Nedělní miniglosy č.805

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Ani dnes ale ještě pravděpodobně nedorazím do své pražské "miniglosové kavárny"; protože cesta na nádraží, která normálně trvá 10 minut, je pro mě teď doslova "výpravou". Vzhledem k tomu, že bych rád v pondělí vyrazil do práce, nejspíš si dám ještě dnes odpočinkový den. Sice odpočinek stejně nepřináší žádnou dlouhodobější úlevu, ale nechtěl bych něco svou překotnou aktivitou zásadním způsobem pokazit dřív, než se vůbec zjistí, v čem je problém.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes naposledy ještě připomenu v textu úvodníku jubilejní výběrové vydání Nedělních miniglos č.800, protože už jsme zase zčistajasna o pět čísel dál - u malého "půlkulatého" čísla 805, které je zároveň posledním vydáním roku 2025 (mimochodem, letošní miniglosový rok jsme zahájili 5. ledna číslem 759, takže jsme to během roku dotáhli na 47 vydaných čísel, což beru jako slušnou porci). O nedělích 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 805. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Uplynulý týden jsem strávil povětšinou doma, protože problémy s bederní páteří se začaly vylučovat s normálním dojížděním do práce, měl jsem tedy týden neschopenku. Během té doby jsem stihl navštívit dvakrát doktora a jednou se nechat vyšetřit v Berouně na RTG, na přesnou diagnózu (natožpak na léčbu) zatím nedošlo. Protože sezení na rozdíl od chůze a vůbec pohybu mi zatím naštěstí problémy nepřináší, měl jsem prostor se zaměřit na spoustu nedodělků "u počítače", ale musím se nějak vyrovnat s tím, že můj byt neponese prakticky žádné známky svátečního vánočního času. Jak už jsem ale psal minule, domnívám se, že Vánoce jsou svátkem, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, tak si z bince a hromad různorodých věcí na stolech, na zemi a vůbec všude kolem sebe nedělám nijak zvlášť těžkou hlavu. 

V čase, kdy jsem byl víceméně uvázán u svého stolu, jsem se zase po nějaké době trochu zaměřil na hledání informací pro svůj rodokmen a narazil jsem při tom na opravdu nečekané věci. Jednak jsem po několika letech hledání konečně našel jednu důležitou informaci, týkající se příběhu "pražské malé holčičky šťastně vypadlé z okna", o kterém jsem už dvakrát na blogu psal (naposledy letos v únoru v článku O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice). A úplně největší "peckou" týdne pro mě byl objev, že část mých chotěšovských příbuzných v polovině 19. století přesídlila na Nový Zéland, kde založila komunitu a obec existující dodnes severně od Aucklandu, a po počátečních útrapách se díky své činorodosti postupně úspěšně zapojila do života v úplně novém světě. Bohužel, nemohl jsem teď nikoho osobně doprovázet po mé aktuální malé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna, ale už vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat ještě jedna mimořádná (a závěrečná) veřejná komentovanou prohlídka. 

O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih

Kdysi jsem zde na blogu zveřejnil výsledky svého pátrání po svém prapraprastrýci Matěji Vápeníkovi původem z Druztové, kterého jsem nakonec po dlouhých peripetiích objevil v daleké Brazílii, kde se svou manželkou Ančou (rodným jménem Lavičkovou) založil novou odnož rodiny Vápeníků (tedy, přesněji řečeno Wapeniků), takže jsem v oblasti u řeky Paraná jako své vzdálené příbuzné našel např. Francisca Wapenika nebo "Elišku" da Silva (rozenou Wapenik) - blíže v článku Brazilské odlesky. 

V tomto týdnu jsem nemohl chodit do práce, protože chození mi zatím moc nejde (to bude nejspíš na poněkud delší lokte), ale v sezení u počítače mi - když pominu lítání po doktorech - celkem nic nebránilo, tak jsem se zase po večerech na chvíli pohroužil do oblasti matrik a rodokmenů. Nečekal jsem nic světoborného, objev brazilského kmene Vápeníků už nejspíš nemůže nic překonat, myslel jsem si, a začal jsem maličko prozkoumávat některá zákoutí chotěšovské části svého rodokmenu. Ano, Chotěšov, to je tam, kde jsem loni měl docela vydařenou fotografickou výstavu v krásných prostorách tamního obrovitého barokního klášterního komplexu, kterou si i dnes, déle než rok po jejím skončení, můžete projít v podobě virtuální prohlídky na následujícím odkazu: Virtuální prohlídka výstavy POVZNÁŠENÍ, chotěšovský klášter 2024

Začal jsem zkoumat předky své chotěšovské babičky, která pocházela ze staré místní německé rodiny Peterů (Chotěšov byl do poválečného odsunu obcí s převažujícím německým obyvatelstvem). A hned mě na síti MyHeritage zaujalo, že se kolem babiččiných předků v poslední době nějak příliš motají "rodokmenáři" s novozélandskými a australskými vlaječkami. Že by se i ve druhé části rodiny objevil nějaký dobrodruh, který dal vale České kotlině a vydal se hledat štěstí na druhý (nebo po Brazílii vlastně už třetí) konec světa? A můžu si jen představovat, jaké to asi tehdy v 19. století muselo být dobrodružství, když pořádně dobrodružné bylo i hledání aspoň základních informací. A jak jsem se postupně nořil do vztahů mezi již dávno nežijícími lidmi a do jejich postupně odkrývaných životních peripetií, čím dál zřetelněji se mi vykresloval příběh "dobrodružného strýčka Antonína" (k tomu jménu mám z určitých důvodů velmi osobní vztah a jsem moc rád, že se i mezi mými předky takový Antonín najde) a bylo zřejmé že si to svůj blogový článek zaslouží. 

Chvála nerovnosti aneb Jak vznikl Černobílý sen

Vítám vás zase po nějaké době v naší fotolaboratoři, kde si tentokrát trochu popovídáme o vzniku fotky, která se stala možná trochu nečekaně profilovou fotkou mé aktuální malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen (mimochodem, výstava byla prodloužena i do ledna a ve středu 21. ledna 2026 tam budu mít od 17:00 h závěrečnou veřejnou komentovanou prohlídku, tak kdo zatím výstavu v mé přítomnosti nenavštívil, bude mít ještě šanci). Zjistil jsem totiž, že návštěvníky výstavy vznik právě této fotky dost zajímá, tím spíš, že na fotce ukazuji, jak může mít nedokonalost zajímavé výsledky, které by dokonalost nikdy nedokázala nabídnout..

Když mluvím na výstavě o této fotografii, říkám, že jsem takhle asi před rokem šel úplně obyčejnou ulicí v pražské Petrské čtvrti (že to bylo při vycházce s projektem Pražské domy už zasvěcené pozorovatele nemůže překvapit) a nějaký podivný tvar mě "ťuknul" shora z levé strany do oka, jen náznakem, periferně, jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka (přicházelo zprava) rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném ruském způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou. I sluníčko totiž, jak se zdá, nerovnosti lákají, protože na nich může nejlépe ukázat svou neuvěřitelnou obrazotvornost. Kdyby okenní tabule v budově, kolem které jsem právě procházel, byly zcela dokonale rovné, žádný zajímavý obraz by na jejich povrchu nevznikl, mě by zleva nic periferně "neťuklo" a o tom, že by mohl vzniknout jakýsi Černobílý sen, který se stane profilovou fotkou minimalistické černobílé výstavy, by se nikdo (ani já sám) nikdy nedozvěděl. Budiž tedy pochválena nerovnost skleněné desky, přísný okenní technolog by možná dokonce neváhal použít slova aušus. 

Nedělní miniglosy č.804

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Dnes budu ale nejspíš v Dobřichovicích i pokračovat, protože mi chůze momentálně moc nejde a pražská "miniglosová kavárna" je pro mě aktuálně příliš daleko. Ale sedět zatím ještě můžu, tak hlavní text během podvečera napíšu, ať už to bude odkudkoli.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Už je to skoro měsíc od jubilejního výběrového vydání Nedělních miniglos č.800 a chytili jsme už zase správný rytmus běžných čísel. Jen předem oznamuji, že v letošním roce to dotáhneme jen do čísla 805, protože 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo pak vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 804. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Užuž se zdálo, že mé "věci bederní" se poněkud uklidňují, což se v pátek dost razantně otočilo špatným směrem; musel jsem tak bohužel zrušit celý páteční a sobotní program mimo domov (omlouvám se ještě jednou všem, se kterými jsem byl na něčem domluvený). Vypadá to, že tentokrát bude moje domácnost na Vánoce dost rozvrácená, protože na úklid a nějaké přípravy nemám zatím ani pomyšlení. Protože ale Vánoce považuji za svátek, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, z pouhé této skutečnosti si nedělám nijak těžkou hlavu. 

Využil jsem aspoň nečekaného prostoru pro práci doma a vyřídil jsem pár věcí aspoň takto: Zajistil jsem doručení své fotografie Struktura okna na lednovou výstavu Filling the Frame v americké PhotoPlace Gallery (vernisáž výstavy je hned 2. ledna od 16 do 19 hod a měl bych mít zajištěnou aspoň rozumnou fotodokumentaci, abych vám mohl výstavu na blogu taky ukázat. Vytvořil jsem "péefko" na rok 2026, abych měl na přelomu roku i později co rozdávat a rozesílat. Sestavil jsem kolekci pěti fotek se kterými se chci ucházet o přítomnost na velké výstavě černobílé fotografie v Athénách. A domluvil jsem se na přesnějším časování letní výstavy Viděno čtyřmi (půjde o společnou výstavu s mými třemi přáteli - fotografy) na zámku v Dobřichovicích, která - jak to zatím vypadá - bude probíhat od 3. června do 3. července 2026 a vernisáž bude mít nejspíš v pátek 5.6. No a protože moje aktuální malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat i v lednu, dohodl jsem s pořádajícím divadlem, že ve středu 21. ledna od 17:00 uspořádáme ještě jednu mimořádnou (a závěrečnou) veřejnou komentovanou prohlídku. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně (jako jsem to s několika lidmi udělal při příležitosti středečního představení Memeruňka), možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit a říct, kdy se vám to hodí, já se rád přidám, pokud mi to moje záda jen trochu dovolí. 

O Kristýně, Albertovi a taky trochu o Věře Čáslavské

Jak jsem měl tu příležitost kdysi před mnoha lety poznat (to bylo ovšem, milé děti, ještě v minulém tisíciletí), učitelé mají v mnoha ohledech složitější profesní život než jiná celkem běžná povolání: Pravda, nikdo se za nimi nehoní, aby je chytal za knoflík jako kominíky, nemusí vstávat tak brzy, jako kdyby chtěli stihnout telekonferenci z probouzejícího se Tokia - jako pekaři, nemusí nosit povinnou uniformu jako třeba železničáři a pokud vím, nemusí pořád ještě prodávat relaxační omalovánky rozezleným zákazníkům, kteří si původně přišli stěžovat, že jim nedošel balík, jako pracovníci pošty. Přesto je kantorské povolání povětšinou slalomem v prostoru minových polí osázených nespočetnými stresujícími faktory a potenciálními průšvihy všeho druhu, což platí dokonce i pro takové hrošokožnatce, kteří se v noci co pět minut nebudí hrůzou z představ, co strašného mohou napáchat na křehkých duších a citlivé nervové soustavě svých svěřenců. Na druhou stranu přináší život kantorský občas i nebývale intenzivní radosti, a to zdaleka nejen v souvislosti s institutem školních prázdnin - třeba když máte tu prostou a přitom neobyčejnou příležitost vidět zblízka - vždy zcela přirozenou a přitom vždy znovu překvapivou - zázračnou proměnu tlupy nezvladatelných a nemotivovatelných pubertálních výrostků v okouzlující, inteligentní a - aspoň tedy napohled - i sebevědomé mladé dámy a pány s očima jiskřícíma záměry a nadějemi. 

Jednou z báječných věcí, které si mohou učitelé užívat asi častěji než třeba prodavačky nebo úředníci, je hrdost na to, co vše se jejich žákům a studentům v životě podařilo a čím dokázali způsobit radost (či aspoň užitek) sobě i mnohým dalším, třeba právě svým učitelům, se kterými se v průběhu své dlouhé školní docházky potkali. "Ano, od začátku bylo úplně jasné, že je to zcela mimořádná osobnost," vypráví plamenně stařičký emeritní učitel předmětu "pozemky a práce v zahradě", reportérům natáčejícím celovečerní dokument o objeviteli teorie relativity, o malém Albertu, který ve skutečnosti dokázal na své přidělené části školního záhonku svým nezájmem a leností vyhubit i jinak nezničitelný pýr plazivý. A hluboce uvnitř své hrdé kantorské duše si ten roztřesený stoletý stařík připisuje svou nepominutelnou část zásluh na tom, že se malý Albert ve velkém světě proslavil, byť od zalévání zcela reálných slunečnic a pletí husích noh k hypotetickým částicím gravitace a rozdílnému plynutí času ve dvou rozdílnou rychlostí se pohybujících soustavách je to docela dlouhá a nejspíš zdaleka ne přímá cesta.   

Malá inventura facebookových přátel

Minulý týden jsem byl nucen zůstat dva dny doma, protože se můj organismus celkem účinně ubránil tomu, abychom společně jako každý jiný běžný den vyrazili do práce. Nijak zvlášť jsem se neflákal, i když jsem především svým zdivočelým bedrům nepokrytě ulevoval: Přes den jsem pracoval z domova a večer jsem ještě stihl některé počítačové resty, odkládané na většinou zcela imaginární okamžiky "až bude volnějc...". A tak se celkem nečekaně podařilo, abych se zase po docela dlouhé době dostal k tomu, co v principu není vůbec důležité, ale co občas přesto pokouší mou zvědavost: Koho vlastně mám na facebooku v tzv. přátelích, jejichž počet se pomalu blíží pěkně kulaťoučkým pěti stovkám?

Popravdě, k těm, co mi ono sociálněsíťové virtuální "přátelství" nabízejí, nejsem nijak zvlášť vstřícný. Přijímám v průměru jednu nabídku z deseti a buď musím opravdu bezpečně vědět, o koho jde, a osobně ho/ji znát, nebo se musí jednat o člověka již pevně zabudovaného do sítě mých stávajících známých. Celkem v klidu mě nechávají desítky "nabídek" mladých nezadaných krasavic původem z českých krajů, ale aktuálně pracujících nebo studujících v nějaké té vzrušující cizině. Chápu, nejspíš si šlapu po štěstí, ale to má pro mě už dlouhé roky celkem jasnou a konkrétní představu, a pevně věřím, že pár takových šlápot unese. Nezdobím své sociální sítě žádnými VIP persónami, které člověk může znát jen z médií, a tiše si užívám toho, že v obráceném gardu nikdo nemá žádný rozumný důvod zdobit si své sociální sítě mnou.  

I odhalil jsem (případně si potvrdil) několik skutečností, které si sem dovolím naházet bez velkého ladu, pěkně napřeskáčku, jak mě která napadla nebo vyšla z vyhodnocovací excelovské tabulky: