O posledním závodě

Rozhodně se nemohu považovat za soutěživého člověka. Naopak, nad těmi lidmi z mého okolí, kteří byli ochotni se i při prázdninovém večerním přáteláčku kvůli tomu, jestli byl míč(ek) v autu nebo v hřišti, zcela vážně porvat, jsem se vždy jen usmíval a přemýšlel o pošetilostech našeho světa. Ale jeden tradiční "závod" jsem opakovaně a dokonce na veřejnosti podstupoval řadu let. Šlo o nikým nevyhlášený souboj o to, kdo jako první dorazí ze staňkovského nádraží od vlaku k hlavní silnici.

Tohoto závodu jsem se začal účastnit už jako školák, který každé páteční odpoledne co nejrychleji sbalil svých pár drobností a vyrazil z Plzně za staňkovskou babičkou a dědečkem. Ti, kdo jsou dnes rozmazleni jízdami v pohodlném a jen pár lidmi zaplněném vláčku, by nejspíš byli z tehdejšího cestování rozpačití: Když jste totiž vyjížděli z Plzně tzv. "první čtyřkou", což byl vlak, kterým se z práce každý den po šichtě vracely stovky Škodováků, bylo výhrou se do vlaku vůbec vecpat a ti méně průbojní pravidelně zůstávali čekat na perónu škodovácké zastávky Plzeň - Skvrňany na druhou šanci v o maličko volnější "druhé čtyřce". I když mnozí cestující povystupovali v dřívějších zastávkách, i tak do Staňkova vždy dorazil mohutný houf lidí pospíchajících co nejkratší a nejrychlejší cestou směrem k domovu a vytouženému volnému víkendu. No a já zjistil, že mě baví snažit se všechny ty spěchající staňkovské cestující na asi tříminutové "trati" z nádraží k silnici předcházet, prohnat se kolem nich tím nejrychlejším možným krokem (pozor, popobíhání by bylo proti "pravidlům"!) a pomyslnou cílovou pásku u tabule s programem místního kina protnout vítězně v čele spěchající smečky.

Postupně jsem si vypracoval různorodé závodní strategie: útočnou - to když jsem měl špatný start a podařilo se mi z vlaku vystoupit až jako jeden z posledních, i obrannou - to když jsem "vedl" už od startu a jen jsem si zkušeně hlídal svou čelnou pozici. Útočil jsem na rovině i v zatáčce, uměl jsem to vnějším obloukem i tím vnitřním, kulišácky při zdi "šamotky", což bývala největší staňkovská fabrika. Někteří lidé se mnou bojovali v těsném finiši (mimochodem, zjistil jsem, že je celkem praktické ostatním účastníkům závodu nesdělit, že soutěží, aby nebyli přemotivováni :-)), jindy jsem si zase vychutnával od začátku jasný sólozávod. Jen málokdy jsem narazil na rychlejšího soupeře; to jsem pak měl víkend hned od začátku narušený a musel jsem přemýšlet, co jsem udělal špatně a v čem se zlepšit, aby to příště opět vedlo ke slavnému vítězství.

Léta běžela a já na klasické trati závodil stále méně často. Všechno kolem se postupně zásadně proměnilo: Lidí ve vlacích notně ubylo, šamotka přestala fungovat (byť její zeď kolem které se dalo tak fikaně vnitřním obloukem útočit, stále stojí), zmizela i cílová nástěnka s programem kina, celkem logicky, protože zmizelo i kino samotné. Cíl jsem musel myšlenkově i prostorově o něco posunout, ale stále častěji mě soutěžení v nových podmínkách ani nebavilo: Ne, nebylo to proto, že bych snad zmoudřel, ale uznejte - když se takového "masového" závodu účastní kromě mne jen dvě maminky s kočárky, vítězství zdaleka tolik netěší. A stále častěji se stávalo, že jsem z vlaku (rovněž wolkerovsky stále menšího a menšího) na staňkovském nádraží vystoupil docela sám. Taky jsem už dávno nejezdil každý týden, ale počet návštěv (většinou navíc víkendových) se postupně ustálil na počtu dvou až čtyř za rok. Vlastně jsem si pořádně nezazávodil už pěkných pár let, napadlo mě, když jsem opět nedávno vjížděl přes kodrcavé výhybky do staňkovského nádraží. Když jsem vystoupil, rozhlédl jsem se po potenciálních soupeřích, zjistil jsem, že dnes by to konečně možná zase jednou šlo a ve vzduchu to zajiskřilo slavnými vzpomínkami. 

Soupeřů bylo totiž šest a všichni vypadali sebevědomě a energicky. Jednoho jsem sice ztratil hned na začátku, protože se ukázalo, že jen přestupuje na autobus, pokračující dál na Chudenice a Klatovy. Nasadil jsem to nejostřejší tempo, kterého jsem byl schopný, a brzy jsem předešel všechny, co z vlaku vystoupili přede mnou. Supěl jsem u toho sice o moc víc, než jsem si pamatoval z doby bratru před třiceti lety a přibližně stejným počtem kilogramů, ale všechno zdánlivě směřovalo k dobrému výsledku. Vidíte, žabaři, i v šestapadesáti vám to ještě natřu! Však říkám, že nejsem skoro vůbec soutěživý :-).

Kdoví, možná jsem trochu usnul na vavřínech, ale tím se jen chlácholím, protože jsem ve skutečnosti šel opravdu nejrychleji, jak jsem uměl, možná dokonce ještě rychleji. Skutečnost byla taková, že se kolem mne asi v polovině trati neuvěřitelně rychlým krokem, připomínajícím mi mne samotného z dávného dávna, přehnal jakýsi vytáhlý mladík s dredy. Podařilo se mi s ním - s vypětím všech sil - téměř srovnat krok, ale rychlejší, abych ho opět dokázat předejít, jsem nebyl, nešlo to ani vnitřkem ani vnějškem. Vlál jsem za ním s odstupem asi tří, čtyř metrů, a bylo mi jasné, že dneska nevyhraju - ne proto, že bych něco podcenil nebo protaktizoval, ale protože on byl mladý, hbitý a plný síly, kdežto já už ne. Tak je to jednoduché a přirozené. Ano, je to tak; období mé přínádražní neporazitelnosti právě skončilo. 

Nevadí, řekl jsem si; když už mám být poražen, tedy by to mělo být čestně a po statečném výkonu. Zkoušel jsem krok prodloužit, ale nešlo to. A přitom dredař, zdálo se, neměl ještě zdaleka zařazenou nejvyšší rychlost. Kdyby chtěl, měl by jasné sólo - jako já kdysi v dobách své největší místní závodní slávy. Pár desítek metrů před pomyslným cílem u hlavní silnice vytáhlému mladíkovi zazvonil mobil. "Sakra, kdo to zase votravuje," zaklel a - stále v plné rychlosti - sykl do sluchátka své úsečné "prosim?!" Náhle ale svého úspěšnějšího soupeře vidím, jak nečekaně zpomaluje, až skoro zastavuje, a zrovna když jsem ho začal těsně před napojením na hlavní silnici míjet, usměvavě špulil rty do telefonu a říkal něco jako "Jéééé, Alenko, to je ale náhoda, právě jsem na tebe myslel, co asi děláš..." Vlastně ani nevím, jestli jsem se před něj - na posledních pár metrech - dostal vnějškem nebo vnitřkem. Pravda je, že to bylo jen o kousek a kdybych neměl tak vlídně vypouklé břicho, možná by musela rozhodnout až cílová fotografie (oficiální výrok by byl nejspíš "o pneumatiku"). Když jsem se pak celou cestu přes městečko směrem ke zdejší kouzelné zahradě snažil popadnout dech, došlo mi, že to byl nejspíš můj poslední závod, protože i největší šampióni by měli umět v pravý čas odejít. Nejlépe pak ovšem po vítězném, kvalitním a těsném souboji. Ano, po souboji, jako byl ten dnešní.

A tak - přestože ji vůbec neznám - musím "touto cestou" poděkovat Alence, že zavolala v ten nejlepší možný čas, abych mohl odejít jako vítěz. Pravda, vítěz ne zcela zasloužený, vítěz, kterého na nejvyšší stupínek postrčily spíš okolnosti než schopnosti, ale na to se historie neptá. Příště, příště už tuhle trasu od vlaku k hlavní silnici půjdu jen odpočinkovým tempem a budu vzpomínat na svou slavnou závodní minulost.

No, snad jedině, kdyby se nějaký snaživý nováček - považte, možná dokonce ještě školák! - chystal mě podejít vnitřkem kolem zdi šamotky, jako jsem to za ty dlouhé roky tolika lidem udělal já, tak se možná hecnu, protože to by - uznejte - to by přece pro takovou legendu byla potupa! :-)