O zásobách na čas karantény

Když vidím své odpovědně shánčlivé spoluobčany kvůli panice z virů, mocně rozdmychávané téměř všemi, kdo v médiích udrží tužku, stát fronty na všechno, co se dá doma uložit bez rizika, že se to za pár dní samo zvedne a odejde, nutí mě to ke starostlivému pohledu do své vlastní spíže. Co se stane, až i mně někdo přelepí dveře policejní páskou a oznámí mi jako ve starých Benátkách v obavách ze šíření moru, že nesmím po dobu čtyřiceti dnů (kratší karanténa je vzhledem k původu slova zjevným protimluvem) opustit svůj byt? Přežiju se svými zásobami, když mi můj nepraktický povahový rys bohužel nedovoluje podílet se na všeobecné hysterii, vybrat všechny zbylé peníze z účtů (ostatně co s nimi - jak známo, rubáše nemají kapsy) a vzít útokem nejbližší obchod s potravinami?

První pohled do obstarožní lednice nebudí moc nadějí: Když nepočítám jednu zapadlou, asi tři roky starou paličku česneku, která viditelně preferuje formu před obsahem, jediným poživatelným obyvatelem lednice je totiž láhev výborné Pálavy ročníku 2016 od pana Volaříka z Mikulova, kterou jsem kdysi pořídil k svátku člověku, kterého mám rád, a zatím se mi pohříchu nepodařilo mu ji předat. Uznejte, osobní dárek je těžké započítat mezi zásoby, protože i kdyby situace kdovíjak eskalovala, na cizí dárek se prostě nesahá. Celou lednici i se zcela prázdným mrazákem si tedy ve svých úvahách mohu škrtnout, což situaci dost zpřehledňuje.

Dvě nabídky pro blogery

Když jsem při vstupu do nového roku přemýšlel o tom, co bych v tomto roce rád podnikl, několik věcí bylo jasných: Ano, rád bych uspořádal několik fotografických výstav (jsou domluvené tři, první odstartuje začátkem května v Horních Počernicích a samozřejmě dám zdejším návštěvníkům do té doby ještě mnohokrát vědět), rád bych našel nakladatelství pro své připravené texty (hledání je v běhu, ale však víte, že nejsem žádný sprinter, ale vždycky mi vyhovovaly spíš delší tratě) a rád bych taky ještě nějakou dobu pokračoval s blogováním (pokud tedy tajuplní hackeři, řádící občas na zdejších serverech jako liška v kurníku, laskavě dovolí). A tehdy mě napadlo, že bych taky mohl zapřemýšlet nad nějakými možnými akcemi pro své četné blogové známé, pro ty, kdo si sem ke mně chodí číst. Mohl bych jim nabídnout i něco netradičního, mimo rámec běžných článků, které tady vycházejí už déle než 11 let? Je možný a účelný nějaký přesah z čistě virtuálního světa blogu do světa zcela reálného, ve kterém člověk může uplatnit vlastní smysly a nemusí se spoléhat pouze na zprostředkovatelskou činnost více či méně poslušných počítačových jedniček a nul?

 

Nedělní miniglosy č.529

V uplynulých dvou týdnech jsem měl bohužel příležitost přihlížet tomu, jak řada místních dlouholetých blogových kolegů opouští vody blog.cz a míří do vlídnějších a moderněji vybavených přístavů širého blogového moře. Osobně mě to mrzí, i když takovému kroku rozumím, však jsem si sám také připravil místo pro případné přesídlení, které ale hodlám použít jen v případě opravdu nejvyšší nouze. I tuto neděli ale nakonec vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na své tradiční adrese, na stejném místě, kde poprvé vyšly už před 11 lety, 22. února 2009. Ano, Nedělní miniglosy, ve kterých se každou neděli (pokud to jen trochu jde) s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne, právě hrdě a zvesela oslavují své 11. narozeniny.

Pražská okna

Nevím, čím to je, protože vždycky jsem měl úctu k soukromí a snažil jsem se nenakukovat tam, kam se to tzv. nepatřilo. V poslední době ale čím dál častěji nakukuji při svých procházkách Prahou do oken. Jednou v nich vidím zajímavý odraz domu odnaproti, jindy pozoruhodnou výzdobu, někdy dokonce vykloněné obyvatele s ležérní cigaretkou v koutku úst. Jsem dokonce tak indiskrétní, že nejenže nakukuji, ale dokonce při tom fotím, takže občas probouzím svým dlouhým objektivem nevyřčené otázky zvědavých kolemjdoucích: Bydlí tu snad někdo důležitý, že tu slídí ten tlustý paparazzi? Nepobývá za tímto oknem "na tajňačku" někdo z britské královské rodiny, globální rocková hvězda nebo snad dokonce sama Paris Hilton? Nevím, možná někde uvnitř takoví lidé jsou, ale - i když vůči nim nechci být neuctivý - mě zas až tolik nezajímají. Před dědičkou hotelového impéria, za jejíž obrázek by bulvár jistě pustil chutný chlup, dávám trapně přednost oknu samotnému, jehož sebelepší obrázek zvláštní vydání nevyprodá.

Za vodou

Myslím, že po dalším nepříjemném období "blogového napnelismu" na platformě blog.cz (tedy, ne, že by byla veškerá nebezpečenství zažehnána, ale aspoň tep se zdá být opět po delší době hmatný) nastal opět čas na jednu veršovanou miniaturku. Popravdě, sám nevím, jestli vykazuje aspoň podprahové známky optimismu, ale v postmoderní době se hranice mezi pesimismem a optimismem stírá podobně jako za socialismu hranice mezi městem a vesnicí, tak to možná každý ze zdejších čtenářů uvidí svýma očima trochu jinak.

Kdo z nás by si nepřál být tzv. "za vodou", byť přitom nevládneme mocí Gaia Julia Ceasara, kterému u vody stačilo říct Alea iacta est a šlo se. Jen až třeba budeme podobné přání přikládat do nějaké žádosti k rukám vyšší instance, dávejme si dobrý pozor na jednoznačnou formulaci. Svět je dnes plný nepříjemných nedorozumění plynoucích z přemíry dobré vůle.

Za vodou

"Svět přeje vítězům,

tak už to chodí,"

smával se z paluby

luxusní lodi.

Vyhrával ve dvouhrách,

čtyřhře i v mixu.

Teď už je za vodou.

Za vodou Styxu.

Nedělní miniglosy č.528

Ještě před pár dny jsem byl přesvědčený, že pokud tentokrát Nedělní miniglosy vůbec vyjdou, určitě to nebude na mém hlavním blogu, protože blog.cz připomínal město těsně po náletu. Naštěstí, zdá se, lidé pomalu vylézají z krytů a město zase začíná trochu žít, i když se zatím hlavně odstraňují nejnebezpečnější sutiny a taky se bohužel počítají padlí a ti, co z rostoucího strachu a beznaděje odjeli žít do klidnějších krajů (jako já sem, byť zatím jen "na chatu"). I když mám v tomto smyslu do skutečného optimismu pořád daleko a všude kolem se (navzdory skoro jarnímu počasí) docela dost "chumelí", i tuto neděli nakonec vychází náš tradiční nedělník, skoro jako by se nechumelilo: Vítejte u 528. čísla Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ve kterém se každou neděli (dokud to jde) s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

Větrný dárek k Valentýnu

Opět po roce jsem před pár dny nakoukl do internetových rádců, abych se dozvěděl, jaký dárek k Valentýnu by byl nejvhodnější pro jednoho mně už dlouhá léta obzvlášť milého člověka. To se člověk dozví věci! Co třeba briliantový prsten? radí zkušení sváteční marketeři. Ale copak já - se svým nepříliš vřelým vztahem k aktivnímu sportu - jsem snad nějaký karátista? Tak náruč růží z keňských květinových farem od jezera Naivasha? Obdarovávaná náruč je ovšem překrásná a nádherně voňavá i sama o sobě, bez květin, natožpak s nimi. Ale probůh, jen si představte tu uhlíkovou stopu! Možná tedy něco romanticky praktického - jako např. hodně teplé ale taky hodně veselé ponožky s různobarevnými srdíčky? Ale ano, určitě umějí zahřát a barev je v nich tolik, že by byl div, abych se aspoň jednou z nich netrefil do vkusu. Ale musí těch srdcí být opravdu tolik? Nestačilo by jen to jedno hlavní, sice evolucí dovedně skryté a z čistě praktických pohnutek tolik nestavěné na odiv, ale přesto snad o nic méně hřejivé než bavlna s příměsí polyamidu a elastanu? Kdoví, možná kdyby se podávalo v celofánu a s ozdobnou mašlí v pěkně načepeném valentýnském dárkovém hrudním koši, snad by se daly přehlédnout i některé drobné výrobní vady, na které dnes už nejspíš reklamaci nikdo neuzná, tím spíš, že na výrobek nemáme žádný paragon.

Palma slečny Kotvické z Kotvic

Sice po centru Prahy chodím dost často, není ale žádnou vzácností, že i tady pro sebe objevuji dosud docela neznámá místa, kde jsem nikdy dříve nebyl a ani jsem o nich neměl tušení. Například v areálu pražského Anežského kláštera už jsem byl mockrát, venku v zahradách i uvnitř v prostorách Národní galerie. Nikdy mě ale nenapadlo obejít budovu kostela svatého Salvátora, protože jsem se domníval, že tam už jsou jen služební prostory. Tentokrát jsem tak učinil a ke svému nemalému překvapení jsem se ocitl v tzv. "ambitu menších bratří", v prostoru dost izolovaném od turistů, přitom velmi zajímavém, pohledném a pohodlném, protože je tu na co koukat i na co si sednout.

Nedělní miniglosy č.527

Už to vypadalo, že Nedělní miniglosy si budou muset po jedenácti letech na platformě blog.cz hledat nový domov (detaily jsou popsané v mém čtvrtečním článku Tak nám prý zabili Ferdinanda! a především v jeho košaté diskusi). Bezprostřední nebezpečí nejspíš na nějakou dobu pominulo, ale situace na blog.cz pro mne zůstává pořád ještě hodně nejasná a jsem opravdu zvědavý, jak se k tomu pánové a dámy ze správy blogu postaví. Každopádně i dnešní 527. číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ve kterém se každou neděli s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne, nakonec vyšlo na původní adrese, i když jsem měl pro jistotu připravené dvě náhradní varianty. Pominu teď třetí náhradní variantu, že by totiž Nedělní miniglosy vůbec nevyšly, protože se nerad nechávám omezovat podobným švajnerajem někoho jiného a tak trochu "na just" bych svůj týdeník vydal, i kdybych ho měl tentokrát napsat ručně a rozhazovat ho vpodvečer na Václaváku jako Večerníček. Jsem ale samozřejmě rád, že všechno klaplo, takže i dnes vás mohu přivítat na domovské stráce. Věřím, že si to ještě společně párkrát zopakujeme.

Tak nám prý zabili Ferdinanda!

Blog.cz prý končí, řekl dnes ráno kdosi na už řadu let vynechávajícím a všemi možnými šelesty rachotícím a nedomykavém Srdci blogu a poděkoval za pochopení. Jasně, nebylo by to žádné velké překvapení: Staré funkčnosti se v případě rozsypání neopravují, protože "starej pecař není doma a mladý to neumí". Nové funkčnosti pro jistotu vůbec nevznikají. Blog.cz připomíná kdysi honosný barokní zámek, který sice ještě ze setrvačnosti dál pronajímá pokoje plné zaprášeného staromódního plyše tomu, kdo je ochoten za ně z nějakých zvláštních pohnutek zaplatit, a občas - když už je syrová zima opravdu nesnesitelná - trochu zatopí v krbu. Ale omítka už neopadává jen proto, že je jí většina sesypaná pod vrávoravými zdmi, z děravých okapů crčí po každém dešti voda, protože na nové nejsou peníze ani zájem, kdysi s nadšením opečovávaná okrasná zahrada je zarostlá býlím a keříčky angreštů během letních veder uschly. Co se s takovým starým zámkem dá udělat, myslím, každý tuší: Buď ho vezme někdo do parády a udělá z něj tím, že do něj vrazí spoustu peněz a námahy, zase krásné reprezentativní místo (nejméně pravděpodobná varianta u starých blogových platforem i u starých zámků) nebo se prodá někomu, kdo s ním má nějaké - často s původním účelem nesouvisející úmysly, nebo se prostě zboří a na jeho místě se postaví supermarket na zboží z reklamních letáků. Všechno je možné a všechno je přirozené a mockrát už tu bylo. Ten, kdo má ke starému zámku nějaký srdeční vztah, bude nějakou dobu smutný a zklamaný, ten, komu byl zámek lhostejný, jen pokrčí rameny a půjde si nakoupit.

 

Neviditelné řecké slunce

Mám takový zvyk: Vždycky, když připravuji novou fotografickou výstavu, snažím se v archivu starších fotek najít nějakou, která právě živoří v zapomenutí a vypadá to, že se ze svého vejminku "na dožití" už nikdy nemůže dostat do centra zájmu; buď jde o fotku, kterou zatím kromě mne nikdy nikdo neviděl, nebo o fotku, která si sice kdysi dávno užila svou "čtvrthodinku relativní slávy", ale pak u mne z nějakého důvodu upadla do nemilosti. Po vzoru sportovních klání říkám, že taková fotka ode mne dostala "divokou kartu" a opravdu s jedním nebo dvěma takovými volnými místy ve výstavním scénáři předem počítám a jako fotograf tím sám sebe nutím, abych zpětně procházel zaprášené archivy a depozitáře, do kterých bych už jinak stěží nakoukl, protože ať chceme nebo ne, každý má prostě nějaké svoje oblíbence, které má tendenci v takových okamžicích protežovat, své favority, kteří mají - podobně jako je tomu třeba u tenistů - mnohem lepší postavení na aktuálním žebříčku. Někdy fotka svou nenadálou šanci využije a zazáří, jindy propadne, to je stejné jako u lidí.

 

Nedělní miniglosy č.526

První měsíc nového roku máme za sebou, takže náš nový rok už není zas až tak úplně nový, ale ještě pořád je čerstvý, nestihl ztratit chuť do života a nedělá přitom ještě chytrého, že už všechno ví a všechno zažil, jako tomu někdy bývá na konci. V únoru, do kterého právě vstupujeme, oslavíme společně 11. narozeniny Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ve kterém se každou neděli s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Je mi potěšením přivítat vás u dnešního 526. čísla

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva nové články: Prvním byl drobný fotočlánek Šábes v Praze, ve kterém jsme nejspíš zklamali všechny ty, kteří chtěli k sobotním zážitkům z pražského Židovského města zakusovat košer trdelník, a druhým článkem byla zevrubná analýza Komentářů a komentátorů na mém blogu v roce 2019 , ve které se odrážejí i všechny vaše komentáře u Nedělních miniglos. Mimochodem, hned čtyři z vás okomentovali všech 48 NMg z minulého roku: TlusŤjoch, Miloš, Janinka a Marie Veronika. A i protože mám právě za sebou malý výlet po západočeských matrikách, připomenu ještě z minulého týdne trochu vážnější básničku Mlýny času.