úterý 16. ledna 2018

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Je zvláštní, že při četbě Knihy smíchu a zapomnění, posledního Kunderova románu, který autor napsal v češtině a který vyšel poprvé již v emigraci rovnou ve francouzském překladu, jsem si uvědomil, jak povrchně jsem přistupoval ke čtení Kunderových předchozích knih. Jako kdyby tím hlavním důvodem mé četby bylo "mít přečteno", znát, dokázat podiskutovat, napsat článek na blog, udělat si čárku, hvězdičku na trupu letadla za úspěšný sestřel… Nevím proč, ale jako kdyby až právě přečtení nového českého vydání této pozoruhodné knihy (česky vyšla jen "u Škvoreckých" v Torontu v roce 1981), které v nakladatelství Atlantis uzavřelo českou etapu prozaické Kunderovy tvorby, ve mně nastartovalo chuť vzít si jako čtenář poprvé u Kundery víc, než co je možné přečíst očima, dostat se možná trochu hlouběji do jeho uvažování a jeho motivací. 
 
Pochopit? To by asi byla přehnaná ambice. Ale otevřít se mu, přestat být preventivně obezřetný vůči možným manipulacím jeho analyticky strohých textů, to může být pro čtenáře, jako jsem já, docela dobrý počinek, uplatnitelný i zpětně na vše, co od Kundery můžu najít ve své knihovně.
 
To, co mě na Knize smíchu a zapomnění nadchlo, je skutečnost, že nejenže nejde o lineárně se odvíjející příběh, ale nemá ani jednotné hlavní postavy. Postavy jako by nebyly podstatné, mohou být načrtnuty přímo pro určitou část textu, rozličně pojmenovány, ale to důležité v nich je motivace pro jejich jednání a snaha o pochopení jeho smyslu. Vypadá to tedy, že kniha sestává ze sedmi nezávislých částí (autor rovněž přiznává inspiraci hudebními variacemi na dané téma, takže je možné o jednotlivých částech mluvit jako o jednotlivých melodických i rytmických variacích), které by rozhodně obstály i jako samostatné texty, nicméně jejich spojením vzniká vyšší hodnota než prostý součet. Ač odlišné v pojetí, v úhlu pohledu i v míře autorského odstupu, přece se dotýkají téhož, a proto celek (aspoň v mých očích) drží tak dobře pohromadě. Ano, přesně jak autor očekával (i proto ostatně změnil původní připravený název Román smíchu a zapomnění na výslednou obecnější Knihu) dílo vzbudilo i intelektuální debatu o tom, zda je možné ho vůbec považovat za román, ale pro mne jsou podobné úvahy o formě celkem nepodstatné ve srovnání s obsahem.
 
 
Kundera se zabývá tématy, které se v jeho knihách objevují v různých variacích permanentně. Jedním z hodně akcentovaných motivů je možné odstřižení se od minulosti tím, že zničím pokud možno vše, co mne s minulostí pojí, nebo možná přesněji řečeno vše, co mne z vlastní minulosti usvědčuje. Tak se postava disidenta Mirka z první části (Ztracené dopisy) snaží získat zpět dopisy od své dávné lásky, zaryté komunistky Zdeny, kterou by moc rád zcela vymazal ze svého života, ale nedaří se mu to. Tato ženská postava je tak pro mne symbolem toho, s čím jsme kdysi spojili svou minulost a rádi bychom to před ostatními a nejlépe - i když se to nedá - i sami před sebou ututlali, protože nás naše dávné konání zaplavuje i po mnoha letech ve vzpomínkách vlnami studu a i nadále svými vedlejšími projevy dopadá jak na nás samotné, tak naším neblahým prostřednictvím i na naše blízké. Až se zase někde dočtu názory nějakých chytrých mladých badatelů, kterak si kdysi Milan Kundera zadal s totalitní světskou mocí, koho tím poškodil a jak zatvrzele se k tomu, mizera, odmítá vyjádřit, odkážu rozdurděně planoucí historiky na tyhle části Kunderova textu, plné sebezpytu, pochyb a marné touhy po odpuštění, a popřeju jim ze srdce, aby oni sami nikdy nic podobného pro své vlastní vzpomínky nepotřebovali.

Není proto divu, že ti nadšení a velkorysí lehce zvítězili nad kompromisními a opatrnými a začali rychle uskutečňovat svůj sen, tu spravedlivou idylu pro všechny. Zdůrazňuji znovu: idylu pro všechny, neboť všichni lidé odpradávna touží po idyle, po té zahradě, v níž zpívají slavíci, po tom území souladu, kde se svět netyčí cize proti člověku a člověk proti jiným lidem, kde naopak svět i všichni lidé jsou stvořeni z jedné látky a oheň, který plane na nebi, je tentýž, co hoří v lidských duších. Všichni jsou tam notou v nádherné Bachově fuze, a kdo jí nechtějí být, zůstanou jen černou tečkou, zbytečnou a zbavenou významu, kterou stačí chytit a zamáčknout mezi nehty jak blechu.
.......
A tehdy ti mladí, chytří a radikální lidé měli najednou divný pocit, že poslali do světa čin a ten začal žít svým vlastním životem, přestal se podobat jejich představám a nedbal na ty, co ho zrodili. Ti mladí a chytří lidé začali tehdy křičet na svůj čin, začali ho volat, napomínat, honit a pronásledovat. Kdybych psal román o generaci těch nadaných a radikálních lidí, nazval bych ho Pronásledování ztraceného činu.

Ale Mirkova postava je ve své snaze vyzout se ze své minulosti jako z nepohodlných bot neúspěšná.
Měl ke svému životu poměr jako sochař ke své soše, anebo romanopisec k románu. Jedním z nezadatelných práv romanopisce je, že smí přepracovat svůj román. (Pozn. PVa: To se ostatně dělo i tentokrát, samotný Milan Kundera v poznámce na závěr knihy uvádí, že kniha "... se vrací po více než čtyřiceti letech, s mnohými změnami, škrty a novými nápady, kterými jí ten dlouhý, ale štědrý čas zaplatil její čekání.") Když se mu nelíbí začátek, může ho přepsat nebo škrtnout. Ale Zdenina existence upírala Mirkovi autorská práva. Zdena trvala na tom, že zůstane ne prvních stránkách románu a škrtnout se nenechá.

I když Kundera zpochybňuje schopnost lidí opravdu pochopit druhého a román považuje jen za "plod lidské iluze", že takové pochopení je možné, najdeme v jeho knihách pozoruhodné motivace pro lidské konání:
Vždycky si myslil, že je Zdena tak zuřivě věrná straně, protože je politický fanatik. Nebyla to pravda. Zůstala věrná straně, protože milovala Mirka. Když ji opustil, netoužila po ničem než dokázat, že věrnost je hodnota nad všechny jiné. Chtěla dokázat, že on je ve všem nevěrný a ona ve všem věrná. To, co se jevilo jako politický fanatismus, byla jen záminka, parabola, manifest věrnosti, šifrovaná výčitka zklamané lásky.

I když zdaleka ne nejzásadnější, ale pro mne přece velmi sdělná a zajímavá část má název Maminka. Přitom jde v principu jen o banální situaci, kdy u mladého páru, který si pozval domů přítelkyni pro netradiční sexuální hrátky ve třech, zůstává nečekaně na návštěvě o jeden den déle maminka. Neznám lepší a úspornější vyjádření generačního rozdílu ve vidění světa, který se přitom odehrává bez okázalého konfliktu, jen hluboko pod povrchem, v nitru jednotlivých účastníků, z nichž každý říká každému jen tu přijatelnou menší část skutečnosti v domnění, že vše ostatní je možné uchránit před cizími myšlenkami, zatajit, zapomenout. V křehkém stručném příběhu je přitom několik rovin: generační konflikt, hledání nového smyslu delšího manželského vztahu, postupné stárnutí blízkého člověka (to se pak v další povídce objeví i v podobě autorova vlastního otce), různé formy manipulace i soucitu.

Už v prvních týdnech se mezi Karlem a Markétou rozhodlo, že Karel bude nevěrný a Markéta se s tím smíří, že však Markéta bude mít právo být tou lepší a Karel se před ní bude cítit vinen. Nikdo nevěděl lépe než Markéta, jak je to smutné, být tím lepším. Být tím lepším jen proto, že jí nic lepšího nezbývalo.
.....
Maminka se stydí za svou paměť. Co má Karlovi říci? Má přiznat, že si to popletla? Stejně si o ní myslí, že už je stařenka. Jsou na ni milí, to je pravda, ale mamince neunikne, že se k ní chovají jako k dítěti, s jakousi shovívavostí, která se jí nelíbí. Kdyby teď dala Karlovi docela za pravdu a řekla, že si spletla vánoční dětskou slavnost s politickým shromážděním, vyrostli by zas o pár centimetrů a ona by se cítila ještě menší. Ne, ne, tu radost jim neudělá.

Je pozoruhodné jak autor svou vypravěčskou dovedností, kdy dává čtenáři více informací, než mají jednotlivé postavy (románové postavy jsou přece jen nástrojem, existujícím k božské potěše tvůrce a v lepším případě i čtenáře, že?), dokáže vyjádřit, jak každá z postav vidí jen svůj omezený výsek skutečnosti, osamocena se svou iluzivní interpretací.

Třetí část s názvem Andělé rozebírá téma vyčlenění "nehodných" tvůrců z řad (či lépe řečeno kruhů) těch, kteří byli ochotni se přizpůsobit. Zde dokonce vystupuje autor v roli sebe sama v době, kdy nemohl publikovat a psal pod cizím jménem horoskopy. I v tom stavu, vysmíván a odsouzen k zapomnění, neztratil ovšem schopnost přivádět blízké lidi do malérů, jako by kolem sebe šířil neznámý jed. Ne, už se není kam vrátit, cesta pryč je jediná možná.

Tehdy jsem si uvědomil magický význam kruhu. Vzdálíme-li se z řady, můžeme se do ní opět zařadit. Řada je otevřený útvar. Ale kruh se uzavře a není do něj návratu. To není náhoda, že se planety pohybují v kruhu, a když se z nich utrhne kámen, je tažen odstředivou silou neodvratně pryč.

Přesně opačné téma nastoluje Tamina (jediná postava, která vystupuje ve dvou částech, které jsou dokonce obě po ní pojmenované), ještě mladá servírka, která se po emigraci z Prahy a smrti svého milovaného muže upíná na možnost získat zpět své staré deníkové zápisky dokumentující jejich společný život, které zůstaly v Praze. Zápisky jsou tentokrát symbolem toho, co jsme - přestože to nadále existuje - již nenávratně ztratili, jen nejsme ochotni se se ztrátou vyrovnat. Jako kdyby pouhým přečtením těch deníků nepovolanýma očima byla minulost vymazána, zapomenuta, ovšem bez možnosti využít takového zapomnění k novému začátku. Ano, další z mnoha variací na zapomnění, někdo do něj nutí ostatní, někdo si ho snaží záměrně přivodit, zatímco jiný se ho děsí.

V poslední době ji však přivádělo k zoufalství, že minulost je čím dál bledší. Má po manželovi jen fotografii z jeho pasu, všechny ostatní fotky zůstaly v konfiskovaném bytě v Praze. Dívá se na ten ušmudlaný obrázek s utrženým rohem, na němž je manžel z anfasu (jako zločinec fotografovaný soudním fotografem) a nepříliš sobě podoben. Denně provádí nad tou fotografií jakási duchovní cvičení: snaží se představit si manžela z profilu, pak z půlprofilu, pak z čtvrtprofilu. Opakuje si v duchu linii jeho nosu, brady a každý den se děsí toho, že jsou v té imaginární kresbě nová sporná místa, kde její kreslící paměť zaváhala.

Tamina je pro autora zjevně zásadní postavou svým emigrantským i lidským osudem, svou touhou nenechat se dohnat k zapomnění. Jako jediná z postav se vrací ještě v části Taminina smrt, kde ji autor umístil na ostrov dětí, jednu z verzí ideálního světa, naplánovaného ráje, do kterého si různé ideologie projektují své kolektivní bláhové sny. Děti, na pohled slabé a něžné, mezi kterými se Tamina na snovém ostrově ocitá, ji postupně vyvrhnou ze svých řad stejně jako reálný svět. Zůstává jen boj touhy po životě vtělené člověku zákony přírody a touhy po smrti diktované myslí a nedostatkem vůle.
Kam vlastně toužila se vrátit? Do Prahy? Nevěděla už o ní. Do malého města v západní Evropě? Ne, chtěla prostě pryč. Znamená to, že chtěla zemřít? Ne, ne, to ne. Naopak, strašlivě se jí chtělo žít. Ale nějak si přece musela představovat svět, ve kterém by chtěla žít! Nepředstavovala si ho.Zůstala jí ze všeho jen strašlivá touha po životě a její tělo. Jen ty dvě věci a nic víc. Chtěla je unést z ostrova, aby je zachránila. Své tělo a svou touhu žít.

Specifický pocit jsem pak měl při čtení variace s názvem Lítost, ve které se spojuje lehce obskurní a sice uměle líný ale o nic méně permanentně konkurenční svět společenství básníků (tolik odlišný od romantického světa jejich poezie). V této části jako kdyby vyzval Kundera mladé filmaře k vytvoření filmové povídky, ale pokud vím, nikdo tuhle nahrávku nevyužil; pro české filmaře Kniha smíchu a zapomnění byla zjevně nedostupná, pro cizince mohla být zase črta ze specificky českého básnického světa neuchopitelná. Představu dekadentního večera stráveného ve společnosti "oficiálních básníků", tak zajímavé, že mladí intelektuálové takovou společnost upřednostní před levně získanými tělesnými vztahy (sexualita a rozlišné úrovně fyzického vztahu mezi mužem a ženou se prolínají všemi částmi knihy, je jich, myslím, o dost víc než "titulního" smíchu) mám ale pořád v hlavě a jednotlivé scény vidím docela jasně :-).

Je-li žena proměněna ve věc, pozoruje tedy muže zrakem věci. Je to, jako by kladivo dostalo náhle oči a pozorovalo upřeně zedníka, který jím zatlouká hřebík. Zedník vidí zlomyslné oči kladiva, ztratí jistotu a uhodí se do palce. Zedník je pánem kladiva, ale kladivo má nad zedníkem převahu, protože nástroj ví přesně, jak se s ním má zacházet, kdežto uživatel nástroje to může vědět pouze přibližně.
.......
Nikdy si s Hedvikou nerozuměli, a přesto spolu vždycky souhlasili. Vykládali si každý smysl slov toho druhého po svém a byla mezi nimi nádherná harmonie. Nádherná solidarita založená na nedorozumění.

Nu, co říct závěrem? Snad jen to, že Kniha smíchu a zapomění pro mne byla nečekaným objevem. Možná proto, že na rozdíl třeba od Nesnesitelné lehkosti bytí (o které jsem psal na blogu kdysi dávno) jsem v hlavě neměl žádný filmový předobraz, který byl knize spíš ke škodě než k užitku.

Dost jsem přemýšlel, jestli je možné pohlížet na Kunderův román jako na spíše optimistickou nebo spíše pesimistickou výpověď o světě. Optimistické části jsem si v textu našel, ale když se podívám na následující citaci z knihy, nevím, nevím...

Lidé fascinovaní myšlenkou pokroku netuší, že každá cesta dopředu je zároveň cestou ke konci a že v radostných heslech jen dál, a vpřed se ozývá lascivní hlas smrti, která nás láká, abychom si pospíšili. Jestliže se dnes posedlost slovem vpřed stala všeobecná, není to především proto, že smrt už k nám mluví z bezprostřední blízkosti?

Musím se taky přiznat k jedné nečekané skutečnosti: kniha mi totiž poskytla jeden klíč, ve který jsem už popravdě řečeno nedoufal, klíč ke starému torzu mého vlastního rozsáhlejšího textu s románovými ambicemi. Kundera mi totiž ukázal, že není nezbytné vázat k sobě více částí knihy stejnými postavami, o což jsem se na zmíněném textu před mnoha lety opakovaně neúspěšně snažil. Zkusím tedy vyhrabat staré zápisky a podívat se na ně díky této knize z trochu jiného úhlu. Až ani tento nový pohled neuspěje, pak teprve konečně ten starý fascikl vhodím definitivně do krbu, do říše plamenného zapomnění a samozřejmě - se smíchem na rtech :-).

Tak tedy, jestli mohu ještě shrnout jedno zhutněné poučení z přečtené knihy v mém vlastním optimistickém překladu (Milan Kundera mi snad promine tuhle bezprecedentní dezinterpretaci): Smějte se a nezapomínejte na to dobré! :-)

Pozn.: Kurzívou psané texty jsou citace z knihy (vyšla v nakladatelství Atlantis v Brně roku 2017, těsně poté jsem ji koupil sám sobě pod vánoční stromeček :-)).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.