Opuštěná vojenská základna v horách Lefkady

Ostrov Lefkada má spoustu přírodních i jiných krás, o čemž se zde na blogu ve speciální rubrice Črty z Lefkady snažím psát - a šířit tak povědomí o tomto neobyčejném koutku země - už pěkných pár let. Když však vyrazíte do horského vnitrozemí ostrova, nemůžete přehlédnout jeden velmi dobře viditelný pozůstatek období studené války - opuštěnou vojenskou základnu NATO v oblasti nazývané Ammokampos. Zatím jsem se při svých předchozích návštěvách na podrobnější návštěvu bývalého ostře střeženého vojenského areálu nevypravil, ale mnohokrát už jsem jel okolo a ještě častěji jsem jako fotograf nadával, jak dokáže ten starý objekt hyzdit celkové pohledy na jinak velmi malebné horské vnitrozemí. Ostatně ještě celkem nedávno byl do této oblasti zakázaný vstup, a protože Řekové jsou v armádních věcech dost nekompromisní a já navíc rozhodně nepatřím k žádným obdivovatelům různých typů militarií, spíš jsem se této oblasti vyhýbal. Ale tentokrát jen pár hodin poté, co jsem se vypravil do hor, se nejvyšší partie ostrova pohroužily do mraků, takže se odtud žádné efektní výhledy nenabízely; zvolil jsem proto náhradní plán a už dlouhá léta opuštěný (a mnou míjený) objekt jsem s fotoaparátem přece jen jako jeden bod programu navštívil. I tahle vrstva skutečnosti přece k realitě ostrovního života patří.

Když jsem na čtyřkolce stoupal do vnitrozemí ostrova, na mnoha místech se mi otevíraly výhledy do lefkadské krajiny. Tady se mi vysoko nad vesnicí Chortata postupně otevřel pohled na západní část Lefkady. Už zde bylo vidět, že mraky budou tentokrát trochu zlobit, ale na druhou stranu často právě oblaka dokážou fotografie výrazně oživit: No řekněte, kdo by se chtěl pořád kochat tou nudnou, bezduchou azurovou modří, že? :-)

Na následující fotce ještě trochu té nudné modři zbylo, konkrétně jde o moře na západní straně ostrova. Kdybyste si mysleli, že jsem na vodní hladině zanechal malý kaz vypadající jako bílé smítko, není to věc odfušované bodové retuše, ale jde o asi desetipatrový obří trajekt pendlující kolem ostrova na své cestě do Patrasu.

Pohledy směrem do vnitrozemí ale nevěstily nic dobrého. Zatímco dole u moře bylo celý den krásné sluníčko a relativní teplo, vnitrozemí si tentokrát přes sebe přetáhlo tmavou oblačnou duchnu. Nepříjemné zvlášť pro zkušené lefkadské harcovníky, kteří na cestu čtyřkolkou vyrazili jen v triku s krátkým rukávem. Ale co, především je důležité mít u sebe všechny potřebné fotoobjektivy, s tím pomyšlením se i zima v sedle motorového oře snáší o dost lépe :-).

Když jsem vyjel nad nejvýše položenou lefkadskou vesnici Eglouvi, bylo jasné, že tentokrát se tradiční daleké výhledy konat nebudou. Občas se v mracích objevil průhled až dolů k moři podobně jako zde směrem k hlavnímu městu ostrova, ale to byla až do odpoledne výjimka.

Když se mraky roztáhly, bylo možné obdivovat rozkvetlá políčka, rozparcelovaná kamennými zídkami, a místní specialitu, tzv. "volty", o kterých jsem už kdysi psal ve speciálním článku Výlet za kamennými "volty" do vnitrozemí Lefkady.

A tady už se nám objevuje v záběru od studní v oblasti Agios Donatos starý vojenský komplex. Nevím přesně, kdy vznikl, odhadoval bych to na přelom 50. a 60. let 20. století, tedy v době, kdy byla studená válka v Evropě v rozpuku a podobné komplexy vznikaly v různých místech na obou stranách železné opony. V krásných horských ostrovních panoramatech působí tenhle relikt období děsivého, ale přitom ve srovnání s dneškem geopoliticky ještě celkem jednoduchého rozdělení světa, jako pěst na oko.

A jsme "u brány" obytné části základny, která se nachází na plošině pod vlastním zařízením. Od začátku je zřejmé, že na tomto místě si přijdou nejvíc na své fotografové, kteří fotí "urbex".

Součástí areálu bylo i basketbalové hřiště. Desky a obroučky s koši se nejspíš využily jinde, pevné konstrukce zůstaly na místě. I vojáci se - přes veškerou nezbytnou bdělost - potřebují občas odreagovat od myšlenek na úskoky nepřítele.

Jako základna NATO (trochu zjednodušeně ale fakticky celkem správně ji tu všichni berou za základnu americkou) to tu přestalo fungovat začátkem 90. let. Pak dostala objekt jako danajský dar řecká armáda (já si ze svých prvních návštěv ostrova ještě pamatuji, že celý prostor byl obehnaný neprostupným plotem a výstražnými cedulemi) a ještě pár let trvalo, než se vše předalo do působnosti blízkého městečka Karia. Od té doby objekt už jenom chátrá, z mnoha plánů na jeho revitalizaci pro rozvoj turistiky se zatím neuskutečnilo nic, nejspíš kvůli nezanedbatelným nákladům (zdroj informací - dostupné soukromé reportáže na internetu, nikoli však oficiální úřední data, ta se mi nepodařilo dohledat).

Západní část původní konstrukce. Někteří místní obyvatelé mi kdysi tvrdili, jak razantně klesl po zprovoznění "radaru" (ve skutečnosti nešlo o radarovou ale o komunikační základnu) věk dožití zdejších obyvatel, ale znovu se mi nepodařilo tuto informaci nijak ověřit. Protože dobře znám tendenci těch konkrétních místních lidí značně přehánět, zvlášť když šlo zřejmě v případě instalace takového zařízení o hodně emotivní věc (však si vzpomeňme na debaty o potenciální výstavbě radaru v českých Brdech, kolik vyvolaly protikladných vášní, proti kterým většinou věcnost a suchá fakta nemají žádnou šanci), nakládám s touto informací velmi opatrně.

Dostáváme se k nejpřísněji střeženému srdci celé základny, takže přichází na řadu další věnec plotu s ostnatým drátem. Dnes už ale s "vybydlenou" strážnicí a rozvalenou vstupní branou.

Východní část konstrukce hlavních "radarových uší". Cennější části konstrukce byly zjevně odřezány, zbyly po nich jen betonové základy. Ale zbylo toho tu ještě dost. Sice nejsem kunsthistorik, ale laicky bych řekl, že graffiti malůvky na zdejších budovách nejspíš nejsou dobové, ale vznikly až následně :-).

Pro mě bylo docela zajímavé, že složitou konstrukci osídlili havrani. Bylo jich tu několik desítek a zdá se, že aspoň jim vojenský objekt docela vyhovuje. Hlasitě mi ovšem dávali najevo, co si myslí o takových lidech, kteří je - jako já - přišli rušit.

Všechny objekty jsem podrobně neprocházel; asi by se tu dala najít spousta zajímavých detailů (na webu jsem třeba našel fotografii původní schránky na poštu ještě s dochovaným barevným nápisem US Mail). Ale já nejsem zrovna typický "urbexář" a nevyžívám se v prolézání všech jen trochu dostupných prostor. Spíš mě zajímá historicko-společenský kontext; je pravda, že otázek s nejednoznačnými odpověďmi tu na člověka padá dost.

Pohled na obytnou část základny od paty konstrukce. Náhorní plošinka byla zavalena mlhou a zbytky domků vykoukly jen občas. Paradoxem je, že po odchodu vojáků využívají okolí základny místní včelaři, kteří zde mají trvale nainstalovanou řadu úlů. Včelky nejspíš od vojáků leccos odkoukaly, protože jsou na stráži bdělé a já už jsem tu při občasných cestách slíznul pěkných pár žihadel. Ale mezi námi: Mám-li si vybrat mezi vojáky a včelami, moje preference jsou jasné :-).

Jako tomu v podobných případech bývá, i zde si postupně příroda bere zpět to, nad čím jí lidé dočasně sebrali vládu. Tady dokonce zelené stromy a keře používají s výhodou kovovou konstrukci jako oporu k růstu.

Nakoukl jsem i do několika rozsáhlých hal, kde jsou ještě vidět zbytky původního vybavení. Odborníci na vojenskou historii, zejména na podpůrné technické služby, by si jistě přišli na své.

Jak už jsem říkal, nejsou pro mě tak důležité stavební nebo technické podrobnosti, ale následující obrázek (záměrně černobílý, barvy mi na něm připadaly nadbytečné) je pro mě asi nejdůležitější ze všech, protože pro mě znamená důležité obecné poselství: I ta nejpevněji zavřená a nejpřísněji hlídaná brána se jednou otevře dokořán, i ten nejostnatější drát jednou přestřihnou nebo se rozpadne v prach. Kolikrát už věci vypadaly, že jsou neměnné a jednou provždy a pak dějiny lehce foukly do plev nebo se naopak otočily zády a rázem bylo vše jinak. Kdyby těm, co byli kdysi odpovědní za zdejší ostrahu, někdo řekl, že se jim tu po rajónu bude volně pohybovat nějaký floutek v kraťasech s foťákem, asi by to považovali za nemožné. A tahle fotka by je jistě nepotěšila, spíš by jim mohla vnuknout nepříjemné otázky po smyslu věcí.

Jako je přirozeností každé brány otevírat se, je přirozeností tmavých mraků se nakonec rozpustit. Když jsem se vpodvečer vracel z výletu do hor (návštěva bývalé vojenské základny byla jen jedním z bodů bohatého programu), bylo už slunečno skoro po celém ostrově. Abych den zakončil něčím příjemnějším, než je přemítáním nad vojáky a nad bývalými i budoucími globálními konflikty, zastavil jsem se asi na svém nejoblíbenějším lefkadském místě - u zvoničky kláštera Agia Paraskeví. A místo přímo pod nejvyššími lefkadskými horami mě ani tentokrát nezklamalo: Nádherně tu zpívali ptáci, z hor se ozývalo klinkání zvonců na krku někde v dálce se pasoucích koz, výhled byl opět daleký, nad hlubokou roklí kroužil majestátní dravec...

To je tak, když pokus o exkurzi do drsného urbexu nakonec zase končí sakrální stavbou, barevnými jarními kytičkami a zcela neavantgardní modří oblohy. To jsou mi konce!...

Pozn.: Děkuji za váš doprovod na cestě a těším se, že se zase někdy při toulkách ostrovem - osobně nebo aspoň virtuálně - setkáme. Další náměty na výlety i příběhy ze života ostrova viděné okouzlenýma očima stále se vracejícího středoevropského turisty najdete ve zdejší rubrice Črty z Lefkady.