Pozn.: Tématem týdne je tentokrát "To je moje!" Popravdě, nechtěl jsem na toto téma původně nic psát, zdálo se mi ( a pořád zdá) být divné a nemotivující. Ještěže občas přijdou ze světa zprávy, které tou správnou motivací k článku být umějí a ještě se s nimi nepříliš štěpné téma týdne sveze. Jen se bojím, že když bude podobných zpráv pro milovníky absurdního humoru víc, budu moct své tradiční Nedělní miniglosy dočista zabalit, protože k nim už nebudu muset nikdy nic domýšlet. Bude stačit jen holé agenturní sdělení a čtenáři se budou válet smíchy. Nějak je mi jako v této kauze několikrát potrefené huse z takového humoru smutno.
Konečně to přišlo! Čas se naplnil, spravedlnost zvítězila a cena je moje!! Podobně jako si jeden z našich sportovců již v dětství předsevzal stát se olympijským vítězem a letos v Londýně se mu to podařilo, já jsem se jako dítě rozhodl, že jednou dostanu Nobelovu cenu. Bylo mi celkem jedno za co, ale tušil jsem, že laureáti této ceny požívají v celém světě velké vážnosti, což - jak jsem si představoval - musí být docela fajn. Kromě toho v mé rodině ještě tou dobou nikdo Nobelovu cenu neměl a já jsem si říkal, že by nebylo od věci být první. No a taky jsem velmi rád jezdil vlakem a říkal jsem si, že jet vlakem až do Stockholmu na slavnostní předávání by mohl být zážitek skoro srovnatelný s tím, když jsme onehdy s rodiči jeli rychlíkem z Plzně do Prahy do zoo. Tušil jsem, že se Nobelova cena dává nějakým vědátorům, což mě vedlo k zájmu o přírodní vědy. Samozřejmě, nejraději bych tehdy dostal Nobelovu cenu za znalosti historie světových šampionátů ve fotbale, ale nebyl jsem si jistý, zda švédské akademiky přesvědčím, aby pro mne tuto dost specializovanou kategorii otevřeli, když i taková věda, jakou je ekonomika, si musela pěkných pár let počkat ve frontě.
Nakonec jsem odešel studovat chemii, protože tam se mi šance na Nobelovu cenu zdály být největší. Rozhodl jsem se, že udělám kariéru na výzkumu hub, které rostly na naší zahradě. Myslím, že by docela stačilo, kdybych vynalezl univerzální činidlo, jehož prostřednictvím by bylo možné transmutovat každou prašivku v hřiba, a cena by mne nemohla minout. No a přiznávám se, že jsem rovněž začínal chápat, že kromě nepochybné vědecké prestiže by mohl být se slávou kolem nobelovky spojen i větší zájem krásných žen, což se mi v té době zdálo být zajímavou motivací pro individuální výzkum. Chápu, sice Nobelovi laureáti nesahají načesaným populárním fotbalistům ani po jejich okopané kotníky, ale ještě pořád možná existují staromódní krásky, které by vlastnictví takové ceny mohly ve všeobecném reji drsného přírodního výběru ocenit. Ale i kdyby náhodou Nobelova cena neskýtala žádnou markantní výhodu v tomto evolucí řízeném blázinci, pořád ještě zbyde aspoň ten opojný pocit, že ta cena je prostě moje!
Po nějaké době a pár neúspěších (z prašivek mi pořád vycházely jenom klouzky a ne hřiby) jsem změnil plány a jako cíl jsem si vybral Nobelovu cenu za ekonomii. Není to ostatně tak těžké: Protože ekonomové zoufale závidí etablovaným vědám jejich exaktnost, jistě bude stačit vzít nějakou stařičkou a osvědčenou fyzikální teorii a propracovat její dopad na světové hospodářství. Taková teorie relativity by se kupříkladu v ekonomice dobře vyjímala a dá se i jednoduše aplikovat, třeba ve smělou formulaci, že čím větší rychlostí se v blízkosti vás jako bohužel většinou pouhého pozorovatele pohybují peníze, tím méně je jich doopravdy vidět a některé dokonce zmizí skoro úplně, což je jasná analogie zkracování rychle se pohybujících těles. Už už jsem se chystal rozpracovat tuto jednoduchou myšlenku do podoby převratné ekonomické studie, když jsem se dnes dozvěděl, že už nemusím hnout ani prstem a rozpohybovat jediný mozkový závit. Nobelova cena je už totiž doopravdy moje! Heyrovský se Seifertem už si na mne konečně nebudou moct vyskakovat.
Dopoledne jsem se dozvěděl že Nobelovu cenu za mír dostane Evropská unie, tedy i já, který jsem bezesporu jedním z jejích pilířů. Přiznám se vám upřímně, podobně jako to tradičně říkává Karel Gott při předávání "slavíků", že jsem to opravdu nečekal, aspoň ne tak rychle. Sice se snažím chovat tak mírumilovně, jak to jen jde, ale myslím, že to samo o sobě nestačí, protože třeba takový Jásir Arafat se moc mírumilovně nechoval, a jaký s tím měl v mírové disciplíně celosvětový úspěch. Ale možná je nesmysl pátrat, proč jsem vlastně tu cenu dostal, hlavně že ji mám a je moje, ne?
Hned odpoledne jsem se podle dávného plánu pokusil získanou cenou zapůsobit na ženy ve svém okolí, ale všechny mi nehorázně tvrdí, že takovou nobelovku nemám zdaleka jen já, ale má ji i spousta dalších lidí, dokonce i ony samy a - představte si - dokonce i vrazi a loupežníci z Mírova mají svou Nobelovu cenu míru, protože Mírov je přece taky v mírové Evropě, kde všichni spolu žijí v míru, pokud se tedy právě nemlátí po hlavě baseballovými pálkami či mačetami, nepáchají na sobě zločiny z vášně či naopak z celoživotní frustrace nebo si aspoň nekradou měděné okapy. A já jsem si řekl, jak je to strašně nespravedlivé, že se s takovou Nobelovkou nemůžu skoro na nikoho vytahovat, a z žen, které znám, snad můžu ohromit jenom jednu Srbku, jednu Turkyni a jednu Japonku, které zatím mají s cenou smůlu, minimálně do té doby, než někoho konečně napadne, že vlastní nobelovku bychom si přece zasloužili úplně všichni. Podle pravidel naší mírové Evropské unie přece nemůže být nikdo dlouhodobě diskriminován, tak to jednou prostě přijít musí.
A tak začínám zase přemýšlet, jak někde přijít k Nobelově ceně, která by byla opravdu, ale opravdu jen moje. Klidně může být trochu ojetá, i když zase tak ojetá jako Nobelova cena míru, by být nemusela.
Čtu si po sobě tenhle převratný článek a napadá mě, že by nemusela být špatná ani cena za literaturu, co říkáte? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.