Kouzelná zahrada od azalky k azalce

Před 12 lety, přesně 6. června 2010 vyšel na tomto blogu můj první fotočlánek, který se jmenoval Kouzelná zahrada a poprvé jsem v něm představil tři záběry udělané na staňkovské zahradě záměrně rozpohybovaným foťákem (nebo lépe řečeno rozpohybovaným objektivem). Úplně první fotkou zveřejněnou na mém blogu byl obrázek "rozprsknutého" keře azalky. Dnes - o 12 let a 317 fotočlánků později - se shodou okolností mimo jiné i k zářivě žlutooranžovým květům azalky na téže zahradě vrátíme. I po dvanácti dlouhých letech totiž pokračuji při zřídkavých vhodných příležitostech ve focení stejnojmenného fotocyklu, který dnes už v mém počítači sestává z více než dvou stovek vybraných záběrů; spojuje je místo pořízení, použitá technika snímání (teprve nedávno jsem zjistil, že se jí říká ICM - Intentional Camera Movement) i stejný záměr zpodobnit netradiční krásu malého koutu země, ke kterému mám intenzivní osobní vztah. Tento cyklus se ovšem pořád vyvíjí: Některé fotky zastarávají nebo jsou vyřazovány povedenějšími záběry, jde tedy o stále živý "vnitřně soutěživý" organismus, jehož aktuálně asi nejzajímavější kousky můžete vidět v mé stálé webové fotogalerii Kouzelná zahrada, která čítá k dnešnímu dni 43 obrázků (z těch dnešních nejspíš 1-2 kousky na web v příštích dnech přidám).  

Okolnosti focení z minulého týdne opět jednou vyžadovaly rychlé rozhodování a rychlý prst na spoušti. Do Staňkova jsem totiž mohl přijet z Prahy až večerním vlakem po osmé hodině. Už cestou bylo jasné, že sluníčko bude těsně před západem v optimální formě, jen nebylo jisté, jestli stihnu na zahradě aspoň jeho zbytky. Sice jsem měl být ve Staňkově i následující večer, ale ten už měl být výrazně oblačnější, tak bylo otázkou, zda na focení vůbec dojde. Zpoždění jsme tentokrát naštěstí neměli a z nádraží jsem pádil na zahradu nejrychleji, jak jsem uměl, abych si aspoň pár minut na focení vybojoval, a povedlo se to: První pořízená fotka je z času 20:19, poslední z času 20:23 :-). 

Nedělní miniglosy č.640

Uplynulý týden jsem měl obohacený cestou do Staňkova, kde jsem mohl ve čtvrtek i v pátek věnovat večer pár minut focení (dohromady ale ani ne deset) v tamější Kouzelné zahradě, takže výsledných pár fotek, které prošly mým soukromým kritickým filtrem, nejspíš v příštím týdnu představím i zde na blogu. Ale nebudu předbíhat, vždyť je teprve neděle a s ní samozřejmě - jako se to o nedělích děje už více než 13 let - přicházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I dnes se tedy pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V týdnu jsem publikoval zde na blogu dva nové články: V prvním jsme se opět po nějaké době dostali do oblasti japonské poezie, protože šlo o Tanku s vůní borovice. K druhému článku O přezabíjení mě inspirovalo několik vlastních nedávných zkušeností s diskusemi na sociálních sítích. Z předchozího období mohu připomenout další příspěvek do naší Fotolaboratoře, článek Strop pasáže Koruna aneb Mnoho zajíců - fotografova smrt a svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Rýma (Schnupfen). V archivu se dnes vydáme opravdu hluboko, do konce května roku 2009 a připomeneme si článek O dětinštění (máte stejně jako já taky někdy sto chutí odhodit ohledy dospělce a zablbnout si nadšeně a bezstarostně jako malé dítě?). No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

O přezabíjení

Možná taky znáte tu situaci, kdy v nějakém dokumentu rozebírají jakousi zajímavou záhadu, ze všech stran snášejí co nejvíce argumentů, že záhada je opravdu nadmíru záhadná, a pak to na závěr "zasklí" nějakým úplně bludným argumentem, který místo aby všechno, co už bylo řečeno, dorazil a potvrdil, paradoxně zpochybní vše zdánlivě rozumné, co dosud bylo řečeno, a vy si řeknete: "Kruci, to už je přece trochu moc!" V angličtině je pěkné slovíčko "overkill", které v české podobě nezní nijak pěkně, ale já ho přesto občas používám, protože je docela výstižné: Prostě nestačí "pouze" zabít, ale musí to být ještě víc, občas o dost víc. Někdy se prostě lidé neudrží a v záchvatu drtivé argumentace snesou těch argumentů jaksi až příliš, čímž případným pravdivým skutečnostem udělají - aspoň tedy v mých očích - medvědí službu. 

Pokusím se to ukázat na příkladu z praxe: Nikola Tesla, člověk úžasných schopností, intelektu a také osobního charismatu. Mohu o něm sebrat spoustu tajuplných historek, ze kterých je patrné, jak mimořádným člověkem ve své době byl. Mohu říct, že experimentoval s bezdrátovým přenosem elektrické energie, pracoval na teorii celosvětové informační sítě pro přenos, hlasu a obrazu, mohu říct, že byl specialistou na elektrické výboje, mohu zdůraznit, že jeho poznámky po jeho smrti zabavily americké zpravodajské služby. To vše je zajímavé a mimořádné. Když to ale (třeba v zájmu bulvární sledovanosti) korunuji informací, že existují svědectví, že Tesla na svých výzkumech spolupracoval s ufony z oblasti Bermudského trojúhelníku, že vyráběl na požádání holou rukou kulové blesky a uměl docílit toho, aby se na místě, na které ukázal prstem, rozestoupila země, zpětně to znevěrohodní i všechno pravdivé, co bylo řečeno. Prostě jsem svou argumentační snahu přehnal a proflákl jsem se jako mluvka, takže příště možná budu mít problém vysvětlit, že tentokrát mluvím čistou pravdu.

Tanka s vůní borovice

Dnes to nebude pravé sedmnáctislabičné haiku, ale jeho rozšířená verze - tanka. Tanku (se slabičným schématem 5-7-5-7-7) už místní štamgasti dobře znají: V březnu 2020 jsme tu měli Nejkrásněji rozkvetlou jarní tanku, a dokonce už v předvečer Štědrého dne 2018 jste si mohli přečíst Voňavou vánoční tanku. Kdoví, proč mám tanku spojenou především s vůněmi všeho druhu; dnes to nebude žádná výjimka, jen vůni Vánoc vystřídá vůně borovicová.

 

Tanka s vůní borovice

Vítr rozkýval

 

slzící borovici.

 

Doporučeně

 

k nejmilejšímu nosu

 

voňavý dárek nese.

 

 

P.S.: Moje spolupráce s webem kritiky.cz, zdá se, pokračuje. Vlastník webu využil můj souhrnný souhlas a publikoval na svých stránkách všech 31 filmových článků z mého blogu. Někdy sice texty určené pro blog a napsané v některých případech již před řadou let obsahují pro čtenáře podivné neaktuální pasáže, ale oni si to filmoví fajnšmekři nějak přeberou. Mě, přiznávám, potěšilo, že se můj text o filmu Všichni dobří rodáci díky propojení webů dostal na Seznam.cz, a během jediného dne si ho tak přečetlo víc než 4400 lidí, což odpovídá asi půlroční aktuální návštěvnosti mého blogu :-).

Nedělní miniglosy č.639

V uplynulém týdnu se mi sešlo několik zajímavých akcí, takže se mi po dlouhé době stalo, že jsem téměř denně přicházel domů až pozdě v noci, což většinou velké blogové aktivitě nesvědčí. A také že ano: V týdnu jsem stihl publikovat jen jediný článek a ještě to byla docela honička, protože jsem ho zveřejňoval narychlo z vlaku cestou do práce. Ještěže na železniční výluku - a tedy na pravidelné zpoždění českodrážních spojů - je u nás na Dobřichovicku spolehnutí. Neděle se už ovšem odehrává v celkem běžném rytmu, takže s dalším vydáním Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nemusíme čekat na vlak, ale můžeme je napsat konzervativně částečně u redakčního a částečně u kavárenského stolu. I dnes se tedy náš tradiční nedělník, vycházející už déle než 13 let, pokusí probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

Tím zmíněným jediným článkem z právě končícího týdne je další příspěvek do naší Fotolaboratoře, článek Strop pasáže Koruna aneb Mnoho zajíců - fotografova smrt. Z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Rýma (Schnupfen). No a ze starších jarních článků připojím znovu odkaz na článek o 30 let starém letmém setkání v jižní Francii Na hradě poblíž Avignonu, pro který jsem vůbec poprvé na blogu využil i dobové deníkové zápisky z pětitýdenní cesty (převážně stopem) z Avignonu k Atlantiku a zase zpět. Po nějaké době jsem se opět rozhodl přidat odkaz na jeden článek z hlubokého archivu; dnes je to právě jedenáct let stará snová hříčka, ve které mimo jiné, považte, chytám ryby s Woody Allenem (!) O rozesmívání Boha. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!, kde mimochodem právě zmíněný článek O rozesmívání Boha figuruje jako předposlední z celkových devadesáti textů.

 

Strop pasáže Koruna aneb Mnoho zajíců - fotografova smrt

Jednou z pozoruhodných budov na pražském Václavském náměstí je obrovitý pozdně secesní (vystavěný v letech 1911 až 1912) palác Koruna dole na Můstku. Pamětníci ho mají jistě dodnes spojený s tamějším automatem na limonádu, na chlebíčky či na jahodový koktejl a taky s vpravdě lidovou jídelnou, kde jste si mohli dát "na stojáka" oběd nebo svačinku za pár korun, pokud jste ovšem nebyli příliš citliví na kvalitu jídla a na okolní prostředí (typické bylo, že každého opuštěného párečku se brzy ujal nějaký "dobrodinec", aby nic nepřišlo nazmar). Jídelna pak zanikla začátkem devadesátých let a suterén budovy byl přestavěn pro obrovitou prodejnu cédéček, kam jsem až donedávna celkem pravidelně chodil nakupovat moderní i klasickou muziku, protože tam šlo objednat prakticky jakékoli zboží z celého světa. Ale nechci mluvit podrobně ani o historii budovy ani o vlastních četných vzpomínkách na ni. Dnes se chci podívat na moc pěkně vyvedený vysoký strop pasáže tohoto rozlehlého paláce, kterým proudí přímo doprostřed obrovitého objektu denní světlo. 

Focení prosklených stropů je totiž fotograficky velmi vděčnou disciplínou a i zde na blogu už jsme si ji vyzkoušeli, např. v článku Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky, kde jsme mohli vidět pro změnu prosklený strop Stýblovy pasáže (pasáže Alfa), která je od paláce Koruna co by Imrich Bugár kamenem dohodil. Potíž ovšem trochu bývá, pokud je strop viditelně symetrický a vy ho nemůžete fotit z místa přímo pod středem konstrukce kolmo vzhůru (v paláci Koruna je např. přesně v klíčovém místě pod středem stropu jakási veliká a neposunutelná reklamní postava, takže přesně kolmého záběru nedosáhnete). No a pokud fotíte šikmo vzhůru, doženou vás principy optiky a geometrie a dojde k všelikému "kácení linií" a deformacím skutečného tvaru foceného objektu. Někdy to může být zajímavé a rozhodně stojí za to si různé záběry vyzkoušet, ale pokud budete chtít mít výsledek aspoň jakžtakž srovnatelný se skutečností, nejspíš se nevyhnete nějakému tomu rovnání polámaných linií a obrazců v postprodukci.

Nedělní miniglosy č.638

Květen a červen mám moc rád mimo mnoha jiného i proto, že je stále déle vidět. Když jsem včera dostal chuť vyfotit si v Praze pár nočních fotek a zjistil jsem, jak dlouho bych musel na tmu čekat, hned mě podobné chutě přešly. Tak budete muset vzít zavděk místo nočními fotkami z pražských ulic jen dalším vydáním Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", protože u nich - na rozdíl od nočních fotek - nebývá světlo na závadu. I dnes se tedy náš tradiční nedělník, vycházející už déle než 13 let, pokusí probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti, z naší kotlinky i z konkurenčních kotlinek ve zbytku světa.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články. V prvním z nich jsem se už pošesté pokusil nově přeložit vybranou básničku od Christiana Morgensterna, tentokrát to odneslo šestiverší Rýma (Schnupfen). V pátek třináctého jsem pak připojil pár obrázků z výletu za jihomoravským vínem, obrázků pořízených ovšem v Počasí, ve kterém se rozhodně nedá fotit. Z předchozích textů ještě jednou připomenu povídání o knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, které jsem měl "v blogovém edičním plánu" už skoro rok, a musel jsem si kvůli článku knížku přečíst s odstupem ještě jednou, a vzpomínku na 30 let staré letmé setkání v jižní Francii Na hradě poblíž Avignonu, pro kterou jsem vůbec poprvé využil i dobové deníkové zápisky z útrapami a krásami pětitýdenní cesty poničeného starého sešitu. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Počasí, ve kterém se rozhodně nedá fotit

Jak už jsem hlásil na facebooku, podnikli jsme minulý víkend s několika dobrými přáteli výlet do krásné vinařské oblasti kolem obce Vrbice. Samozřejmě, těšil jsem se na dobré víno, zdejší vinaři jsou vyhlášení a ochutnávat je věru co. Ale vzal jsem si s sebou i skoro kompletní fotovýzbroj, sice bez stativu a filtrů, ale zato se všemi možnými objektivy. Zdejší boubelatá krajina posetá vinicemi a poli umí při vhodných světelných podmínkách vypadat opravdu nádherně a já si říkal, že by tak mohlo vzniknout něco zajímavého, co jsem si ještě nikdy dříve sám nevyzkoušel a maximálně jsem takové obrázky trochu záviděl ostatním. Nu, očekávání je jedna věc a realita druhá a na tom, jak se tyhle dvě věci během našeho pobytu vzájemně protínaly a překrývaly, bylo možné názorně předvést, co znamená v geometrii pojem "mimoběžky". 

Zatímco skoro všude jinde byl většinou moc pěkný slunečný víkend, právě námi navštívená jihomoravská oblast byla pro "naše" tři dny doslova zalehnuta těžkou peřinou oblačnosti, ze které střídavě pršelo, mžilo a lilo, krajina na všech stranách se schovala za mlžnou oponu a z četných eurorozhleden v okolí bylo sice možné se rozhlížeti, ale nikoli také něco viděti.

Popravdě, byl jsem z toho trochu otrávený. Do těchto míst se dostávám jen zřídka a svá rána kolem východu slunce a večery kolem slunka západu jsem si představoval jaksi fotograficky užitečnější. Ale podobně jako vinař nepřepere mizerný rok plný podnebných rozmarů, ani fotograf neudělá exkluzivní obrázky krajiny, když je tmavě olověná obloha a vše se ztrácí v jemném oparu, který na rozdíl od často výtvarně vděčné mlhy nenabízí fotografovi skoro žádné rozumné možnosti. Ale dost skuhrání, v optimálních podmínkách umějí fotit všichni, tak z toho uděláme takovou malou "výzvu" a zkusíme nevzhledné počasí přeprat. Ostatně - jak říkají vinaři - čím méně spolupracuje příroda, tím víc se pak musí pracovat "ve sklepě" :-). 

 

Rýma (Christian Morgenstern)

Čtenáři, kteří sem chodí pravidelně, už vědí, že čas od času nabyde skutečnost takových odstínů či brizance, že i jako naprostý neněmčinář, jehož vrcholem v jazyce velkého Goetha je správně vyslovené slovo Volkswagen, zatoužím v tu chvíli přeložit si pár nonsensových veršíků Christiana Morgensterna. Dnes už je to šestý pokus a začíná se tu tak už utvářet opravdová tradice. Vždyť už jen pouhých 631 dalších básniček a dotáhneme se na Nedělní miniglosy :-). Zatím jsme tu měli Estetickou lasičku (k mému velkému překvapení se z ní stal - jak můžete vidět i dole pod článkem - vůbec nejčtenější článek od přechodu mého blogu do prostředí blogspotu) a mohli jste si přečíst i moje verze básniček Trychtýře, Tři zajíci, Mezi časy a nakonec zatím poslední Slavnost flamendrovu.

Protože hluboce soucítím se všemi, kterým jaro přineslo kromě sluníčka, prvních opravdu teplých dnů a krásných čerstvých barev bohužel i novou sezónu pylových alergií, tedy starost s kýcháním, smrkáním a nepomíjejícím škrábáním v krku, řekl jsem si, že jim jako malý dárek zkusím připravit nový překlad Morgensternovy kratičké básničky Der Schnupfen, tedy Rýma.

Jako obyčejně začneme originálním německým textem:

 DER SCHNUPFEN

Ein Schnupfen hockt auf der Terrasse,
auf dass er sich ein Opfer fasse

– und stürzt alsbald mit großem Grimm
auf einen Menschen namens Schrimm.

Paul Schrimm erwidert prompt: Pitschü!
und hat ihn drauf bis Montag früh.

 

Nedělní miniglosy č.637

Tak jsem na ty dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", sám docela zvědavý, protože následují po včerejší velmi důkladné a různorodé ochutnávce v jednom báječném jihomoravském vinařství. Nejenže se tedy "redakce" NMg nesešla k poradě brzo ráno, jak bývá jejím zvykem, ale až v pokročilém odpoledni, tak jsem zvědav, jestli vůbec stihneme "půlnoční nouzovou uzávěrku", ale od pátku navíc nebyl vůbec čas se zamýšlet nad obsahem tohoto vydání. Tak uvidíme, co z toho vzejde, a jestli bude víno, o kterém se říká, že je v něm pravda, dobrou inspirací pro Nedělní miniglosy, které si k té pravdě rády ještě něco přisadí, aby i náročná období dokázaly překlenout s nadhledem a snad občas i s trochou humoru.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články. Prvním bylo povídání o knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, které jsem měl "v edičním plánu" už od loňského července, až jsem si musel knížku přečíst s odstupem ještě jednou, abych v článku nevařil jen z vody děravých vzpomínek. Námět k druhému článku jsem vytáhl ze svého fotoarchivu; konkrétně šlo o fotku, pořízenou před 30 lety Na hradě poblíž Avignonu, kde jsme se úplnou náhodou potkali s jednou mladou Američankou, a díky té fotce a starým zápiskům v "cestovním deníku" jsem mohl zkusit zrekonstruovat, jak se to tehdy vlastně všechno odehrálo, když na paměť není po takové době úplně spolehnutí. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek O třicetileté škole, ve kterém jsem popsal, jak to vypadá, když se pachatel vrací po čtvrstoletí na místo svých dřívějších činů, v tomto případě do gymnázia, kde kdysi učil. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!