Neviditelné řecké slunce

Mám takový zvyk: Vždycky, když připravuji novou fotografickou výstavu, snažím se v archivu starších fotek najít nějakou, která právě živoří v zapomenutí a vypadá to, že se ze svého vejminku "na dožití" už nikdy nemůže dostat do centra zájmu; buď jde o fotku, kterou zatím kromě mne nikdy nikdo neviděl, nebo o fotku, která si sice kdysi dávno užila svou "čtvrthodinku relativní slávy", ale pak u mne z nějakého důvodu upadla do nemilosti. Po vzoru sportovních klání říkám, že taková fotka ode mne dostala "divokou kartu" a opravdu s jedním nebo dvěma takovými volnými místy ve výstavním scénáři předem počítám a jako fotograf tím sám sebe nutím, abych zpětně procházel zaprášené archivy a depozitáře, do kterých bych už jinak stěží nakoukl, protože ať chceme nebo ne, každý má prostě nějaké svoje oblíbence, které má tendenci v takových okamžicích protežovat, své favority, kteří mají - podobně jako je tomu třeba u tenistů - mnohem lepší postavení na aktuálním žebříčku. Někdy fotka svou nenadálou šanci využije a zazáří, jindy propadne, to je stejné jako u lidí.

 

Fotka, která ode mne dostala takovou divokou kartu pro chystanou jarní výstavu v divadle v Horních Počernicích, si jeden čas vedla "na žebříčku" velmi slušně: Byla součástí mé první dobřichovické výstavy v červnu 2013 a dokonce kdysi zde na blogu dostala svůj vlastní fotočlánek Po západu řeckého slunce. Jenže... I když jsem námět, základní podobu a "příběh fotky" považoval za zajímavé, nebyl jsem spokojený s technickým provedením.

Obrázek vznikl na podzim roku 2012 na mém oblíbeném řeckém ostrově Lefkada na břehu Iónského moře. Počkal jsem si, až slunce zapadne za pásmo hor, které zátoku s městečkem Vassiliki odděluje od západního pobřeží ostrova. Pak jsem udělal pár fotek s dlouhou expozicí (tahle konkrétně měla něco přes půl minuty) v infračervené oblasti, abych zachytil "tepelné zbytky" zapadlého slunce. To, co vzniklo, mě dost překvapilo: Na fotce se totiž objevilo našim očím neviditelné obrovité slunce, které má mnohem větší průměr než běžné viditelné zapadající sluníčko. V kombinaci s tmavým horským hřebenem a mořskou hladinou, uhlazenou dlouhou expozicí, myslím, celkem zajímavý záběr.

Jenže ďábel se skrývá v detailu a když dá člověk náležitým zvětšením takovému ďábelskému detailu šanci se prosadit, výsledek to umí výrazně poškodit. Prudká záře infraslunce totiž na okraji horského pásma vykouzlila při zvětšení na výstavní velikost (50x70cm) nepěknou zářivou konturu, která s mými tehdejšími možnostmi a dovednostmi prostě nešla nijak napravit. Bylo mi líto fotku na výstavě nepoužít (však jsem si tehdy myslel, že jde o mou první a zároveň poslední výstavu, takže nemám šanci na reparát), ale kdykoli jsem šel kolem ní, bylo mi nepříjemně kvůli těm zjevným technickým chybám. Když výstava skončila, fotka šla okamžitě do archivních desek a já byl přesvědčený, že je to navždy. Od té doby jsem nikdy ani nepomyslel na to, že bych fotku ještě někdy veřejně ukázal.

Leč počasí, doba i dobové názory se mění. Když jsem se rozhodl svou letošní první výstavu nepojmout jako přehled svých nejlepších obrázků, ale spíš udělat malou exkurzi po různých typech světla, které jsou na mých fotkách k vidění, napadlo mě, že stará fotka "neviditelného řeckého slunce" by se do kolekce vysloveně hodila. A tak jsem si vzal respirátor proti archivnímu prachu, vyhledal jsem prapůvodní "surové" snímky, nově jsem je zpracoval a dal jsem si záležet, abych chyby, které mě nejvíc dráždily, podruhé neudělal nebo je aspoň uměl zčásti opravit. Výstavní kolekci mám sice už připravenou, ale rozhodl jsem se, že jedna z předvybraných fotek prostě v konečné sestavě udělá místo "divoké kartě z archivu". Pokud zvětšenina bude aspoň trochu slušná, snímek dostane svou druhou šanci. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že dobře ukazuje, že i to, co přímo nevidíme, umí prozářit náš svět natolik, že se nám pak zdá být kromobyčejně krásný i se všemi svými běžnými nesnesitelnostmi a technickými chybami :-).

Mimochodem, výstava v Horních Počernicích bude mít nakonec název Třicet tváří světla (no řekněte, kdy jindy už by fotka neviditelného slunce měla dostat příležitost?) a bude k vidění od 6. května do 30. června. Výstava bude zahájena vernisáží ve středu 6. května večer od 18:00, vstup by měl být po celou dobu zdarma a počítám s tím, že v průběhu výstavy vyhlásím dvě nebo tři komentované prohlídky. Podrobnosti se právě dohadují a dám i zde na blogu všechno včas vědět.