Nedělní miniglosy č.144

V nejbližší době se má rozjet velký projekt elektronizace státní správy. "Celá česká státní správa by měla do několika let prakticky vyloučit z oběhu veškeré papíry, které budou stoprocentně převedené do elektronické podoby, což podstatně zvýší efektivitu práce a uspoří obrovské náklady," řekl nám manažer projektu. "Samozřejmě, projekt bude realizován po částech, např. v úvodní fázi bude v rámci tohoto projektu nahrazen všechen toaletní papír."

-----------------------

Kvůli nízké sledovanosti především v marketingově významné skupině manažerů mezi 40 a 60 lety by se měl Večerníček dočasně přesunout z programu ČT1 na menšinový ČT2. Podle informace z vedení České televize by se ale měl Večerníček jako známý cyklista, motorista a běžec do schodů cílově přesunout na program ČT4 Sport.

 

Kaktusová jména

Dnes se ještě vracím několika fotografiemi o dva týdny zpět ke své návštěvě řecké metropole. Den před athénským maratónem (podrobnosti např. ZDE), bylo jedinou mou povinností se oficiálně zaregistrovat, vyzvednout si startovní číslo a šetřit síly. Lidé, kteří to se mnou mysleli (a nadále myslí) dobře, mě varovali, že bych se neměl vyčerpávat výstupem na Akropoli, protože na to je čas i po nedělním běhu a jedná se o zbytečný výdej energie. Uznal jsem jejich poznámku za oprávněnou a vydal jsem se místo na nedoporučenou Akropoli na pahorek Lykavitos. Je o dost vyšší než Akropole (o víc než 120 metrů), je z něj daleký výhled a nikdo mi ho nezakázal :-). Následujících pár fotografií je z tohoto vyhlídkového bodu a z cesty na něj.

O bedně plné peněz

Jako už mockrát předtím jsem se v posledních několika dnech pokusil probrat se věcmi z minulosti, které jsem uchoval v podobě různých archiválií, relikvií a cetek, jejichž význam nespočívá v ceně, ale v příběhu, se kterým jsou spojené, v kontextu, který většinou nikdo kromě mne nezná. Spousta pohlednic, vstupenky, fotografie, jízdenky, kuponové knížky z doby privatizace, občas novinový výstřižek, prostě naprostá všehochuť věcí z různých dob, míst i souvislostí. A taky malá, stařičká a mnoha doteky ohmataná krabička z tvrdého papíru, se starou fotografií jakési předválečné ozdravovny. Malá a docela těžká krabička, těžká, protože plná starých neplatných a ošoupaných mědiniklových korun z roku 1946. Nic zvláštního. Bezcenná krabička s bezcenným obsahem. Co už při případném "redukčním úklidu" vyhodit jiného?

V tu chvíli jsem se propadl asi o čtvrtstoletí zpátky, kdy mi o této škatulce s mincemi vyprávěla moje babička. Když v nechvalně proslulé době let padesátých tehdejší "lidově demokratický" stát usoudil, že babiččin manžel a můj dědeček je spíše jeho nepřítelem než přítelem, protože černobílé vidění tehdejší doby jako by nezvládalo rozeznávat odstíny šedi, pokusil se najít pro to důkazy, byť je v tehdejším justičním nečasu vlastně k ničemu důležitému nepotřeboval. Stát tedy - zastoupen poslušnými vykonavateli, protože každá vůle si nakonec vždy najde dostatek ochotných vykonavatelů - vykonal v domě mých prarodičů zevrubnou domovní prohlídku, během které ho kromě různých dokumentů zaujala i těžká papírová krabička. Možná proto, že se jednalo o mince v tu pohnutou dobu již neplatné (kdovíjak by to dopadlo s novými čerstvými korunami z doby po měnové reformě), krabička nebyla zabavena, ale informace o její existenci byla přesto využita. A tak se postupně mezi sousedy na malém městě podařilo roznést informaci, že se u dědečka našly při domovní prohlídce bedny plné peněz.

 

Nedělní miniglosy č.143

Remake filmu Tři oříšky pro Popelku se natáčí v nejmenované arabské zemi. Paradoxně největší problémy přineslo podle tvůrců natáčení scény, kdy mají jedné z postav cvrnknout do nosu oříšky, protože v lokalitě, kde se natáčelo, se pěstují výhradně arašídy. Přitom oříšků je třeba k natáčení více než v Evropě: Vzhledem k tomu, že film je určen především pro arabský trh, kde panuje odlišná tradiční kultura než v monogamní Evropě, měl by být uveden do kin pod názvem Dvanáct oříšků pro čtyři Popelky.

-----------------------

Policie ČR vyšetřuje pro podezření z podvodu zástupce zahraniční investiční společnosti, který přesvědčil důvěryhodnou reklamou tisíce drobných českých investorů, že nejlepší investicí je investice do vína. Místo lahvového vína však prodal špatně informovaným investorům víno hroznové, jehož cena již po několika dnech prudce poklesla. Poradenské společnosti u této formy investice přehodnotily svá doporučení z původního "nakupovat" a "držet" na aktuální "kompostovat".

 

Čestní athénští strážníci

Nedalo mi to a den před maratónem jsem se zašel podívat na náměstí Syntagma na prostná zdejší vojenské čestné stráže v historických uniformách před Parlamentem. Ani po čtyřech letech nemůžu jinak, než být místním rituálem zaskočený a můžu jen zopakovat pár vět, které jsem o něm napsal v tehdejší reportáži (hrůza, už cituju sám sebe!!): "Zjistil jsem, že asi nejsem ten správný návštěvník. Jediné, co jsem z podivných figur stráží poznal, bylo to, že jde o rituál, který je asi míněný smrtelně vážně, protože kromě mne se nikdo z diváků ani z účinkujících nesmál. Několik dospělých mužů ve veselých úborech koná soubor prazvláštních pohybů, který je zřejmě pevně dán. Mezi námi, kdyby se někdo choval podobně mimo vyznačený prostor, kde se to smí - a ze mě neznámých důvodů asi dokonce musí - zavřeli by ho po právu na psychiatrii. Zahaleno do hávu historických tradic je ale dovoleno leccos."

 

Noční Akropole

Když jsem si bral s sebou do Athén stativ,bylo to právě proto, abych mohl udělat pár nočních fotek Akropole, pod kterou jsem pár dní kolem nedělního maratónu bydlel. Domníval jsem se bláhově, že si vyjdu jednou za tmy na můj oblíbený skalnatý pahorek Areopagos, odkud je snad nejkrásnější pohled na Akropoli, a já udělám pár NEROZMAZANÝCH fotek s dlouhou expozicí. Inu, nebylo to úplně přesně tak: V neděli po maratónu jsem si opravdu vyšel na Areopagos, kupodivu nohy mě pořád ještě nesly, i když já na jejich místě bych po dlouhém, mokrém a studeném asi vstoupil do stávky. Pořád ještě poprchávalo a mokrá skála na Areopagu klouzala jako namydlená. Jestli to takhle fungovalo i za dávných dob, kdy tu sídlil soud, jeho práce na rozdíl od soudů dnešních musela běžet jako po másle. Ale hlavně pořád ještě foukal silný nárazový vítr, který mocně cloumal s procházejícími chodci i s mým stativem. Fotky by tedy nesnesly moc přísné měřítko, ale stejně je sem dávám, abyste viděli, co jsem mohl poslední tři večery vidět já: Athény za tmy.

 

Maratónci v Marathonu

Po určitém váhání jsem se rozhodl tentokrát nenapsat žádnou sáhodlouhou reportáž ze své účasti na letošním klasickém maratónu z Marathonu do Athén. Jednak už jedna čtyři roky stará reportáž existuje a bylo by to jen opakování a nastavovaná kaše (vážným zájemcům ji rád zašlu, ale varuji: má cca 40 stran a je to sakra těžká literatura :-)). A protože jsem byl aspoň na startu vybaven mobilem, ukážu vám pro změnu pár dokumentačních mobilních fotek (tedy technicky nevalných, ale svou zrcadlovku jsem si na trať vzít netroufnul) ze startu v legendárním Marathonu. Do popisků si pak dovolím doplnit několik dalších informací ze závodu.

Do Marathonu jsou účastníci převezeni z Athén ráno autobusy. Přeprava funguje pouze od 5:30 do 6:30, takže si musíte přivstat, jinak byste se museli dopravit po vlastní ose, tj. autem nebo taxíkem. Já vstával ve čtyři ráno, podle českého času tedy ve tři. Což je na mě, řeknu vám, zatroleně brzo! Účastníci jsou v Marathonu za rozbřesku a zvlášť je-li jako dnes zataženo černými mraky, ještě se maratóncům musí drahnou dobu přisvěcovat jako slepičkám, aby to dobře snášeli.

Nedělní miniglosy č.142

Evropská politická reprezentace začíná hovořit stále častěji o zavedení dvourychlostní Evropy, kde by se země rozdělily podle své ekonomické výkonnosti. "Jsme Evropě připraveni poskytnout své know how, pokud jde o standardní pětirychlostní stroje," potvrdil mluvčí nejmenované japonské automobilky, "a věříme, že se Evropa brzy zařadí mezi vyspělé země i v této oblasti." Evropští představitelé se zatím na zvyšování počtu rychlostí dívají podezřívavě, zejména pokud jde o zavedení zpátečky. Panuje názor, že i se dvěma rychlostmi se dají dělat zajímavé věci, jak ostatně potvrzuje Řecko, které z pohledu Evropy již prakticky překonalo druhou kosmickou rychlost, a dostává se tak mimo působení evropské gravitace.

 

Jedničková reportáž

Už jsem minulý týden psal o tom, jak je můj odjezd na letošní athénský maratón pěkně spojen s jedničkami. Letět jedenáctého jedenáctý roku 2011 na svůj jedeáctý maratón a ještě k tomu přesně v jednu hodinu odpoledne, to už z pohledu numerologů musí vypadat skoro magicky. Jedniček je v tom požehnaně a přidám-li neskromně skutečnost, že i já jsem bezesporu jednička (těm čtenářům, kteří se teď při čtení projevu tak nehorázné pýchy otřásli hnusem, doporučuji podívat se do Wikipedie na heslo "ironie", případně - když přece jedu do Řecka - řeckou verzi "eironeia"), je zřejmé, že můj podzimní výlet do Athén nebude rozhodně nudný.

Snad proto, že kolem mne dnes létá tolik jedniček (na letiště jsem dorazil stylově v 11:11) rozhodly se síly vládnoucí současnému světu, že některé jedničky vezme zpět, aby jich nebylo přehnaně mnoho. "A když odlétám v jednu hodinu, stihnu během padesáti minut v Mnichově přípoj?" zeptal jsem se na letištní přepážce. Pán na mne smutně pohlédl a oznámil mi, že jedniček už bylo pro dnešek dost a že v jednu hodinu rozhodně nepoletím, protože letadlo má zpoždění už teď a to ještě ani nedosedlo na ruzyňskou plochu. Posléze jsem zjistil, že když vše dobře dopadne, budu startovat z Prahy přibližně ve stejnou dobu, jako bude odlétat můj athénský spoj z Mnichova. Nepřeskočím-li z letadla do letadla ve vzduchu, jak by to jistě hravě dokázal třeba Bruce Willis, i kdyby ho probudili o půlnoci, zatímco já ani v rozpuku slunečného dne a rozebdělý ne a neskočím, je dost pravděpodobné, že v Mnichově budu nucen na letišti nějakou dobu posečkat, dokonce i pokud budou řečtí piloti, letušky a dispečeři dnes jakousi blahou shodou okolností v práci. Škoda jedné jedničky; poletím tedy místo v jednu až v půl třetí. Snad z Mnichova ještě do Řecka něco poletí večer.

 

Bytem v lázních Kurokawa, Kjúšú, Japonsko

Už jsem musel zájemcům o japonské reálie několikrát popisovat, jaké bylo vybavení pokojů, ve kterých jsem byl při své cestě po Japonsku ubytován. V zářijových reportážích už jsem se o tom několikrát jako o vedlejším tématu zmiňoval, ale dnes jsem se vám v podobě speciálního fotočlánku rozhodl ukázat, jak to vypadalo v mém úžasném lázeňském obydlí v lázních Kurokawa na ostrově Kjúšú, kde jsem strávil tři příjemné noci. Fotografie nejsou technicky nic moc, ale jako základní dokumentace snad budou postačovat.

Nedělní miniglosy č.141

Poslanecká odborová organizace rozhodně odsoudila současné překračování běžné pracovní doby při jednání sněmovny. Aby bylo možné pokračovat v obstrukčních praktikách, požadují odboráři, aby bylo v příštích volbách zvoleno do Poslanecké sněmovny celkem nikoli současných 200 poslanců, ale rovnou 600, po dvou stech do ranní odpolední i noční směny.

-----------------------

Obdivný blahopřejný telegram k vynikajícím investorským úspěchům zaslal matce nejmenovaného kocourkovského ministra americký miliardář a legendární investor a podnikatel Warren Buffett.

 

O vážné hudbě a nevážných souvislostech

Nejsem žádným znalcem hudby. Podobně jako jsem u vína schopen (kromě barvy) rozeznat především to, jak mi víno chutná a co je na něm nejzajímavější, ale neumím popsat jednotlivé kombinace chutí a vůní a vůbec se vyjadřovat o víně odborně, i v hudbě poznám, co se mi líbí, dokáže mě nadchnout pasáž, která je něčím překvapivá nebo prostě mému uchu lahodí nějakým podivným souzvukem, ale neumím napsat sáhodlouhý odborně znějící článek o provedení nějaké skladby. Rád toto pole ponechám k rozorání fundovaným hudebním kritikům a muzikologům. Ale stejně mi to nedá, abych se nezmínil o včerejším koncertu, který jsem měl možnost přičiněním několika velmi milých lidí včera navštívit v Rudolfinu. Pufff!!! Ta vážná hudba!! řeknou si teď možná mnozí z vás s mírným depektem. No ano, holt už je to se mnou vážné!

By to ten případ, kdy jsem se nejdřív dozvěděl o lístkách a teprve poté o programu. To může být někdy sázka do loterie, ale včera vyšla: Na programu byly skladby Gustava Mahlera v podání České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta Eliahu Inbala. Písně potulného tovaryše jsem ještě nikdy předtím neslyšel a filharmonici a především tenorista Christoph Prégardien mi snad prominou, že o těchto písních psát nebudu, protože včera byly výborným předkrmem pro hlavní "jídlo" večera, Mahlerovu Symfonii č.1 D dur. To je totiž naopak skladba, kterou jsem měl shodou různých okolností možnost slyšet mnohokrát a v nejrůznějším podání - z nahrávek i přímo na koncertech, a tak jsem se na ni moc těšil.

 

O právníkovi a třicetileté spravedlnosti

Dalo by se říct, že třicet let není tak moc. Pravda, pro mnoho lidí z blogového světa je to doba o dost přesahující vlastní zkušenost nebo dosahující těsně na její hranici, ale dalo by se říci, že jakous takous představu o tom, co je to třicet let, máme všichni, buď podle sebe anebo podle našich blízkých. I když patřím mezi zkušenější, přijde mi třicet let dost. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to dnes - aspoň zatím - o dost méně než dřív.

V Čechách se objevil zkušený zahraniční právník. Pro jistotu ho nebudu jmenovat, aby mě nežaloval o deset miliard za… Za co vlastně? Vždyť se ho nechystám ani zavraždit, ani oloupit, vlastně ani se dotknout jeho cti, nebude-li se ovšem jeho čest cítit dotčena mým neutrálním konstatováním, že se jedná o právníka, což bych pochopil. Mám ale tento typ právníků spojený s tím, že někoho při sebemenší příležitosti žalují o deset miliard, přičemž je celkem lhostejné, zda je to správné. Jenže na to, co je správné, se názory dost různí, takže místo toho musíme vzít zavděk psanými zákony. Ty už jsou ale tak komplikované, že názory na to, zda je určitý skutek s nimi v souladu nebo v rozporu, se různí neméně, takže šance na desetimiliardové odškodné, ať už za cokoli, v takové podivné pološeré spleti roste.