Po západu řeckého slunce

Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že u mořských zátok na Lefkadě slunce zapadá velmi brzy a ještě v plné síle, což je dáno tím, že se skryje za vysokým pásmem hor. Konkrétně v místě, kde jsem pobýval já, ve Vassiliki, zapadalo slunce už před šestou hodinou, protože se převalilo přes okolní kopce vysoké přes 700 m. Den normálně pokračuje, jen slunce už nesvítí a není z něj vidět ani kousek. Trvá mu pak ještě více než hodinu, než zapadne skutečně a dopřeje si pravidelnou večerní koupel v moři.

Říkal jsem, že ze slunce už není nic vidět. Napadlo mě ale zkusit se podívat, jestli po slunci nezůstalo aspoň něco, co není pouhýma očima vidět. A pravidelní návštěvníci již vědí, že když chci vidět aspoň kousek neviditelného, zkusím se kouknout přes infračervený filtr. Tak se teď spolu můžeme podívat, co ze slunce sice už dávno není vidět, ale co i nadále září a hřeje, až se řecké hory zelenají.

 

Asi čtvrt hodiny po západu skutečného viditelného slunce to vypadá, jako kdyby za pásmo hor nad vesničkou Ponti právě zapadalo mnohem větší slunce infračervené. Více než minutová expozice zase vyhladila ten večer poměrně velké mořské vlny, takže moře vypadá jako krotký pospávající beránek, i když mělo tolik síly, že snadno dokázalo člověku podrazit nohy.

 

Teď už je snadné porozumět tomu, proč nás opravdové slunce může hřát, i když ho právě nevidíme. A to platí jak pro naše slunce jako hvězdu, tak i pro všechna naše slunce mezi lidmi. Kéž bychom vždycky hvězdě dokázali s pokorou nastavit vlídnou tvář a kéž bychom lidem vždycky dokázali pořádnou dávku své hřejivé energie s poděkováním vrátit.