Když vidím své odpovědně shánčlivé
spoluobčany kvůli panice z virů, mocně rozdmychávané téměř všemi, kdo v
médiích udrží tužku, stát fronty na všechno, co se dá doma uložit bez
rizika, že se to za pár dní samo zvedne a odejde, nutí mě to ke
starostlivému pohledu do své vlastní spíže. Co se stane, až i mně někdo
přelepí dveře policejní páskou a oznámí mi jako ve starých Benátkách v
obavách ze šíření moru, že nesmím po dobu čtyřiceti dnů (kratší karanténa
je vzhledem k původu slova zjevným protimluvem) opustit svůj byt?
Přežiju se svými zásobami, když mi můj nepraktický povahový rys bohužel
nedovoluje podílet se na všeobecné hysterii, vybrat všechny zbylé peníze
z účtů (ostatně co s nimi - jak známo, rubáše nemají kapsy) a vzít
útokem nejbližší obchod s potravinami?
První
pohled do obstarožní lednice nebudí moc nadějí: Když nepočítám jednu
zapadlou, asi tři roky starou paličku česneku, která viditelně preferuje
formu před obsahem, jediným poživatelným obyvatelem lednice je totiž
láhev výborné Pálavy ročníku 2016 od pana Volaříka z Mikulova, kterou
jsem kdysi pořídil k svátku člověku, kterého mám rád, a zatím se mi
pohříchu nepodařilo mu ji předat. Uznejte, osobní dárek je těžké
započítat mezi zásoby, protože i kdyby situace kdovíjak eskalovala, na
cizí dárek se prostě nesahá. Celou lednici i se zcela prázdným mrazákem
si tedy ve svých úvahách mohu škrtnout, což situaci dost zpřehledňuje.