Když v roce 1958, na konci temných 50.let 20.století vyšel poprvé román Josefa Škvoreckého Zbabělci, zapůsobil jako bomba nejen v zatuchlých literárních kruzích, ale v celé společnosti. Bomba notně časovaná, protože rukopis byl dokončen už v roce 1949. Autor si vydobyl uznání od šokovaných čtenářů, ale nejviditelnější bylo skoro okamžité zatracení od různorodých oficiálních míst, které vyvrcholilo stažením knihy z obchodů a zařazením Josefa Škvoreckého na černou spisovatelskou listinu, ze které vykouknul jen nakrátko ve druhé polovině 60.let a pak až po roce 1989. Mladší čtenáři mohou při čtení Zbabělců jen kroutit hlavou: Co je na tom textu závadného, vždyť je přece úplně normální! Odpovědět se dá citátem z jedné forbíny Wericha a Horníčka: "No jo, teď!"
V padesátých letech se ale román stal naprostým zjevením, už jen proto, že podával téma zatížené v té době nejhorším ideologickým nánosem - poslední dny druhé světové války - na základě skutečných živých zážitků a bez deformujících brýlí třídního nebo nacionalistického přístupu. Děj románu se odehrává mezi 4. a 11.květnem roku 1945, kdy v malém městě Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) už je každému jasné, že válka končí a místní lidé se podle toho chovají.
Jejich pohnutky jsou velmi různorodé: Někteří cítí sami na sobě škraloup z několikaleté koexistence s nacistickou mocí a snaží si ještě na poslední chvíli trochu vyžehlit svůj pomuchlaný morální profil, někteří se snaží vyvolat zásadnější konflikt s odcházejícími německými vojáky, jiní se ve strachu o život svůj i svých blízkých naopak snaží jakýmkoli střetům vyhýbat. A autorovo alter ego Danny Smiřický, v té době dvacetiletý muž se zálibou v džezu, amerických reáliích a krásných dívkách, se na dění kolem sebe dívá nezaujatě: Nikomu nefandí, nikoho nehaní, jako kdyby si dobře uvědomoval, že nikdo není oprávněn takové individuální pohnutky soudit. On sám sleduje vývoj situace skoro jako děj filmu, stylizuje se do role filmového hrdiny (samozřejmě amerického), který své konání řídí podle toho, jaký dopad to bude mít na okolní diváky. Možná víc než správnost svého konání posuzuje, zda u něj dobře vypadá, jestli má správný výraz, jestli se zachová dobrá fotografie do budoucího kosteleckého almanachu.
Zachtělo se mi vidět Irenu a zamířil jsem k poště. Tam se lidi kolem něčeho tlačili. Protlačil jsem se blíž. Na chodníku před poštou stála po zuby ozbrojená četa německých dětí. Byl na ně pohled. Nebylo jim víc než čtrnáct a hlavy měly zastrčené v helmách, že jim vykukovaly jen špičky nosů. A z té tmy pod helmama jim svítily očka, plná strachu a rozpaků a zmatenosti. Pod těma helmama a pancrfaustama a automatama, kterýma byli ověšeni, bylo vidět, že jsou to děti. Hitlerčíci. Mlčeli a nevěděli, co mají dělat. Kolem nich byl prázdný kruh a pak věnec lidí, kteří jim nadávali. Slyšel jsem pěkné nadávky a bylo vidět zaťaté pěsti. Protlačil jsem se do první řady. Hitlerčíci měli boty od bláta a vypadali utahaně. Vtom někdo z druhé strany vyskočil z davu a vytrhl jednomu Němčíkovi automat z ruky. Ozval se výkřik, asi povel, a hlouček se naježil zbraněma. Rozkoukaly se černýma dutýma očima a já pocítil nepříjemný tlak v břiše. Sakra, jako kdybych už měl v břiše kulku. To byl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to musí být blbé, být zraněn. Stáhl jsem se impulsívně dozadu, ale hned jsem zůstal stát. Hergot, třeba se Irena odněkud dívá, aby si nemyslela, že se bojím. Bylo blbé se bát. Rozhlédl jsem se, ale Irenu jsem neviděl. Couvali všichni. Stál jsem vlastně už docela sám mezi couvajícím davem a naježenou četou Němců. To bylo dobré, protože teď bylo možné ustoupit. Strčil jsem ruce do kapes a otočil se. Zase jsem pocítil ten pocit, jenže teď na zádech. Nervy se mi napnuly. Ale chtěl jsem zůstat lhostejný. Odloudal jsem se pomalým krokem za davem. Za mnou se ozval ostrý německý povel a ve mně zatrnulo. Zase jsem měl impuls praštit sebou na zem, ale opanoval jsem se. Blbost. Trefili by mě stejně. Jen ne se bát. A hlavně nedat to na sobě znát. Ušklíbl jsem se na lidi, ustupující přede mnou a zpola se otáčející. Klopýtali a zuřivě tlačili do těch, co stáli za nima a dobře neviděli, takže nevěděli, co se děje. Bylo ticho. Lidi zděšeně čuměli za mě. Loudal jsem se nonšalantně za nima a po zádech mi běhal nepříjemný pocit. Potom jako na povel všechny ksifty se najednou vypjaly a lidi se přestali tlačit. Za mnou se ozval klapot mnoha bot. Ohlédl jsem se. Němčíci s napřaženýma automatama odcházeli beze slova pryč. V zástupu před nima se otvírala rychle ulička jako Židům Rudé moře.
"Odzbrojte je!" ozval se zezadu nějaký odvážlivec, ale nikdo se k tomu neměl. Hleděl jsem za odcházející četou, v poslední řadě šli dva úplně trpasličí, nohy se jim viklaly a vypadali směšně. Ale drželi v rukou napřažené automaty. To budilo respekt. Zase se rozječelo nadávání. Ale Němčíci už zmizeli v rohové ulici. Dav se srotil a táhl za nima. Prostranství před poštou se vyprázdnilo. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Irenu, koukající z přízemního okna. Uviděla mě a zasmála se na mě. "Nazdar Danny," zavolala. Byla oblečená v bílé blůze a na ní měla trikolóru.
Skupina mladíků, do které Danny patří, vidí kolem sebe mnoho věcí, které jim připadají směšné a zbytečné, jako kdyby vše byla jen hra, kterou je možné výkřikem režiséra zastavit a sehrát ještě jednou. Navíc není vůbec jisté, kdo je vlastně oním režisérem - jestli někdo z těch, co se snaží nastolit pokud možno bezbolestně aspoň zdání pořádku, když se skutečným nepořádkem se nedokážou vyrovnat, nebo jsou to skupiny komunistů, kteří chtějí za každou cenu klást ozbrojený odpor, anebo i teď v posledních hodinách dlouhého válečného konfliktu je určující pouze síla ustupujících a postupujících vojsk. Vše se zdá být jen představením, ze kterého je možné každou noc odejít domů se najíst a vyspat, a druhý den se opět přiřadit tu mezi diváky, tu zase mezi herce. Skutečné konflikty a násilné akty probíhají jakoby mimochodem - průjezd tanků ustupujících esesáckých jednotek, nálet osamoceného letadla, přestřelky mezi vojáky a improvizovanou domobranou, poprava zajatých německých vojáků. Dramatické okamžiky jako kdyby neměly v tomhle kusu hlavní roli, i když v nich jde o holé životy, jichž ještě v poslední válečný den dost (a zbytečně) uhasne. Na roveň dramatickým okamžikům je postavená nuda okázalého hlídkování a zbytečného vojenského pseudovýcviku i obyčejné soukromé věci, vše je smíseno do jednolité hmoty obtížně popsatelného a zřetelně neopakovatelného zážitku.
"Páni, tak co s náma vlastně chtěj?" řekl Harýk.
"Udržujeme pořádek."
"A kdo ho ruší?"
"Komunisti," řekl Pedro.
"Bych je rád viděl."
"Fakt, vážně, čeče," řekl Lexa. " Teď vodpoledne chtěli prej vykrást vlak s municí, co stojí na nádraží."
"Kdo to řikal?"
"Doktor Šabata tam byl a hádal se s nima."
"A vykradli ten vlak?"
"Ne, ty vlasovci, co ho hlídaj, je nechtěli pustit dovnitř. Voni s nima vyjednávali a podpláceli je kořalkou, ale nepustili je tam."
"To máš vod Šabaty?"
"Ne. Starej Čemelík to řikal. Maj teď plnou prdel strachu, že komunisti něco podniknou v noci. Prej budou zesílený hlídky."
"A daji nám zbraně?" řekl jsem.
"Naserou nám," řekl Lexa.
"Ale proti komunistům máme jít, jo?"
"Samozřejmě. V zájmu vlasti."
"Chlapi, to je pekelná sranda," řekl Benno.
"To ti řeknu," povídal Harýk.
"Vo Němcích už se nemluví?"
"Ne. Ty už se vypařili."
"Tak proč sakra eště blbnem?"
Lexa se zašklebil.
"Protože eště nebylo udělanejch dost hrdinskejch činů. Proto."
V románu vlastně nejsou kladné a záporné postavy, což na dobovou kritiku uvyklou jasným ideologickým pólům muselo působit jako rudá látka na býka. Hranice mezi kladnými a zápornými vlastnostmi je v knize nejasná, proměnná v čase (jinak to vypadá, když je všude klid a jinak, když se ve městě střílí). Stejně tak je velmi křehká hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí. Je docela zajímavé si po přečtení knihy zkusit odpovědět na jednoduchou otázku: Kdo jsou vlastně oni zbabělci z názvu knihy? Jsou to mladí lidé, kteří nemají ani trochu chuti hrdinně padnout za svou vlast v okamžiku, kdy je konec války na dohled, a s těžkou ironií glosují veškerý nepříliš organizovaný mumraj kolem sebe? Jsou to jejich otcové, kteří v okamžiku, kdy nehrozí žádné nebezpečí, vypadají jako že mají vše pod kontrolou, ale ve skutečnosti stačí několik vyzbrojených vojáků zahnaných do úzkých a předstírané hrdinství jde stranou? Jsou to ti, kteří si vyrovnávají své válečné účty s Německem popravou odzbrojených esesmanů? Anebo jsou to ti, kteří se snaží vše jen sledovat zpovzdálí a počkat, až se těžké a nejisté dny přeženou?
Jazykově je román psaný velmi svižně a moderně. Velkou část textu tvoří přímá řeč, rozhovory mezi postavami, většinou celkem banální, autor hojně využívá ironii, hovorový jazyk včetně četných vulgarismů i dobové "hlášky". Přesto musím říct, že mi někdy text přišel moc doslovný, pasáže sestávající z krátkých úderných vět o něco delší, než je nezbytně třeba pro navození správného rytmu, prostě - jak by možná řekl císař Josef II. ve filmu Amadeus - jako by tam bylo "příliš mnoho not". Za lepší (protože vyzrálejší) považuji třeba pozdější Tankový prapor. Ale přesto se kniha čte dobře, přestože cca 370 hustě popsaných stran (mám k dispozici 3.vydání z roku 1966) může na první pohled někoho i odpuzovat. Domnívám se ovšem, že čtenář vybavený aspoň trochou rozumu a citu z tohoto velmi živého a čtivého textu dokáže získat mnohem lepší informace o atmosféře konce druhé světové války, než z dobových oslavných opusů. Zbabělci se obešli bez přehánění a bez nabubřelého patosu.
Umím si představit, že doboví literární kritici a cenzoři velmi nelibě nesli upozadění tehdejšího oficiálního výkladu průběhu květnových dnů. V knížce se hovoří pěkně o západních vojácích, s nadšením ale i s obavami o vojácích ruských, občas se zmiňuje osud Židů, zejména v okamžiku, kdy přes Kostelec přecházejí zástupy uprchlých nebo osvobozených vězňů, a kupříkladu místní komunisté stojí se svými extrémními postoji úplně na okraji autorova zájmu.
Ano, všichni mají radost ze znovunabyté svobody. Přesto cítí obavu z toho, že končí jedna těžká ale ustálená etapa jejich života a ta následující bude jiná, zatím neznámá, snad lepší, kdoví.
Já byl sám a seděl jsem na pódiu se saxofonem v puse. A pak se najednou dole u pódia objevila Irena ve světle modrých šatech a usmála se na mě. Její úsměv mi projel celým tělem a zamrazil mě u srdce. Houpala se půvabně na svých hezkých nohách a držela se daleko od těla se Zdeňkem, který se na mě pitomě šklebil a klátil se po betonu jako slon. A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde..."
Román Zbabělci můžu každopádně doporučit jako zajímavou ukázku moderního literárního stylu poloviny minulého století i jako zdroj zajímavých informací o neopakovatelné atmosféře přelomových dní na konci války. Pokud vím, už se uskutečnilo několik pokusů napsat na motivy románu scénář k filmu, zatím se ovšem ani u jednoho pokusu nepodařilo dostat se ke skutečnému natáčení. Těším se, že se to jednou povede, protože knížka je, myslím, napsaná hodně "filmově", takže si její filmové zpracování určitě dovedu představit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.