O chrabré levé ruce a klepání na dveře

Vlastně si už vůbec nepamatuji, jak jsem to tehdy zaonačil, abych se dostal do Prahy. Jisté je, že byl pracovní den, který jsem měl trávit ve své lavici na plzeňském gymnáziu, protože mi bylo šestnáct let. Nejspíš jsem byl docela normálně za školou. Ne ale proto, abych páchal kdovíjaká alotria, ale abych v Praze zaklepal na jedny pro mě tehdy důležité dveře. Prahu jsem tou dobou vůbec neznal, byl jsem tam snad jen dvakrát se školou na výletě v nějakém muzeu; ten den jsem se poprvé do Prahy vypravil sám. Měl jsem celou skoro dvouhodinovou cestu vlakem, abych si aspoň trochu rozmyslel, co všechno chci domluvit a zařídit za těmi dveřmi. Mohlo to být slavnostní vyvrcholení mé čtyřleté práce, které jsem - jako dost netradiční puberťák - věnoval podstatnou část svého volného času. Mohl to být propadák, díky kterému se dozvím nepříjemnou ale důležitou skutečnost, že to všechno byl jen promarněný čas. Buď - anebo. Bílá nebo černá. Když je vám šestnáct, bohatou škálu odstínů mezi dvěma extrémy moc nevnímáte.

 

Ještě jednou naposledy jsem si prošel všechny připravené materiály, psané potajmu na domácím psacím stroji, tabulky narýsované na obyčejném čtverečkovaném papíře, rukou namalované grafy. Celkové výsledky, výsledky po klubech, výsledky jednotlivých hráčů. Poslední čtyři ročníky československé fotbalové ligy zpracované tak podrobně, jak se to jen dalo na základě dat, která tehdy byla k dispozici -  v novinách a hlavně ve specializovaném týdeníku GÓL, kvůli kterému jsem uplácel svého známého trafikanta, protože šlo o naprosto podpultové zboží. Vytvořil jsem si tehdy speciální bodování fotbalistů podle jejich hodnocení, které v týdeníku GÓL pravidelně vycházelo, podle vstřelených branek, gólových přihrávek, odehraných minut, atd., atd. Tři roky jsem celkem složitý systém ladil, aby byly jednotlivé jeho části v náležité rovnováze, rok jsem odladěnou definitivní verzi testoval. Po čtyřech letech práce jsem se rozhodl, že výsledky pojedu do redakce GÓLu ukázat. První opravdu všestranný a komplexní žebříček kvality našich fotbalistů!  

 

Abych trefil do pasáže v Dlouhé ulici, kde redakce sídlila, koupil jsem si na nádraží několik let starou mapu Prahy, na které bylo vyznačených teprve prvních několik stanic červené trasy metra C končící na Florenci. Pro bloumání staroměstskými ulicemi ale mapa postačovala: Rámová, Kozí, Dušní, Rybná, Masná, všemi těmi ulicemi jsem se procházel a přitom zvažoval, jak se v redakci představím: Jsem Petr Vápeník, chodím na gympl a vymyslel jsem tak dokonalé a vyvážené fotbalové hodnocení, že byste měli výsledný žebříček každý týden zveřejňovat, aby měli všichni fotbalisti a trenéři včetně těch reprezentačních opravdu kvalitní informace. Hmmmm... Čím jsem byl blíž ke dveřím redakce, tím méně jsem si uměl představit, že do těch dveří opravdu vstoupím, a tím větší odpudivou sílu tenhle podivný magnetismus vytvářel. Co když všechny ty papíry jsou jen nesmysl, výplod zabejčilého a v podstatě chorého pubertálního mozku?

Dveře redakce jsem našel snadno. Na chodbě před nimi jsem stál snad půl hodiny a neodvažoval jsem se vstoupit. Mé geniální a ze všech stran opakovaně prověřené komplexní hodnocení se tu dokonce i v mých vlastních očích smrsklo na změť zmatečných čísel. Jak to asi potom může dopadnout za dveřmi? Na co si tady vlastně hraju? Doufal jsem, že se třeba dveře otevřou, někdo vyjde a ulehčí mi ten první krok. Ale chodba i kancelář za dveřmi byla úplně tichá. Vidíš, stejně tam nikdo není, radši jeď domů, začal mě přesvědčovat rozum a moje nervozita byla ochotná mu naslouchat: Stejně je to celé moc složité, čtenáři by to možná ani nepochopili, o moc snazší je počítat body, góly a přihrávky jen v oddělených kolonkách, tomu pak rozumí i krokodýl, jehož mozek by se nad mými výpočty nejspíš zavařil. Ano, rozhodl jsem se. Otočím se a pojedu domů. Na někoho takového jako jsem já, tady určitě naši největší fotbaloví odborníci čekají! Rozum už se pomalu začal naparovat nad svým dobře vyargumentovaným vítězstvím. Ale pak se znenadání stalo něco nečekaného: Levá ruka - jako by přestala být ovládaná týmž rozumným mozkem - se začala svévolně natahovat směrem ke dveřím a hlava se zmohla jen na to tento pohyb užasle sledovat. Je to tak: Levá ruka (je to jen náhoda, že je blíž k srdci?) se vzepřela rozhodnutí hlavy a sama rebelsky hlasitě ťuká na těžké dřevěné dveře! Co to sakra je za anarchii?!

 

Další děj mám trochu v mlze. Na zaklepání vzpurné ruky se zevnitř ozvalo hlasité "Dále!", já vešel a asi 15 minut jsem svoje skvělé dílo předváděl starému panu redaktoru Miloslavu Šimákovi, člověku, kterého jsem si už jako nadšený mladistvý čtenář nesmírně vážil, a to jsem ani nevěděl, že má za sebou kariéru předúnorového novináře v Právu lidu, pětadvacetiletý trest z kruté stalinistické éry a 9 let odsezených v komunistických kriminálech a pracovních táborech. Pan Šimák si vše důkladně prohlédl svýma bystrýma očima, okamžitě vyhodnotil, co jsem za případ, a pak mi vlídně řekl něco v tom smyslu, že je to celé moc složité, čtenáři by to možná ani nepochopili a o moc snazší je počítat body, góly a přihrávky jen v oddělených kolonkách, protože tomu pak rozumí i krokodýl, jehož mozek by se nad mými výpočty nejspíš zavařil. A já poděkoval, pozdravil a odjel vlakem zpátky do Plzně. Myslel jsem, že z takového odmítnutí budu kdovíjak zničený, ale jednak mi to pan Šimák podal logicky a s povzbudivým úsměvem a jednak jsem měl z neznámého důvodu pocit, že to celé možná nebyla až tak úplná katastrofa, když jsem nakonec přemohl strach (výstižnější je možná v podobných případech pěkné české slovo "předposranost") a odhodlal se zaťukat. Najednou mi právě to připadalo na celém dni jako to zásadní a ne jak to vlastně celé dopadlo. Ale třeba jen mozek trochu trucoval, že se o něm mluví jako o hlavním pánu našich rozhodnutí, ale ve skutečnosti si, damned, každý oud dělá víceméně, co chce!

 

Tahle napohled zcela zanedbatelná historka se udála skoro před 38 lety a já si dodnes přesně vzpomínám na ten pocit, jak musela ruka odmítnout svrchovanost bojácného rozumu a prosadit si jiskřičku bojovnosti přivedenou nejspíš nějakým tajuplným vzruchem přímo ze srdce. Kolikrát už jsem se od té doby dostal do situace, kdy rozum káže mlčet a ustoupit, ale ruka svéhlavě zaťuká, vytočí telefonní číslo, vhodí dopis do schránky, odešle e-mail. Trvá to jen mžik a je dokonáno to, co už se nedá vzít nijak zpět. Panebože, říká si v tu chvíli rozum, to bude zase ostuda! Ale ona to většinou - jak se ukáže - ostuda nebývá. Jestli výjimečně něčeho zpětně lituju, děje se to většinou proto, že ruka neklanovské našeptávání rozumu nepřemohla a nezaťukala, nebo aspoň nezaťukala dost nahlas.  

 

"Jak bylo ve škole?" zeptali se mě jako obyčejně vpodvečer doma rodiče, když jsem dorazil tramvají od nádraží místo trolejbusem od gymplu. 

"Normálně, jak by bylo!" odsekl jsem nejspíš vzpurně, i když, myslím, moje puberta rozpuštěná do komplikovaných fotbalových tabulek, v ten den právě skončila. Uzavřel jsem ještě končící ligový ročník 1982/83, výsledek jsem dvakrát podtrhl a po prázdninách jsem se ke svým tabulkám už nevrátil. Dnes s drobným osmatřicetiletým zpožděním panu redaktoru Šimákovi aspoň symbolicky posílám do novinářského nebe poděkování.

 

Že je to jenom dávná vzpomínka? No... Když jsem po sobě předevčírem půl hodiny nervózně četl svůj e-mail jednomu mně zcela neznámému člověku, na kterého se v mailu obracím s na pohled zcela nesmyslným nápadem, připadal jsem si úplně stejně jako tehdy před dveřmi redakce. Užuž to vypadalo, že celý ten šílený návrh odpískám a vrátím se spokojeně k tomu, co mám vyzkoušené a v čem si připadám aspoň trochu pevný v kramflecích. Ještěže v okamžiku, kdy se rozum rozhodl e-mail definitivně vymazat, přispěchala jako obyčejně chrabrá levá ruka a lehounce ťukla do klávesy ENTER, aby se bláznivá myšlenka rozběhla po proudech internetového veletoku. Netuším, jestli dorazí po cestě peřejemi na místo určení, ale vím jistě, že když se na cestu vůbec nevydá, do cíle nedojde zcela určitě. Nedá se nic dělat: Když se na cestu nevydáme, zpravidla se nedozvíme, jestli vede tam, kam bychom si přáli.

No, když si to tak po sobě čtu, vlastně ani nevím, jestli mám tenhle článek zveřejnit. Že bych ho protentokrát radši vymazal a počkal si až na Nedělní miniglosy? Jo, bude to tak lepší, určitě o moc o moc lepší!

KLIK! :-)