Závěr první poloviny prázdnin jsem si nechtěně zpestřil nevratným poškozením jednoho ze dvou pevných disků svého notebooku, takže v posledních dnech se snažím v jeho rozvalinách najít aspoň část původních dat, především novější fotografie a pracovní analýzy, které jsem si ještě nestihl zazálohovat. Nejde to úplně podle mých představ, zatím se mi povedlo v posledních třech dnech zachránit asi polovinu obsahu, a hlavně mě čeká neplánovaná koupě nového notebooku a stěhování všeho postupně namamoněného softwaru, což je pro mě vždycky tak děsivá představa jako skutečné stěhování z místa, které jsem si během dlouhých let náležitě zabydlel. Ale co už nadělám, že? Však to mohlo dopadnout i hůř: I polorozbitý počítač pořád umí - navzdory datovému zmaru - bez problémů pracovat s internetem, takže i dnes mohou vyjít Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.
Patnáct let života, víc než 2500 autorských článků a asi dvakrát tolik vlastních fotografií - to vše obsahuje můj žánrově velmi pestrý osobní blog. Jsem moc rád, že jste si sem přišli počíst, a věřím, že tu najdete něco, co vám udělá radost. Krásné dny přeje Petr/Čerf.
neděle 31. července 2022
Nedělní miniglosy č.648
pátek 29. července 2022
Koule (Christian Morgenstern)
Když jsem tu kdysi začal víceméně z legrace a kvůli velmi specificky obohacujícímu zážitku, kterým je překládání z mně prakticky neznámého jazyka, fakt mě nenapadlo, že si tuhle zajímavou činnost ještě někdy zopakuji. Ale stalo se a dnešní text je už dokonce sedmým pokusem. Kdo by se rád podíval i na pokusy předchozí, najde tu Estetickou lasičku
(k mému velkému překvapení je pořád - jak můžete vidět i dole pod článkem - vůbec nejčtenějším textem od
mého "přestupu" do prostředí blogspotu) a mohli jste si přečíst i mé verze básniček Trychtýře, Tři zajíci, Mezi časy, Slavnost flamendrova a zatím poslední symbolický jarní kousek - básničku Rýma.
Už kdysi dávno mi kdosi ze zdejších čtenářů (tuším, že to byl Stuprum) věštil, že nakonec dojde i na Koule ze sbírky Palmström. Milí přátelé, je to tu! Dnes jsem se rozhodl nedělat z překládání velkou vědu, nepočítat přesně přízvučné a nepřízvučné slabiky a nesnažit se trefovat pokud možno přesný smysl i protismysl každého jednotlivého slůvka, a trochu jsem ruce s tužkou popustil uzdu. Tak uvidíme, jestli to vedlo k přijatelnému výsledku.
středa 27. července 2022
Jezírko v kouzelné zahradě
Když před více než 12 lety vyšel na mém blogu úplně první fotočlánek, který se jmenoval Kouzelná zahrada, netušil jsem, že v tu chvíli zakládám dlouhodobý fotocyklus, do kterého budou přibývat nové fotky ze stejného místa dlouhé roky. I když zahrada se za tu dobu na řadě míst výrazně proměnila, věřím, že aspoň v tomhle fotocyklu zbývá něco, čím mi zahrada utkvěla v paměti z dávné doby, kdy jsem na ní řádil jako malé dítě, a tím pádem se mi zdála mnohem rozlehlejší, divočejší a tajemnější, než dokážou pochopit dospělé racionální oči. Dodnes se na těchto stránkách občas objeví nové záběry, které spojuje místo pořízení a použitá technika snímání, které se dnes ve fotografickém světě říká ICM - Intentional Camera Movement. Na začátku jsem používal skoro výhradně zoomování během expozice a myslel jsem si, kdovíjak to není úžasná metoda, ale postupně jsem objevil i spoustu dalších možností, jak využít pohyb objektivu, takže moje zběsilé pohybové kreace při focení na zahradě v době těsně před západem slunce (ověřil jsem si, že v jinou denní dobu prakticky není možné získat srovnatelně kvalitní výsledky) připomíná spíš než uvědomělý kreativní proces záchvat nějaké nepěkné duševní choroby. Slibuji, že až ke mně v takové chvíli starostliví kolemjdoucí poprvé omylem zavolají záchranku, tenhle fotocyklus fotit přestanu :-).
Výběr z dnes již docela rozsáhlé fotosérie si můžete prohlédnout v mé stálé webové fotogalerii Kouzelná zahrada, kam brzy připojím i dnešní dva úplně nové obrázky, jejichž hlavním společným jmenovatelem je nevelké zahradní jezírko. Na zahradě jsou jezírka dokonce dvě, to menší už večer bývá zastíněné, tak se ve fotokolekci zatím přímo nevyskytuje. Na větší jezírko ale dopadají paprsky zapadajícího slunce po většinu času, takže je vlastně zvláštní, že jsem doposud jezírko přímo skoro nefotil, byť jsem poměrně často dělat fotky květin a keřů, které jsou vysázeny kolem něj. Dnešní dvě fotky beru jako aspoň maličkou splátku dluhu, který tedy vůči zahradnímu jezírku za dlouhé roky přehlížení mám.
neděle 24. července 2022
Nedělní miniglosy č.647
Člověk nestihl ani pořádně zamrkat a máme už měsíc od slunovratu. Už měsíc a něco se nám zkracuje den, i když zatím ještě nijak závratnou rychlostí. Lidé, kteří mají rádi horké léto, si lebedí ve svých supertropických dnech, zatímco my ostatní zvažujeme přestěhování do Arktidy, dokud z ní ještě aspoň kousek zbývá. Ale zatím jsem pořád ještě doma tady v mírném pásmu, kde je klima poslední dobou mírné asi tolik jako je mírná naše národní povaha, že Jene Žižko? Ještěže jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě a budeme doufat, že nové vydání NMg rozpáleného zchladí a chladného dohřeje :-).
pátek 22. července 2022
Královská cesta pro krále, kteří nemají rádi davy
Dojít v Praze třeba od Karlova mostu do centra na Václavák není nijak obtížné. Prostě se pustíte slavnou Královskou cestou a za necelou půlhodinku jste tam. Jenže... Kolem vás a proti vám půjdou celou cestu tisíce lidí, kteří si stejnou cestu našli ve svém průvodci. Jak se jim vyhnout, když si třeba mačkání v davu tolik neužíváte?
Dnes si uděláme malou fotoprocházku pražským Starým Městem, kterou považuji za docela zajímavou a navíc pohodlnou alternativu přecpané Královské cesty, kde poslední dobou mezi turisty už zase není k hnutí. Přitom se budeme pohybovat pořád v blízkosti této turistické tepny, a přesto si troufnu říct, že nejspíš moc lidí cestou nepotkáte. Tak pokud tuhle cestu ještě neznáte, pojďte za mnou, já vás provedu :-).
Řekněme, že jsme se právě s utrhanými knoflíky prodrali z Malé Strany přes Karlův most a na staroměstské straně jsme se ocitli v Karlově ulici. Většinou asi tak po dvaceti metrech mi dojde trpělivost s okolními hlučícími davy. No a těch dvacet metrů je tak akorát, abychom se dostali ke Keplerovu domu (Karlova ulice 4), který má nad portálem pamětní desku. A právě do toho portálu vstoupíme a tím se rázně odstřihneme od turistického proudu.
úterý 19. července 2022
Cožpak vy věříte vlastním očím víc než mně?!
Tuhle krásně pobouřenou větu jsem kdysi slyšel z úst Woodyho Allena v jeho filmu Prokletí žlutozeleného škopióna (The Curse of the Jade Scorpion). Je samozřejmě k zasmání, ale poslední dobou i čím dál víc k zamyšlení. Je totiž, domnívám se, stále více lidí, kteří jsou ochotni svým očím nevěřit, protože se domnívají, že to, co vidí, je jen dovedně zkonstruovaný klam určený k jejich ošálení. A ošálit, holenkové, ošálit se takoví lidé nedají, protože mají zdravé selské srdce a rozum na pravém místě, nebo obráceně, sakra, kdo si má všechny ty intelektuální kecy pamatovat.
Baví mě, když mi někdo v diskusi na internetu vysvětluje, že všichni zpravodajové, kteří jsou přímo na místě ozbrojeného konfliktu, i lidé, kteří historii dané oblasti studují celý svůj život, o projevech a povaze konfliktu vědí mnohem méně než on(a) ze svého gauče, nejspíš proto, že všichni služebníci médií jsou prolhaní zaprodanci v žoldu nadnárodního kapitálu (kdepak já jsem tuhle dikci kdysi slýchal?) a skrze své nevyčerpatelné prostředky je má všechny na povel ta kreatura Sörös, zatímco oni sami sice, pravda, na místě nikdy nebyli, o věc se nikdy blíže nezajímali a vzdělání skončili (v tom lepším případě) v deváté třídě, ale dnes mají nesmírné životní zkušenosti a zdravý rozum, takže si na rozdíl od prašivých vzdělanců jen tak nenechají něco nabulíkovat, a navrch o tom četli nadpis jednoho fakt skvělýho článku na netu, který jim otevřel oči, jaká se za tím vším schovává špína. Zatímco já jako správná tupá ovce ze svých očí paličatě odmítám shodit klapky, a nadto opovrženíhodně nectím právo svých oponentů na osobní názor.
neděle 17. července 2022
Nedělní miniglosy č.646
pátek 15. července 2022
Rozpouštění oranžového času
Velkou výhodou první části letních prázdnin jsou opravdu dlouhé dny, jejichž jsem velkým fanouškem. Člověk může přes den usilovně pracovat a ještě mu zbyde dlouhý večer na drobné životní radosti, třeba na fotografování. Právě minulý pátek jsem asi v sedm večer vyrazil na své oblíbené nenápadné místo na Berounce, kde fotím "říční proudy stokrát jinak" a výsledky - pokud za něco stojí - dávám sem na blog všem zájemcům k nahlédnutí. V Berounce právě trochu (ale ještě ne zcela) opadla a vyčeřila se velká kalná voda po silných deštích a já mám zkušenost, že právě v tu dobu řeka nabízí nejzajímavější obrázky. Kdoví, třeba v kombinaci se slábnoucím sluncem směřujícím k západu (mám to z bytu na místo asi půlhodinku) vznikne něco, co bude mít smysl v nějaké podobě uchovat, řekl jsem si, popadl stativ a vyrazil.
Však mě znáte, že mi opravdu slušné fotky nepřibývají zrovna o překot, a za velmi úspěšnou považuji i celodenní vycházku, která mi přinese jednu takovou fotku. Tak jsem si říkal, že kdyby se jedna taková fotka povedla tentokrát, tak nejenže z ní budu mít radost, ale třeba díky ní bude moci vzniknout i nový blogový článek do speciální rubriky Fotolaboratoř, ve které se dělím o své zkušenosti s vytvářením fotek a taky o to, jak o fotkách a focení uvažuji. Jedna taková fotka podle mého gusta se nakonec ten večer narodila, tak se jí společně trochu podíváme na zoubek.
úterý 12. července 2022
O posledním závodě
Rozhodně se nemohu považovat za soutěživého člověka. Naopak, nad těmi lidmi z mého okolí, kteří byli ochotni se i při prázdninovém večerním přáteláčku kvůli tomu, jestli byl míč(ek) v autu nebo v hřišti, zcela vážně porvat, jsem se vždy jen usmíval a přemýšlel o pošetilostech našeho světa. Ale jeden tradiční "závod" jsem opakovaně a dokonce na veřejnosti podstupoval řadu let. Šlo o nikým nevyhlášený souboj o to, kdo jako první dorazí ze staňkovského nádraží od vlaku k hlavní silnici.
Tohoto závodu jsem se začal účastnit už jako školák, který každé páteční odpoledne co nejrychleji sbalil svých pár drobností a vyrazil z Plzně za staňkovskou babičkou a dědečkem. Ti, kdo jsou dnes rozmazleni jízdami v pohodlném a jen pár lidmi zaplněném vláčku, by nejspíš byli z tehdejšího cestování rozpačití: Když jste totiž vyjížděli z Plzně tzv. "první čtyřkou", což byl vlak, kterým se z práce každý den po šichtě vracely stovky Škodováků, bylo výhrou se do vlaku vůbec vecpat a ti méně průbojní pravidelně zůstávali čekat na perónu škodovácké zastávky Plzeň - Skvrňany na druhou šanci v o maličko volnější "druhé čtyřce". I když mnozí cestující povystupovali v dřívějších zastávkách, i tak do Staňkova vždy dorazil mohutný houf lidí pospíchajících co nejkratší a nejrychlejší cestou směrem k domovu a vytouženému volnému víkendu. No a já zjistil, že mě baví snažit se všechny ty spěchající staňkovské cestující na asi tříminutové "trati" z nádraží k silnici předcházet, prohnat se kolem nich tím nejrychlejším možným krokem (pozor, popobíhání by bylo proti "pravidlům"!) a pomyslnou cílovou pásku u tabule s programem místního kina protnout vítězně v čele spěchající smečky.
neděle 10. července 2022
Nedělní miniglosy č.645
První týden prázdnin byl protkán svátečními dny, takže můj návrat do pracovního kolotoče po dvoutýdenní dovolené byl povlovný a s náležitou aklimatizací. Svátky ovšem byly v úterý a ve středu, takže neměly vůbec žádný vliv na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I dnes se tedy pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.
úterý 5. července 2022
Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou
V dnešním článku chci ukázat zdejším návštěvníkům pozoruhodný objekt kostela svaté Apoleny, který leží nedaleko od Přimdy na západní hranici naší země. Na místo mě zavezl můj švagr a výborný fotograf Karel Zvoneček (kdysi jsem na svém fotowebu představil jeho výstavu Island - země zázraků), který má oblast Českého lesa velmi dobře zmapovanou, protože sem jezdí fotit pravidelně. Pro mě je to zatím oblast víceméně neprobádaná a přitom velmi zajímavá, protože nejenže je tu krásná příroda, ale - jak uvidíme i v dnešním článku - podstatnou roli tu hrají i nepominutelné historické souvislosti.
Protože bych rád nabídl i některá srovnání, nevystačím si tentokrát jen se svými vlastními fotkami pořízenými na místě (ruina kostela stojí u silnice z Přimdy do Nové Vsi nedaleko obce Málkov), ale přeberu i některé fotky nalezené na internetu. Tam, kde se mi podařilo dohledat originální zdroj, ho u dané fotky uvádím.
Na místě dnešního objektu stála pravděpodobně kaple již od 13. století, mezi německými krajany se traduje, že byla zničena husity, což by sice husitům bylo podobné, ale historickými prameny to potvrzeno není. První písemná zmínka pochází z roku 1580. V 70. letech 17. století byly na místě prakticky zároveň a bezprostředně vedle sebe postaveny dvě stavby: Kostel svaté Apoleny a kaple Panny Marie Pomocné, které - jak se ukazuje podle posledních průzkumů - měly pravěpodobně být spojeny do většího poutního celku, což se nakonec nepodařilo uskutečnit (pěkný model pravděpodobného záměru propojení kostela s kaplí ambity uvádějí Martin Kolovský a Michael Rykl v článku Nové poznatky ke kostelu svaté Apoleny na Tachovsku, Dějiny staveb 2019, Plzeň). Přilehlá menší kaple Panny Marie Pomocné byla vystavěna přímo nad místním pramenem zázračné vody, která prý navracela lidem zrak a pomáhala jim nejen s očními problémy, ale i s bolestí zubů (však ne nadarmo je svatá Apolena patronem zubařů).
neděle 3. července 2022
Nedělní miniglosy č.644
Moje dovolená sice trvala dva týdny, ale náš blogový nedělník měl jen jednotýdenní přestávku, po které vás opět všechny vítám u Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.
pátek 1. července 2022
Úspěch na soutěži s toxickým názvem
Jsem v paradoxní situaci: Mám teď díky dovolené ještě dost čerstvého materiálu pro fotočlánky - jak z Broumova, tak i ze zajímavého výletu do Českého lesa nebo tradičně z Prahy či od Berounky, mám skoro hotový nový článek do rubriky Jazykové hrádky, v zápisníku je několik haiku a rozepsaných je i několik článků na politická témata. Tolik polotovarů k publikaci jsem neměl, ani nepamatuji. Jenže... Jsou adepti, kteří ve frontě na zveřejnění neomaleně předbíhají, jako je právě ten dnešní: Včera totiž byly zveřejněny výsledky velké fotografické soutěže MIFA 2022 (ta zkratka znamená Moscow International Foto Awards), kterou jsem si na začátku roku vybral jako jednu ze dvou hlavních soutěží, kterých se chci tento rok zúčastnit.
Vybíral jsem věru poctivě, dlouho jsem zvažoval tradici a pověst soutěže i jména a krásné práce těch, kteří se této soutěže v minulých letech úspěšně účastnili. A tak jsem po dlouhém výběru a pochybách poslal 17.- 19. února do soutěže 12 položek (11 jednotlivých fotek a jednu sérii) a těšil jsem se, že někdy v polovině roku se dozvím výsledky. Situace se bohužel už za týden zvrtla kvůli agresi ruských vojsk na území Ukrajiny. Všechno ruské rázem zalil toxický mrak neodpustitelného mezinárodního násilí a akce, které měly Moskvu v názvu, najednou místo potlesku vyvolávaly spíš odplivnutí, lhostejno zda zaslouženě či protismyslně. I když tuhle dlouholetou fotosoutěž ve skutečnosti pořádá korporát Farmani Group z Los Angeles a ruského je na ní máloco, ta Moskva v názvu je letos prostě stigmatem.