Jan Šibík: Severní Korea

V Praze je teď hned několik výstav hodných pozornosti každého příznivce zajímavých fotografií. V sobotu před státním svátkem jsem si - poté, co jsem vypořádal dvě své letošní výstavy a začal se už zamýšlet nad tou příští - dopřál konečně ten luxus zajít si na výstavu, na které se nemusím o nic a o nikoho starat, jen se nechám unášet výstavní atmosférou a energií, vyzařující z fotek. K tomu jsem si vybral výstavu skvělého fotoreportéra Jana Šibíka v pražském Karolinu, která je zatím možná nejnavštěvovanější letošní pražskou výstavou. I proto jsem si řekl, že pořídím pro svůj blog malou obrazovou upoutávku pro všechny, kdo by ještě chtěli stihnout nahlédnout aspoň malinko pod pokličku nejizolovanější země světa, totalitní Severní Koreje. Zvlášť to, myslím, bylo příhodné právě vpředvečer dne, kdy si připomínáme začátek dominového pádu naší vlastní československé totality. A je dobré si uvědomit, že Honza Šibík své asi vůbec první opravdu slavné reportážní fotografie nasnímal právě v listopadových dnech roku 1989, aby se pak stal na dlouhou dobu "létajícím fotoreportérem" časopisu Reflex a do určité míry postupně i českou "reportážní ikonou". Viděl jsem mnoho Šibíkových reportáží a před mnoha jeho fotkami jsem musel smeknout pomyslný klobouk, protože to byly fotky nejen technicky i formálně skvělé, ale vždy i obsažné, vyprávějící pronikavě dramatický příběh a v neposlední řadě prostě krásné. 

I proto mě zajímalo, jak se takový fotoreportérský bard vypořádal se skoro nemožným zadáním nafotit zajímavé obrázky v místech, kde je povoleno fotit výhradně věci oficiózní, předkládané k obdivování a jako takové veskrze nezajímavé, a vyhnout se přitom fatálním restrikcím ze strany úděsného režimu, který rozhodně má nástroje, jak s těmi, kdo ho chtějí obrazově usvědčit z tíživé a nezáviděníhodné reality, pořádně zatočit. Fotograf k tomu měl opakované příležitosti během svých třech cest do Severní Koreje. Já bezpečně vím, že do této země s často obskurními pravidly života nikdy nezavítám (i kdybych nakrásně měl tu příležitost, určitě bych ji nevyužil), tak jsem to bral i jako jedinečnou příležitost docela obyčejně se podívat, jak to za nejhlídanější železnou oponou soudobého světa (taky) vypadá a nelitoval jsem ani poměrně vysokého vstupného ve výši 240,- Kč (senioři nad 65 let, studenti do 26 let  a učitelé mají stovku slevu). Mimochodem, jak se ukázalo, na svou PRESS kartičku bych nejspíš vyhádal volný vstup pod záminkou, že jdu na místo pracovat, ale mě se tentokrát nechtělo žádnou práci předstírat ani lhát, tak jsem si normálně zaplatil. To je hned jiný majetnický pocit :-).   

Výstava je k vidění ve starobylé budově Karolina, na fotce je vidět upoutávka na výstavu v gotizujících štítech ze Železné ulice.

  

 

Vztah Honzy Šibíka k Severní Koreji vám tu nebudu tlumočit vlastními slovy, ale využiji slova už předpřipravená právě pro účely výstavy.

 

 

 

Ve výstavních prostorách jsou odděleny fotografie z jednotlivých návštěv v letech 2005, 2007 a 2019.

 

 

 

Mě nejvíc zaujaly víceméně obyčejné fotky, které nějak vyjadřovaly vzácný okamžik očního kontaktu s místními lidmi, třeba tohoto mladého vojáka vezoucího se na korbě náklaďáku. Kontaktu, který je v Severní Koreji, onom komunistickém ráji, vždy nebezpečný pro fotografa i fotografovaného.

 

 

 

Moc se mi líbilo propojení výstavních prostor s provozem na přiléhající ulici vedle Stavovského divadla. Lidé nakukují z ulice dovnitř i vyhlížejí z výstavního sálu ven, fotí se v obou směrech.

 

 

 

 

 

Krásná dopravní policistka poctivě řídící dopravu na hlavním bulváru v hlavním městě Pchjongjangu. Jízdy schopných aut je v provozu naprosté minimum, občas tudy projíždějí cyklisté. Ale pořádek prostě musí být!

 

 

 

Líbí se mi i mix plný kontrastů mezi fotkami z oficiálních akcí a obrázků pořízených neformálně a často i "na tajňačku". Kdo má jen trochu fantazii a základní lidskou zkušenost, domyslí si obojí.

 

 

 

 

 

 

 

Severní Korea má - dá-li se to tak říct - nesmírně početnou "vojenskou třídu". To nejsou - pro toho, kdo si ještě pamatuje dávné základní ideologické třídění - ani dělníci ani rolníci, a nedá se ani úplně spolehnout, že jde o pracující inteligenci. 

 

 

 

Přece jen, Severní Korea je typický policejní stát, což potvrzuje i tahle hlídačka se samopalem. Popravdě, na téhle fotce mě možná ještě víc zaujaly boty na jakési zaneřáděné houni. Co tam dělají? Kde se tam vzaly?A co ten chudák, který je zde odložil a pak musel bosky - v lepším případě - domů.

 

 

 

Ani cestovat po železnici není bez rizika, zvlášť když tam na nádražích i ve vlacích potkáváte podobně zavilé a slušně vyzbrojené domorodé typy.

No, když si to všechno sečtu a podtrhnu, jsem moc rád, že jsem Severní Koreu navštívil díky Šibíkově výstavě jen zprostředkovaně. I když jsem, myslím, přirozeně zvídavý, na tenhle výlet by se mi samotnému naživo opravdu nechtělo. O to raději jsem vykročil ze starodávných gotických prostor zase do celkem normálního světa venku, do světa, na kterém často z různých důvodů nenecháváme nit suchou, ale právě v podobném srovnání se jeví jako celkem přátelský. Za Severní Koreu bych rozhodně neměnil!

Pokud byste chtěli celkem rozsáhlou výstavu ještě vidět, příležitost je až do neděle 24. listopadu.