O korespondenční volbě

Kdybychom byli zvídavým ufonem, který spadl z intergalaktické dopravní trasy rovnýma nožkama do pozemské současnosti, shodou gravitačních okolností právě v oblasti české kotlinky, mohlo by nám připadat, že nejzásadnějším politickým problémem, který dnes hýbe českou společností, je to, zda je možné připustit pro Čechy žijící v zahraničí účast ve volbách na dálku nebo ne. Tedy, ne, že by nešlo o systémově důležitou skutečnost. Žijeme ve 21. století a na dálku je možné dělat a zařizovat kdeco: Můžete si koupit lístky na hokej, můžete podat daňové přiznání, můžete vydražit za desítky miliónů obraz od Toyen nebo můžete poslat peníze ze svého účtu na podporu výzbroje ukrajinské armády nebo na šití transparentů s mírovými hesly a holubicemi přesně podle toho, co vy sami pro Ukrajinu považujete za přínosnější. A někdy nejenže můžete, ale dokonce musíte, což vědí např. živnostníci, kterých se na jejich názor nikdo neptal a dostali digitální plnění většiny svých povinností befelem a bez pardonu. U korespondenční volby je ale situace dramaticky odlišná: Volit na dálku bez osobní přítomnosti ve volební místnosti prostě zatím nejde a jak už je to v kraji zvykem od lipanských dob, na bitevním poli se sešikovala dvě vojska, mluvící sice zdánlivě stejnou řečí ale ve skutečnosti si navzájem nerozumějící, která na sebe zpoza nedobytných vozových hradeb metají fekálie a mršiny, aby těm odnaproti co nejvíc zpříjemnila čerstvé jarní povětří.

Barevné vltavské fotoexperimenty

Na facebooku jsem v uplynulých dnech postupně ukázal několik fotoexperimentů s barvami a tvary a celkem mě překvapilo, jaký měly zveřejněné obrázky mezi návštěvníky pozitivní ohlas. Je pravda, že v experimentování s barevnými odrazy na vltavské hladině nejsem úplný začátečník, minimálně přes prvních pár lekcí jsem se postupně přehoupl a nakonec jsem si i vytipoval několik míst, které z tohoto pohledu, myslím, stojí za to občas navštívit; neskromně se domnívám, že díky bohaté zkušenosti s focením odrazů všeho druhu už umím celkem slušně odhadnout, kde by se mohlo něco vizuálně zajímavého "urodit". Je ale pravda, že na sociálních sítích jsem se zrovna nepřetrhl s tím, abych veřejně vyzvonil přesné místo a způsob focení; přece jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem si na to přišel, a nemám úplně důvod pozotvírat cestou v potu tváře všechny těžké dveře, aby ti, co jdou za mnou, prošli pokud možno s co nejmenší námahou :-).

Sem na blog ale moc náhodných kolemjdoucích fotografů nechodí, spíš štamgasti, kteří se sem už docela dlouhou dobu vracejí, a těm nemám důvod nic (snad kromě jedné věci, jež nemá s focením vůbec nic společného) tajit. Mohu tedy prozradit, že mým oblíbeným rajónem je oblast dvou vltavských lodí, které dlouhodobě dlí u těšnovského břehu poblíž Štefánikova mostu: Albatros a Bukanýr, tedy přesněji botel Albatros s převažující červenou barvou a music bar U Bukanýra, který je pro změnu laděný do zelena. Když jsou lodě v pozdním slunečném odpoledni optimálně nasvíceny postupně měknoucím světlem a na řece nejsou příliš velké vlny, takže se barevné reflexe na vodě přelévají a proměňují s každým novým zachvěním hladiny, s každým zafoukáním mírného větru, dají se fotit neustále se proměňující barevné tvary, do kterých se obě lodě převtělí. Pak už jde jen o to, co přesně se vám podaří zachytit, protože každý zlomek vteřiny se obraz proměňuje. Zkoušel jsem ze zvědavosti exponovat dva snímky velmi rychle po sobě (nedělila je ani jedna sekunda) a výsledky byly naprosto odlišné. To je důvod, proč se sem vracím a proč, myslím, focení v téhle lokalitě má smysl pro všechny, kdo si rádi hrají a těší je experimentovat.

Nedělní miniglosy č.730

 

Vypadá to, že mrazy se nám až do podzimu podařilo zapudit, však škod nadělaly dost a až si budeme na podzim pochutnávat na jablkách z Uruguaye a v duchu si představovat (a z kapsy platit) jejich uhlíkovou stopu, možná si na to ještě vzpomeneme. Důležité je, že nám nepomrzly i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a vychází už déle než 15 let. Vítám vás tedy opět zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kde ráno píšu tento úvodník, a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí naproti Bílé labuti, kde v neděli odpoledne psávám hlavní text, nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.

 

I v minulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové blogové články: Tím prvním byl nový příspěvek do rubriky o češtině Jazykové hrádky, tentokrát zaměřený na Neposedná čísla. Ve druhém jsme po dlouhých dvou letech znovu rozšířili i pozapomenutou rubriku Miniatury čtyřverším Slovní příklad. Z předchozího období ještě jednou připomenu, jak vypadá plakát mé Jubilejní desáté sólové fotovýstavy v chotěšovském klášteře, která bude mít název POVZNÁŠENÍ a na kterou jste samozřejmě všichni srdečně zváni, a taky malý výlet do českého rockového dávnověku v článku Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku..., ve kterém jsem zavzpomínal na to, jakým zjevením pro mě byla začátkem roku 1986 energická mladá zpěvačka Bára Basiková a celé tehdy vzniklé seskupení kytaristy Michala Pavlíčka s výbušným názvem Stromboli.

 

Z archivu dnes povytáhnu 11 let starý článek Kostra čaje, takže lidé, kteří mají rádi přesmyčky, mě možná přestanou považovat (tedy pokud vůbec někdy považovávali) za celkem slušného člověka; já ovšem tvrdím, že tento výraz má velký duševně-hygienický význam a mělo by se o něm vědět.

Slovní příklad

 Víc než dva roky tu nebyla žádná Miniatura, tak sem dnes dám jedno rychlé "mezioborové" čtyřverší:

 

Vhodný příklad změní v mžiku

přírodopis na matiku:

Co se stane, když se spáří

s drabařkami dromedáři?

Neposedná čísla

Čas od času v textu nějakého článku narazím na cosi, čemu říkám "neposedná čísla". Většinou jsou svými autory dobře míněná, ale protože jsou neposedná, původní úmysl dokážou snadno znejasnit nebo rovnou pokazit. Dnes jsem si třeba přečetl článek o záměru vybudovat podmořský tunel mezi Evropou a Afrikou kdesi poblíž Gibraltaru. Pro mě za mě, ať je to klidně tunel až do Austrálie! Míru efektivity takového projektu a jeho potenciální pozitivní a negativní dopady musí posoudit ti, co k němu budou mít přesnější informace, než mám já; takové rozhodování jim milerád přenechám. Co mě ale zaujalo, byla informace tiskové agentury o ceně projektu, která má činit "odhadem v přepočtu kolem 149 978 395 000 korun".  

Ano, nemáme úplně přesná čísla, částku jen odhadujeme, navíc používáme přepočty mezi měnami. Když někdo v takové situaci napíše výši odhadu kolem 150 miliard, připadne mi to uměřené. Když někdo jiný přidá v odhadu dvě platná čísla a vyjde mu odhad 149,98 miliardy, budu to považovat za troufalé, ale smířím se s tím, jen si pomyslím, že projekťák je buď pedant nebo (to spíš) chce před sponzory vypadat, že číslo, které ve skutečnosti vylovil z mlhy předvěkých věšteb neexistující evropské Libuše a ve skutečnosti může být klidně až pětinásobné, je výsledkem zevrubné multikriteriální analýzy, kterou jen tak někdo udělat nedokáže (sám ostatně tuhle osvědčenou metodu občas používám a psychologicky velmi dobře funguje). Když ale někdo napíše, že to bude "odhadem kolem 149 978 395 000", je na první pohled jasné, že věcná hodnota tohoto údaje je nulová a jde jen o čistý "kalkulačkový efekt". Stačí vydělit sumu aktuálním kursem dolaru a vyjde nám, že původní odhad mohl činit celkem rozumných 6,4 mld. amerických dolarů nebo (ještě pravděpodobněji, protože jsme v Evropské unii) asi 6 mld. EUR. Když takové číslo dáte do kalkulačky a vynásobíte ho aktuálním kurzem na slušný počet desetinných míst, to by bylo, aby nevyšlo něco pěkného, čím čtenáře ohromíme. Ale my dobře víme, že jde jen o jeden z možných projevů mých oblíbených neposedných čísel.

Nedělní miniglosy č.729

 

Škoda, že ovocné stromy a keře vinné révy jsou náchylné nechat se zničit jarními mrazy, a lidská hloupost je přitom, zdá se, mrazuvzdorná. Ale zase - kdyby neexistovala, třeba by nemohly existovat ani Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a vychází už déle než 15 let. Vítám vás tedy opět zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kde ráno píšu tento úvodník, a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí naproti Bílé labuti, kde v neděli odpoledne tradičně píšu hlavní text, nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

I v minulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové blogové články: V tom prvomájovém jsem vám ukázal, jak vypadá plakát mé Jubilejní desáté sólové fotovýstavy v chotěšovském klášteře, která bude mít název POVZNÁŠENÍ. Těsně před páteční půlnocí jsem pak přidal nový příspěvek do zdejší blogové Fotolaboboratoře, článek Rytmus moderní architektury, kde jsem opět připravil malého fotoprůvodce, jak vznikala jedna z mých posledních fotek z betonové korporátní džungle na pražském Rohanském nábřeží. Z minulého období ještě jednou připomenu výlet do českého rockového dávnověku v článku Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku..., ve kterém jsem zavzpomínal na to, jakým zjevením pro mě byla začátkem roku 1986 energická mladá zpěvačka Bára Basiková a celé tehdy vzniklé seskupení kytaristy Michala Pavlíčka s výbušným názvem Stromboli. Jen pro vaši informaci mohu doplnit, že úžasný pozapomenutý obraz Tajemství míst (z roku 1961) od surrealistické malířky Toyen, který jsem měl to potěšení nedávno vidět na vlastní oči a zprostředkovat vám ho v článku Odpoledne s opravdu mimořádným obrazem, se na velké aukci v Obecním domě nakonec prodal za 49 600 000 Kč (podle mě pro investory dobrá cena, což uvidíte tak za za 20-30 let, kdy si na mou dávnou věštbu vzpomenete :-)). A ještě jednou vám tu mohu nabídnout speciální fotoreportáž do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje.

 

Z archivu ještě naposledy povytáhnu dva články související s prvním májem, které se asi jeden od druhého nemohou lišit víc: Popis, jak komplikovaně vznikala v době velké covidové karantény ne úplně tradiční barevná fotokoláž Vyznání ve žluté obálce, a mírně hororovou vzpomínkou na dobu rádobyrozvinutého socialismu O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu.

Rytmus moderní architektury

Vítám vás zase jednou ve zdejší blogové fotolaboratoři, kde se dnes budeme věnovat tomu, jak je taky možné na obyčejné prvomájové procházce fotit moderní architekturu. Máte rádi takové ty současné železobetonovoskleněné baráky, které se staví o překot různým velkým firmám? Vím, většinou to není na fotkách nic moc zajímavého, byť třeba skleněné fasády docela pěkně odrážejí svoje okolí (povětšinou ovšem taky nijak zvlášť hezké). Ale když už jsem o prvním máji trapně místo na Petřín pod nějaký rozkvetlý strom zavítal s foťákem na nepříliš fotogenický okraj Rohanského nábřeží, které zrovna parkovou zelení neslyne, ale zato je tu notně asfaltu na křížení několikaproudých silnic, podíváme se, jestli tu nejde cvaknout něco podnětného, co by si naše blogová fotolaboratoř mohla vzít do parády.

 Jedna místní moderní budova mě docela zaujala (z druhé strany je vidět, že patří firmě Allianz). Ani ne tolik nablýskanými skleněnými stěnami jako spíš zajímavě udělanými balkóny, ze kterých je z tohoto úhlu v každém patře vidět jen malý kousek a bezprostřední odraz v zrcadle fasády, takové do skla zakousnuté zoubky.

Jubilejní desátá sólová fotovýstava - klášter Chotěšov

Však to není tak dávno, pouhých 11 let, kdy jsem zde na blogu trochu bojácně ohlašoval první (a byl jsem naprosto přesvědčen, že i poslední) výstavu svých fotek, pěkně doma, na dobřichovickém zámku. Vůbec jsem si to tehdy neuměl představit a - jen lehce parafrázuje slova doktora Štrosmajera - řekl bych, že kdyby nervozita nadnášela, vznášel bych se tou dobou jako holubička nebo aspoň jako sestra Huňková. Teď jsme o pár let a pár výstav dál, s fotkami jsem si už v mezidobí užil spoustu radosti domácí i zahraniční, ale co naplat, už teď je jasné, že s tou nervozitou to nejspíš nebude jiné než na úplném začátku. Mám už sice o dost přesnější představu, jakou chci výstavu mít, ale v mnoha ohledech jdu zase do neznáma a dost věcí pro mě bude i letos poprvé, aspoň tedy doufám :-).

Sice je (zdánlivě) ještě pořád dost času, protože výstava začne až o letních prázdninách, ale znáte to - doba je hektická, na krku máme květen a - pro změnu slovy písně Karla Gotta - čas letí jako bláznivý. Dnes tu všem zdejším milým čtenářkám a čtenářům ukážu oficiální oznámení a zároveň (ovšem v mnohem větším formátu) i plakát, který slouží jako první informativní pozvánka, aby si všichni, kdo by chtěl moje fotky vidět naživo i na trochu odlehlejším místě, než bylo doposud zvykem, mohli udělat aspoň předběžný rámcový plán na prázdninový historicko - umělecký výlet.