Invalidovna, jen kousek od stejnojmenné rozsáhlé barokní památky.

Potěšilo mě, že lidé z divadla mě sami oslovili, jestli se nechci ucházet o podzimní termín. Ono slovo "ucházet se" v tomto případě znamenalo připravit návrh konceptu výstavy, který pak posuzuje místní kurátorka, Lucie Váchová. A protože mě znáte, že jsem ve věcech fotografických pro každou špatnost, opravdu jsem koncept vytvořil, přihlásil jsem se s ním a klaplo to. No a ještě větší radost mi udělalo, že jsem vlastně vůbec prvním vystavujícím, který v tomto prostoru bude mít výstavu podruhé. Ta první výstava byla v lecčem specifická a pro mě jako vystavujícího mimořádně zajímavá (spíš společensky než umělecky) protože "slízla" druhou, pokročilou fázi covidu, takže to celé mělo některé obtížně zapomenutelné undergroundové prvky, které jsem si v demokratické společnosti vůbec neuměl představit a domníval jsem se, že už jsme jim listopadem 89 dali definitivní vale. Teď bude, věřím, situace normálnější; však výstava taky nepotrvá mimořádných 11 měsíců jako před pěti lety, ale v daném místě standardní čtvrtrok. 

Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze

Jakmile jsem se o téhle důkladné výstavě dozvěděl, bylo mi jasné, že se půjdu podívat, takovou příležitost není možné propásnout. Přece Tono Stano, to je pro mě pojem, jedna ze samotných špiček zdejší fotografie, umělec, který vždy dokázal překvapit, který se nikdy nebát experimentovat - formálně, tematicky ani použitou technikou. A ono mu to vycházelo a vychází; chce to jen kumšt, odvahu, trochu štěstí a na zádech nůši stále plnou nápadů.  

Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze mě mile překvapila napřed tím, že mě po předložení mé "PRESS" průkazky pustila na výstavu zdarma, takže jsem si za ušetřené dvě stovky mohl dát po výstavě dobré suši a rozjímat s hýčkaným jazýčkem nad tím, co jsem právě viděl. Hned nato mě překvapila podruhé, když jsem viděl, jak rozsáhlou výstavu skvělému slovenskému (a později i českému) fotografovi uspořádala . Záslužný čin! A tak jsem mohl proniknout (s foťákem při ruce, jsem přece novinář, ne? :-)) do neobvyklého světa plného nahých ženských těl, ale i decentních a nápaditých portrétů slavných osobností.

Paradoxně mi tato velká retrospektivní výstava připomněla mé pozapomenuté první dávné setkání s tím dobře zapamatovatelným jménem: Když fotograf končil svá studia na FAMU, byl jsem právě na konci druháku na VŠCHT a samozřejmě jsme se občas snažil obluzovat krásné spolustudentky, k čemuž se dal využít i nějaký základní přehled o kulturním dění. A protože se už tenkrát vědělo, že na FAMU studuje výborná generace fotografů, tehdy zejména ze Slovenska, zavedl jsem jednu "vyhlédnutou" spolužačku do specializované a fotografii zaslíbené výstavní síně Fotochema na Jungmannově náměstí (teď budova, myslím, patří františkánům). Výstava tehdy sestávala vždy z trojice fotografií, které tvořily dohromady ne úplně sourodou svislou koláž: Nahoře tváře, uprostřed těla, dole nohy, tváře dělal jeden z trojice fotografů, trupy druhý a nohy třetí, prostě skvělý a odvážný nápad i na dnešní dobu, natož na tu tehdejší. No a na aktuální pražské výstavě je jedna z místností věnovaná právě těmto "trojfotkám" Tona Stana, Rudo Prekopa a Michala Paciny, takže to ve mně vyvolalo nával vzpomínek na dávný zážitek a věci související.

Mimochodem, o pár let později, v roce 1992, zveřejnil Tono Stano svou doslova ikonickou fotku "Smysl" a zařadil se nesmazatelně mezi světové fotografické legendy (této přerodové fotce je věnovaná taky samostatná místnost).

Tak už se pojďme podívat přímo do výstavního sálu na pár ukázek, kterými vás chci na výstavu nalákat.

Perličky z návštěvní knihy

Před týdnem skončila moje jedenáctá samostatná výstava fotografií s názvem MINICYKLY, která se konala v galerii Holandský dům v Berouně. Už jsem tu měl článek Berounská výstava v několika číslech, který podal jednoduché kvantitativní shrnutí, takže co šlo spočítat, to jsme skončené výstavě spočítali. Dnes společně nahlédneme do návštěvní knihy a vybereme něco z pořízených 95 zápisů, abychom přidali i část toho, co jednoduše sečíst, odečíst či pronásobit nelze. Nebudu uvádět konkrétní jména těch, co zápis v knize provedli, i když skoro ve všech případech jsou k zápisu připojena. Jen si párkrát dovolím vysvětlující nebo doplňující poznámku (bude takto barevně odlišena) nebo přidám obrázek toho, o čem je v záznamu řeč.

 

Tvoje fotky inspirují i moje čím dál rozmazanější obrázky :-). Výstava - skvělý nápad minicyklů a výborné provedení. P.S.: Stále hledám doma kus volné zdi

 

Krása snoubená s kvalitou, jako vždy.

 

Maximální zážitek z minicyklů. 

Během vernisáže se objevil i záznam "v řeči vázané", který mě nejen potěšil, ale i notně rozesmál. Jen ho jednoduše přepsat do běžného textu by ho zbavilo části kouzla, tak ho tentokrát uvedu výjimečně v přesné podobě, jak byl zapsán. Mimochodem, co by asi teprve autorka veršů říkala, kdybych vystavil minicyklus Říční akty? :-).

 

 

Berounská výstava v několika číslech

Dnes to bude jen stručný souhrn různorodých a navzájem se doplňujících čísel, přičemž všechna uvedená čísla se nějak týkají mé květnové fotografické výstavy v berounské galerii Holandský dům.

Moje 11. samostatná výstava

120 předaných osobních pozvánek 

244 individuálních a 5 hromadných mailových pozvánek

15 efektivních výstavních dnů (v neděli, ve svátek a v sobotu odpoledne bylo zavřeno), 8 z nich jsem byl v galerii aspoň část dne přítomen

6 minicyklů /fotosérií, každý se skládal z 5 až 7 fotek

39 vystavených fotografií, 22 z nich vystavených poprvé veřejně v ČR (3 z nich už byly vystavené v jiné zemi)

5 spolupracujících osob na straně pořadatele (Městské kulturní centrum Beroun)

57 hostí na vernisáži

6 komentovaných prohlídek s celkem 72 návštěvníky 

Z jedné moc fajn berounské komentované prohlídky

Moje berounská výstava probíhající v galerii Holandský dům spěje do finále. Před námi jsou poslední tři dny (no, spíš jen dva a půl, protože v sobotu je výstava otevřená už jen dopoledne): Ve čtvrtek budu ještě usilovně pracovat ve své normální práci, na pátek jsem si ale vzal v práci volno a budu celý den v Berouně buď přímo v galerii nebo někde v okolí, abych mohl během pár minut dojít do výstavního sálu a byl k dispozici všem, kteří by o můj doprovod na výstavě snad ještě stáli. Budu mít s sebou nejspíš foťák, stativ i filtry, takže je možné, že si udělám na památku i pár fotek z centra Berouna. No a v sobotu 24. května už mě čeká závěrečná komentovaná prohlídka, po které v pravé poledne galerie zavře a výstavu hned rozebereme, zabalíme a bohdá i převezeme zpátky ke mně domů. 

Samozřejmě, máte-li čas i chuť, jste všichni srdečně zváni, přijďte se podívat na vlastní oči; skoro všichni návštěvníci mi potvrzují, že vidět fotky naživo ve velkém formátu je úplně něco jiného než totéž na obrazovce notebooku nebo dokonce jen na displeji mobilního telefonu. No a abyste viděli, jak to na takové běžné komentované prohlídce (za ty tři týdny výstavy jich stihnu šest, což mi připadne jako slušné číslo :-)) vypadá.

Dnes nebudu moc vstupovat slovy do obrazové reportáže, jen se přiznám, že jako obyčejně z vernisáže ani komentovaných prohlídek nemám žádné vlastní fotky, protože spíš návštěvníkům něco vykládám, což je činnost, která se s vlastním focením moc neslučuje. Proto děkuji svým přátelům Zuzaně Terešové, Richardovi Horákovi a Honzovi Kočičákovi (není to tak dávno co jsem tu psal pro změnu o jeho krásné výstavě v Chrudimi), že se na výstavu přišli podívat i s foťáky, zásobili mě bohatým reportážním materiálem a ještě k tomu mi ochotně dovolili pořízené obrázky použít.

Úhledně namačkaná vernisáž

Moc teď v posledních dnech nestíhám, ale aspoň jako malou ochutnávku sem dám pár fotek z pondělní vernisáže své výstavy v berounské galerii Holandský dům. Tedy, já během celých sedmi hodin, co jsem byl v pondělí na místě, udělal jen pár fotek potemnělého a ještě prázdného sálu, abych měl vůbec nějaký důkaz, že jsem v sále byl, ale během vlastního programu s návštěvníky už jsem necvaknul ani jedinkrát. Ale tuhle zkušenost už mám z předešlých vernisáží, že když vítáte, vyprávíte, konverzujete, vysvětlujete, odpovídáte na otázky, snažíte se lidi trochu bavit, popíjíte, loučíte se, děkujete, atd., nejenže si s nikým nestihnete pořádně popovídat, ale ani nemáte čas na to sami fotit. Dnešní fotky mi speciálně pro tento článek laskavě poskytli účastníci vernisáže, fotografové Zuzana Terešová a Carlos Sardá Vidal, kterým za to (a taky - jako ostatně všem váženým účastníkům vernisáže - za jejich návštěvu výstavy) velice děkuji. 

Mám-li být upřímný, cestu na vernisáž jsem si trochu zkomplikoval: Pořídil jsem totiž pro vernisáž pití - pětilitrový bag Merlotu, po dvou litrech Vlašského ryzlinku, Pinot gris a Červeného (tedy bílého) tramínu a ještě navrch pětilitrovku jablečného moštu pro ty, kteří přijeli autem. A pár dalších věcí, aby se využil prostor docela velké tašky. Když jsem pak čtvrthodinku před odjezdem vlaku vyrazil se svým čtvrtmetrákovým zavazadlem střídavě v levé a pravé ruce na cestu na nádraží, kterou za stejnou dobu zvládám každý den s lehkým batůžkem na zádech, ukázalo se, že je to dobré tělesné cvičení, kterému jsem přece jen od školních let trochu odvykl. Ale dojel jsem.

Oficiální plakát mé berounské výstavy MINICYKLY

Už v únoru jsem zdejší milé čtenářky a čtenáře v článku MINICYKLY - letošní květnová berounská výstava zasvětil do základní koncepce své jedenácté samostatné fotografické výstavy: Na výstavě bude k vidění šest cyklů fotografií navzájem hodně odlišných témat i forem zpracování a ke každému z nich série pěti či šesti fotografií - podle toho, jak se je podaří do prostoru galerie uspořádat. 

Měl jsem připravenou i svou vlastní verzi plakátu, která sestávala z jednoho obrázku za každý takový "minicyklus", původní pracovní verzi jsem pouze doplnil informací o otevírací době. Zaslal jsem svůj návrh pořadateli a ukázalo se, že plakát jednak nemá všechny nezbytné náležitosti, např. logo a webové stránky Městského kulturního centra (bodejť by je taky měl, když takový požadavek nebyl součástí zadání; rád zahrnu do návrhu cokoli, co dává smysl, leč musím se o tom dozvědět, v telepatii zatím ještě nejsem moc zběhlý, i když bych takový způsob vstřebávání informací v mnoha situacích uvítal) a jednak bylo vůbec patrné, že si pořadatel představoval plakát jinak, nejspíš i proto, aby to bylo v souladu s místní "plakátovou tradicí". A tak jsme se v týdnu s paní vedoucí berounského kulturního centra sešli, abychom naše odlišné představy nějak vyřešili.

Dohodu jsme nakonec uzavřeli takovou, že bychom, myslím, mohli jít nejmenovaným aktuálně válčícím stranám a jejich rádobyusmiřovačům příkladem: Oficiální podoba plakátu převezme z pracovní verze fotky zástupců všech šesti minicyklů a využije jinou barevnost a kompozici. Tyto plakáty se budou používat pro výstavu všude v Berouně a v oficiálních médiích a budu ji používat i já v elektronické komunikaci (na sociálních sítích i v e-mailech). Původní podobu návrhu naproti tomu použiju na papírové kartičky, které budu rozdávat osobně, už je mám natisklé a zatím jsem jich rozdal asi dvacet. 

Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem

Když jsem v lednu psal o vernisáži neobyčejné chrudimské výstavy fotografií Honzy Kočího řečeného Kočičák, už jsem byl rozhodnutý se na výstavu v březnu (šance je až do soboty 22.3.) vrátit, abych si ji mohl pořádně projít v klidu i bez onoho typického vernisážového ruchu a spousty lidí kolem. Jako optimální se mi tehdy jevila individuální návštěva, dvě hodiny času jen a jen na fotky a pokud možno úplně prázdný sál, abych se mohl na vystavené (až na jednu výjimku) černobílé obrazy náležitě soustředit a vychutnat si je. Zároveň - pokud bude pěkně - bych se rád prošel po městě, ke kterému mám čistě soukromě už mnoho let opravdu speciální vztah. Tak nějak jsem si výlet plánoval, ale plány, jak známo, jsou i k tomu, aby se dynamicky proměňovaly :-). 

V průběhu mimořádně rušného minulého týdne, který jsem zde na blogu shrnul v článku Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní, jsem se na různých akcích hned čtyřikrát setkal se svými přáteli, fotografy a moc fajn lidmi - Zuzanou Terešovou a Pavlem Vidlařem, kteří mě asi před půl rokem s Honzou Kočím seznámili. Když jsem jim řekl o svém záměru do Chrudimi někdy o víkendu vyrazit, začali - na rozdíl ode mne, který většinou vše nechávám na poslední chvíli - hned jednat: Zeptali se mě, jestli se nechci přidat k nim druhou březnovou sobotu, že by se pokusili domluvit přímo s autorem speciální, oficiálně neplánovanou a veřejně nevyhlášenou komentovanou prohlídku. To je samozřejmě nabídka, která se - použiju-li klasickou filmovou formulaci - nedá odmítnout. I když je o víkendu výstava přístupná až od 14:00, dohodli jsme se, že do Chrudimi vyrazíme už ráno, abychom si stihli projít moc zajímavé město a odpoledne už se budeme plně věnovat Kočičákovým krásným fotkám.  

Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka

Před nedávnem jsem vám v článku Za Kočičákem do Chrudimi krátce představil výborného fotografa Honzu Kočího, řečeného Kočičák, jehož fotografická výstava "Okem Kočičáka" byla minulý pátek slavnostně zahájena v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Byl jsem na vernisáž autorem pozván (díky Honzo!), ale popravdě, i nepozván bych přijel, to mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem se o chrudimské výstavě dozvěděl. Byl jsem přesvědčený, že uvidím krásné obrazy a potkám moc fajn lidi, a to se mi splnilo mírou téměř vrchovatou. Mimochodem, prakticky polovina vlaku, kterým jsem do Chrudimi přijel z Pardubic, přijela právě na tuhle vernisáž, takže jsem se v motoráčku potkal s několika známými fotografy a ve výstavním sále jsme se pak rozpačitě zdravili s jinak neznámým pánem, vedle kterého jsem ve vlaku seděl :-).

Na procházku krásným centrem Chrudimi jsem měl jen chvilku času, smrákalo se a už čtvrt hodiny před zahájením jsem dorazil do sálu. A hned jsem narazil na povědomé tváře. Ale to je přece... ano, ten chlapík s trumpetou co je na plakátu! A tohohle muže už jsem taky někde viděl... No ano, ten vytáhlý muž s šedivým plnovousem je přece na té fotce... a ta usměvavá starší paní támhle... a ten švihák lázeňský ve štramáckém sáčku a s kloboukem... Jednotlivé postavy jako kdyby sestoupily z vystavených fotoobrazů a zhmotnily se do podoby neobyčejných návštěvníků. Pro danou chvíli se z nich staly opravdové celebrity: Lidé si je fotili společně s jejich fotkami a dávali se s nimi do řeči. Jaký to asi pro ně musel být nezvyklý zážitek! A sál se plní a plní, až přetéká návštěvníky i očekáváním.

Projekt "60tina": WOMEN - Hlavní nádraží v Praze

Za většinou výstav musíte někam jít - do galerií, do zámeckých (nebo klášterních :-)) výstavních sálů, do kaváren či restaurací, do veletržních paláců či divadelních foyerů. Zrovna dnes jsem na vernisáž jedné takové výstavy chtěl zajít na Staré Město, ale protože to pro mě bylo poněkud "z ruky" a já za výstavou musel jít pěkný kus cesty, nakonec jsem na místo nedorazil. Jsou ale i jiné výstavy, za kterými nikam daleko vyrážet nemusíte, protože vám naopak ony přijdou naproti. Třeba jako výstava s názvem WOMEN projektu "60tina" Czech Art Photo, který sdružuje řadu pozoruhodných fotografů a na různých místech "na půli cesty k divákovi" pořádá tematické fotografické výstavy; aktuálně v historické Fantově budově na pražském Hlavním nádraží. Přes nádraží přece jezdí kde kdo, já například poctivě každý den do Prahy a zpět, občas dokonce dvakrát. Od 10. listopadu až do konce tohoto týdne se můžu při každé cestě (když tedy zrovna nedobíhám vlak na poslední chvíli) projít mezi víc než stovkou velkoformátových fotografií na téma ŽENY od asi šedesáti různých autorů a autorek. A už se mi několikrát stalo, že jsem mezi portréty žen zabloudil a ztratil pojem o čase natolik, že jsem nechal jeden vlak ujet, abych se nemusel příliš rychle najít.   

Jan Šibík: Severní Korea

V Praze je teď hned několik výstav hodných pozornosti každého příznivce zajímavých fotografií. V sobotu před státním svátkem jsem si - poté, co jsem vypořádal dvě své letošní výstavy a začal se už zamýšlet nad tou příští - dopřál konečně ten luxus zajít si na výstavu, na které se nemusím o nic a o nikoho starat, jen se nechám unášet výstavní atmosférou a energií, vyzařující z fotek. K tomu jsem si vybral výstavu skvělého fotoreportéra Jana Šibíka v pražském Karolinu, která je zatím možná nejnavštěvovanější letošní pražskou výstavou. I proto jsem si řekl, že pořídím pro svůj blog malou obrazovou upoutávku pro všechny, kdo by ještě chtěli stihnout nahlédnout aspoň malinko pod pokličku nejizolovanější země světa, totalitní Severní Koreje. Zvlášť to, myslím, bylo příhodné právě vpředvečer dne, kdy si připomínáme začátek dominového pádu naší vlastní československé totality. A je dobré si uvědomit, že Honza Šibík své asi vůbec první opravdu slavné reportážní fotografie nasnímal právě v listopadových dnech roku 1989, aby se pak stal na dlouhou dobu "létajícím fotoreportérem" časopisu Reflex a do určité míry postupně i českou "reportážní ikonou". Viděl jsem mnoho Šibíkových reportáží a před mnoha jeho fotkami jsem musel smeknout pomyslný klobouk, protože to byly fotky nejen technicky i formálně skvělé, ale vždy i obsažné, vyprávějící pronikavě dramatický příběh a v neposlední řadě prostě krásné. 

Sumář chotěšovské výstavy

V neděli 29. září skončila moje jubilejní desátá samostatná fotografická výstava v chotěšovském klášteře na Plzeňsku. Řekl jsem si, že možná stojí za to udělat si malý bodový sumář této akce, takže sečteme vše sčitatelné, abychom mohli podtrhnout výsledek. Co je tedy taky možné o chotěšovské výstavě říct:

V sále viselo 30 vystavených fotografií a navrch malé povídání o mně.

Poprvé jsem měl na výstavě všechny obrazy prvotřídně adjustované, takže jsem nemusel řešit různé boulení, krabacení, odlesky či jiné nedokonalosti.

Pro návštěvníky byla výstava otevřena 64 dní.

Proběhlo 12 komentovaných prohlídek.

Výstavu zahájila báječná vernisáž s hudebním vystoupením a více než stovkou hostů.

V srpnu proběhl večer pro klášter (něco jako den otevřených dveří), během něhož na výstavu přišlo několik stovek návštěvníků.

Zorganizoval jsem soutěž o fotografii podle svého vlastního výběru, které se zúčastnilo 154 návštěvníků. Z těch jsem bezprostředně po skončení výstavy vylosoval jednoho vítěze, který si vybral fotografii Okna.

V návštěvní knize umístěné ve výstavním sále jsem našel 48 zápisů, dalších 10 zápisů přibylo do virtuální návštěvní knihy.

Velká fotografická výstava přímo v centru Prahy

Ještě než začala moje letošní samostatná výstava v chotěšovském klášteře (je otevřená až do neděle 29. září a poslední den výstavy ještě určitě pro případné zájemce přidám jednu závěrečnou komentovanou prohlídku), oznámil jsem zde na blogu v článku I na individualistu jednou dojde, že mě po deseti výstavách samostatných na podzim čeká první opravdová zkušenost s výstavou skupinovou. Teď už můžu ohlásit, že výstava byla právě včera zahájena (mimochodem, včera kvůli tomu plánovaně nevyšly Nedělní miniglosy) a protože je na rozdíl od obtížně přístupné chotěšovské výstavy přístupná naopak naprosto skvěle a koná se přímo v centru Prahy těsně vedle Václaváku (budu mít ještě někdy pro svoje fotky lepší výstavní prostor, než je ambit kláštera u Panny Marie Sněžné?), chci vám o jejím zahájení povědět co nejdřív, protože kdoví - milé (pří)Pražanky a milí (pří)Pražani či pražští návštěvníci/nice - kdy náhodou půjdete okolo a mohli byste tedy do této specifické galerie, která je mimochodem součástí živého klášterního společenství, nakouknout.

V první řadě jsem si musel nařídit dodržovat určitý antiindividualistický režim. Jsem totiž ze sólových výstav zvyklý, že si většinu věcí zařizuji sám, takže za mě nezbytná rozhodnutí nikdo neudělá, a nemusím brát ohled na žádné spoluvystavující. Když si řeknu, že budou fotky TAKHLE VYSOKO, prostě je tam pověsím. Když dojdu k přesvědčení, že jedna fotka má mít dvakrát větší formát než druhá, udělám to tak a pořadí fotek vyplývá z toho, jak mi to nejlépe dává smysl. Nic z uvedeného ale nejde beze zbytku použít pro velkou společnou výstavu, kde má každý vystavující jen pár obrázků a člověk by měl individuální ambice podřídit těm "týmovým". Možná to je ještě zčásti možné, když je autorů jen pár, ale u Panny Marie Sněžné nás vystavuje 27! Zakázal jsem si proto prosazovat svoje vlastní představy o tom, jak by výstava "správně" měla vypadat, a místo toho jsem pouze nabídl své skrovné síly k instalaci. Prostě uvidím, jak to u tak velké výstavy chodí, zařídím se podle toho a získám úplně nové zkušenosti uplatnitelné v budoucnu.

Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy

Před zahájením své letošní samostatné fotografické výstavy v chotěšovském klášteře jsem měl závažný námět k přemýšlení: Protože je výstava poněkud "z ruky", takže všichni zájemci si za ní musí dojet, a ani otevírací doba kláštera není taková, jakou bych si ji optimálně představoval (znáte mě, já bych měl nejradši otevřeno každý den od desíti do desíti jako tomu bylo dřív třeba na zámku v Dobřichovicích),  bude určitě dost lidí, kteří to ze svého domova mají prostě moc daleko a i když by je výstava možná zajímala, takovou dálku se prostě nevypraví. Stejně tak je řada těch, kteří se potýkají s nějakými zdravotními nebo pohybovými problémy a výprava až do Chotěšova kdesi na Plzeňsku je pro ně jen obtížně proveditelná. Z předchozích výstav jsem vždy na svém webu připravoval "e-katalogy", které ale mají tu nevýhodu, že sice ukazují (na obrazovce) všechny vystavené fotografie, ale případný zájemce si je nemůže dát do souvislosti s reálným výstavním prostorem. Pak se ukázalo, že výstavu nebude s největší pravděpodobností moct vidět ani dáma, kterou bych výstavou osobně provedl úplně nejradši ze všeho, protože součástí výstavy jsou i fotky vzniklé jako osobní dárky právě pro ni (včetně onoho profilového "Srdce zapadajícího slunce", které je na všech plakátech a pozvánkách) a ty fotky, co nebyly přímými dárky, jsou aspoň tímto úžasným člověkem zásadně ovlivněny a inspirovány. Jak to udělat, abych jemu i mnoha dalším umožnil na dálku nakouknout přímo do výstavního sálu? 

Fotostřípky z chotěšovské vernisáže

V minulém týdnu jsem vám už ohlásil, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena. Dnes se podíváme na průběh úvodní vernisáže objektivem několika návštěvníků; sám jsem během vernisáže opravdu nestihl ani jednou jedinkrát stisknout spoušť, takový to byl báječný frmol, stále jsem se s někým vítal, loučil se s ním nebo od něj přijímal gratulace, případně jsem odpovídal na nejrůznější otázky, často od lidí, které jsem vůbec neznal. Předem varuji, že tentokrát se na několika fotkách objevím osobně. Jste-li na své vlastní vernisáži, jste totiž celkem logicky považováni za hlavního aktéra, a můžete se tak jen těžko nechat zapírat a v tichosti odlehlé komůrky o samotě popouštět uzdu své introverzi; naopak, pořád jste v centru dění, pořád na vás někdo mluví a pořád na vás někdo míří objektivem. Na vaše případné upejpání není nikdo zvědavej, naopak, očekává se od vás, že budete dobře naloženi, usměvaví, pokud místy i dojatí, tím lépe.

První část programu, která byla společná pro dvě zahajované výstavy - pro tu moji a rovněž pro moc zajímavou výstavu grafik Milana Bauera - probíhala v nejreprezentativnějším prostoru chotěšovského kláštera, v překrásně zrenovované Kapitulní síni. Druhá část pak už probíhala v obou výstavních sálech, v tom mém jsme si dali i malou, asi třičtvrtěhodinovou komentovanou prohlídku.

Musím poctivě říct, že mě velmi překvapilo množství lidí, kteří na vernisáž dorazili. Čekal jsem, že spíš budou na poslední chvíli chodit omluvenky, protože byl opravdu horký letní den. Nakonec jediný větší problém měla tříčlenná posádka speciálně vypraveného automobilu, který asi ve třetině cesty odmítl poslušnost a musel si počkat na odtah. Moc mě ale třeba potěšila - mimo mnohé jiné - výprava čtyř pražských fotografů, se kterými budeme vystavovat společně na podzim, kteří nejenže získali v klášterní budově skoro nevyčerpatelný zdroj zajímavých záběrů, ale navíc měli - spolu s mnoha dalšími - opravdu neobyčejný zájem o mé fotky a o příběhy s nimi spojené. No a o fotkách to já při podobných příležitostech vyprávím moc rád a musím se moc hlídat, abych udržel přijatelný čas takové komentované prohlídky.

Ale vezměme to pěkně popořadě:

Výstava v chotěšovském klášteře je připravena!

Během včerejška a dneška jsem za pomoci lidí, kteří o chotěšovský klášter dlouhodobě pečují, nainstaloval všechny fotografie tvořící výstavní kolekci s názvem POVZNÁŠENÍ, takže by mělo být vše připraveno na páteční vernisáž. Připomínám pro případné zájemce z řad zdejších čtenářek a čtenářů, že vernisáž začne v pátek 19. července v 17:00. Protože vernisáž mají hned dvě výstavy zároveň, společný úvod se koná v reprezentační Kapitulní síni, kde bude i malá hudební produkce v podání části souboru středověké hudby Gutta. Asi po 30-40 minutách společného úvodu se návštěvníci vernisáže přesunou do obou výstavních sálů (ve vedlejším sále bude k prohlédnutí krásná a velmi nápaditá výstava grafika Milana Bauera, se kterým jsem měl během instalace příležitost se seznámit. Na chodbě spojující oba výstavní sály bude připraveno občerstvení a je možné si rovněž prohlédnout všechny běžně přístupné prostory konventu.

Od 18:00 plánuji pro zájemce malou komentovanou prohlídku výstavy, během které si povíme něco o všech vystavených fotkách. Fotek mělo být původně podle kapacity sálu 26, já jich pro výstavu vybral 30 s tím, že budu  muset během instalace 4 obrazy vyřadit. Nakonec jsme našli - lehce punkový - způsob, jak využít všech 30 fotek, tak jsem žádnou "předvýstavní eliminaci" provádět nemusel a jsem tomu rád. Všechny vystavené fotky jsou, myslím, velmi kvalitně adjustované - buď v černém dřevěném rámu nebo bez vnějšího orámování na speciální dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem. Nejmenší použitý formát je 70x40 cm, největší je 90x120 cm. Každá fotka je vybavena kartičkou s popisem (vpředu vpravo) a QR kódem (vpředu vlevo), přes který je možné získat podrobné informace o dané fotografii - její kompletní výstavní historii, všechna případná získaná ocenění na soutěžích, přesné technické podmínky vzniku, atd. A všechny fotky mají na zadní straně i tzv. autorský štítek s podpisem, který potvrzuje původ a pravost autorského tisku. 

Jak se píše Vápeník čínsky?

Na konci května jsem se dozvěděl, že se s nějakou mou fotkou počítá pro výstavu "Abstrakce ve fotografii" kdesi daleko za obzorem v tajuplné Říši Středu - v Číně. Nevěděl jsem ovšem tehdy žádné podrobnosti - ani o jakou fotku jde, ani kdy se bude výstava konat. Věděl jsem jen to, že výstava bude v čínském Čchung-čchingu a že bych se do konce června měl dozvědět nějaké podrobnosti. Aspoň maličko jsem se pokusil nám tohle místo ukázat a zmínit se o kontextu celé akce v článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. 

Dnes si dovolím zde jen splnit základní informační povinnost: Od minulého pátku je totiž čínská výstava skutečností. Dostal jsem k dispozici oficiální plakát výstavy, na kterém jmenovitě figuruje všech 24 vystavujících z různých koutů světa (zatím jsem stihl prozkoumat podrobněji jen pár "kolegů" a jejich snímky na mě dělaly ponejvíce velmi dobrý dojem). Výstava potrvá jeden měsíc, a - co mi připadne docela malebné - bude se tedy časově překrývat s prvním týdnem mé chotěšovské výstavy, což je, myslím, docela zajímavá skutečnost a každopádně by byl hřích se o tomhle překryvu při chotěšovské vernisáži nezmínit ("fotky vystavujícího autora může právě vidět jen pár lidí na světě: Vy v tomto chotěšovském sále - a Číňani!" :-)).

Jubilejní desátá sólová fotovýstava - klášter Chotěšov

Však to není tak dávno, pouhých 11 let, kdy jsem zde na blogu trochu bojácně ohlašoval první (a byl jsem naprosto přesvědčen, že i poslední) výstavu svých fotek, pěkně doma, na dobřichovickém zámku. Vůbec jsem si to tehdy neuměl představit a - jen lehce parafrázuje slova doktora Štrosmajera - řekl bych, že kdyby nervozita nadnášela, vznášel bych se tou dobou jako holubička nebo aspoň jako sestra Huňková. Teď jsme o pár let a pár výstav dál, s fotkami jsem si už v mezidobí užil spoustu radosti domácí i zahraniční, ale co naplat, už teď je jasné, že s tou nervozitou to nejspíš nebude jiné než na úplném začátku. Mám už sice o dost přesnější představu, jakou chci výstavu mít, ale v mnoha ohledech jdu zase do neznáma a dost věcí pro mě bude i letos poprvé, aspoň tedy doufám :-).

Sice je (zdánlivě) ještě pořád dost času, protože výstava začne až o letních prázdninách, ale znáte to - doba je hektická, na krku máme květen a - pro změnu slovy písně Karla Gotta - čas letí jako bláznivý. Dnes tu všem zdejším milým čtenářkám a čtenářům ukážu oficiální oznámení a zároveň (ovšem v mnohem větším formátu) i plakát, který slouží jako první informativní pozvánka, aby si všichni, kdo by chtěl moje fotky vidět naživo i na trochu odlehlejším místě, než bylo doposud zvykem, mohli udělat aspoň předběžný rámcový plán na prázdninový historicko - umělecký výlet.

Odpoledne s opravdu mimořádným obrazem

Jsou blogové články, které ve frontě na publikování předbíhají. Není jich moc, protože moje články většinou neusilují o to dopravit žhavou aktualitu co nejdřív k oku čtenáře nebo uchu posluchače, nesoutěží o titulní strany zpravodajských portálů ani o pozici na televizním "newsbeltu". Až na naprosté výjimky se celkem nic nestane, když článek nevydám hned, ale třeba až příští týden nebo za dva měsíce. Dokonce ani to, co se naoko tváří skoro jako aktuální publicistika, tedy zdejší týdeník Nedělní miniglosy, není (nebo aspoň chce nebýt) v pravém smyslu slova aktualitou. Dnešní článek ovšem takovou výjimkou je, protože kdyby vyšel později, hrozí osudové nebezpečí z prodlení :-).

Asi už je o mně docela známo, že obdivuji (mimo mnohé jiné) i úžasné obrazy malířky, kterou někteří lidé znají jako Marii Čermínovou, ale celý kulturní svět ji zná především jako TOYEN, celoživotní surrealistickou kouzelnici. Párkrát jsem o ní už psal i zde na blogu, např. o její obsáhlé pražské výstavě ve Valdštejnské jízdárně v článku Toyen - snící rebelka, nebo nedávno o skvělé knize Andrey Sedláčkové o životě legendární malířky Toyen - první dáma surrealismu. Minulý týden mi několik přátel na facebooku doporučilo formou sdílené události zajít se podívat do Galerie European Art na pražském Senovážném náměstí č.8, že prý tam bude k vidění obraz, který jsem ještě jistojistě neviděl. Sice nikdo z těchto přátel, kterým za zprostředkování skvělé akce velmi děkuji, nakonec na místo v dohodnutou dobu nepřišel, ale já tam byl už skoro půl hodiny před zahájením plánovaného doprovodného programu.

Všechny krásy Prahy v Jindřišské věži

Minimálně posledních 5 až 6 let se vracím stále na jedno místo na jednu opakovaně pořádanou výstavu: Cílem je Jindřišská věž v Jindřišské ulici, kde se v místní galerii koná výstava Všechny krásy Prahy, na které je možné vidět vybrané fotografie autorek a autorů někdy jen volně, jindy těsněji spojených s projektem Davida Černého Miluju Prahu.  

Základní vstupné tu není úplně zanedbatelné (aktuálně 190 Kč), byť jeho součástí jsou i další části věžové expozice a návštěvníci se mohou vyjít podívat až do nejvyššího patra věže, odkud je úžasná vyhlídka do všech světových stran. Přesto investovaných peněz nelituji, protože se do těchto prostor - v běžný čas mimo speciální akce zas ne tolik navštěvovaných - chodím zároveň pokochat i rozčílit a pokládám si tu jako praktikující fotograf docela zásadní tvůrčí otázky, se kterými je lepší být sám, protože občas vyvolávají autorský zmatek a v nepřipravených očích i klamná zdání namyšlenosti. Ano, kochám se tu - vždy, bez výjimky - nepopiratelnými pražskými krásami i šikovností vystavujících, jak ony krásy zachytit a představit. A stejně neodbytně bývám rozčilen tendencemi upřednostnit líbivost, atraktivitu a něco, čemu říkám ve zkratce "pohlednicovitost", před originalitou podání a odvahou pohladit diváky i jinak než jen "po srsti". Moje představa, že z tisíců pořízených fotografií takového místa, jakým je Praha, musí být možné sestavit kompletní expozici výhradně z opravdu výjimečných obrazů, nad kterými se mimoděk rozbuší každé citlivě vnímající srdce, zůstává až na výjimky nenaplněna a já coby mírně poučený návštěvník obvykle překousávám zklamání z toho, že výstava je "jen" výborná, zatímco mohla a měla být vynikající  a nezapomenutelná.