Nejsem žádným znalcem hudby. Podobně jako jsem u vína schopen (kromě barvy) rozeznat především to, jak mi víno chutná a co je na něm nejzajímavější, ale neumím popsat jednotlivé kombinace chutí a vůní a vůbec se vyjadřovat o víně odborně, i v hudbě poznám, co se mi líbí, dokáže mě nadchnout pasáž, která je něčím překvapivá nebo prostě mému uchu lahodí nějakým podivným souzvukem, ale neumím napsat sáhodlouhý odborně znějící článek o provedení nějaké skladby. Rád toto pole ponechám k rozorání fundovaným hudebním kritikům a muzikologům. Ale stejně mi to nedá, abych se nezmínil o včerejším koncertu, který jsem měl možnost přičiněním několika velmi milých lidí včera navštívit v Rudolfinu. Pufff!!! Ta vážná hudba!! řeknou si teď možná mnozí z vás s mírným depektem. No ano, holt už je to se mnou vážné!
By to ten případ, kdy jsem se nejdřív dozvěděl o lístkách a teprve poté o programu. To může být někdy sázka do loterie, ale včera vyšla: Na programu byly skladby Gustava Mahlera v podání České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta Eliahu Inbala. Písně potulného tovaryše jsem ještě nikdy předtím neslyšel a filharmonici a především tenorista Christoph Prégardien mi snad prominou, že o těchto písních psát nebudu, protože včera byly výborným předkrmem pro hlavní "jídlo" večera, Mahlerovu Symfonii č.1 D dur. To je totiž naopak skladba, kterou jsem měl shodou různých okolností možnost slyšet mnohokrát a v nejrůznějším podání - z nahrávek i přímo na koncertech, a tak jsem se na ni moc těšil.
Když se mluví o Mahlerových symfoniích a sázkách do loterie, vždycky se mi vybaví jedna dávná příhoda s mým spolubydlícím z koleje. Dozvěděl jsem se tehdy z rádia, že jsou k dispozici poslední vstupenky na jakýsi koncert v Obecním domě. Program zněl zajímavě, i když sestával jen ze jmen: Mozart, pak kdosi, koho už jsem zapomněl a na závěr Mahler. I zeptal jsem se kolegy, zda by nechtěl jít na koncert se mnou, protože program (o kterém jsem věděl jen ona tři jména), vypadá zajímavě, což jsem doplnil několika odbornými termíny, které ve mně zůstaly přičiněním mých nešťastných učitelů v lidušce, takže jsem vypadal docela jako znalec. Kamarád nejen že podlehl mým svodům, ale na koncert přizval ještě svou tehdejší milou, která k tzv.vážně hudbě sice neměla příliš vážný vztah, ale když jsem repertoár doporučil jako schůdný i pro laika, proč ne.
Neměl jsem s doporučením problémy, protože jsem tehdy z celého Mahlera znal právě jen Symfonii č.1 a ta se mi zdála přijatelná i pro milovníka dechovky (zvláště četné žesťové pasáže) i pro rockera a jistě by byla přijatelná i pro technaře, kdyby tehdy už bývali existovali. Jenže až na místě jsme zjistili, že na programu je kraťoučká předehra k Figarově svatbě, která dozněla dříve, než jsme se pořádně usadili, pak stejně krátké cosi, co už jsem, jak jsem předeslal, zapomněl, a "na závěr" asi hodinu a čtvrt dlouhá Mahlerova symfonie, nikoli hned ta první, ale jedna pozdních a na poslech velmi náročných. Asi po dvou minutách se začala milá mého kolegy mračit a na mračení měla až do konce setsakramentsky dost času. A protože se mračila na něj a on se rozhodně nepovažoval za viníka, přeposílal mi její podmračené pohledy okořeněné notnou dávkou výčitky.
Podobná situace včera nehrozila. Sice "jednička" má taky poctivých 50 minut, ale všichni lidé, které jsem okolo sebe viděl, si tentokrát Mahlerovu hudbu vychutnávali. Z pódia nás zaplavovala úžasná vlna emocí a barev, vlny vášně i zklidněná intermezza, touha, smutek, něha, i prostá, v jednoduchém "kutálkovském" popěvku ukrytá radost. Hudba bouřila, hladila i popichovala. Netuším, proč se i takové hudbě (navíc většinou s vážnou tváří) říká vážná, když z ní sálá tohle všechno a navíc mnoho jiného, pro co mi nepostačuje můj omezený slovník.
Kdesi ve druhé větě symfonie, v místě, které jako nehudebník neumím přesněji popsat, se mi dostalo i té na začátku zmíněné "zajímavosti": Bylo to jen asi čtyři nebo pět taktů, kdy měla hudba takovou barvu a takový "šmrnc", jaké jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Můžu se jenom domnívat: Jak se to tam asi dostalo? Byl to záměr dirigenta, přirozený projev naturelu hudebníků nebo obyčejná náhoda? Byla to skutečnost nebo jen ozvěna v mých uších? Slyšel tohle mé hudební UFO ještě někdo jiný než já? Byla to jen chvilka, něco jako moc pěkná a nápaditá klička ve fotbalovém zápase, která sice nevedla ke gólu, ale kvůli něčemu takovému se přece lidi na fotbal chodí koukat. Troufnul by si třeba někdo o fotbalu říct, že je to "vážná hra"?
Když jsme se po dávném koncertě ocitli s kamarádem zase o samotě našeho kolejního pokoje, přišel až ke mně, zdvihl výrazně obočí a řekl mi jenom: "No…" Jako by tam nebyly tři tečky, ale tři vykřičníky. A já, když jsem včera při závěrečném potlesku vestoje, vyrovnával s návalem různorodých emocí, které taková hudba umí z člověka vytáhnout a v tom lepším případě i rozvinout, emocí, kvůli kterým se zase pro změnu asi chodí na koncerty, místo přemítání o nekonečnech a jsoucnech se mi vybavilo to dávné kamarádovo "No…" a já - i když mi ještě chvíli před koncertem úplně do smíchu nebylo - jsem se u toho potlesku musel začít smát a podobně se usmívali i lidé stojící okolo mne. Na jaképak nevážné souvislosti si asi každý z nich vzpomněl?
Promiňte, pánové a dámy filharmonici - tohle má být ta vážná hudba? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.