Vedlejší efekt volebního víkendu

V předvolební kampani jsem se od podporovatelů Miloše Zemana dozvěděl o mnoha úžasných zásluhách pana prezidenta na tom, jak se u nás máme dobře. Jednou z nejzábavnějších historek byla oslavná tiráda šéfa českých komunistů na téma, kterak hlavně díky panu prezidentovi zažívá české hospodářství období rozkvětu, protože přesně okamžikem jeho usednutí na prezidentský stolec odzvonilo v naší zemi jako mávnutím kouzelného proutku ekonomické krizi (slyšel jsem to na vlastní uši, takže nejde o žádnou mediální dezinterpretaci). Nu, znáte mne a asi tušíte, že si opravdu nemyslím, že by (jakýkoli) prezident měl tak podstatnou přímou zásluhu na výkonnosti české ekonomiky, byť je samozřejmě velmi lákavé takový argument v kampani použít, protože se mezi spoustou podobných nesmyslů ztratí. Jeden přímý finanční přínos jsem ale ochotný Miloši Zemanovi přiznat i já a dokonce mu ho nejen přiznám, ale protože o něm vím zatím jenom já, považuji za svou povinnost o něm ostatní informovat. Komu čest, tomu čest, tuhle zásadu - navzdory jinak kritickému pohledu na leccos, co pan prezident provádí - ctím i já a jsem-li jediný, kdo o takové záslužné skutečnosti může podat svědectví, tedy nemohu jinak.

 

Nedělní miniglosy č.434

Neděle se s nedělí sešla a máme nového prezidenta. Tedy, máme starého prezidenta, ale nadpoloviční většina voličů uvěřila, že i když je starý, ve druhém období bude jako nový a ochrání nás ode všeho zlého. Zdejší čtenáři dobře vědí, že moje osobní výhrady proti Miloši Zemanovi jako prezidentovi jsou natolik zásadní a dlouhodobé (podrobněji si o některých z nich můžete přečíst např. v mém nedávném článku Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana), že jistě nečekáte, že bych z této skutečnosti měl radost, byť připouštím, že pro inspiraci redakce Nedělních miniglos je prezidentování Miloše Zemana doslova požehnáním. Když jsem včera sledoval těsně povolební cvrkot, napsal jsem na facebook lapidární shrnutí svých pocitů (snad mi odpustíte, že sám sebe ze včerejška ocituji): "Ani snad nejsem tolik smutný z toho, kdo volby vyhrál, jako z toho, kdo všechno se z toho vítězství raduje." Ano, těžko se mi vydýchává, když vidím křepčící komunisty, když slyším radostně halasit nadšeného pana Okamuru, je mi smutno dokonce i z radosti lidí z mého bezprostředního okolí, kterých si osobně vážím, protože se domnívám, že jejich radost je založena na falešném očekávání, ale tak tomu ve volbách všeho druhu bývá často. A v konečném důsledku je mi vlastně líto i Miloše Zemana samotného, protože jsem přesvědčený, že kdybych mu ještě před čtvrt stoletím řekl, kdo také bude jednou patřit k jeho nadšeným zastáncům, považoval by mě za šílence. Těžko říct, jestli mu to dělá opravdu radost nebo je jeho pragmatismus už takového typu, že bez větších sebevýčitek povyšuje účel nad použité prostředky.

 

Stopy devíti let

V televizi právě bojují v prezidentské debatě dva pánové, kteří by si prý přáli stát se i mým prezidentem. Protože vím i bez sledování televizního "boje v bahně", komu z nich dám svůj hlas (podrobněji jsem své pohnutky vysvětlil v článku Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana), mohu se v ušetřeném večerním čase vrátit k jedné věci, která se sice zdá být v porovnání s brontosaurem prezidentské volby jen mrňouskem, ale pro mě má docela význam. Tento můj blog totiž dnes slaví deváté narozeniny. Fakt je mi to líto Jiříku Drahoši, sorry Miloši Zemane, ale mně svými předvolebními spory vlídnou narozeninovou náladu nepokazíte!

Ano, přesně před devíti lety, 25. ledna 2009 hodinu před půlnocí jsem publikoval historicky první článek s názvem O chřipce a psím blogu. O chřipce proto, že mi tou dobou právě nezanedbatelně zvyšovala teplotu, omezovala mé rozpoznávací schopnosti a odbourávala váhavost. No a o psu... To vlastně už přesně nevím, možná právě štěkal pes mých domácích v přízemí a jeho štěkot se v milosrdné chřipkové mlze proměnil ve chvilkovou inspiraci, opravdu netuším. Dnes jsem o devět let starší (onen pes taky, právě ho slyším), mou trvalou inspirací je už dlouhé roky jeden úžasný člověk, kterému se snažím udělat svými blogovými texty i obrázky radost a vykouzlit u něj na dálku aspoň občas úsměv ve tváři, protože jsem ještě na světě nikdy a nikde neviděl nic krásnějšího. No a v mezidobí se k tomu všemu přidala spousta dalších povětšinou milých lidí, kteří tenhle organismus aktivně dotvářejí, někteří dlouhá léta, jiní jen pár prchavých okamžiků. Možná je to jen mé toužebné přání, které je otcem nepokorné myšlenky, ale - jak se mi zdá - i po tak dlouhé době to ještě pořád funguje. Je to neuvěřitelné a nikdy bych si to v onom dávném chřipkovém delíriu nepomyslel, ale i po devíti letech mi to tu dělá radost. A radost je, myslím, příliš vzácná komodita na to, abychom od jejích pramenů nepokorně odvraceli hlavu.

Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana

Tomu, kdo si sem chodí občas číst, asi nemusím vysvětlovat, že nejsem příznivcem stávajícího českého prezidenta. Ostatně, rok po jeho nástupu do funkce jsem na blogu napsal článek Co zazlívám Miloši Zemanovi, kde jsem se pokusil vysvětlit, proč jsem změnil svůj dávný obdivný postoj vůči tehdy ještě celkem mladému, inteligentnímu a razantnímu Miloši Zemanovi (nezapomínejme, že se teď v duchu vracím skoro o třicet let zpátky) a postupně jsem si ho přestal vážit. A protože se můj pohled za poslední čtyři roky příliš nezměnil, dalo by se říct, že letošní prezidentskou volbu mám jednoduchou. Přesto jsem si chtěl před druhým kolem voleb trochu utřídit myšlenky a podívat se na důvody, proč bych většinu letošních prezidentských kandidátů (minimálně pět z osmi) ve druhém kole před Milošem Zemanem upřednostnil. No a neznám lepší způsob utřídění vlastních myšlenek, než je jejich sepsání do podoby blogového článku :-).

Druhé kolo prezidentské volby přináší zajímavý souboj ostříleného politika, který svého času velmi toužil po uznání v akademické sféře, s ostříleným akademikem, který naopak touží po úspěchu v politice. Miloši Zemanovi se kýženého uznání ve vědecké obci dosáhnout nepodařilo, což přikládám především skutečnosti, že málokdy odolal pokušení s reálnými daty si trochu "kreativně zažonglovat", aby výsledek lépe vypadal a účinek interpretace závěrů na cílovou skupinu naslouchajících byl maximální. Tohle je (nebo by aspoň podle mne měl být) neakceptovatelný postup ve vědě, kde ho lze při správně nastavených pravidlech snadno odhalit skutečně kritickým oponentním řízením, ale je to doslova požehnání v politice, kde se na nějaké to občasné přibarvení, navonění a poohýbání faktů v zájmu dosažení kýženého výsledku a účinku nehledí, tím spíš, že politika je prostředím skutečně věcné kritice značně vzdáleným.

 

Nedělní miniglosy č.433

Mlha přede mnou, mlha za mnou, říkávala Popelka, což je v porovnání s námi docela rozdíl, protože my máme za sebou první kolo prezidentské volby a před sebou kolo druhé. Jak se dalo čekat, bystřinu politického dění v tomto intermezzu zaneřádil různý hnus šířící se po informačních cestách moderní doby a já nepřestávám žasnout, kolika lidem stojí za to se na kolportování zjevných nesmyslů a účelové špíny podílet. Inu, jak jsem se kdysi dozvěděl při návštěvě ZOO, hroši nesnášejí, když je jejich voda příliš čistá a aby se v ní cítili dobře a zabydleně, musí si ji napřed náležitě zaneřádit. Kdoví, třeba máme s hrochy v tomto směru společnou část genetické výbavy.

 

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2017

Jak jsem slíbil, moje letošní blogové bilancování roku 2017 je trojdílné (neplést, prosím, s trojdílnými plavkami). V první části jsme se mohli podívat na můj loňský rok mimo blog v článku Co mi také přinesl rok 2017?, druhá část obsahovala podrobné informace o tom Co zajímavého se v roce 2017 odehrálo na mém blogu no a na dnešek nám do třetího dílu zbyly informace týkající se komentování, tedy zaměříme se na loňské komentáře a komentátory. Ano, dnes je to prostě z větší části právě o vás! :-)

Tradiční metodologická poznámka: Do statistik jsem započítal komentáře všech článků z roku 2017. Pokud jste tedy loni komentovali nějaký starší článek, takový komentář se v této statistice u vašeho jména neobjevil. Podíval jsem se i na takové komentáře, abych měl celkový obrázek (je jich v tom porovnání jen málo), ale v individuálních statistikách je vždy započítávám k jednotlivým článkům, nikoli k roku, kdy byly pořízeny.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 4756 komentářů, což skoro o 48% více než v předchozím roce. Z uvedeného počtu bylo 3141 komentářů od vás - návštěvníků a 1615 z nich tvořily moje odpovědi. Dalších 95 komentářů bylo v roce 2017 doplněno ke starším článkům, část z nich dokonce i k těm nejstarším z roku 2009. Do statistiky pochopitelně nezapočítávám několik čistě reklamních komentářů, které jsem v průběhu roku smazal. I v loňském roce jsem tedy pokračoval v dříve nastoupeném trendu likvidace komentářů, které nesou komerční reklamu. Mažu jenom ty komentáře, ve kterých není žádné sdělení k článku, pokud komentář nese komerční reklamu a zároveň i nějaký text k publikovanému článku, tento text beze změny přepíšu, ale reklamní odkaz vymažu.

 

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Je zvláštní, že při četbě Knihy smíchu a zapomnění, posledního Kunderova románu, který autor napsal v češtině a který vyšel poprvé již v emigraci rovnou ve francouzském překladu, jsem si uvědomil, jak povrchně jsem přistupoval ke čtení Kunderových předchozích knih. Jako kdyby tím hlavním důvodem mé četby bylo "mít přečteno", znát, dokázat podiskutovat, napsat článek na blog, udělat si čárku, hvězdičku na trupu letadla za úspěšný sestřel… Nevím proč, ale jako kdyby až právě přečtení nového českého vydání této pozoruhodné knihy (česky vyšla jen "u Škvoreckých" v Torontu v roce 1981), které v nakladatelství Atlantis uzavřelo českou etapu prozaické Kunderovy tvorby, ve mně nastartovalo chuť vzít si jako čtenář poprvé u Kundery víc, než co je možné přečíst očima, dostat se možná trochu hlouběji do jeho uvažování a jeho motivací. 

 

Pochopit? To by asi byla přehnaná ambice. Ale otevřít se mu, přestat být preventivně obezřetný vůči možným manipulacím jeho analyticky strohých textů, to může být pro čtenáře, jako jsem já, docela dobrý počinek, uplatnitelný i zpětně na vše, co od Kundery můžu najít ve své knihovně.

 

Nedělní miniglosy č.432

Po hektických volebních dvou dnech, do nichž aktivně a přímo vstoupilo skoro 62% občanů našeho státu, je, myslím, těžké se podobné dominantní události vyhnout v Nedělních miniglosách, i kdyby se naše "redakce" sebevíc snažila, tak se prosím nedivte, že si dnes prezidentské volby a dění kolem nich ještě dostatečně připomeneme. Jak tak sleduji situaci ve společnosti, pokud se nám podaří dožít se zvolení nového prezidenta bez vypuknutí občanské války, bude to docela dobrý výsledek, dokonce důležitější, než kdo opravdu vyhraje. 

 

 

Co všechno bych udělal, kdybych byl prezidentem

Pozn.: Volby, volby, volby... Má cenu o nich vůbec psát? Přiznávám, že jsem trochu přesycený diskusemi posledních dnů, kdy všichni řeší prezidentské volby. Zkusím tedy pohled otočit: Co bych asi tak dělal, kdybych se stal prezidentem já? Uznávám, není to moc pravděpodobné, když nekandiduji, na druhou stranu - proč si to nepředstavit a nezkusit vážné aktuální téma mnohých samozvaných politologů maličko odlehčit?

Abych si to s žádnou skupinou občanů nerozházel, přednesl bych ve funkci každý rok jak novoroční projev, tak i vánoční poselství, navíc přidám i svatováclavskou zdravici, velikonoční provolání a prvomájovou filipiku. To vše v červnu, aby na mne u toho bylo dlouho vidět.

Najal bych si recitátora na profesionální přednes mých projevů, protože budou tak skvěle napsané, že já jako jejich autor bych se z jejich dokonalosti při přednesu samým dojetím rozplakal.

Na svou první zahraniční návštěvu bych jel do Karlových Varů, aby ta změna z východní orientace zpět na západní nebyla tak náhlá.

 

Co zajímavého se v roce 2017 událo na mém blogu?

Pozn.: Překvapilo vás, že právě teď, v hektickém období před prezidentskými volbami marním čas nezáživným bilančním článkem, co vše se odehrálo v uplynulém roce na mém blogu, místo abych zaujímal zřetelné politické postoje? Nu, jednak si myslím, že mým čtenářům jsou mé názory dostatečně známé, ale hlavně, prosím, berte tento text nikoli za výraz mé rezignace na tak zásadní politické téma, ale naopak mého bezbřehého optimismu, že se totiž uskuteční i druhé kolo volby, před kterým budu mít víc co říct. Jestli první kolo bude zároveň i kolem posledním, můj článek by byl stejně zbytečný, tak nač nadarmo plýtvat energií. To vás raději provedu několika tradičními zajímavostmi o životě tohoto blogu v nedávno zakončeném roce 2017, protože - jak myslím - trocha statistiky snad nemůže nikomu ublížit :-).

Jako už v několika posledních letech, i letos bude druhou částí mého ohlédnutí za uplynulým rokem shrnutí vybraných událostí přímo zde na blogu, protože věci obecnější a mimoblogové už jsem bilancoval minulý týden v článku Co mi také přinesl rok 2017? Předně musím konstatovat, že na rozdíl od roku 2016, který se mohl zdát kvůli mé soukromé "klidné revoltě" proti poměrům tehdy vládnoucím v Autorském klubu hektičtější a možná i aktivističtější, než ve skutečnosti byl (sumář najdou případní zájemci v článku Jaký byl můj blogový rok 2016?), rok 2017 se mi zdál být podstatně méně vyhrocený, ale o nic nudnější. Pojďme se tedy společně podívat na pár čísel ilustrujících to, co se tu vše za posledních 12 měsíců stalo, a připomeneme si i pár článků, které snad - z různých důvodů - za připomenutí stojí.

 

Nedělní miniglosy č.431

Po dvou svátečních nedělích, kdy bylo, myslím, rozumné se věnovat úplně něčemu jinému než dění v politice a společnosti, dnes opět, poprvé v novém roce, vycházejí tradiční Nedělní miniglosy, možná vůbec nejstarší blogový "nedělník" (aspoň jsem zatím na svých toulkách českým blogovým světem nepotkal nic, co by vycházelo skoro každou neděli už téměř 9 let :-)), ve kterém se pravidelně vracíme k vybraným událostem uplynulého týdne, v tomto speciálním případě tedy dokonce k událostem uplynulých tří týdnů. 

 

 

Co mi také přinesl rok 2017?

Jako obyčejně na začátku roku se pustím do menšího a nepříliš strukturovaného bilancování roku uplynulého. Jak už bývá v posledních letech tradicí, zvláštní článek věnuji tomu, co mi přinesl blogový rok (a také co já jemu :-)), dnes se zaměřím více na věci mimo blogovou sféru, která (kupodivu, pane kolego, kupodivu, kupodivu..., jak říkávali Voskovec s Werichem) taky ještě stále existuje. Když říkám, že půjde o bilancování nestrukturované, nečekejte žádný žebříček v oblíbeném duchu "10 největších událostí roku" ani úvahy na téma, kterak můj život ovlivnily parlamentní volby a spory mezi KLDR a Donaldem Trumpem. Spíš jde o pár - někdy odlehčených - poznámek o dějích, které částečně utvářely můj soukromý rok, a nemluvilo se o nich přitom v televizním zpravodajství :-).

O malém černém sopečném kamínku, který jsem si v roce 2014 přivezl z hory Fudži (viz např. článek Na vrcholu krásné Fudžisan) hlavně proto, aby mi splnil jedno mé tehdejší veliké přání (a on mi ho k mému překvapení splnil dokonce ještě dřív, než jsem si ho vůbec k tomuto úkolu pořídil :-)), jsem si myslel, že už je z něj jen výměnkář, doprovázející mne všude v kapse jako ohmataný talisman, který svůj hlavní úkol k mé velké spokojenosti splnil a víc už od něj očekávat nemohu. Ukázalo se ale, že jeho nenápadná vnitřní sopečná energie není zdaleka vyčerpaná, což se letos projevilo další velkou vlnou radosti, jejíž úžasná sprška zasáhla i mě, což bylo v horkém létě nesmírně osvěžující. Výměnkář - nevýměnkář, nebudu už propříště nic předjímat svým omezeným rozumem, ale budu s sebou tenhle symbol splněného snu nosit poctivě dál, aby tak zázračné síly přírody měly dostatečný prostor ukázat, co v nich případně ještě je :-).

 

Světlo v obraze - Výstava českého impresionismu

Jak už je v posledních letech mým zvykem, o silvestru doháním největší kulturní resty. Tentokrát tím hlavním restem pro mne byla výstava malířských děl českého impresionismu, která se koná do 7. ledna v Jízdárně Pražského hradu. O výstavě jsem kromě oficiálních recenzí leccos četl i v příspěvcích různých blogerů, kteří se na výstavu vypravili, stejně tak se byla na výstavě podívat řada mých přátel a známých, a názory byly různorodé; byl jsem tedy logicky zvědavý a natěšený.

Ještě před příchodem do Jízdárny jsem se celkem očekávatelně vytočil stáním ve frontě na bezpečnostní prohlídku, mimochodem bylo to poprvé, co jsem ji před vstupem do areálu Hradu absolvoval, protože - přiznávám - mě v posledních letech vůbec neláká do těchto míst chodit, cítím se tam jako v cizině, jako nevítaný host. Naposledy jsem se byl na Hradě podívat před šesti lety, pár dní po smrti Václava Havla (viz můj blogový článek O růžích a panáku pro Václava Havla). Nebýt výstava právě na Hradě, nešel bych tam ani tentokrát; mrzí mě to, protože jsem v těch místech býval častým hostem a chodil jsem tam cíleně za fotkami i jen tak se bezcílně projít krásnými místy.