Jáchymovské lágry

Jak už správně odhadla Vendy W., moje vážnější jáchymovské téma se opravdu týká tzv. jáchymovského pekla - tedy systému pracovních táborů v okolí Jáchymova, kde byli od konce 40. do začátku 60. let 20. století jako novodobí otroci drženi skuteční i domnělí odpůrci tzv. lidově-demokratického zřízení, které začali budovat čeští komunisté po převratu v únoru 1948. Odhaduje se, že pracovními lágry, kde byli vězni nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější práce s uranovou rudou, prošlo v té době asi 65 000 vězňů, kteří byli ve více či méně vykonstruovaných soudních procesech odsouzeni k mnohaletým trestům. Přiznávám, na tomto putování jsem měl nejen historický, ale i čistě osobní zájem, protože jedním z těch, kteří systémem českých gulagů prošli, byl i můj staňkovský dědeček. Vím o těch letech velmi málo, nevím přesně, na kterých místech tehdy dědeček otročil, ale chtěl jsem si část z těch míst projít a popřemýšlet přitom o věcech minulých i současných. Tím spíš, že když se do soukolí komunistického "nápravného systému" dědeček dostal, byl tak starý jako já teď.

 

Jáchymov - město pro domýšlivé

I když jsem neměl v úmyslu jet letos někam na dovolenou, nakonec jsem se narychlo rozhodl vzít si přece jen "o prázdninách" aspoň týden volna a po několika zahraničních výletech se tentokrát rozhlédnout pro změnu po takovém českém kraji, kde jsem ještě nebyl, a mám ho přitom už řadu let v hledáčku. A tak jsem celkem znenadání změnil dobřichovickou adresu na přechodnou jáchymovskou a mým bydlištěm se na šest dní a pět nocí stal lázeňský hotel Praha. Je už takovou mojí libůstkou, že se do lázní nejezdím láznit, ale většinou spíš poznávat okolí a chodit po blízkých kopcích. Stejně tak v Jáchymově: Nepřijel jsem kvůli zdejší vyhlášené radonové lázni, nejsem tu kvůli desítkám druhů masáží (to je až k nevíře, čím vším lze taky masírovat) a dokonce ani kvůli romantické Afroditině koupeli ve speciální dvojvaně (byť bych si ji za určitých specifických okolností nechal líbit), neusrkávám z lázeňského koflíku léčivé drinky, nebrouzdám lázeňským krokem po parku. Jsem prostě lázeňský antihost.

 

Nedělní miniglosy č.231

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl, že po neúspěchu se stíháním bývalých poslanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře za přijetí úplatku se Státní zastupitelství pokusí naformulovat jiný důvod stíhání, na který se nebude vztahovat poslanecká imunita. Jednou z variant, která snad bude přijatelná i pro Nejvyšší soud, by mohlo být stíhání tzv. trafikantů za nedovolenou propagaci tabákových výrobků, protože exposlanci na své nové trafiky opomněli vyvěsit zákonem požadované varování, že kouření škodí zdraví.

-----------------------

Jak ukazují pravidelné reporty vývoje indexu politické kultury, v poslední době dochází k výraznému zhrubnutí celé společnosti včetně jejích elit. Zatímco psychologové a sociologové bijí na poplach, ekonomové hodnotí všeobecné zhrubnutí pozitivně, protože by na něm podle jejich názoru mohl profitovat již tak dost hrubý domácí produkt.

 

Haiku rekordních veder

Arabsky nemluvím a vzhledem k pohnuté historii si netroufám oslovit alžírský horký vzduch francouzsky, abych se v dobré víře při přivítání nedopustil nějakého faux pas, když už k nám vzácná návštěva vážila tak dlouhou cestu. Už takhle z něho mají meteorologové horečku, a ještě bych ho svým špatným gymnaziálním akcentem mohl dohřát. Pak by náš loňský dobřichovický rekord padl zcela jistě, i když všichni předvídají, že se tak zítra stane i bez mého nediplomatického přičinění. Ale nemylme se: Dnes ráno hluboko před sedmou hodinou, kdy to naposledy ještě šlo, jsem se šel proběhnout. Ne moc, jen slabých pět kilometrů, pomaličku, protože to rychleji neumím. A věřte nebo ne, ve stinných místech u Berounky oddychovala v trávě zcela nahá a na dotek chladivá rosa. Zdála se být připravená osvěžit kolemjdoucí i kolemběžící a taky trochu uražená, že toho nikdo nevyužívá, takže nestihla dát nikomu svůj studící polibek dříve než ji rozžíhající se slunce proměnilo v chomáček páry. Jak by asi chutnalo takové ranní osvěžení hebké kůži, kterou jsem si v té situaci představil a která by i jinak lehce frigidní rose jistě nemohla být ani trochu lhostejná?

Haiku rekordních veder

Dychtící rosa

vychladí v žhavé kůži

ornament lásky.

Ray Bradbury: Marťanská kronika

Jsou knihy, které rostou (nebo klesají, přijde na to) se čtenářem. Nenesou jen jedno sdělení, ale tolik, kolikrát jsme ochotni se nad knihou v různé době, v různém věku a v různé situaci zamýšlet. Jak jsem si teď uvědomil, patří mezi ně i klasická kniha řazená do žánru sci-fi, Marťanská kronika Raye Bradburyho. Četl jsem ji kdysi dávno, že už jsem si z ní pamatoval jen základní téma: Postupé dobývání a kolonizaci čtvrté planety sluneční soustavy lidmi ze Země. Na knížku jsem narazil shodou okolností o jednom nedávném a pro mě mimořádně důležitém víkendu, který jsem strávil v Plzni, v bytě, ve kterém jsem prožil dětství. Stará knížka vydaná poprvé v roce 1950, ve druhém českém vydání z roku 1963 (v nákladu 120 000 výtisků, který je z dnešního pohledu snad ještě větším sci-fi, než kniha samotná). Nějak si řekla o moji pozornost, že právě ji jsem vytáhl z knihovny nabité mnoha dalšími zajímavými knížkami.

Začetl jsem se a užasl jsem: Tahle nádherná literatura že je to "obyčejné sci-fi", které jsem si pamatoval ještě ze svých studentských let? S odstupem mnoha let, během kterých jsem nabyl určitých životních zkušeností, které mne ovšem rozhodně nepřivedly k tak oblíbenému pesimismu, pro mne byla knížka doslova objevem. Soubor povídek různé povahy, od poetických přes sarkastické, od detektivních skoro k hororovým, všechny jsou pospojované do jednolitého bloku výpovědi o době osidlování Marsu, které je datováno (to by nás celkem mohlo zajímat, pokud bychom chtěli nesmyslně srovnávat nesrovnatelné) do let 1999 - 2026. Poměrně krátké období od prvních neúspěšných pokusů o vesmírný výsadek do prostředí ustupující ale přece jen ještě rozvinuté marťanské civilizace, přes období mohutného osídlování přivádějícího na Mars jak snílky a podivíny tak i pragmatické dobyvatele, až k období válečného konfliktu na Zemi, během kterého se většina lidí z Marsu vrací zpět, ale zanechává tu aspoň malý zárodek budoucího rozvoje. Smyčka životního cyklu zrychleného okolnostmi nad únosné meze.

 

Nedělní miniglosy č.230

Jaroslav Párátko, známý pražský recidivista a nenapravitelný zloděj-půdař byl na zásah Nejvyššího soudu propuštěn na svobodu, protože se ukázalo, že na rozdíl od předchozích případů, kdy si k drobným krádežím vybíral především soukromé malostranské půdy, tentokrát kradl na půdě Sněmovny.

-----------------------

Nečekaného úspěchu dosáhlo na slavné cyklistické Tour de France družstvo českých komunistů. Cyklističtí reprezentanti KSČM oproti loňskému ročníku výrazně vylepšili především jízdu proti chronometru, spurty v hromadných dojezdech a jízdu v silném západním větru. Navíc zvládají velmi dobře horské alpské a pyrenejské etapy, protože jsou tradičně silní ve sjezdech.

 

Nevlídné světy

Postrach nočních můr

je tvůj obraz toho času;

svět bez tónu tvého hlasu

vůbec nezní v dur.

Je to záhada:

Svět bez tvého pohlazení

dávno vlídným světem není,

byť tak vypadá.

Večer, ráno, v noci

i v době oběda

sen je jeden jako druhý.

Svět bez všech tvých barev duhy

má génia loci

příliš do šeda.

Prásknu do koní

a jedu vstříc létu.

Moje sny se koupou

v očích hlubokých jak tůně.

Svět bez tvojí jemné vůně

mi už nevoní.

Představa takových světů

jeví se mi ... hloupou :-).

Nedělní miniglosy č.229

Nejmenovaný pražský příležitostný vědec a objevitel dokázal na vlastním příkladu, že i ve složité osobní situaci může být člověk velmi společensky prospěšný. Nadšenec využil toho, že mu ČEZ kvůli dluhům odpojil elektřinu a že mu zároveň došly zápalky, a poté, co se mu během první noci podařilo v komoře se štěstím nahmatat svícen, na základě opakovaného nočního experimentu jednoznačně prokázal, že známé české přísloví je v současnosti vhodné upravit na "I pod svícnem bývá tma."

-----------------------

Nový premiér Jiří Rusnok nechce ani slyšet o tom, že by měl kvůli neprůhledným soukromým finančním operacím odvolat ministra financí Jana Fischera. Proslýchá se, že je to hlavně proto, že Fischer pravděpodobně nějakým způsobem získal legendární Lexikon kouzel z pohádkové říše, díky kterému se mu podařilo před několika dny splatit miliónové dluhy z vlastní prezidentské kampaně. "Mohu potvrdit, že nový ministr dostal za úkol co nejrychleji zcela splatit státní dluh ČR," uvedl mluvčí ministerstva, "ale prosím o pár dní strpení, protože jde o velmi tlustou knihu, která navíc není vybavena rejstříkem, takže položka "Uhrazení kompletního státního dluhu" se špatně hledá, zvlášť když je kniha psaná švabachem".

 

Amadeus

Je to už drahně víc než čtvrtstoletí, kdy jsem napsal svou první opravdu po všech stránkách kladnou "recenzi". Bylo mi tehdy 19 let a v srdci mi plálo mladistvé nadšení, všechno jsem pochopitelně věděl nejlépe a můj husí brk v kalamáři hořel kritickým plamenem. Dal jsem ve svých zápiscích (jen do šuplíku, blogy tehdy ještě nebyly) co proto nejvýznamnějším dostupným filmům i knížkám a pamatuju si velmi dobře, jak jsem zkritizoval slavnostní premiéry po rekonstrukci Národního divadla tak, že by důvěřivý čtenář musel Zlatou kapličku ještě pět let obcházet velkým obloukem. A pak - zčistajasna - pozitivní kritika. Jaké dílo uhasilo kritický oheň v mém samolibém srdci? Inu - Formanův filmový Amadeus.

Film jsem viděl za dlouhé roky od jeho premiéry už mockrát. Už několikrát jsem si říkal, když byl film uváděný v televizi, že není důvod se znovu dívat, zvlášť když kvalita televizního uvedení je s představením na velkém filmovém plátně nesrovnatelná. Film znám skoro nazpaměť, v zákrutách jeho děje mě nečeká žádné překvapení. Co mě tedy vede k tomu na ten film dívat znovu a znovu? Je to velmi jednoduché: Do křesla mě vždy doslova přiková dokonalá filmařina, dílo, ke kterému hledám v celých dějinách kinematografie jen velmi těžko srovnání. Navíc film při své kvalitě neobyčejně komerčně úspěšný. Když se mě někdo ptá na mých TOP 10 filmů, samozřejmě Amadeus nemůže ve výběru chybět; i když přesné pořadí "mé desítky" se zdráhám určit, je jasné, že skvělý film o personifikovaném střetu geniality a průměrnosti bude útočit na příčky nejvyšší.

 

Nedělní miniglosy č.228

Po neoficiálním vyjádření ředitele Policie ČR, že lidé by si měli dávat bacha především sami, protože policie nebude mít dost peněz na zachování stávajících činností, lidé v několika hodinách vykoupili v obchodech s hudebninami všechny skladby Johanna Sebastiana Bacha a pro jistotu i Wolfganga Amadea Mozarta.

-----------------------

Designovanému premiérovi Jiřímu Rusnokovi se nadále nedaří sehnat do vlády ministra financí. "Je to těžké," potvrdil nám nejmenovaný Rusnokův spolupracovník. "Málokdo splňuje oba nezbytné předpoklady, že v ekonomice musí být vynikajícím znalcem financí a v politice neumí do pěti počítat."

 

Fotovýstava Obrazy ze zásvětlí - bilancování

Je už to tak na světě zařízené, že pěkné okamžiky letí rychle a ty nepříjemné se vlečou. Ani jsem se nestihnul pořádně rozkoukat a celý měsíc trvající výstava mých fotek na dobřichovickém zámku Obrazy ze zásvětlí skončila. Před pár dny jsem fotky sundal ze stěn, vymontoval je z rámů, které jsem vrátil pořadateli, sbalil si fotky do dvou krabic a odnesl si je zase do svého dobřichovického brlohu. Včera už ve výstavním sále byl další natěšený autor, aby na své vernisáži uvedl do veřejného života pro změnu svoje obrazy. Koloběh výstavního sálu. Mimochodem, nedalo mi to a na vernisáži jsem se byl podívat a nové fotky paní Ivy Mašínové se mi moc líbily a je možné, že se k nim ještě v průběhu července podrobněji vrátím v nějaké speciální reportáži.

Říkal jsem si, že by se asi slušelo udělat si nějakou rychlou pracovní bilanci, co se během výstavy povedlo, co naopak moc ne, co mě překvapilo, co nadchlo, co rozesmutnělo a taky co z téhle zajímavé zkušenosti vyplývá pro můj další život. V pár odstavcích se o takové krátké zamyšlení pokusím:

Poučení č.1: ONO TO JDE!! Nikdy jsem o žádné výstavě neuvažoval a když mi známí říkali, že by si možná fotky nějakou veřejnou prezentaci zasloužily, bral jsem to spíš jako projev slušnosti. Něco takového přece není možné, protože výstavy jsou určeny pro skutečné fotografky a fotografy, ne pro takové amatéry jako jsem já. Dnes díky výstavě můžu odpovědně říct, že to jde. Ať už je to cokoli - když svým věcem sami aspoň trochu věříte, nenecháte se otrávit semtam nějakým tím odmítnutím nebo kyselým obličejem a nebojíte se jít s vlastní kůží na trh, nic není nemožné.

 

Koncert Laca Décziho

Zrovna nedávno jsem slyšel o jednom velmi povedeném koncertě legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho a říkal jsem si: Kdyby tak Laco měl nějaké vystoupení poblíž Prahy, hned bych se šel taky podívat. To jsem ovšem netušil, že slavný hudebník se svou kapelou Celula New York bude mít vystoupení přímo na dobřichovickém zámku, kde zrovna probíhal poslední víkend mé fotografické výstavy Obrazy ze zásvětlí. A tak se stalo, že mi stačilo pouze večer sejít z výstavního sálu dolů na nádvoří a mohl jsem si poslechnout fascinující výkon čtyř skvělých jazzových muzikantů. Že je skvělým muzikantem Laco Déczi, to jsem samozřejmě věděl dávno, ale pro mě byly velkým a milým překvapením především kvality dalších mladých hráčů, dohromady tvořili úžasný vzájemně se doplňující tým, který svými jazzovými rytmy dokonale rozhýbal zprvu trochu zatuhlé dobřichovické obecenstvo.