Za kudlankou nábožnou

Literatura o Lefkadě nezapomíná vyjmenovat spoustu různé zvěře, kterou prý můžete na ostrově potkat. Hovoří se o spoustě drobných savců - o kunách, zajících, jezevcích, liškách a podobných potvůrkách, o mnohých druzích ptáků, obojživelníků a hadů a samozřejmě o nepřeberné druhové rozmanitosti pokud jde o hmyz. Nejsem v této oblasti žádným odborníkem a cílem mých výprav nebylo nikdy najít příslušné živočichy; v tomto ohledu důvěřuji učeným knihám a v existenci uvedené fauny prostě věřím.

Na savce jsem zatím - narozdíl třeba od hadů a ještěrek - neměl štěstí (anebo oni na mne). Přičítám to faktu, že na své toulky chodím přes den a na Lefkadě se vyskytuji většinou v letním období (max.do poloviny října), takže předpokládám, že rozumná zvěř tou dobou odpočívá někde v klimatizovaném doupěti. Až letos jsem objevil jednoho rána u silnice v zahradách mrtvého jezevce, který měl poctivý metr a vypadal jako menší (ale ne o moc) pruhovaně chlupaté prase. Nezkoumal jsem, zda ho porazilo auto, zemřel na infarkt nebo dokonce vlastní prackou, jisté je, že si příroda během několika dní s mršinou poradila neuvěřitelným způsobem, který jsem ovšem fotograficky nezachytil, protože by návštěvnost mého blogu po publikaci takového časosběrného dokumentu mohla dramaticky poklesnout. Musel jsem si tedy vyhlédnout jiný objekt fotografického zájmu.

O třech Václavících

Přesně před rokem jsem na blogu psal o třech žaludech ze stochovského přibližně jedenáct set let starého svatováclavského dubu, které jsem si loni přinesl ze svátečního výletu a ještě týž den zasadil. Slíbil jsem zároveň, že se po nějaké době k příběhu tří žaludů vrátím. A kdy jindy by to mělo být, když ne přesně po roce?

Poměrně rychle, asi za měsíc se objevila první dubová rostlinka. Vida: Václavík První! řekl jsem si a poctivě ho v květníku za oknem dál zaléval. Bohužel, byl jediný, který se do Vánoc objevil a já už jsem na další pěstitelské úspěchy rezignoval, ostatně třetinová úspěšnost není úplně nejhorší. Rostlinka vesele rostla, i když byla trochu zmatená podivným ročním cyklem; duby přece jen asi ve volné přírodě nejsou zvyklé rašit v listopadu.

 

Nedělní miniglosy č.83

Kvůli šetření nákladů dostaly jednotlivé školy a učňovská zařízení pokyn přes zimu co nejméně topit. Nejvíce by nová pravidla měla postihnout adepty topenářského řemesla, mladé příznivce strany TOP09 a především pak vodnické učiliště.

-----------------------

Evropští Zelení zahájili celosvětovou kampaň proti pojídání melounů. Ukázalo se totiž, že kdyby se najednou uvolnila veškerá tekutina zadržovaná v melounech, došlo by ke zvýšení hladiny světového oceánu o více než 3 metry. Ekologičtí aktivisté brání v některých lokalitách konzumaci melounů i fyzicky, a aby zabránili nejhoršímu, raději naházeli celou místní úrodu melounů do moře.

 

Motoristou výhradně v Řecku

Říkávám o sobě, že jsem nemotorista (zjevně odvozeno od slova nemotorný), i když jsem si vědom, že to není úplně přesné. Vlastním totiž řidičský průkaz, i když ten normálně odpočívá hluboko v útrobách mého pracovního stolu a - kdyby byl organismem - z té věčné tmy by mu už určitě zakrněly světločivné buňky. Zakrněly by, kdybych posledních pár let nejezdil pravidelně na Lefkadu. S jejími úzkými silničkami vinoucími se střídavě nahoru a dolů v užovkách horských serpentin se jedná paradoxně o jediné místo, kde si na ovládání motorového vozidla troufnu.

Nejsem proti motorům nijak ideologicky zaujatý. Netrpím výčitkami, pokud jedu autem s někým jako spolujezdec, že se podílím na ničení přírody a zdravého vzduchu. I když je pravda, že nelibě nesu situace, ve kterých je svět příliš okatě přizpůsobován autům a ne lidem, a nelíbí se mi posuzování míry rozvoje společnosti podle toho, kolik automobilů připadá na jednu domácnost, a podle procenta zaasfaltovaného zemského povrchu.

 

Aklimatizační příznaky

Návraty z řeckého ostrova Lefkada pro mne nejsou jednoduché. Když jsem se vracel v roce 2003 poprvé, byl jsem nepokrytě smutný: Takových krásných míst na ostrově jsem nestihl spatřit, tolik zajímavých lidí jsem nestihl potkat, tolik slov jsem se nestihl naučit vyslovit... Letos se vracím z Lefkady posedmé a smutný už nejsem, i když jsem zase spoustu věcí nestihl, tím spíš, že tentokrát jsem na vše měl jenom týden. Tak krátce jsem tu ještě nikdy nebyl. A taky jsem tu ještě nikdy předtím nebyl sám.

Prodavačka z pražského obchodu s ovocem a zeleninou se snaží, to se jí nedá upřít: Nabízí čerstvě dovežená rajčata... A já si vůbec neumím představit, že bych teď nějakou dobu vzal tu podivnou červenou hmotu, která ve svém fóliovém vězení zaslechla něco o slunci jen indiskrecí jednoho z dozorců, hmotu bez chuti, vůně a šťávy do úst. Ještě si příliš dobře pamatuji na šťavnaté červené plody, které jsem ještě včera s chutí posnídal, plody, které možná vzhledem neuchvátí a evropské normalizátory svými velikostními i tvarovými odchylkami budí ze sna o úhledně srovnané jednotné budoucnosti. Nebo melouny? Ještě se mi nepovedlo natrefit v Praze na tak slaďoučký meloun, který by se mohl rovnat jednomu z méně sladkých řeckých. "Hmmm," povídám na prodavačku neutrálně, odvrátím protočené oči od pomačkaného čínského česneku a zaťukám na pevnou krustu nektarinek. Nakonec si koupím aspoň trochu borůvek, protože ty nemám po návratu s čím srovnávat. Musí tady mít se mnou chvíli trpělivost. Jen co opadnou ty aklimatizační příznaky...

 

Nedělní miniglosy č.82

Pozn.: Vzhledem k tomu, že právě pobývám na dovolené v Řecku, Nedělní miniglosy jsem pro vás mimořádně "předtočil", takže je možné, že glosy možná nebudou úplně aktuální, což ostatně jindy taky nejsou. Od moře zdraví jak Petr V., tak i Čerf.

Nelegální odpad, který je prý českého původu a byl původně dopraven do Brazílie, se již vrátil do Hamburgu a měl by být převezen zpět do České republiky. Brazilské úřady považují odpad za potenciálně toxický, což česká strana popírá. Ke složení odpadu se nám nepodařilo zjistit žádné podrobnosti, politické strany ovšem připustily, že pro jejich bývalé politiky bude po vrácení zásilky nutné najít více míst ve státní správě a v diplomatických službách.

 

O politické reklamě na blog.cz

Celkem se snažím psát své blogové články tak, aby - kdyby se k nim nějaký blouznivec vrátil s odstupem - nemusel článek vyhodit jen proto, že je den starý a pozbyl tím zcela platnosti a smyslu, podobně jako stejně staré noviny. Neříkám, že se mi to daří, ale tentokrát na tuto ctižádost dobrovolně rezignuji. Naopak, byl bych moc rád, kdyby tento článek pozbyl platnosti co nejdřív, nejlépe okamžitě, a dnešní noviny tak na svém úprku do hlubin zapomnění pořádně předběhl. Omlouvám se tedy těm, kteří se takovým rychle se kazícím článkům vyhýbají, leč někdy není zbytí.

Na mém blogu - stejně jako na všech blozích v rámci pěkně zapamatovatelné adresy blog.cz - jako houby v teplém vlhkém podzimu vyrašily fotografie pánů, kteří by rádi své voliče zastupovali v Senátu. Přišli se snad podívat, co mají blogeři na srdci? Přišli nám snad zvýšit návštěvnost? Ne, přišli jen na naše stránky vstrčit pověstné dva prstíčky a jen co se ohřejí, jistě půjdou dál, jako v té pohádce. Délka jejich návštěvy ovšem nezáleží na nás, oni si tu návštěvu zaplatili a budou u nás tak dlouho, dokud penízky nedojdou. Týden? Dva? Až do voleb?

 

O nezaměstnaném snu

Celý svůj život večer co večer nastupoval Sen na noční směnu. Sny, jak známo, nemají křesťanskou historii, takže nesvětí neděli, do práce tedy chodí každou noc, ale prý jim to nevadí, protože práce pro ně neznamená práci, ale - no prostě sen. Sen, po kterém není třeba odpočívat, protože je sám odpočinkem. Po tolika letech už to pro Sen byla rutina: Na dispečinku dostane jméno spáče, má půlhodinku na krátkou přípravu, podívá se, co dotyčný dneska zažil, na co a na koho dnes myslel, v databázi si sjede přehled v podvědomí uložených vzpomínek a počitků a na tomhle informačním základě namixuje scénář dnešního snu. Někdy se drží při zdi, někdy naopak popustí uzdu své bezbřehé fantazii. Podle nálady a inspirace. Bývávalo, ještě to muselo jít k šéfovi ke schválení, ale dnes už je Sen v pozici zkušeného Samostatného snu, a tak už mu do výsledné podoby scénáře nikdo nemluví.

Ale dnes se Sen nedostal ani na dispečink, protože mu zastoupil cestu šéf. Prý na chviličku, jen na kus řeči… A tak se Sen dozvěděl, že se musí všude šetřit, že je krize a poptávka po snech už není taková, jako bývala, spáči taky šetří, kde mohou, a počet předplatitelů snových služeb klesá. Když mají lidi problémy, začnou prý jako první šetřit na snech, hlavně když je co jíst a kde bydlet, to lidi potřebují k životu jako nutnost. Ale sny, holenku, ty jsou zbytné, bez nich je možné se obejít. Není to sice úplně ono, hlava si tolik neodpočine a během dne jako kdyby víc vážila, ale ono je to možná lepší v těžších dobách, aspoň nemá roupy a zbytečně nepřemýšlí.

 

Kapky nad řekou

Už mockrát se mi stalo, že jsem šel ráno do práce zamlženým jitrem a obdivoval jsem vodní perličky navlečené na nitkách pavučin. Škoda, že tu nemám foťák, říkám si většinou, ale jsem líný vrátit se pět minut domů. Nejspíš by mi ujel vlak a co by si pak v práci beze mne počali. No... možná někteří znáte podobné výmluvy. Tentokrát jsem se na nic vymlouvat nemohl, protože byla neděle. A tak jsem přemohl lenost, která po bobkovsku velela neopouštět vyhřátý klobouk, a vyrazil jsem do ranní přírody, která v mléčné mlze dočista ztratila barvy i kontury. Moc se netěšte, nebude to nic bohatého. Jako lakota a mizerý hostitel vám nabízím jen pár kapek vody z nebeského kohoutku. Nebo lépe řečeno - z nebeského rozprašovače.

Nedělní miniglosy č.81

Podle rozhodnutí Ústavního soudu není možné žádnému českému zaměstnanci dosud nezávislému na alkoholu snížit plat, protože by to mohlo ohrozit jeho nezávislost.

-----------------------

Týmu athénských historiků se podařilo prokázat, že běžec Feidippidés, který podle známé legendy přiběhl do Athén zvěstovat vítězství v bitvě u Marathonu, použil na trase nepovolené povzbuzující prostředky. Řecký antidopingový výbor proto Feidippida zpětně diskvalifikoval a potrestal ho zákazem účasti v bitvách s Peršany na dva roky.

 

Mikael Niemi: Muž, který zemřel jako losos

V dubnu jsem na blogu psal o slavné knížce švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Protože moje reakce na knihu byla dost vstřícná, známá - i když poslední dobou absentující - blogová komentátorka Melinda (opět přidávám veřejné poděkování) mi zapůjčila další knihu stejného autora s malým varováním, že jde o úplně jinou knihu, jiný styl vyprávění, prostě moje spokojenost s knihou není dopředu zcela zaručena (ovšem kdy je?). A já se tedy začetl do knihy s podivným názvem (v originále Mannen som dog som en lax). A jak pozoruhodný je to název, tak pozoruhodná je to kniha a předesílám, že se mi nakonec (až na závěr) líbila ještě víc než Popmusic z Vittuly.

Napřed jsem se musel zamyslet nad tím, zda vím, jak umírá losos. Nějakou dobu jsem žil v přesvědčení, že to bude mít nějakou souvislost s poutí lososů do míst jejich původu. Nakonec jsem musel připustit, že tu i tato souvislost je, ale nikoli bezprostřední. Starý Martin Udde, který se díky své vraždě dostal do titulku knihy, byl zabit pětizubcem. "Staré rybářské nádobíčko. Vypadá jako obrovská vidlička, dřív se s tím lovili lososi." Byla to vražda v afektu? A co bylo jejím motivem? A samozřejmě - kdo byl vrahem? 

 

Třeba jednou poprvé...

Už mockrát naslouchal

a třeba jednou poprvé

porozumí.

Už mockrát měl rád

a třeba jednou poprvé

pocítí lásku.

Už mockrát finišoval

a třeba jednou poprvé

doběhne do cíle.

Už mockrát se domníval

a třeba jednou poprvé

bude doopravdy vědět.

Už mockrát toužil

rvát se a milovat

do krve

jako poprvé...

Už mockrát vyhrál i vzdal

a třeba jednou poprvé

dostane druhou šanci.

O profesionálním houbaření

Každou chvíli žasnu, jak se z věcí poměrně jednoduchých stávají věci komplikovanější, z komplikovaných věcí záležitosti, ze záležitostí posedlosti a z posedlostí velký business. Kupříkladu dřív jsem hodně jezdil na kole a zdálo se mi to být to nejjednodušší na světě. Nasedlo se, šláplo do pedálů a kolo jelo; občas sice lomozilo, skřípalo a švidralo, ale jelo. Pravda, nedobývali jsme na kole alpské čtyřtisícovky, ale byli jsme - bláhovci - s ježděním celkem spokojeni.

Když vidím, jaká je dnes ježdění na kole věda, divím, se, jak jsme to tehdy bez karbonových aerodynamických helem, bez speciálního prodyšného prádla, bez tvarovaných brýlí se všemi existujícími filtry, bez počítačově vyhodnotitelných měřičů tepové frekvence, rychloměru, výškoměru a bez nástavců na přehrávače vůbec mohli přežít. Ovšem, nežili jsme, jen jsme tak živořili. Dnes už jen koupit si kolo je taková věda, že je určitě možné si najmout speciální poradenskou společnost, která nám na základě podrobného poznání našich zvyklostí, schopností a přání doporučí ten nejlepší mix vybavení, se kterým budeme naprosto spokojeni a rovněž náležitě akceptováni naším okolím (za ty peníze, ovšem, abychom taky nebyli!). Jízda na kole už není jen jízda samotná, už je to součást módy, životního stylu, člověk je přímo i nepřímo tlačen do toho, aby dodržoval různá psaná i nepsaná pravidla, dbal na to, aby vybavení a oblečení odpovídalo jeho společenskému postavení a aby rehabilitace po cestě byla na úrovni současné vědy. Svoboda přesně podle Leninova gusta - jako poznaná (a ochotně přijatá) nutnost. A jen pro upřesnění: Nemyslím si ani trochu, že dřív bylo v tomhle ohledu líp, tak zabedněný nostalgik zase nejsem, jen se nemůžu zbavit dojmu, že teď se občas z toho všeho nadbytku a nepřeberné konkurence trochu blbne a že zmutovaným módním komárům užuž začínají vyrůstat na zádech velbloudí hrby.

 

Nedělní miniglosy č.80

Na speciální tiskové konferenci uvedl mluvčí firmy Sněhurka a sedm trpaslíků, která se specializuje na seznamování klientek s princi, že společnost bude muset z úsporných důvodů propustit jednoho trpaslíka. Patentově chráněný název firmy bude samozřejmě používán i nadále, i když trpaslíci zbývají po řadě rozpočtových škrtů již jen tři a někteří komentátoři kvůli dopadům globálního oteplování dokonce zpochybňují i existenci Sněhurky.

-----------------------

Mluvčí policejního prezídia potvrdil, že česká policie nakoupila pět slavnostních kordů jako dárky pro obzvlášť zasloužilé policisty. "Není pravda, že bychom při koupi vůbec nezvažovali finanční aspekt: Původně jsme totiž chtěli pro tento účel nakoupit samurajské meče, ale ty cenově výrazně přesahovaly naše možnosti. Ale jak je vidět, kvalitní mediální harakiri lze spáchat i s obyčejným kordem, takže jsme vlastně ještě ušetřili." Mluvčí ovšem zároveň rozhodně popřel, že by představitelé české policie byli na kordy.

 

Kalamita

Abych byl upřímný - ani v nejmenším jsem nechtěl psát o filmu Kalamita, i když bych to mohl brát symbolicky, protože o různě velké životní kalamity u mne není právě nouze. Chtěl jsem se v televizi podívat na film Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky, který jsem dosud neviděl, a chtěl jsem o něm něco málo napsat. Leč - když jsem ho dokoukal, zjistil jsem, že chci psát o nějakém opravdu dobrém filmu a ne si brousit svůj kritický brk na filmu, který se mi nelíbil. A tak jsem sáhl do šuplete, kde mám pro tyto případy sadu filmů, které rád vidím skoro kdykoli a pustil jsem si jiný film stejné režisérky, pravda - 30 let starý, ale tím lépe potvrzující, že se v proudu let neztratil, nevybledl, a že je tudíž asi opravdu dobrý. Takže změna plánu, dnes vás v podobě tohoto článku čeká další drobná kalamita.

Rychlíkem z dalekého města přijíždí na malé nádraží mladý Honza Dostál (Bolek Polívka). Už při cestě rychlíkem s úvodními titulky a úžasně nervní hudbou Laca Décziho (který si ostatně ve filmu taky střihl malou roli) vidíme mezi cestujícími hodně postav dalšího děje. Hned od počátku se herci střídají s hrajícími neherci a do toho jsou prostřihávány záběry čistě dokumentární, ale přitom všechno dohromady pozoruhodně ladí. Honzův život jako by sestával jen z malých či větších kalamit, i když díky své povaze jimi prochází s nadhledem a bez větších následků. Není divu, že má pocit, že jeho život k ničemu nevede a že to chce zkusit jinak. Tento pocit ostatně rezonoval v mladé generaci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, která taky věděla, že zdejší život k ničemu nevede, ale neměla tušení, jak věci změnit k lepšímu. Od začátku je tedy jasné, že na film je možné se dívat jako na příběh mladého kluka, který hledá své místo ve světě, ale v druhém plánu i jako na záznam tehdejší společenské situace v Československu, jak se zrcadlila v běžném životě.

 

Pohádkový dopis

Nikdy nebudu tak hloupá,

jak princezna Krasomila,

televize moje milá!

Zatváří se spokojeně;

ještě podpis,

kterým dílo

jednoznačně stoupne v ceně.

Řekne si: Tak to by bylo!

Písmena mám krasopisná,

jmenuji se Tamara,

proti mně princezna pyšná

byla pěkná maškara!