Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.
Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?