Strop pasáže Koruna aneb Mnoho zajíců - fotografova smrt

Jednou z pozoruhodných budov na pražském Václavském náměstí je obrovitý pozdně secesní (vystavěný v letech 1911 až 1912) palác Koruna dole na Můstku. Pamětníci ho mají jistě dodnes spojený s tamějším automatem na limonádu, na chlebíčky či na jahodový koktejl a taky s vpravdě lidovou jídelnou, kde jste si mohli dát "na stojáka" oběd nebo svačinku za pár korun, pokud jste ovšem nebyli příliš citliví na kvalitu jídla a na okolní prostředí (typické bylo, že každého opuštěného párečku se brzy ujal nějaký "dobrodinec", aby nic nepřišlo nazmar). Jídelna pak zanikla začátkem devadesátých let a suterén budovy byl přestavěn pro obrovitou prodejnu cédéček, kam jsem až donedávna celkem pravidelně chodil nakupovat moderní i klasickou muziku, protože tam šlo objednat prakticky jakékoli zboží z celého světa. Ale nechci mluvit podrobně ani o historii budovy ani o vlastních četných vzpomínkách na ni. Dnes se chci podívat na moc pěkně vyvedený vysoký strop pasáže tohoto rozlehlého paláce, kterým proudí přímo doprostřed obrovitého objektu denní světlo. 

Focení prosklených stropů je totiž fotograficky velmi vděčnou disciplínou a i zde na blogu už jsme si ji vyzkoušeli, např. v článku Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky, kde jsme mohli vidět pro změnu prosklený strop Stýblovy pasáže (pasáže Alfa), která je od paláce Koruna co by Imrich Bugár kamenem dohodil. Potíž ovšem trochu bývá, pokud je strop viditelně symetrický a vy ho nemůžete fotit z místa přímo pod středem konstrukce kolmo vzhůru (v paláci Koruna je např. přesně v klíčovém místě pod středem stropu jakási veliká a neposunutelná reklamní postava, takže přesně kolmého záběru nedosáhnete). No a pokud fotíte šikmo vzhůru, doženou vás principy optiky a geometrie a dojde k všelikému "kácení linií" a deformacím skutečného tvaru foceného objektu. Někdy to může být zajímavé a rozhodně stojí za to si různé záběry vyzkoušet, ale pokud budete chtít mít výsledek aspoň jakžtakž srovnatelný se skutečností, nejspíš se nevyhnete nějakému tomu rovnání polámaných linií a obrazců v postprodukci.

První ukázkou ve dnešní fotolaboratoři je fotka, která se hned napohled snaží chytit mnoho zajíců a výsledkem je, jak to v takových případech bývá, že jí utečou všichni. Záměrem bylo mít na snímku krásný prosklený strop s barevnými ornamenty, dále konstrukci oken na osmi stěnách, které se spouštějí od stropu dolů a ještě různé odrazy a odlesky nasvícenných struktur v lesklých plochách okolo. Výsledek jest nevalné kvality: Strop, který má ve skutečnosti tvar osmihranu, je zborcený do podivného tvaru, ve kterém hrany nejsou rovnoběžné ani s okraji obrázku ani mezi sebou navzájem. Na středu konstrukce je dobře vidět, že je záběr šikmý; v počítači jde sice narovnat kdeco, ale právě ten "vykloubený" střed nesrovná nic. No a odlesky jsou sice potenciálně zajímavé ale zatím nemají žádný řád, takže člověk by si s nimi musel ještě dost vyhrát, aby našel lepší záběr, na což jsem při víkendovém focení při další vycházce s Pražskými domy neměl dost času.

 

Druhý záběr sice chytá méně zajíců, prakticky úplně jsem vypustil odrazy na lesklých plochách nad horním okrajem fotky. Pokusil jsem se srovnat aspoň horní a dolní hranu konstrukce stropu, ale vidíte, že z přirozeného pravidelného obrazce prosvětleného stropu vznikl opět podivný patvar. Aby se toho do záběru vešlo co nejvíc, použil jsem nejkratší možné ohnisko (17 mm) v bláhovém domnění, že čím víc objektů ve fotce bude, tím víc to bude Adidas. Nu, posuďte sami, co je výsledkem: Myslím, že kdyby si mě architekt, který tuhle vnitřní strukturu vytvořil, najal, abych mu udělal reklamní obrázek jeho díla, použil by proti mě hmatů a chvatů.

 

Nejspíš tedy nezbývá, než se vzdát dalších několika zajíců, neudělat si při focení takový odstup a posunout se víc přímo pod konstrukci, byť to znamená strkat se o pozice s reklamní obludou uprostřed pasáže. Prodloužil jsem ohnisko použitého objektivu, do záběru se toho tedy vejde méně, ale hlavní světelný obrazec už přece jen připomíná symetrický osmihran; že to ještě není úplně ono, je vidět na tom, že prostředek konstrukce je pořád trochu mimo osu.

 

Obraz už začíná být přehlednější, ale řekl jsem si, že by možná stálo za to posunout se ještě blíž k místu, odkud je možné udělat opravdu kolmý záběr (pravda, musel jsem se s reklamní figurínou trochu přetlačovat a mačkat se na ni, takže mne nezasvěcený pozorovatel mohl podezřívat z lecjaké nepravosti či úchylky, ale nakonec jsem si přece jen vybojoval svoje místo blíž ke "Středu") a výslednou fotku ztmavit tak, aby ty méně zajímavé části obrázku ustoupily do pozadí a uvolnily místo prostému střídání světla a tmy. Černobílou variantu jsem tentokrát použít nechtěl, aby nepřišlo vniveč moc pěkné barevné zdobení stropu. Přiznávám, trochu mi výsledek připomíná televizní monoskop, ale ze všech pořízených verzí mi nakonec připadne nejzajímavější. Možná právě proto, že počet chytaných zajíců se postupně zmenšil na únosnou míru :-). 

 

Samozřejmě, ani tak ještě výsledek není ideální: Základní obrazec je jakžtakž srovnaný, docela obstojně (i když pořád ne stoprocentně, všimněte si, ještě to chtělo pár centimentrů) sedí i středový kruh. Ještě trochu ujíždí hrana oken napravo, která není přesně rovnoběžná s pravým okrajem fotky, ale další rovnání už by mohlo narušit pracně dosaženou rovnováhu hlavního světelného obrazce. Ostatně - jak trefně praví Osgood Fielding v samém závěru slavného filmu Někdo to rád horké: "Nikdo není dokonalý!" 

 Tak se s tím protentokrát smiřme :-).