Občas mám tendenci napsat článek velmi dlouhý a velmi osobní. Většinou tehdy, když se mi podaří nějak výrazně emocionálně vybudit, třeba když se rozčílím kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit, nebo třeba pocítím intenzivní stesk po něčem, co považuji za doopravdy důležité (podotýkám, že takových věcí není moc). V takové chvíli napíšu "na první dobrou" dlouhatánský článek, přečtu si ho po sobě a zjistím, že jednak je osobní příliš a překračuje tím křehkou vnitřní hranici, kterou jsem si sice nijak nestanovil, ale dobře ji cítím, jednak naprosto postrádá aspoň částečný odstup a nadhled, který by měl podle mého názoru být vždy finálním korektorem textu. A protože takový článek bývá opravdu předlouhý, užvaněný a neskonale nudný - tolik, že z něj musí jít na případného čtenáře zívání, není lepší řešení, než papírový několikastránkový otisk pochodující emoce zmuchlat a zahodit, nakouknout na úplně opačnou stranu literárního spektra a zvolit asi tu nejstručnější možnou formu, formu haiku. Možná se do těch sedmnácti slabik původní článek nepodaří úplně zkoncentrovat, možná se nepovede vyhmátnout ani hlavní téma, ale kdyby nic jiného - vám, čtenářům, čtení takového textu nezabere tolik drahocenného času :-).
Na křídlech haiku
I s prázdnou sklenkou
lze připít fantazii
na mocná křídla.
Cesta do pravěku: Jako tradičně přidám k subtilnímu haiku jízdenku na malý výlet do blogového pravěku. Zavítáme do skoro stejného období roku - do poloviny října, jen se jednalo o říjen 2009. Tehdy po doslova horkém babím létě prakticky ze dne na den začala zima. Přímo babí zima: O babí zimě
A já si říkám, že třeba právě teď je ta pravá chvíle uvědomit si, že letošní říjen se zatím zdá být celkem normální a neextrémní. Kupodivu, žádná média tuto povzbuzující zprávu dosud nezaznamenala. No nic, třeba to ještě přijde :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.