Po barevném dešti

Poté, co jsme si odskočili do oblasti českého a československého filmu v článku o skvělém filmu režiséra Karla Kachyni Ucho, vracíme se k obrazu - tentokrát doprovozenému pár nepříliš vážnými verši. Sice jsme po náročné zážitkové večeři k významnému jubileu dámy, která mne zná tak dlouho jako žádná jiná, šli potemnělými ulicemi v centru Prahy trochu těžkým krokem (já samozřejmě tradičně těžší o fotoaparát v ruce), ale louže po pestrobarevném dešti jsme překonali bez zaváhání.

Ucho

K příležitosti výročí zrušení cenzury uvedla v posledních dnech Česká televize řadu filmů, které si pobyly skoro 20 let v trezoru daleko od očí neprivilegovaných diváků. Když se řekne československý "trezorový film", vybaví se mi čtyři hlavní díla: Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, o kterých už jsem na tomto blogu psal docela podrobný článek, Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Hoří, má panenko Miloše Formana (i když to nebyl tak "stoprocentní trezorový film" jako ty ostatní zmíněné, bylo k němu možné se dostat i nedlouho před rokem 1989, ostatně u jeho tehdy ještě zcela neoficiální obnovené premiéry jsem byl osobně a byla to jasná předzvěst toho, že se kdesi v pozadí lámou ledy) a Ucho v režii Karla Kachyni. Právě tyhle čtyři filmy v sobě podle mne obsahují to podstatné, co se totalitní režim snažil za každou cenu umlčet, i když každý sledoval odlišnou část československé reality: Jasného film se zaměřil více na rozkol mezi tradičními a "pokrokovými" hodnotami na vesnici, Menzelův přepis Hrabala svérázně poetickým způsobem zpracoval téma urputného třídního boje, Forman předložil na talíři jediného hasičského plesu sice vtipnou ale v jádru děsivou přehlídku různých podob "českého charakteru". Film Ucho směřuje dovnitř kasty vrcholných vládních a stranických představitelů v době, kdy si nikdo z nich nemohl být jistý svobodou ani životem, protože od opěvování a plácání po ramenou byl stále jen krůček k naprostému zatracení a často i k brutální fyzické likvidaci.

Nedělní miniglosy č.516

Krátká sváteční přestávka z minulé neděle nakonec přišla jako na zavolanou, protože jsem v té době musel urychleně pořídit nový počítač a prakticky celý týden jsem stejně věnoval přenosu různých dat, nezbytných programů a fotek na nové místo, abych mohl i dál fungovat aspoň přibližně tak, jak jsem zvyklý. Však to nejspíš znáte sami, jak je podobné stěhování zábavné, zvlášť když s vámi starý počítač komunikuje jenom chvilkami a velmi neochotně a navzdory dobrým radám nevěnujete moc pozornosti průběžnému zálohování. Tedy, ne, že by teď už všechno bylo dokončené, natožpak optimální, ale aspoň v základním režimu už funguju a situace se postupně stabilizuje, i proto mám dnes opět to potěšení přivítat vás u 516. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

Fotopostřehy a inspirace z FotoŠkodaFestu 2019

Minulý týden jsem ve speciálním článku krátce představil dvanáct podle mého názoru velmi zajímavých fotografů, jejichž přednášek či workshopů jsem měl to potěšení se v prvním listopadovém týdnu zúčastnit: Pár osobností české fotografie z FotoŠkodaFestu 2019. V článku jsem zároveň slíbil, že se ještě vrátím i k některým praktickým postřehům, které jsem si v průběhu celotýdenní akce poznamenal. Bude to opravdu jen nijak nestrukturovaný výčet vybraných poznámek (sám pro sebe jich mám několik stovek, ale přece vám nevyklopím úplně všechno, to dá rozum, že? :-)) z 29 různorodých akcí, kde jsem měl možnost nahlédnout do různých oblastí fotografie od jemných portrétů až k syrovému dokumentu, od makrofotek z mikrosvěta až k nekonečnému vesmíru v oblasti astrofotografie, od starodávných fotografických technik, kterými si notně zašpiníte ruce, až k poněkud aseptickým postupům digitálního fotografického světa.

 

František Langer: Filatelistické povídky

Už jsem tu kdysi psal, že si nemohu vynachválit častá zpoždění vlaků Českých drah na trati z Berouna do Prahy v kombinaci s nádražní knihobudkou. Ano, pořád platí, že obsah většinou tvoří nepříliš zajímavá díla socialistické literatury, která jsou pochybnou ozdobou spousty domácích knihoven a ani zde na nádraží nejdou zrovna na odbyt, ale občas se zde urodí sympatická drobnůstka, která pohladí duši a přiměje vás zapomenout na to, kde jste touto dobou už chtěli být, a dopuštěním váhavé železnice ještě nějakou dobou nebudete. A to byl nedávno přesně případ malé, skoro "kapesní" knížečky Františka Langera Filatelistické povídky, která vyšla v roce 1975 v nakladatelství Československý spisovatel jako bezplatná knižní prémie edice Klíč v tehdy nijak zvláštním, ale z dnešního pohledu závratném nákladu 30 000 výtisků.

Jde o druhé vydání knížky, která poprvé vyšla s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera v roce 1964, tedy ještě za života autora - spisovatele, dramatika, dramaturga, ale také lékaře, legionáře z 1. světové války, který se ve Francii a Anglii zapojil i do bojů 2. světové války, nositele významných válečných vyznamenání a také brigádního generála. A je, myslím, příznačné, že druhé vydání ilustroval Jiří Švengsbír, český rytec, grafik a tvůrce mnoha poštovních známek. O poštovních známkách, o vášni spojující ty, kteří známky sbírají, a hlavně o neobyčejných příbězích se známkami spojených totiž tato knížka je, jak už ostatně plyne z jejího názvu.

Fotoreportáž z demonstrace na Letné

Kdo mě zná jako fotografa, dobře ví, že mám rád fotky, pro které napřed dlouho hledám správné místo, které se nějakou dobu připravují a pak i dlouho snímají, a to ani nemluvím o tom, že se na stejná místa vracím znovu a znovu, abych našel ještě lepší světelné podmínky nebo o štipíček lepší úhel záběru. Nerad fotím rychle a stydím se fotit lidi, což jsou dvě docela zásadní překážky pro to, abych mohl dělat dynamické fotoreportáže případně street fotografii. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel - zejména v souvislosti s týdnem stráveným začátkem listopadu na fotografickém festivalu - tím mi bylo jasnější, že bych si rád takový žánr vyzkoušel, i když je to pro mě naprostý protiúkol a když člověk zkouší něco nového, prostě se většinou nevyhne určitému nepohodlí v okamžiku, kdy musí opustit důvěrně známé prostředí zavedených postupů a technik. Ve svých třiapadesáti jsem už dost starý na to, aby na mne platilo přísloví o starých psech, kteří se novým kouskům učí už jen těžko a neradi. I když to tak bezesporu je, na druhou stranu platí, že s tím nemá smysl otálet, protože se nedá předpokládat, že později to bude lepší :-).

 

Pár osobností české fotografie z FotoŠkodaFestu 2019

Stejně jako v loňském roce jsem jeden celý listopadový týden věnoval fotografickému festivalu v rozlehlých prostorách firmy FotoŠkoda nedaleko pražského Václaváku. Byla to pro mě nejspíš jedna z posledních příležitostí, jak využít program dnes už tradičního festivalu opravdu plnohodnotně, protože když člověk chodí přes den do práce, dostane se pouze na večerní a víkendové akce. Tak jsem si letos každý ze sedmi dnů festivalu poskládal z přednášek a workshopů od rána až do pozdního večera a mohl jsem si dovolit ten luxus vybrat si kromě témat, která se bezprostředně týkají mých vlastních fotoaktivit, i témata z oborů fotografie, které nejspíš sám nikdy prakticky nevyzkouším, ale mohou pro mě být taky nějakým způsobem inspirující, ať už fotografickými postupy, způsobem vidění nebo "jen" zajímavými lidmi, kteří se těmto oborům věnují. A protože i mezi zdejšími návštěvníky je dost lidí, kteří sami fotí a o fotky se zajímají, vybral jsem pár postřehů a tipů, které jsem během bohatého programu pochytil a které se nejspíš pokusím sám při svém focení vyzkoušet, ale hlavně doporučím vaší pozornosti některé zajímavé osobnosti, které jsem měl během festivalu to potěšení pro sebe buď nově objevit nebo lépe poznat.

 

Haiku ranní jinovatky

Nad korytem Berounky v místech dobřichovické lávky, kde místní pavouci každý rok až do pozdního podzimu spřádají své sítě, prakticky bez ustání vane vítr. Nemohu si tedy vzít k srdci jedno z ponaučení z nedávného FotoŠkodafestu, které jsem si odpovědně zapsal, že totiž fouká-li vítr, makrofotograf balí fidlátka a jde domů. No ale řekněte - copak já jsem se svými 178 centimetry nějaký makrofotograf?

Podzimní mlha vykouzlí často na posledních pavučinách sezóny pěkně uspořádaný šperk z krůpějí rosy. Ten následující, který bych snad - inspirován tvarem výsledného artefaktu - nazval Dvouocasá kometa, jsem vyfotil na dobřichovické lávce koncem října. I voda, ač to - tím, že se po vzoru Marxových proletářů většinou drsňácky spojuje ve větší celky - dokáže dovedně skrývat, umí být ve slabších chvilkách velice křehká a zranitelná. Zkuste se jí v tom intimním okamžiku dotknout a zbavíte svět jedinečného originálu o pár chvil dřív než to udělá z mlhy pomalu prosvítající slunce.

 

Nedělní miniglosy č.515

I na úplný závěr svého letos doposud nejrušnějšího týdne mám to potěšení vás přivítat u nového, tentokrát už 515. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Uvidíme, jestli článek opravdu vyjde, protože se mi před pár dny zhroutil počítač, takže se pokouším fungovat v nouzovém režimu na stařičkém malém notebooku, který jsem si pořídil v roce 2011 na cestu do Japonska a od té doby jsem ho nepoužíval, takže práce na něm je hotové peklo.

V tomto týdnu jsem se po drtivou většinu času zabýval nejrůznějšími fotografiemi, starou i nejmodernější fototechnikou a hlavně zajímavými fotografy, k čemuž se tu, doufám, budu moct vrátit v příštím týdnu. Na blogu vyšel jediný článek Večer na zamčeném hřbitově, ve kterém jsem se na pár fotkách pokusil ilustrovat úžasnou dušičkovou atmosféru na nočních Olšanských hřbitovech, kde jsem měl příležitost fotit poté, co se prostor běžným návštěvníkům uzavřel. A z minulého týdne si můžeme ještě jednou připomenout vzpomínkové vyprávění o tom, jak jsem se v očích některých lidí kdysi o jedné pozoruhodné silvestrovské noci převtělil v estébáka (O silvestrovském estébákovi). Na mém fotowebu pak dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

Večer na zamčeném hřbitově

Jak už jsem dal vědět v úvodníku k minulému číslu Nedělních miniglos, trávím tento týden od pondělka až do neděle na fotografickém festivalu, takže mé dny sestávají z moc zajímavých přednášek a workshopů vedených často opravdu pozoruhodnými osobnostmi české fotografie, které jsem zatím většinou znal jen z jejich výstav, publikací, případně díky jejich úspěchům na velkých soutěžích, k čemuž se určitě vrátím ve speciálním článku. No a protože vyrážím z domova ráno před osmou, vracívám se lehce po desáté, a pak si ještě utřásám, co jsem se vlastně všechno dozvěděl a dohledávám informace na internetu, nestíhám momentálně moc psát ani moc číst, snad mi to, milí blogoví přátelé, prominete.

 

Nedělní miniglosy č.514

Začal listopad, poprvé od konce února jsem doma musel maličko přitopit, objevily se první ranní mrazy; prostě - je tady poctivá dušičková atmosféra, k níž se bude jistě hodit i nové číslo našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítejte u 514. vydání Nedělních miniglos, nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Ale napřed tu máme jako obyčejně malý shrnující úvodník, který bývá rozsáhlejší než vlastní text NMg :-).

I v tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním bylo vzpomínkové vyprávění o tom, jak jsem se v očích některých lidí kdysi o jedné pozoruhodné silvestrovské noci převtělil v estébáka (O silvestrovském estébákovi) . Druhým byla malá "fotostudie", jak se taky dá fotit během tzv. "modré hodinky" (Modrá hodinka u Karlova mostu). Z minulého týdne snad mohu ještě jednou připomenout další z "kousků v řeči mírně vázané", básničku Podzimní jitřní zvony, která je nejen o podzimních jitrech a ranních zvonech, ale hlavně o jednom pro mě moc vzácném lidském hlasu, který bych nejradši poslouchal od rána do večera, a to ani nemluvím o tom zbylém čase :-). Na mém fotowebu pak dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Modrá hodinka u Karlova mostu

V pondělí na státní svátek jsem se rozhodl, že po nějaké době zase jednou vyrazím fotit do Prahy i se stativem, abych se mohl zdržet do setmění. Původně jsem měl namířeno na Vyšehrad, ale trochu mě zaskočila výluka metra a nechtělo se mi s fotobagáží cestovat komplikovaně s přestupem na autobus náhradní dopravy. A právě v tu chvíli u mě přibrzdil úplně prázdný autobus 207, který jel ovšem na úplně opačnou stranu, k Vltavě, k místům, kam chodím fotit často, takže se ode mne nedá čekat žádný extra originální fotografický výsledek. A znáte mě - když nechám nohy jen tak bezcílně bloumat Prahou, stává se, že nakonec zcela bez mého vědomého přičinění dojdou pod vedením tajemného autopilota až na Kampu ke Karlovu mostu, což je něco podobného, jako když se prstem na mapě vypravuji do nejrůznějších světových končin a nakonec stejně vždycky překvapeně skončím na svém oblíbeném řeckém ostrově Lefkada :-).