pátek 6. května 2022

Na hradě poblíž Avignonu

Nedávno jsem dělal probírku "truhly" se starými fotkami a našel jsem jednu, která docela splňuje mé představy o příspěvku do rubriky Perličky z archivu (na podzim jí už bude 30 let) a umožňuje mi zkoumat zvláštnosti mé paměti, konkrétně podstatné rozdíly v tom, co se mi do paměti zarylo a co ji naopak celkem rychle opustilo. Prosím, nehleďte na technickou kvalitu fotky: Na měsíční cestu stopem po jižní Francii jsem tehdy vyrazil sice s velikým batohem, ale jen s maličkým mechanickým (a samozřejmě analogovým) kompaktíkem LOMO (ano, to je ta značka, které ne zas tak dávno propadli četní milovníci retrokuriozit), fotil jsem na obskurní sovětské kinofilmy, které byly už řadu let prošlé, abych ušetřil (stály tehdy ve výprodeji 2,50 kus), fotky jsem vyvolával na podivně "sametové" maďarské fotopapíry s neodhadnutelnou proměnnou gradací (kde asi udělali soudruzi z MLR chybu?) doma v koupelně, a teď jsem ještě navíc obstarožní fotku přefotil z maličkého originálu, abych vám ji tady mohl ukázat v digitální podobě.

Tahle dávno zapomenutá "perlička" ve mně vyvolala kaskádu vzpomínek, něco jsem si pamatoval přesně, něco mlhavě, něco vůbec. Vím přesně, kde jsem snímek pořídil: Jedná se o zříceninu hradu na kopci nad jihofrancouzskou vesnicí Fontaine du Vaucluse, kde za normálních podmínek vyvěrá ze skal jeden z nejsilnějších pramenů na světě; pamatuji se, že v době mé návštěvy právě vrcholilo období sucha, takže se mohutný pramen vyvěrající z podzemní rozsáhlé krasové oblasti, kterému to tolik slušelo na barevných pohlednicích, proměnil v krotký potok razící si svou cestu mezi mokvajícími šutry. Taky si pamatuji, že u vyvěrající říčky stojí nádherná malá středověká papírna z 15. století a možná bych ještě někde ve skříni našel pár obálek z ručního papíru, které jsem si tam koupil na památku. Z celého dalšího dne si pak nepamatuji prakticky nic, až na to, že jsem vylezl na strmý kopec s hradem nad vesnicí, abych se rozhlédl pěkně z výšky po širém kraji. No a na hradě jsem ke svému překvapení potkal mladou Američanku, která se právě rozhlížela po okolí přesně tak, jak jsem si to plánoval pro sebe.

 

Málokdy má naše paměť k dispozici objektivní korektiv, abychom si mohli doplnit informace, které jsme už dávno zapomněli. Kriminalisté a historici dobře vědí, že úplně nejlepší je mít očitého svědka nebo aspoň dobového slušně informovaného kronikáře. A já takového člověka, který je zároveň očitým svědkem i dobovým kronikářem, mám, lépe řečeno jsem jím sám sobě. Dochoval se totiž můj sešit poznámek a deníkových zápisků z francouzské cesty, který jsem nakonec - nemaje tehdy pochopitelně blogu ni čtenářů - k ničemu nevyužil a ponechal ho hluboko ve tmě šuplíku. Sešit jsem kupodivu - když jsem se rozhodl pro tohle archívní téma - dnes našel, nalistoval jsem 4. září 1992 a čtu:

Mají tu na říčce Sorgue kromě papírny i úsek pro rybáře bez lístku. Hlavně ženské tam házejí háčky do vody a dělají při tom hlasité "júúúúú!" a "áááááááá" a "ííííííííí", jako by to bylo to nejneuvěřitelnější povyražení, co kdy zažily. Ty hrady byly stejně vymakaný: Mocipáni je stavěli na kopci, aby se k nim jiní mocipáni tak snadno nedostali, ale taky aby bylo jasné, jak že je to s tou hierarchií, kdo je dole a kdo nahoře. Tak se jdu podívat, jak vypadá Château Fontaine de Vaucluse, což prý bývalo sídlo biskupů z Cavaillon.

Pozn.: To velké okno v kamenné zdi z předchozí fotky je i na následujícím obrázku dobře vidět, byť ne úplně celé. Fotku jsem stáhl odkudsi z internetu. Asi bych někde našel pár starých pohlednic s podobným námětem, ale to by vyžadovalo čas vyplněný soustředěným a systematickým hledáním, přičemž výsledek je - mírně řečeno - nejistý :-). Pokračuji tedy raději na stránkách svého cestovního deníku, pomačkaného okouzlením i útrapami pět týdnů trvající cesty z Avignonu k Atlantiku a zase zpátky:


Zbývají mi poslední dva dny mé velké francouzské cesty a trochu mi dochází inspirace. Naštěstí jsou tu na podobné případy zařízení a na hradech se tu promenují pohledné múzy. Taková francouzská múza většinou fotí zříceninu, vám se zdá, že spolu se zříceninou fotí ještě někoho, kdo je tu s ní, a ono ne. A nakonec se ukáže být francouzská múza ve skutečnosti múzou americkou, která se jmenuje třeba Lisa jako ta, kterou jsem si vyfotil. To jsem zvědav, jestli si ji světlocitlivá vrstva unaveného filmu zapamatuje až do Plzně. Pozn.: Jak je s odstupem vidět, zapamatovala, dokonce přesněji než já. Sovětský prošlý kinofilm je, jak je vidět, něco jako Chuck Norris analogové fotografie :-). Nakonec se ukázalo, že vystudovala psychologii, pochází z Vermontu, už asi rok poznává Francii, miluje to tu a chtěla by tu ještě nějakou dobu pobýt a celou zemi procestovat skrz naskrz, má ráda umění a poezii (no jo, když ale já umím francouzsky zarecitovat jen Sur le pont d´Avignon...), prchá před davy turistů a pro konverzaci navrhuje francouzštinu, prý aby neměla nezaslouženou výhodu rodilého mluvčího. Pro mě je to celkem jedno, mluvím blbě tak i tak.

Náhoda funguje skvěle; ukázalo se, že oba bydlíme na stejné chodbě stejného "Auberge de jeunesse" a oba odtud plánujeme odjet do Avignonu, tak jsme se celkem rychle mezi řečí o spoustě jiných věcí dohodli, že to vezmeme společně stopem. Stopovat v páru bude asi složitější, ale kdoví. A když řidič uvaří motor, protože jeho vůz není zvyklý na takovou zátěž, ve dvou se to lépe tlačí. No a kdyby bylo úplně nejhůř, do Avignonu je to asi 22 km, to se dá v nouzi absolvovat i pěšky.

Jinak tu panuje živo ve vlnách. Ráno nic a mrtvo. V noci nic, mrtvo a lišky. Ve dne hafo lidí a tlačenice. Všichni se přijeli podívat na to, jak vyvěračka v suchu nevyvěrá a celé to hafo lidí zoufale hledá jiné památky, a když je nenachází, znechuceně odchází do restaurací, kde sežere vše, co najde. Až voda na podzim přiteče, nastane jiná situace, turisté se budou předhánět, aby udělali lepší záběr, budou slézat okolní hory, ucaprtají se a večer s vyplazenými jazyky dosednou na židli v restauraci a opět sežerou vše, co najdou. V čemž tkví podstata turistického ruchu.  

V zápise z dalšího dne, soboty 5. září 1992 jsem ještě našel poznámku: V Isle sur Sorgue (vůbec si napamatuji, že bych tam kdy byl a deník přitom uvádí, že jsem tam už o den dříve strávil celý půlden, protože šlo o krásnou "střediskovou" obec :-)) jsme u silnice tvrdli víc než hodinu. Lisa nadávala vermontsky, já česky a oba společně francouzsky a moc pěkně jsme si navzájem obohatili slovníček. Až pak zastavil nějaký africký přistěhovalec a odvezl nás do centra Avignonu, odkud mi zítra jede autobus domů. Lisa odtud vyrazila do míst, kde jsem já před pěti týdny své putování začínal, takže jsem jí mohl dát pár tipů, a já zpátky domů na divoký východ, do své rodné země, která se právě v době mého pobytu ve Francii rozhodla k mé velké nelibosti rozdělit na dvě a já se to dozvěděl z francouzských novin. Jenom chvilku vás nechám o samotě... "Tvoje země je krásná a má nádherné moře," říkali mi během cesty někteří z hodných řidičů, kteří mě vezli. "Škoda, že je tam válka." 

"Hmmm, pletou si Československo s Jugoslávií, omezenci," odtušila Lisa, když jsem jí o tom vyprávěl, a dala mi zasvěcenou přednášku o aktuálním poměru sil na balkánských frontách a o tom, jak spolu jednají Mečiar s Klausem. Zahanbeně jsem přemítal, co já vím o Vermontu.

Opravdu moc nenaplňovala moje předsudečné představy o Američankách: Je sympatická, má kulturní i všeobecný přehled a úsměvně odlišný smysl pro humor; vždycky když jsem se pokusil použít nějakou slovní hříčku, snažila se mi zcela vážně vysvětlit, že jsem to neřekl správně. Např. když jsem jí řekl, že já se mám dobře, protože do Čech jedu po zemi, takže nemít jízdenku na autobus, mohl bych se prostopovat až domů, zatímco ona až pojede jednou zpátky do Ameriky, bude muset použít "shiphike", asi deset minut mi obšírně vysvětlovala, že angličtina takové slovo nezná, protože to spojení je významově nesmyslné, a nešlo jí vysvětlit, že to byl jen pokus o vtip, který ostatně už kdysi dávno použili v jednom svém filmu Laurel s Hardym. Dost společného jsme za ty dva dny našli v názorech na přírodu, turismus, na muziku, dokonce i na náboženství. Nakonec jsme si vyměnili adresy a telefonní čísla, i když nemůžeme zaručit, že se na nich budeme v nejbližší době vyskytovat. Kdoví, třeba se někdy přijede podívat do Čech. Anebo já do Vermontu.

Nejspíš do Čech nepřijela a ani já se do Vermontu nevypravil. Dnes bychom si místo nespolehlivých pevných telefonů vyměnili e-mailovou adresu nebo se propojili přes sociální sítě. No jo, ale prvních pár e-mailů jsme si napsali s jedním mým čechoamerickým dlouholetým kamarádem až pár dní po mém návratu z Francie: Tehdy to byla nejnovější vychytávka, která zatím fungovala výhradně v akademickém prostředí pro komunikaci mezi univerzitami a my z té úžasné možnosti popovídat si přes půl světa prostřednictvím písmenek na obrazovce měli oči navrch hlavy. Asi nic se neproměnilo za těch 30 let od té chvíle, kdy jsme se s Lisou potkali u velkého okna malého jihofrancouzského biskupského hradu, víc než komunikace. V některých ohledech bezesporu k lepšímu, i když ne ve všech.

Kdybyste někdy potkali na své pouti světem usměvavou padesátnici jménem Lisa Razo, která miluje Francii a umění, tak že jí posílám pozdrav z Prahy, do které se - přinejmenším kdysi - taky chystala vypravit. Nebo, kdoví, až mi bude zase někdy viset nějaká moje fotka v galerii ve Vermontu jako předloni... :-).  

18 komentářů:

  1. To je tak okouzlující článek! :-) Nádhera. A když už byla tak nedávno řeč o té rezonanci, nedá mi to: u Fontaine de Vaucluse jsem byla, taky mi na tom nepřipadalo nic bombastického a skoro nic si z toho nepamatuju. Na Balkán nás pár Frantíků taky bez ostychu šouplo, zjevně se toho za těch dvacet let tolik nezměnilo (ovšem to, že jsme z divokého východu, jsme říkaly už dávno předtím :-). A sice jsem prakticky nikdy nepsala doslova do šuplíku, protože můj šuplík byl vždycky v počítači, ale přeci jen to jednu výjimku má - a tou jsou moje cestovní deníky. Aspoň ty jsou ale psané úplně jinak :-)
    A jde mimochodem o velmi zajímavé srovnání stylů. Jsi to zjevně ty, o tom žádná, ale hodně jiný. Ostřejší, tvrdší, možná v něčem osobnější a svým způsobem i bezprostřednější... Každopádně mi to dává naději, že třeba i moje horká hlava časem přeci jen trochu zchladne :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nad těmi zápisky z cest jsem nestačil kroutit hlavou, kolik si toho ani vzdáleně nepamatuju. Jen pár věcí, lidí a situací utkvělo, asi jako ze snu, ze kterého často ráno zbyde kromě několika nespojitých jednotlivostí jen nejasné tušení nebo pocit. Ano, ty zápisky byly hodně bezprostřední, psal jsem je skoro bez odstupu, přímo na daném místě. A musím se smát, kolik tam bylo informací o tom, kolik co stojí, protože jsem škudlil každý frank :-).

      Vymazat
  2. Lezarts

    …slibuji, že pozdrav Lisa určitě vyřídím.
    Hezký suvenýr i pro mě na Francii, která mi byla čtvrt století i domovem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak takový čtvtstoletní domov mě velmi zajímá :-). Když jsem včera po půlnoci článek dopsal, pustil jsem se do internetového pátrání. O Lise jsem našel spoustu informací včetně výše její hypotéky, a příbuzenského stromu do třetího kolena, v tomhle je internet doslova děsivé prostředí. Jediné, co jsem nenašel, je právě to, co jsem nejvíc hledal - tedy e-mailovou adresu :-).

      Vymazat
  3. Tak někdo má svou Dubenku.(April), jiny zasvLi (Lízu?)....Jsou letmá setkani, nabkzera cloveknzapomene, ale ktera presto nejak pretrvaji

    OdpovědětVymazat
  4. Slovníček vulgarismů. To spojuje národy více, než historikové předpokládají.
    Společně si zanadávat - to vztahy silně utuží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprostá pravda. Kromě toho jsem prakticky ověřil, že se vulgarismy pamatují až o 86% lépe než normální slovíčka :-).

      Vymazat
  5. Zaujalo mě, že rok poznávala Francii. Jednou jsem byl v Káhiře a nočním vlakem jsme se vypravili do asi 700 km vzdáleného Luxoru a tam jsme potkali několik podobných lidí, 2 německé studentky, jednoho asi 35letého Australana, a ti také takto čundrovali po světě a objevovali neznámá prostředí, aniž by přemýšleli, kde budou za 3 dny, vzpomínám si, že ten Australan jim koupil jakýsi aušusový fotoaparát, aby měly něco na památku. Mít tučné konto, také by se mně líbilo nějaký měsíc si takto užívat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Při téhle své francouzské cestě jsem měl jen minimální omezení: Musel jsem se na určitý den vrátit do Avignonu, odkud jsem měl zaplacenou jízdenku na autobus, a chtěl jsem jet přes Toulouse, kde jsem navštívil své známé. Jinak jsem trasu upravoval podle toho, kdo mi právě zastavil, a často jsem se dostal do míst, o kterých jsem nic nevěděl a jejich návštěvu jsem vůbec neplánoval. Někdy jsem nocoval venku, na nějaké zahradě nebo na poli, nic jsem neměl předplaceno, byl to hodně "rozvolněný" výlet :-).

      Vymazat
  6. Prima zážitek, škoda něco takového zapomenout. Ještěže tě napadlo, poznamenat si všechno do notýsku. Já teda nevím, já e-mailovou adresu našla, ale sem ji nechci věšet. A taky nevím, jestli je to ta tvoje Lisa. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem našel bezpečně jen normální poštovní adresu (Lincoln, Vermont) a telefon, e-mail ne. E-mailovou adresu jsem našel, když jsem šel z druhé strany, ale to nevím, jestli vede k té samé paní. Nějakou dobu jsem si myslel, že ano, ale pak mě znejistělo, že nemá na Linkedinu uvedenou francouzštinu :-).

      Vymazat
    2. A co FB, zkoušels? Tam je taky jedna... Držím palce. :-)

      Vymazat
    3. FB jsem zkoušel, ale zatím se mi nepovedlo žádnou z tam nabízených variant usvědčit z větší pravděpodobnosti :-).

      Vymazat
    4. Tak to vezmi oklikou a pošli dopis nebo pohled z Prahy (když teda máš její papírovou adresu) a o e-mailovku slušně požádej. Pokud je to ona a vzpomene si, třeba ti odpoví. :-)

      Vymazat
    5. Přesně tak to nejspíš nakonec udělám k 30. výročí :-).

      Vymazat
  7. Krasna fotka s krasnou slecnou! Mas pravdu, driv to bylo slozitejsi, ale zase tu a tam prisel dopis. A jeho hodnota se s zadnym lajkem ani mailem neda srovnavat, to je proste vyloupnuty kousek cloveka v obalce:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda. Dokonce mám z doby, kdy se ještě dopisy občas posílaly, ještě nějaké ruční dopisní papíry z Velkých Losin. Chybí už jen pečeť :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.