Poslední den bláznivého roku

Popravdě, nejsem vůbec žádný silvestrovský "slavič". Silvestra většinou v posledních letech trávím sám a beru ho jako víceméně normální den, který jen má, chudák, tu smůlu, že vzbuzuje u spousty lidí touhu po zřetelném předělu mezi starou skutečností a novou nadějí. Je sice zvykem během tohoto dne halasit a veselit se, debužírovat a povznášet svou mysl látkami, které jsou takového - pohříchu většinou jen krátkodobého - povznesení schopny, ale dá se říct, že nemám žádný problém s tím podobných povyražení se vzdát.

 

Přistihuji se nejspíš v určitém stupni sucharství, když neshledávám nic až tak lákavého na tradičních formách stádní veselosti, na novoročním poopileckém bolehlavu a už vůbec ne na lomozících ohňostrůjných radovánkách. To ale neznamená, že bych si odepřel úplně všechno: Určitě nepominu půlnoční přípitek, i když se v mém případě tradičně nepotkává s mým nejdůležitějším přípitkářem ani v místě ani v čase, neodpustím si přání do nového roku, protože celkem věrně odráží to, co bych si pro své blízké, přátele a známé opravdu upřímně přál. Neodpustím si otevřenou láhev sektu, protože skutečného šampaňského by pro mne samotného byla, myslím, škoda, to si šetřím na mimořádnější příležitosti než ty, které nastávají pravidelně každý rok. A neodpustím si silvestrovské zatopení v krbu, protože v sálajícím teple chutná vychlazený sekt lépe než venku na mrazu a ke krbu se dá přistrčit křeslo s dobrou knížkou, s tužkou a prázdným papírem, nebo zcela bez propriet - jen s mou maličkostí v doprovodu novoroční optimistické obrazotvornosti. K tomu není zapotřebí ani inteligentní - natožpak pokleslá - televizní estráda, ani překotně oxidující směs v petardách či jiných produktech čínského pyrotechnického průmyslu, slynoucího pověstnou bezpečností, dokonce nejsou nezbytné ani domácí obložené chlebíčky či jednohubky.

 

Další čtyři variace

V pondělí za normálních okolností blogové články zveřejňuji jen zcela výjimečně, protože den před tím vycházejí pravidelně Nedělní miniglosy. Tentokrát ale měly Nedělní miniglosy vánoční přestávku, takže tradiční harmonogram nebylo třeba brát v potaz. Hlavní vánoční článek Setkání vánočních generací o dvou různě starých (i barevných) vánočních stromečcích jsem publikoval v úterý a večer téhož dne jsem na své obvyklé předvánoční procházce vyfotil pár nočních fotek na Malé Straně, které jsem pak zveřejnil v sobotu v článku Jubilejní malostranská předvánoční procházka. No a protože v těch článcích jste si mohli užít povídání i obrázky, řekl jsem si, že by se zase po nějaké době (poslední podobný článek vyšel v dubnu v době nejtvrdší domácí karantény) slušelo doplnit i trochu hudby. Tím spíš, že jsem období před Vánoci a pak i několikadenní vánoční zklidnění využil k domácímu nahrání dalších čtyř Bachových klavírních Golbergových variací, kterými jsem doplnil postupně narůstající neveřejnou kolekci na svém webu. 

 

Do této "vlastní neumělou rukou" nahrané kolekce tak přibyly od posledního "upgradu" následující nahrávky: 

 

Variace č.10 - Fughetta: Tohle je mimochodem první kousek, který jsem si kdysi umanul nacvičit (ovšem tehdy jsem byl přesvědčený, že bude jediný!), protože se mi zdál být zajímavý a na poslech se mi nezdál ani tak těžký (tento první dojem jsem posléze dost přehodnotil).

Jubilejní malostranská předvánoční procházka

Sesypala se teď na mne skoro najednou spousta významných dnů. Už před týdnem jsem - kdybych byl zvyklý slavit - mohl oslavit své jubilejní 20. tisícideniny :-). Předevčírem to byl Štědrý den, který jsem jako tradičně strávil v Dobřichovicích (byť tentokrát jsem se vzhledem k situaci nevydal na Boží hod na cesty za rodinou, jako to dělám obvykle) a který jsem letos zde na blogu "oslavil" opravdu netradiční generační štafetou vánočních stromečků popsanou v článku Setkání vánočních generací. Ale každý máme své vlastní hranice: Zatímco Vánoce si umím velmi dobře představit "posunuté" na jaro, bezpečně vím, že své "volitelné narozeniny" 22. prosince nechci odložit ani o jediný den a - jak jsem napsal před pár dny na facebook - 22. prosince podnikám svou tradiční malostranskou procházku, "i kdyby covid na koze jezdil", jako že se na kozím hřbetě zatím drží, až to pěkné není. Tím spíš, že letos už slavím pěkně kulaté desáté volitelné narozeniny a to už je pořádný kus života, takže už nejsem ani ve svém "druhém životě" žádné mimino a pomalu začínám v dálce s obavami vyhlížet první projevy vzdorovité puberty. 

 

Setkání vánočních generací

Nikdy jsem nechápal, jak někdo může vyhodit vánoční stromeček pár dnů po Vánocích. Taková škoda! Takový nevděk! Stromeček nám pomohl oslavit ty nejkrásnější svátky v roce, způsobil že jeho ozdoby a světélka se odrážely v našich rozzářených očích a my ho takhle vyšplouchneme, jen co dojíme vánočku? Proč takový spěch? Proč si kouzlo Vánoc nevychutnávat déle? Nejméně do Tří králů, jak nabádá tradice, raději pak do Hromnic, ale ještě lépe až do Apríla nebo dokonce do Svátku práce! Proč si nevzpomenout, jak jsme byli o Vánocích naladěni na pokojně optimistickou notu, jak jsme se usmívali na své blízké a jak jsme vůči nim byli štědří, i když jsme v průběhu normálních dnů nervní morousové, kteří by si pro euro nechali vrtat koleno a jsou skálopevně přesvědčeni, že všechno jakkoli dobře započaté stejně jednou špatně skončí. Proč si i do dalších dnů nepodržet aspoň dozvuky iluze, že jsme lepší a vlídnější, než ve skutečnosti jsme? Tím spíš, že jací jsme, záleží do značné míry právě na nás a třeba láskyplná vlídnost se dá jen málokdy koupit v obchodě nebo objednat přes e-shop, tu musíme, chceme-li ji pro sebe opravdu objevit, vykopat jako pilní archeologové v sobě, třebas každý jinak hluboko. 

 

Nedělní miniglosy č.571

I když se letos snažíme sebevíc, je zřejmé, že tyhle Vánoce budou - přiznaně nebo aspoň pod povrchem - o dost jiné než je známe z dřívějších dob. Ne vždy se budeme moct sejít s těmi, které máme rádi a na které myslíme, ne vždy je budeme moct obdarovat hmotnými dárky i pouhou fyzickou blízkostí. Ale co nám brání, abychom si udělali dobrou, vpravdě vánoční pohodu jindy, abychom jeden druhého obdarovali jaksi "mimo pořadí" a mimo vánoční marketingové akce, možná bez stromečku a kapra s bramborovým salátem a cukrovím na stole, ale o nic méně upřímně a s touhou potěšit. Když si nemůžeme udělat pořádné rodinné Vánoce o Vánocích, prostě si je uděláme jindy - na Hromnice, na svatého Herberta či přímo na apríla. Proč ne? Fantazie má tak pevná křídla, že takovou konstrukci unesou. 

 

Už 10 let slavím 22. prosince svoje "volitelné narozeniny" - ne ty, které jsem dostal do vínku bez toho, abych to mohl jakkoli ovlivnit, ale ty, pro které jsem se uvědoměle rozhodl jako pro svůj nejdůležitější den (jsem zvědav, jak se ten den budu na nočních pražských ulicích při tradiční fotoprocházce potýkat se strážci epidemického pořádku, kteří mě budou přesvědčovat, abych se z rizikové samoty nočního chodce raději uchýlil do povoleného bezpečí kolektivní imunity rozsvícených nákupních center). Co nám brání, abychom si udělali i podobně nezávislé radostné Vánoce se vším, co k tomu patří, když tradiční termín nám to v neblahém spolčení s nepřejícím virem nemíní plnohodnotně umožnit? 

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek: Díl 3. Kolik nás to bude stát?

Úvodní poznámka: Vzhledem k dalším změnám epidemického trendu bude po 14 dnech celkem normálního fungování (zaplaťpánbůh za ně) moje výstava Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku opět a tentokrát už definitivně uzavřena pro veřejnost. Do konce roku bude ještě možné si se mnou domluvit individuální prohlídku, o které by ovšem bylo lepší nemluvit nikde v hospodě, což bude snadné, protože ta bude taky zavřená. Na začátku nového roku fotky ze zámku odnesu a budou pro zájemce k vidění už jen u mě doma :-).

 

V prvních dvou dílech tohoto malého seriálu jsme si něco řekli o tom, Kde vystavovat a jestli to vůbec stojí za to a pak ještě Co je dobré mít připraveno, než někoho oslovíte. No a dnes nakousneme možná ne úplně milé, ale celkem podstatné téma, kolik nás taková legrace asi tak bude stát.

 

Asi to nebude nic objevného, když řeknu, že náklady budou přímo záviset na tom, jak moc se budete chtít s výstavou rozšoupnout. Je to něco podobného jako se svatbou: Můžete mít ten nejjednodušší obřad na místním úřadě pouze se dvěma svědky a s romantickou svatební nocí ve stanu po dědečkovi na louce u lesa, ale taky můžete mít svatbu na Karlštejně pro 300 lidí a se svatební nocí v císařském apartmá nejluxusnějšího pražského hotelu. Je logické, že náklady na takové dvě různorodé akce budou diametrálně odlišné. Přesto vždycky platí, že některé náklady můžete eliminovat úplně, jiné je možné jen do určité míry snížit, protože vždycky nějaké budou. Pojďme se tedy podívat, s jakými typy nákladů je třeba u výstavy počítat a u každé skupiny se zamyslíme, jak je možné náklady srazit a jestli je to účelné. 

 

Co nás budou stát tisky?

Zásadní a jen stěží odstranitelnou položkou jsou tisky fotek, tedy toho, co by mělo na výstavě hrát hlavní roli. Do nákladů se promítají tři základní faktory: 

 

Nedělní miniglosy č.570

I když protiepidemický systém bije na poplach, že bychom se opět měli co nejdříve stáhnout do antivirových krytů svých domácností, odpovědní činitelé se zdráhají říct natvrdo, že pro letošek ruší pro veřejnost Vánoce, aby nepřišli o hlasy svých voličů, o které už stejně přišli, jen o tom ještě nevědí. To tak bývá, že sebelépe rozmyšlený a vyvážený systém (ne tedy, že by právě ten náš takový byl) přestane být prakticky využívaný v okamžiku, kdy začne ukazovat něco jiného, než jeho objednavatelé chtěli vidět a kvůli čemu si ho pořídili. A protože lidé tuší, že uvolnění nemůže dlouho vydržet, využívají poslední jeho zbytky tak horečnatě, jak by je to nejspíš normálně ani nenapadlo, čímž vytvářejí nejlepší předpoklady, aby i ty zbytky zanikly. Trochu to připomíná klasický cestovatelský princip: Rychle se sem všichni přijeďte podívat, dokud ještě tohle místo není úplně zničené turistikou! Ale i ve vlnách rozbouřeného světa existuje pár majáků zabudovaných do pevného podloží tradice, které svítí stále stejným (snad) optimistickým světlem bez ohledu na aktuální barvu epidemického stupně. Jedním z nich jsou i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a činí tak bez větších přestávek už víc než 11 let. Všechny čtenáře tu dnes srdečně vítám už u 570. vydání. 

 

Všechny starší zmizelé fotky se podařilo dohrát, ale...

Třetí díl seriálu o tom, jak si uspořádat vlastní výstavu fotek, jsem musel zatím bohužel odložit. Jak jsem slíbil, zaměříme se v něm tentokrát speciálně na finanční náklady (tisky, rámy, výstavní prostor, vernisáž, marketing, atd.), mám nahozenou strukturu článku, jenže dostat se k pořádnému přemýšlivému psaní je aktuálně skoro vyloučené, protože od 22.listopadu jsem prakticky všechny dlouhé večery strávil tím, že jsem ručně dohrával zmizelé fotografie, v srpnu zmigrované ze zaniklé platformy blog.cz. Po dvaceti dnech práce můžu zahlásit, že všechny původně zmizelé fotky jsem doplnil a potěšilo mě, že ani jediná z nich v mých celkem poctivých wordovských zálohách nechyběla. Sice chvíli trvalo, než jsem našel optimální postup, který nemá nepříjemné dopady do fungování blogu (opět jsem si potvrdil, že oficiální záloha Galerie.cz byla v praxi naprosto k ničemu), ale pak už se mi postupně podařilo dohrát víc než 3000 chybějících fotek, dokonce svižněji, než jsem původně očekával, a když už jsem měl všechny články v ruce, využil jsem toho k některým úpravám formátů, aby se články lépe hledaly. Jen mi pořád nebylo jasné, proč zmizely kompletně jen fotky z let 2010 až 2017, zatímco fotky z roku 2019 zůstaly všechny na svých místech a u fotek z roku 2018 to bylo na střídačku.

 

Adventní brána

Zastávám názor, že báseň sama si většinou řekne o rytmus, kterým si přeje být vyprávěna. Má-li tu možnost, nepřizpůsobuje se našim záměrům, ale narodí se a roste podle vlastních pravidel, která bychom jako "autoři" měli ctít. Dnes jsem kupříkladu chtěl napsat úplně normální adventní básničku s nějakým tím klasickým jambem či trochejem, přinejhorším pak daktylem. Jenže... Ať jsem slova rouboval jedno na druhé, jak jsem chtěl, řadila se sama automaticky do veršů po pěti a sedmi slabikách, jako je tomu u košatých forem staré japonské poezie. Dobře víte, že tady na blogu občas popustím uzdu nějakému tomu malému haiku (které využívá klasickou slabičnou formu 5-7-5) a když se chci hodně rozepsat a odvázat, vyjde mi z toho občas i tanka (s verši 5-7-5-7-7). Jenže tentokrát kromě pevného slabičného uspořádání si básnička řekla i o rýmovanou podobu, což u klasické japonské poezie s jejími pevnými obsahovými i formálními pravidly rozhodně není zvykem.

 

Převaloval jsem tedy slabiky jednu přes druhou a ať jsem je rovnal jakkoli, vždycky se zaonačily podle svého, tak, aby vytvořily cosi jako o jeden verš rozšířenou tanku, což je forma, kterou jsem zatím neměl to potěšení vyzkoušet. V případě takového rozložení veršů se básnička okamžitě zatetelila spokojeností a jen tak mimochodem mi sama nabídla i několik možností rýmu. Ponořil jsem se tedy hluboko do google světa a v zaprášených encyklopediích jsem objevil speciální básnickou formu jménem sedóka (v některých zdrojích sédóka), přesně odpovídající slabičnému rytmu 5-7-7-5-7-7, který básnička nemilosrdně prosazovala. Mimo jiné jsem se dočetl, že od 8. století se tato japonská básnická forma používá jen zcela výjimečně, což - zdá se mi - je nejvyšší čas napravit :-).

 

Nedělní miniglosy č.569

Dalo se čekat, že naši politici nedokážou nevyslyšet vox populi, že naše tradiční konzumní Vánoce si rozvracet nedáme. A tak se rozvolňuje na všech frontách při podobných statistických číslech, za kterých se v půlce října začaly v úděsu z budoucího vývoje naopak prudce utahovat šrouby. Zdá se mi, jako by dnešní digitální svět připouštěl jen dvě hodnoty: jedničku nebo nulu, černou nebo bílou, palec nahoru nebo dolů, úplnou paralýzu společnosti nebo naopak Velký mejdan. Nemůžu se zbavit dojmu, že v takovém prostředí musí být radost být virem. Ale od čeho jiného jsou čísla, když ne od toho, aby se s nimi kreativně pracovalo? Ještěže máme pár jistot, míst, kde se s čísly nečaruje, jen se k číslu minulému každý týden přidá stejná jednička, ať už se děje cokoli, jako je tomu u Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Oproti minulé neděli jsme opět o jedno číslo dál a já vás všechny srdečně vítám u dnešního 569. vydání.

 

O chrabré levé ruce a klepání na dveře

Vlastně si už vůbec nepamatuji, jak jsem to tehdy zaonačil, abych se dostal do Prahy. Jisté je, že byl pracovní den, který jsem měl trávit ve své lavici na plzeňském gymnáziu, protože mi bylo šestnáct let. Nejspíš jsem byl docela normálně za školou. Ne ale proto, abych páchal kdovíjaká alotria, ale abych v Praze zaklepal na jedny pro mě tehdy důležité dveře. Prahu jsem tou dobou vůbec neznal, byl jsem tam snad jen dvakrát se školou na výletě v nějakém muzeu; ten den jsem se poprvé do Prahy vypravil sám. Měl jsem celou skoro dvouhodinovou cestu vlakem, abych si aspoň trochu rozmyslel, co všechno chci domluvit a zařídit za těmi dveřmi. Mohlo to být slavnostní vyvrcholení mé čtyřleté práce, které jsem - jako dost netradiční puberťák - věnoval podstatnou část svého volného času. Mohl to být propadák, díky kterému se dozvím nepříjemnou ale důležitou skutečnost, že to všechno byl jen promarněný čas. Buď - anebo. Bílá nebo černá. Když je vám šestnáct, bohatou škálu odstínů mezi dvěma extrémy moc nevnímáte.

 

Vůbec ne tak špatný den

Původně jsem měl pro dnešek úplně jiné a nijak vznešené plány: Chtěl jsem napsat pokračování blogového seriálu o tom, jak si zorganizovat fotografickou výstavu (přikládám odkaz na první dva díly), chtěl jsem přidat nějakou drobnost na svůj instagram a jednomu ze svých oblíbených českých fotografů, jejichž aktivity přes instagram sleduji, upřímně napsat, že mě jedna z jeho nových fotek uhranula tolik, jako už asi 5 let nic jiného. No a pak bych se pustil do zcela nudného postupného dohrávání zmizelých blogových fotek, protože dnes jsem chtěl mít zkompletované všechny články z roku 2016. Leč člověk míní a PES mění. Ne ovšem obyčejný pes s malými písmeny, ale ten s písmeny velkými, protiepidemicky varovnými. Ten PES, který dodneška hlídal před menšími obchody, restauracemi, galeriemi a mnoha dalšími místy, aby nikoho nenapadlo protivit se vládním nouzovým koronavirovým nařízením a vstoupit.

 

Nedělní miniglosy č.568

No vida, ani jsme se nenadáli a vstoupili jsme do období adventu, letos notně podivného, ale to už je jen logické vyústění celého podivného roku. Ač jsme národem veskrze ateistickým, letos jako kdyby se naplnil původní smysl adventu jako období očekávání Spasitele: Zatímco v normálních letech už touto dobou frčí předvánoční ruch a adventní trhy, dnes spíš vyhlížíme v novinách dobré zprávy, abychom se dozvěděli, jestli budou moct otevřít restaurace a malé obchody, jestli si budeme smět podat ruku s přáteli, jestli budeme moct zajet na návštěvu k příbuzným, jestli se budeme moct projít zimní nocí. Divná doba. Ale i takhle z veřejí zvyku vysazená doba má své jistoty a kotvy, věci, na které je spolehnutí a kterým je úplně fuk, jakou barvou právě hraje kdejaký PES, jako např. že v neděli opět vyjdou Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás tedy všechny vítám u dnešního 568. vydání.

 

O dobrých a špatných blogových zprávách

"Taky ti zmizely všechny fotky u starších článků?" ptají se mě někteří blogoví známí od minulého víkendu. Ano, zmizely, odpovídám posmutněle. Bylo to pro mě docela milé překvapení, že fotky zmigrované z dodýchávající platformy blog.cz nakonec vydržely na svých nových adresách celé tři měsíce od "velkého blogového křachu", než jim taky došly baterky. Ale ani králíček Duracell prý není nesmrtelný, jak nám kdysi tichounce pošeptala Elina Makropulos (aby ji Procter ani Gamble neslyšeli),  i když jí to žádný z obyčejných smrtelníků nechtěl věřit. Je to tak, fotky už jsou pár dní v tahu a na jejich místě zeje zcela prázdný prostor, který navzdory pravidlům temodynamiky není samovolně zaplňován zvnějšku, takže hrozí zeti beztrestně dál a prozeti se do nového roku. 

 

Nepopírám, že v tu chvíli mou emeritní chemickou myslí, povzbuzenou přirozenou škodolibou fantazií, prolétlo několik nápadů, jak se odvděčit televizi Nova za její dlouholeté kvalitní služby, které, zdá se, fungují zdarma v setrvalé jakosti i na dálku (to je teď v módě) z blogového záhrobí; kupříkladu taková přátelská návštěva v centrále našich dobrodinců s bandaskou dobře odleželé kyseliny isomáselné, jen náhodou a nedopatřením převrhnuté na zátěžový koberec v recepci, by možná za normálních okolností přesvědčila příslušné pracovníky vzpomínat na nás aspoň zčásti tak srdečně, jako my občas vzpomínáme na ně. Třeba jako právě teď nad zejícím prostorem v místech bývalých fotek. Ještěže na podobné nezákonné akce nám zbývá dostatek prostoru v naší představivosti.

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek? Díl 2.: Co mít připraveno před tím, než někoho oslovíte

V prvním dílu tohoto malého seriálu jsem kromě hlavního bodu Kde vystavovat a stojí to vůbec za to? nakousl několik témat, která by se dala souhrnně popsat jako hlavní věci, které je dobré mít připravené, když se pokoušíte někoho oslovit kvůli možnosti výstavy. Když se na to podíváme úplně jednoduše, každého takto osloveného budou logicky zajímat především dvě hlavní věci  Kdo jste? a Jaké fotky děláte? 

 

Vizitky

 

Samozřejmě, na otázku Kdo jste? je možné podívat se velmi zeširoka pohledem filosofa a pustit se do obsáhlé rozpravy, ale pro první dojem bude rozhodně účinnější předat úplně jednoduchý kontakt v podobě vizitky. Nebojte, nemám v úmyslu snažit se formulovat nějaká speciální pravidla, jak má taková vizitka "správně" vypadat, na to se jistě na internetu najde spousta pomazanějších hlav, které dokážou poskytnout dobrou inspiraci a poradit, co ANO, co ASI NE, případně co PROBOHA NIKDY! Já jsem k tomu přistoupil tak, že chci dát vizitkou jasně najevo, že jsem fotograf (ano, člověk, který chce vystavovat svoje fotky, je fotografem, i když si to prozatím jeho vrozená stydlivost zdráhá připustit, tak se to nebojte používat :-)), a proto jsem chtěl, aby na vizitce byla vždy některá z mých fotek. Jiní lidé dávají přednost uměřenosti a naprosto si vystačí s textem; to záleží na individuálním vkusu. Je ale dobré si uvědomit, že takto předaná vizitka bývá většinou první nepřímou informací o tom, co se asi od vás dá jako od vystavujícího očekávat. Když svému protějšku vtisknete do dlaně od kraje ke kraji hustě popsanou křiklavou kartičku, vedle které i nejbarevnější tropický papoušek vypadá jako šedavý uhelný lom za listopadové inverze, jen těžko pak budete vysvětlovat, že vaší doménou jsou velmi decentní černobílé fotografie minimalistického stylu. 

 

Nedělní miniglosy č.567

Nedávno jsem si vzpomněl na to, kterak společnost začátkem března přijala v panice informaci o prvních třech osobách nakažených novým virem na území České republiky. Tehdy jsem - se zamýšlenou notnou dávkou nadsázky - říkal, že za nějakou dobu nám nejspíš ani nepřijde, když se z médií dozvíme, že se nakazilo dalších několik set lidí za den, protože naše mysl postupně otupí svou citlivost na zvyšující se čísla. Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s tím, jak nadšeně dnes hltáme pozitivní informaci (a co je nejhorší - ona je opravdu pozitivní!), že počet nově nakažených klesl pod 10 tisíc za den. Je vidět, že měřítka, která lidé používají, se dokážou razantně proměnit během historicky velmi krátké doby. Ještěže existují věci, na které je relativní spolehnutí, jako např. že v neděli opět vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás tedy všechny vítám u dnešního 567. vydání.

 

Tři zajíci (Ch. Morgenstern)

Včera jsem dostal poštou od jednoho známého jeho krásný překlad jedné z básní Anny Achmatovové a uvědomil jsem si, že jsem se už velmi dlouho nepokusil sám nic přeložit. A tak jsem si řekl, že navážu po létech na to, jak jsem se kdysi dávno na blogu pokusil přeložit po svém Morgensternovu básničku Trychtýře. Chvíli jsem se rozmýšlel, do čeho se pustit, a nakonec jsem si řekl, že zůstanu panu Morgensternovi věrný - i proto, že i u básničky Tři zajíci existují krásné české překlady, např. od pana Hiršala či Emanuela Frynty. No a jako obyčejně mi vyšlo něco úplně jiného než těmto slovutným pánům, ale když ta cesta k výsledku byla vzhledem k povaze, hravosti a mnohovýznamnosti originálního textu tak zábavná a napínavá, že jsem byl sám zvědavý, kam mě dovede :-). 

 

Napřed originální text:

 

Drei Hasen

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek? Díl 1.: Kde vystavovat a stojí to vůbec za to?

Už vám někdy někdo řekl, že vaše fotky jsou tak pěkné, že byste je měli někde vystavit a ukázat světu? Začali jste uvažovat o tom, jak by to šlo zařídit a co vůbec taková vlastní výstava všechno obnáší? Kdysi jsem slíbil, že dám tady na blogu postupně k dispozici svoje vlastní praktické zkušenosti, protože jsem si všemi těmi úvodními kroky bez jakéhokoli zkušenějšího průvodce sám prošel, přičemž něco běželo přibližně podle mých laických představ a něco naopak vůbec ne. Před sedmi lety jsem zorganizoval svou první výstavu a dnes jich mám "na kontě" osm (jednu "poloveřejnou" nepočítám); nejsem v tom tedy ani žádný profesionál ani úplný zelenáč, leccos už jsem si při tom vyzkoušel, pár slepých i překvapivě dobře průjezdných uliček prozkoumal, takže těm, co sami nemají vůbec žádnou vlastní aktivní zkušenost, můžu poskytnout svůj pohled na věc. Nečekejte ovšem žádný instantní textík typu "5 zaručených jednoduchých rad, jak si udělat úspěšnou výstavu!", který se jen zalije horkou vodou, přidáte vejce, necháte přejít varem a vše je hotovo; na to je tohle téma příliš košaté a řada vlastních zkušeností se jen těžko přenáší do  jiných podmínek. Ale třeba si z těch mých nepříliš strukturovaných zápisků vyberete něco, co vám bude k užitku. V prvním díle našeho malého výstavního seriálu se podíváme na úplný prvopočátek, tedy na to, kde se vlastně dá vystavovat a jestli to má vůbec nějaký smysl.

 

Nedělní miniglosy č.566

Tento víkend měl být od srpna prvním, kdy se měl můj obývací pokoj znovu zaplnit fotkami, které doteď spokojeně visely na mé výstavě Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích. Leč úřady zavelely, že "za účelem epidemie" je sice možné se přátelsky mačkat v supermarketu, ale nesmí se vstupovat do většinou prázdného výstavního sálu, nejspíš proto, že kulturymilovní lidé jsou bytosti éterické a křehké, takže stát má o ně větší strach. Další plánovaná výstava byla odložena na příští rok, takže moje fotky zatím ve své dobře utajené dobřichovické podzimní misi pokračují a měly by být na zámku pro individuální zájemce k vidění až do Nového roku. Na vydávání blogových periodik se ale - aspoň prozatím - žádné hygienické zákazy nevztahují, a tak i tentokrát vychází další číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás všechny vítám u dnešního 566. vydání.

Vliv jerlínu japonského na počet utopených

Úvodní poznámka: Podotýkám, že nejsem vzděláním ani profesí statistik, byť si o sobě myslím, že v datech umím slušně hledat souvislosti i chyby a někdy dokážu (budiž mi odpuštěno, děje se to většinou v sebeobraně a často vůči těm, kteří v tomto oboru mají ještě větší zkušenosti než já) data "kreativně interpretovat", aby potvrdila právě ten pohled, kterému dávám přednost :-). Prosím případné profesionální statistiky a matematiky, aby mi odpustili některé nekorektní a absurdní příklady použité v článku, ale někdy se na podobných příkladech lépe ukazují skryté logické vady.

 

Představme si značně zvídavou osobu, vybavenou navíc některými technologickými vymoženosti současného digitálního světa, pro zjednodušení (a aby to nešlo napadnout soudně) třeba mne. Protože jsem zvídavý opravdu značně a je právě (hypoteticky) červen, při čtení každoroční statistiky utonulých, kterou média občas před létem připomínají, náhodou zjistím, že dlouhodobá čísla se začínají výrazně zvětšovat právě v měsíci červnu. No a pokud bych byl zároveň alergikem (což naštěstí nejsem), byl bych jen krůček od originální myšlenky: Co když právě pyl našeho národního stromu, lípy srdčité, která v červnu začíná kvést, má s počtem utonulých nějakou tajuplnou souvislost, na kterou přede mnou nikdo nepřišel? Nastartuji tedy svou technologickou kohortu: počítače, tabulkové procesory, všeliké datové analyzátory, mobilní aplikace a cloudová propojení a zjistím, že v červnu a červenci vypadají výsledky opravdu slibně. V srpnu už jsou ale lípy odkvetlé a počet utonulých ještě naroste. Jak říkává Hercules Poirot: "Pořád mi něco důležitého uniká, sakrblé!"

 

Těžký život náhradníka

K náhradníkům mám z čistě osobních specifických důvodů velmi kladný vztah a dokážu se do jejich role dobře vcítit. Když je vidím, jak dychtivě čekají na svou příležitost, na pokyn trenéra, režiséra či stranického předáka, povzbuzuji v duchu jejich trpělivost a držím jim palce, aby jejich šance nepřišla až v souvislosti s něčím nepříjemným - třeba když primabalerína neubrzdí svůj pohyb a skončí v orchestřišti vpletena do plechové změti pozounů, hráče odnesou ze hřiště s kolenem vyvráceným do nepřirozeného úhlu, nebo když řečník na stranickém sjezdu nezkrotí své vášně, spadne i s vratkým řečnickým pultem z vysokého pódia a omdlí po tvrdém dopadu hlavou na svoji vlastní zaťatou pěst.  

Když připravuji nějakou výstavu fotek, mám vždycky v záloze i několik náhradníků, to kdyby se ukázalo přímo na místě, že některá z fotografií "základní sestavy" se přímo na place necítí dobře, nebo si s výstavním prostorem z nějakého důvodu nerozumí, což se může snadno stát a bez praktického vyzkoušení se to nedá předem odhalit. Po výstavě na dobřichovickém zámku v roce 2018 mi tak zůstalo několik náhradníků, které jsem už v expozici neuplatnil. Nevadí, třeba je použiju příště, řekl jsem si, a oni smutně usedli zpět na pomyslnou lavičku náhradníků. Po dvou letech jejich čas opravdu většinou přišel na letošní trojici výstav. Jenže... 

Nedělní miniglosy č.565

Dnes dopoledne jsem se po dlouhých čtyřech týdnech konečně dostal do výstavního sálu na zámku v Dobřichovicích, kde stále ještě visí moje fotky tvořící dohromady expozici Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020). Výstavě měl tento víkend skončit prodloužený čas, ale protože je stejně zámek po většinu času zavřený, jako je ostatně zavřené skoro všechno, kam by lidé mohli chodit z radosti a ne z nezbytnosti, řekli jsme si, že výstavu ještě protáhneme do konce roku; kdoví, třeba se stane nějaký vánoční zázrak a dveře se ještě budou moci aspoň na pár dní otevřít. Ale kdyby nic jiného, aspoň jsem při své návštěvě vlastní výstavy získal dobrý námět pro příští blogový článek, těšte se! :-) Ale nepředbíhejme: Před událostmi, které teprve přijdou, mají přednost ty, které přicházejí právě teď, tedy konkrétně další číslo Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a snaží se přizpůsobit dnešní povýtce infekční době  a nakazit co nejvíc lidí humorem a optimistickým pohledem na skutečnost, která nás obklopuje. Srdečně vás všechny vítám u dnešního už 565. vydání.

 

Obrázky z přelomové doby

Když jsem nedávno dělal trochu pořádek (samozřejmě ve výsledku zcela marně) v šuplících s archivem svých starých negativů a s dochovanými staršími snímky, narazil jsem na pár černobílých a doma vyvolávaných fotografií z doby kolem přelomového roku 1989. No a protože v posledních letech dokumentární fotky vlastně vůbec nefotím, řekl jsem si, že by nebylo od věci připomenout, že jsem kdysi místy fotil i něco úplně jiného než dnes. Ostatně není to tak dávno, co jsem tady ukazoval dnes už vlastně historické "vlastnoruční" záběry dvou významných osobností v článcích Jak dostat do hledáčku Václava Havla a Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové. Jako s fotografiemi bych v současnosti s těmi dnešními obrázky nebyl spokojený ani trochu a styděl bych se takové snímky vůbec zveřejnit, přece jen jsem si v posledních letech zvykl na podstatně poctivější práci, jsem na fotky mnohem náročnější a co si budeme povídat, ty dnešní ukázky jsou jen odfláknuté "výcvaky". 

 

Jenže čas dělá své a po těch cca 30 letech pomalu přestává být důležité, jak je fotka kvalitní, ale začne být zajímavější tím, co je na ní zachyceno, zvlášť máme-li srovnání s aktuálním stavem a k tomu určité vědomí, co vše se v mezidobí odehrálo.  Zvu vás tedy na velmi krátkou černobílou "analogovou" procházku časem, kdy jedné éře (zaplaťpánbůh) odzvonilo a ta druhá se ve značných porodních bolestech rodila. Aby to nebylo moc dlouhé, vybral jsem jen tři fotky "veřejné" a jednu osobní. Kvalita fotek není nijak zvláštní, což je dáno jednak přístupem tehdejšího fotografa a jednak tím, že ten dnešní fotograf se se starými fotkami nepáral a docela obyčejně je přefotil. Ve skutečnosti mají fotky formát 18x24cm, protože víc jsem si tehdy vůbec neuměl představit; že budu pro někoho dělat fotku rozměru 1x1,5 metru, to by se mi tenkrát muselo zdát jako úplné sci-fi!

 

Nedělní miniglosy č.564

Bláznivý koronavirový říjen skončil, pokračujeme nejspíš neméně bláznivým listopadem a směřujeme k bláznivému prosinci. Ještěže aspoň ty měsíce jdou pořád ještě po sobě jako obyčejně; vysloveně čekám, koho napadne třeba v rámci nouzového stavu zrušit prosinec a prohodit ho třeba s únorem, aby lidem nebylo tolik smutno z toho, že letošní Vánoce nejspíš nebudou nic moc. Cožpak o to, vánoční stromeček mám ještě z loňska, dokonce mi na něm stále symbolicky visí jeden loňský vánoční zvoneček, ale je fakt, že za těch 11 měsíců trochu vybledla původně šťavnatě zelená barva větví a skutečnou svíčku bych se na stromku zapálit neodvážil. Kdoví, jaká jsou teď nouzová pravidla a jestli mají hasiči povoleno vyjíždět k zásahům, při nichž by bezkontaktním teploměrem naměřili teplotu vyšší než 37 stupňů? Ano, počet lidí v nemocnicích i počet hlášených obětí stále roste, ale navzdory tomu - a snad právě proto - vycházejí i dnes Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I nadále - pokud to jen trochu půjde - se budu snažit udržet si zbytky nadhledu a humoru, jak jsou na to čtenáři tohoto specifického periodika za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí. Srdečně vás všechny vítám u dnešního 564. vydání.

 

Pevnost Grivas aneb Na hradě Aliho Paši

Pozn.: Letos jsem sice svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkadu nenavštívil, ale při pořádání fotoarchivu jsem narazil na jedno téma, které jsem měl připravené pro blogový článek, ale nakonec na ně ve fofru stále nových lefkadských zážitků nedošlo a po návratu už jsem se pak věnoval jiným tématům. Proto i letos obohatím rubriku Črty z Lefkady novým článkem, ve kterém představím jedno místo, které sice není přímo na ostrově, ale jednak s ním má hodně společného a jednak je z něj na ostrov moc pěkný výhled. 

 

Ať už na Lefkadu cestujete zdlouhavě po souši a moři nebo zrychleně vzduchem, soukromým tryskáčem nebo na půjčeném oslu, nakonec vždycky na ostrov dorazíte po silnici, protože i nejbližší letiště Aktio/Preveza je na pevnině mimo ostrov. No a když po té silnici opravdu jedete a na ostrov už vám schází poslední kousek, vlevo od silnice se objeví výrazný pahorek s rozsáhlou kamennou pevností Grivas. Hned, když jsem pevnost spatřil poprvé, to bylo při mé první návštěvě Lefkady v roce 2003, jsem si řekl, že sem se musím určitě podívat a pevnost si prohlédnout pořádně. Jenže znáte to - pak na ostrov skutečně dorazíte, zjistíte, že krásných zákoutí je tam nejmíň na tři životy a vy máte k dispozici necelé dva týdny. Když pak přijíždíte příští rok znovu, znovu míjíte pevnost, znovu jste plni odhodlání a znovu vám do toho krásný ostrov hodí vidle. Přece není možné, aby to nevyšlo?! říkáte si potřetí, a ono se ukáže, že to možné je. I počtvrté a popáté... Nebudu zdržovat s podrobným výčtem: Nakonec mi naplnění dávného předsevzetí trvalo dlouhých 16 let a 12 návštěv ostrova. A pak jsem se jednoho rána vypravil ve velmi příjemném květnovém povětří s foťákem do hlavního města ostrova a došlo mi, že k pevnosti je to odtud vlastně jen asi hodinka rychlou chůzí, tak jsem přidal výlet mimo ostrov k pevnosti Grivas do svého odpoledního plánu. Jestli se to nepovede ani tentokrát, tak už asi nikdy!

 

Modrooká řeka

Před více než dvěma týdny se kvůli zmatkovitě přijímaným protiepidemickým opatřením uzavřela vstupní brána na mou doposud nejrozsáhlejší výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), která pořád ještě visí a podle poslední dohody s pořadatelem bude viset až do konce roku (jsem asi jediný fotograf, jehož výstava se "pro velký úspěch" už podruhé prodlužuje, aniž by bylo možné ji v dalším nastaveném čase spatřit :-)) v prostorách zámku v Dobřichovicích. Touto dobou jsem měl původně v plánu finišovat a provázet po výstavě jednu milou návštěvu za druhou, protože kdoví, kdy se mi zase povede svoje fotky veřejně představit v tak krásném prostředí, zatím to ale vypadá, že si na to budu muset nechat zajít chuť. Pokud by byl někdo ze zdejších vážených čtenářů tak odvážný, že by si chtěl navzdory aktuální nepříznivé situaci fotky v příštích týdnech prohlédnout při čistě individuální návštěvě, jsem připravený mu takový adrenalinový zážitek zajistit (dezinfekce i dostatečný prostor pro bezpečný rozestup jsou zajištěny). Pro všechny ostatní mám připravený alespoň kompletní výstavní E-katalog, kde najdete všech 51 vystavených fotek s popiskami i doplněnými výstavními texty alespoň online, když už je nemůžete spatřit ve skutečné velikosti a se všemi detaily na vlastní oči.

 

Nedělní miniglosy č.563

Z "časové banky" jsme si dnes opět vybrali během léta naspořenou hodinu, takže to vypadá, jako kdyby nám nějaký Velký hodinář přes noc rázem seřídil všechny sluneční hodiny. Uvidíme, snad budeme mít ještě letos pár dní příležitost užít si takové hodiny v chodu, i když slunce teď nejspíš musí jen nechápavě kroutit hlavou, jak se během těch pár zamračených týdnů proměnil život v naší středoevropské kotlince. Je vůbec možné při vědomí něčeho takového dál vydávat Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu"? Na druhou stranu, přece nechceme být jako naši politici - ti verbálně hrdinní válečníci vhodní tak leda do pohodových mírových dob, kdy se vojska spokojeně šplouchají v bazénech a pořádají zahradní grilovačky. Ano, není žádný kumšt být dobře naladěný, když se vše daří, ale nemá snad větší cenu uchovat si aspoň zbytky humoru, když jinak končí veškerá legrace? Proto se i náš týdeník snaží i v aktuální nepříliš veselé době udržet si nadhled a vtip, jak jsou na to jeho čtenáři za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí, a vychází - jako téměř každou neděli - dnes již po pětisté třiašedesáté.

 

O nenapravitelné lyře aneb Haiku z policejního protokolu

Kdepak, pravidla jsou pravidla! Jednou se něco jasně řeklo, vládní stenografky to zaznamenaly, na tiskovém na to prdli razítko, tak teď nemá cenu se vykrucovat. Před zákonem jsme si všichni tak nějak rovni. I kdyby sám pan ministr, nedej Bože, některé z těch pravidel porušil, určitě by... s velkou pravděpodobností... tedy snad... skončil na stejné židli jako vy... Nebo ty? Není tykání lyrám proti společenským pravidlům? Nebo aspoň proti policejnímu kodexu? Za normálního stavu by to asi byla zapeklitá událost. Ale máme stav nouze a to, holenku, jsou zakázané i mnohem méně podezřelé věci. Krucinál, smí se lyře říkat holenku, když je teď taková mela kolem pohlaví? Tak řekněte konečně něco! Cože? Vždyť vás není skoro slyšet! Tedy, to jsem zase jednou chytil službu!

O divoké kartě a chaloupce nad oblaky

Mám takový zvyk, těžko říct, zda pozitivní nebo kontroverzní, že kdykoli připravuji nějakou svou fotografickou výstavu, jedno místo v jejím složení předem rezervuji pro některou z tisíců fotek, které jsem nedlouho po jejich pořízení vyhodnotil jako neperspektivní, odložil jsem je do hlubokého archivu a už jsem vůbec nepočítal s tím, že je ještě někdy někomu ukážu. Hluboký archiv je u mě cosi jako odloučený sklad knihovny daleko za městem, ze kterého si sice knížku objednat můžete, ale budete muset nějakou dobu počkat, než do skladu někdo pojede, knížku zbaví pavučin a vrstev letitého prachu a dopraví ji zpátky do míst, o kterých už ani nedoufala, že se tam ještě někdy ocitne: Tento archiv už totiž nemám vůbec na svém počítači, ale jen na externím disku, který využívám jen zřídka, především pro občasné a nepořádné zálohování. Podobně jako si pořadatelé tenisových turnajů rezervují v turnajovém pavouku místa pro tzv. "divoké karty", tedy hráče, kteří by jinak nesplňovali podmínky pro účast v turnaji, ale z nějakého důvodu je dobré je do turnaje zařadit, i já mám připravenou takovou divokou kartu pro jednu z mých dávno odložených fotek. 

 

Nedělní miniglosy č.562

Pozn.: Právě mi po půldenní práci bez varování zcela zmizelo již skoro dokončené vydání Nedělních miniglos s kompletním úvodníkem i většinou vlastních příspěvků. Asi si dovedete představit, jaké to je, když se s něčím "pihňáte" takovou dobu, postupně text obrábíte a začišťujete, vylepšujete formulace a doplňujete odkazy a pak se najednou ocitnete opět před prázdnou obrazovkou a zjistíte, že z veškeré práce nezbylo nikde zhola nic, snad jen pár nezřetelných stop ve vaší paměti. Ale obávám se, že můj pochopitelný vztek věci nijak nepomůže, takže se musím do práce pustit znovu od začátku, v době, kdy už jsem měl téměř hotovo. Ufffff. Jestli to dnes nebude tak utřesené jako obyčejně, snad mi to odpustíte.

 

V posledních dvou měsících jsem byl zvyklý každý den se aspoň jednou zastavit na své výstavě Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku, abych zjistil, co nového se tam odehrálo, kdo výstavu navštívil a jak se mu líbila, případně prohodil pár slov s přítomnými návštěvníky. Teď jsem už týden na výstavě nebyl, a přesto vím přesně, co se tam za tu dobu odehrálo: NIC! Výstava je pro veřejnost zavřená spolu s celým zámkem, na vystavené obrazy, zbytečně otevřenou návštěvní knihu i přichystanou láhev s dezinfekcí padá prach a pravděpodobnost, že se situace změní, je vzhledem k nepříliš nadějnému vývoji epidemie minimální. Jedinou částí expozice, která je teď k něčemu dobrá, je kompletní E-katalog výstavy, který jsem narychlo připravil, aby bylo možné si fotky prohlédnout i na dálku a bez rizika; s osobní prohlídkou velkoformátových obrazů se to sice nedá srovnat, ale aspoň něco. No a protože mám za poslední týden "výstavní absťák", už jsem se docela těšil na přípravu nového vydání Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Snad nikoho neurazí, že se tento týdeník i v nepříliš veselé době snaží udržet si nadhled a humor, jak jsou na to jeho čtenáři za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí. Přece nepřestaneme zrovna v době, kdy je trocha optimismu nejvíc zapotřebí, ne?!

 

Champollion ze Zákampí aneb tajuplný kámen v Nosticově zahradě

Zatímco dříve jsem byl v Praze prakticky každý den, protože to mám z Dobřichovic pouhou půlhodinku vlakem, přiznávám, že v současné neveselé koronavirové době tam jezdím, jen pokud je to nutné. Nemám proto moc příležitostí k tomu, abych dlouhé hodiny bloumal po městě, jak jsem na to byl zvyklý, a hledal zajímavá místa, která se mi v ideálním případě podaří zachytit i na fotkách. Fotografie Prahy tedy zrovna moc nepřibývají, i když na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích tvoří celou třetinu všech vystavených obrazů. Přesto si ale s sebou nosím v hlavě seznam míst, kam se chci rozhodně podívat, až půjdu někdy náhodou kolem. A protože se mi včera díky souhře okolností a jednomu známému podařilo dostat po delší době na Kampu, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl podívat za Čertovku do Nosticovy zahrady, kde má být kamenný památník starodávné Wendlingerovy prádelny. Kámen prý má tvar mýdla a je do něj vytesán dnes už nezřetelný a nečitelný nápis, ze kterého je ovšem patrný alespoň letopočet 1659. 

 

Přestože jsem musel kolem toho kamene projít už mnohokrát, nikdy mě ničím neupoutal natolik, abych se o něj začal zajímat. Protože není velký (na výšku má s podstavcem asi metr), souvislosti se mi zdají být docela zajímavé, a navíc je s kamenem pro mne jako pro zvídavého člověka (ale zároveň i dějepisného neouka) spojena i řada otázek, jde, myslím si, o téma, které se skvěle hodí do mé tradiční blogové rubriky Pražské drobnůstky. Jak jsem zvyklý, udělal jsem si napřed na webu a v dostupných knížkách letmou rešerši, ale rozumných informací se mi moc získat nepodařilo, navíc se většinou v různých obměnách opakují, jak od sebe autoři navzájem opisují. Všichni se ale tváří, jako by kolem toho šutru bylo všechno úplně jasné a nebylo už třeba vůbec nic dodávat a na nic dalšího se ptát. No a já jsem naopak zvyklý ptát se, když mě něco zajímá a sám jsem na domyšlení podrobností hloupej, takže prosím zdejší odborníky na historii, aby mi pomohli pochopit, co se vlastně v rohu příjemné Nosticovy zahrady na Malé Straně nachází. 

O staré fotce, která si na fotografii jen hraje

V mediálním obklíčení koronavirové vozové hradby je docela těžké vyhnout se pokušení přidat další z hory nervních názorových článků, zaplevelujících ubývající myšlenkový prostor každého z nás, ve kterém většinou celkem zbytečně replikujeme to, co bylo nejspíš už mnohokrát řečeno jinými a v jiných souvislostech - tedy co se všechno ve skutečnosti kolem nás děje, kdo co zavinil, která nařízení mají a která nemají smysl a kdo je větší mizera, případně chundelatější ovce. Taky jsem chtěl původně napsat něco štěpného a náležitě nesmiřitelného na aktuální hlavní téma, zvlášť když moje fotografická výstava spolu se všemi ostatními kulturními akcemi zavřela veřejnosti své brány a musel bych být ještě o moc větší optimista, než jsem, abych se domníval, že je ještě otevře. Ale nakonec jsem si řekl, že sobecká hněvivá lítostivost nebývá v dobách, kdy má spousta lidí mnohem zásadnější problémy, nejlepší rádce, a i když zrovna nemůžu nikoho provázet mezi svými fotkami, což bych samozřejmě dělal neskonale rád, ještě to nutně neznamená, že musím do bezedné internetové latríny stesků přidat i svůj nevoňavý příspěvek.

 

Pozn.: Když už se běžní návštěvníci právě nemohou podívat na výstavu naživo, aspoň si všichni mohou v deštivých a ne úplně optimisticky vyhlížejících podzimních dnech prohlédnout kompletní E-KATALOG dobřichovické výstavy (mimochodem, ani teď není "živá" prohlídka výstavy pro opravdové zájemce úplně vyloučena; pokud si e-katalog otevřete a kouknete se přes tlačítko "vlevo dole" na průběžně aktualizované informace o výstavě, dozvíte se víc o aktuálních možnostech).