Dá se říct, že na základní škole mi skoro všechno učení šlo bez větší námahy. Tím nechci říct, že by mě naprostá většina učiva zoufale neotravovala, naopak, věcí, které mě ve škole bavily, bylo jako šafránu, což myslím z pohledu nadměrně zvídavého dítěte, jakým jsem byl, není pro školu vůbec dobrá vizitka. Poměrně rychle jsem pochopil, že školní docházka je v naší krásné zemi neurvale povinná, o čemž školáci nemají žádnou možnost vyjednávat, takže školu prostě budu muset těch osm nebo devět let (nepodmíněně!) nějak vydržet. Teprve pak, když to dobře dopadne a budu z osidel povinné školní docházky jako teenager propuštěn, teprve pak možná získám aspoň maličkou možnost svůj osud spoluutvářet.
Za celou dobu osmi let této své nedobrovolné školní docházky jsem dostal do žákovské knížky - pokud se dobře pamatuji - jen dvě poctivě kulaté pětky, tedy koule, kule či taky sardele. Obě přitom byly z tělocvičných aktivit: jedna z plavání, což je dovednost, která mi bohužel byla jednou provždy odepřena, a ač jsem postupně prošel prakticky všemi stupni organizovaného nátlaku, kterým se mě různé školní osnovy snažily k této dovednosti přinutit, dodnes jsem se nepodvolil a s poněkud smutnou hrdostí nadále setrvávám ve své neschopnosti pohybovat se bez dopomoci na vodní hladině. Druhá pětka byla ze šplhu o tyči. Tedy - čistě z pohledu časové souslednosti byla "šplhací pětka" koulí první, protože jsem ji dostal dávno před fiaskem s plaváním.
Jako dítě uvyklé výborným známkám mě kupodivu tahle pětka - jako první a na dlouhou dobu i poslední špatná známka - nijak zvlášť nestresovala: Dokázal jsem docela dobře odhadnout limity svých schopností, a zatímco v jiných předmětech jsem se mohl naučit prakticky cokoli (což ovšem neznamená, že bych to i dělal), byl jsem srozuměn s tím, že tělocvik sestává z mnoha obskurních úkonů, u nichž pro mne bude bezpečnější se se špatnou známkou předem smířit než se sebevražedným úsilím bojovat o lepší. Jeden člověk se však s mou špatnou známkou ze šplhu smířit rozhodně nehodlal: můj otec.
Ke knihám se dostáváme různými způsoby a není určitě výjimkou, že nezanedbatelnou roli při tom sehraje náhoda. Nedávno se mi stalo, že jsem jako obyčejně vybíhal z domova v poslední možné chvíli, abych stihl vlak do Prahy. Jenže když jsem se potřeboval dostal k nádraží po lávce přes Berounku, zjistil jsem, že lávka je na několik dní kvůli jakési opravě uzavřená a já - nechci-li se přes řeku brodit mezi labutěmi - musím jít na nádraží velikou oklikou přes dobřichovický silniční most. Plánovaný vlak mi tak samozřemě ujel a když jsem došel na nádraží, měl jsem najednou nečekaně asi čtvrhodinu času, což se mi normálně nestává.
