Přiznávám se, že na jaře pro mne bývá procházení fotografických článků často náročnější, protože v okouzlení znovu se probouzející přírodou se logicky objevuje úplné tsunami fotek s náměty nastávajícího jara. Člověku to prostě nedá, aby si nevzal na procházku fotoaparát a najednou zjistí, že námětů je všude kolem nepřeberné množství, protože po sychravé šedi, která vládla našim zeměpisným šířkám od listopadu, převzaly vládu čerstvě otevřené květy, praskající pupeny a čerstvá zářivě zelená barva nových listů, čerstvě vykukujících a sondujících, co všechno se v okolí během zimy změnilo.
Ano, jako člověk, který se fotografií ve volných chvílích trochu zabývá, mám v tu chvíli občas tendence vzdychat nad "inflací obrazů". Když vidím článek s padesáti obyčejnými záběry (paměťová karta to přece snese), říkám si, jak by bylo krásné vybrat z nich jen tři nejpovedenější a nejneobyčejnější. Kytičky, kvítky, listy, rostlinky, stromy, les... A po dlouhé době i životadárné teplé slunce. Stovky, tisíce, statisíce, možná milióny záběrů. A každý rok ve mně doutná jakási revolta vůči té jarní obrazové přílivové vlně. Proč bych se i já svou kapkou měl na vlně podílet, když je už tak dost silná? Proč bych měl do těchto jarních Athén přinášet i já svou sovu, když by bylo vhodnější donést vzácnější zboží, protože slavné Athény již mají své vlastní soví moudrosti na rozdávání?