Kdybychom byli zvídavým ufonem, který spadl z intergalaktické dopravní trasy rovnýma nožkama do pozemské současnosti, shodou gravitačních okolností právě v oblasti české kotlinky, mohlo by nám připadat, že nejzásadnějším politickým problémem, který dnes hýbe českou společností, je to, zda je možné připustit pro Čechy žijící v zahraničí účast ve volbách na dálku nebo ne. Tedy, ne, že by nešlo o systémově důležitou skutečnost. Žijeme ve 21. století a na dálku je možné dělat a zařizovat kdeco: Můžete si koupit lístky na hokej, můžete podat daňové přiznání, můžete vydražit za desítky miliónů obraz od Toyen nebo můžete poslat peníze ze svého účtu na podporu výzbroje ukrajinské armády nebo na šití transparentů s mírovými hesly a holubicemi přesně podle toho, co vy sami pro Ukrajinu považujete za přínosnější. A někdy nejenže můžete, ale dokonce musíte, což vědí např. živnostníci, kterých se na jejich názor nikdo neptal a dostali digitální plnění většiny svých povinností befelem a bez pardonu. U korespondenční volby je ale situace dramaticky odlišná: Volit na dálku bez osobní přítomnosti ve volební místnosti prostě zatím nejde a jak už je to v kraji zvykem od lipanských dob, na bitevním poli se sešikovala dvě vojska, mluvící sice zdánlivě stejnou řečí ale ve skutečnosti si navzájem nerozumějící, která na sebe zpoza nedobytných vozových hradeb metají fekálie a mršiny, aby těm odnaproti co nejvíc zpříjemnila čerstvé jarní povětří.