O zásobách na čas karantény

Když vidím své odpovědně shánčlivé spoluobčany kvůli panice z virů, mocně rozdmychávané téměř všemi, kdo v médiích udrží tužku, stát fronty na všechno, co se dá doma uložit bez rizika, že se to za pár dní samo zvedne a odejde, nutí mě to ke starostlivému pohledu do své vlastní spíže. Co se stane, až i mně někdo přelepí dveře policejní páskou a oznámí mi jako ve starých Benátkách v obavách ze šíření moru, že nesmím po dobu čtyřiceti dnů (kratší karanténa je vzhledem k původu slova zjevným protimluvem) opustit svůj byt? Přežiju se svými zásobami, když mi můj nepraktický povahový rys bohužel nedovoluje podílet se na všeobecné hysterii, vybrat všechny zbylé peníze z účtů (ostatně co s nimi - jak známo, rubáše nemají kapsy) a vzít útokem nejbližší obchod s potravinami?

První pohled do obstarožní lednice nebudí moc nadějí: Když nepočítám jednu zapadlou, asi tři roky starou paličku česneku, která viditelně preferuje formu před obsahem, jediným poživatelným obyvatelem lednice je totiž láhev výborné Pálavy ročníku 2016 od pana Volaříka z Mikulova, kterou jsem kdysi pořídil k svátku člověku, kterého mám rád, a zatím se mi pohříchu nepodařilo mu ji předat. Uznejte, osobní dárek je těžké započítat mezi zásoby, protože i kdyby situace kdovíjak eskalovala, na cizí dárek se prostě nesahá. Celou lednici i se zcela prázdným mrazákem si tedy ve svých úvahách mohu škrtnout, což situaci dost zpřehledňuje.

Přecházím tedy k policím spíže a zjišťuji, že zde to bude o něco málo nadějnější: Půl balíčku třtinového cukru se určitě v případě nouze využít dá, stejně jako třetina balení řecké soli a kuskus s minimální trvanlivostí do ledna 2011. Zapomenutá otevřená kilovka hladké mouky, kterou jsem si pořídil před osmi lety, kdy jsem naposledy osobně pekl vánoční cukroví, by snad dokonce mohla být po pečlivém prosetí dobrou zásobárnou hodnotné čerstvé bílkoviny. Paráda - je tu dokonce úplně nová krabice s čočkou ve čtyřech varných sáčcích! Čočku si připravuji z pověrčivosti na Nový rok, takže mi jedno balení běžně vydrží čtyři roky; proti takové cílevědomosti je - uznejte - plán zásob na pár dní případné karantény jen pouhou prkotinou.

Následuje několik kostek hovězího bujónu, dvě krabičky olejovek, trocha kukuřičného škrobu a lahvička sójové omáčky - z toho, myslím, dokáže opravdu kreativní duše vytvořit mnoho různorodých zdravých dobrot. A to ani nemluvím o pytli čokoládového müsli, které bylo kdesi ve slevě a doposud jsem pro ně neměl odpovídajícího uplatnění, a o své sbírce japonských a čínských čajů... No, čínských... raději nebudu pátrat, jak daleko od Wu-chanu tyhle čajové lístečky dozrávaly a jestli se do jinak jistě hodnotné směsi nemohl nějakým nedopatřením připlést kousek sušeného netopýra. Přece si dobře vzpomínám na to, jak televizní poslové špatných zpráv včera ve zprávách varovali zejména před Čínou, Itálií a Íránem. Zdá se, že před těmito zdánlivě vzdálenými oblastmi není ani v jinak klidných středočeských Dobřichovicích zcela bezpečno

Nejnadějnější se zdá vypadat zásoba tvrdého alkoholu, možná proto, že ho téměř nepiju. Když vidím baterii lahví s báječnou domácí slivovicí, kterou mne před léty při nejrůznějších příležitostech obdarovával kolega z Olomoucka, letmo zásoby odhaduji na dvacet až třicet karanténních pobytů. Ano, umím si představit, že opravdový odborník by s takovou zásobičkou byl hotový během týdne, ale kdybych použil podobnou metodu já se svými chabými zkušenostmi v oboru, nejspíš by se ke mně koronavirus dostal až s příslovečným (ale zároveň zcela realistickým) křížkem po funuse.

Nedá se nic dělat, musím tedy překonat nechuť antihystericky naladěného organismu a aktivovat zbytky svého scvrklého centra pudu sebezáchovy. Přece nemusím hned do obchodu s potravinami, kde se bojovně naladění zákazníci nejspíš právě perou o poslední konzervu prošlého lančmítu, ale zajdu jen do naší malé zeleniny, abych doplnil své nedostatečné zásoby aspoň o nějaké trvanlivé vitamíny. Když ovšem vejdu, jsem ohromen, jak se náš malý český obchůdek se zeleninou od mé poslední návštěvy proměnil; všechno je tu přestavěné, proměněné... Pokrok prostě nezastavíš! Jen to po rekonstrukci vypadá - snad se majitelé neurazí - skoro jako někde v čínské nebo vietnamské večerce.

Vybírám si svůj oblíbený druh šťavnatých jablek, ta podle mých zkušeností nějakou dobu vydrží, a poohlížím se po pokladně. "Tááádííí sem!" volá na mne z rohu zvesela asijsky vyhlížející prodavačka a mně při tom pohledu navzdory geografické vzdálenosti mezi nimi, nezaslouženě ale neodvratně splývá na dálku Ho-Či-Minovo město či Hanoj (ale možná i Bangkok nebo Kuala Lumpur) s mediálně profláklým Wu-chanem v jeden nerozlišitelný rizikový celek.

"Ty italskííí sou moc dobríííí," nadšeně chválí můj výběr červených jablíček prodavačka, až začínám chápat, jak se asi před fatálním zakousnutím do dárku od dobromyslné čarodějnice cítila Sněhurka. Čínu a Itálii mám tedy pokryté, teď by to chtělo ještě aspoň nějakou symbolickou drobnost z Íránu.

"Nechcetéé datléé? Sou ve slevjéé!" volá za mnou prodavačka, ale já už utíkám z obchodu, co mi nohy a plíce stačí. Domů, daleko od nástrah moderního, virulentního a občas šílícího světa, do své bezpečné i když zcela nedostatečně zásobené karantény! :-)