Přemýšlím, kdy jsem naposledy
celou noc nespal, tedy myslím opravdu ani minutu. A vychází mi to na můj druhý
výstup na Fudži, kdy bylo třeba zvládnout v době od poledne jednoho dne do
večera druhého dne náročný výstup s čistým tříkilometrovým převýšením a ne
úplně pohodový sestup nazpět do údolí. Jenže to byl docela tvrdý fyzický zápřah
a ve fyzickém zápřahu se bdí snadno, protože máte pořád postaráno o nějakou
zábavu a vytržení. Samozřejmě příjemné je nespat o promilované noci, ale ruku
na srdce, kolik nocí náruživých natolik, aby člověk ani chviličku nezdříml a
ráno zase křepek vstal, jsme v životě zažili? Dvě? No, spíš jen jednu, a to
ještě mhouřím oči. Jednou jsem dokonce nespal dva dny a dvě noci po sobě, to ovšem
s láskou nesouviselo, jen jsme pořádali velký ples chemiků v Lucerně
a jedna noc padla na zkoušení připraveného programu a druhá noc na ples
samotný.
Ale není žádný velký kumšt
nespat, když máte něco zajímavého na práci. Opravdovou výzvou je nespat, když se
nic obzvláštního neděje, a vy víte, že nic obzvláštního se dít nebude ani
v příštích dlouhých hodinách. Přesně jako teď při mé cestě do Řecka: Organismus
se ještě docela nevyrovnal s několikahodinovým přerývaným polospánkem ze včerejšího
nočního přejezdu autobusem do Itálie, z plujícího trajektu si nemůžete jen
tak odskočit do zajímavějších míst, kromě nechutně předražené satelitní služby
tu není mobilní signál a navíc skoro všichni kolem vás už spí. Ostatně, i na mě
čeká rozestlaná postel v jedné ze zdejších kajut, jen do ní vskočit. Jenže
stísněné prostředí maličkých temných čtyřlůžkových kajut, ve kterých
nerozeznáte, jestli je právě noc či den, není nic pro mě. Připadám si tam
trochu jako olejovka v krabičce. Nazdar, já jsem olejovka Petr. A jak se
jmenuješ ty, sardinko?
Je pravda, že zatím málo nocí při
cestách trajektem, plujícím po Středozemním moři mezi Itálií a Řeckem, jsem
strávil ve své přidělené posteli. Tím spíš, že při východu slunce už chci být
zase na palubě s foťákem v ruce, takže bych se musel nechat probudit
mobilem a sesoukat se ráno kolem čtvrté z postele u stropu miniaturní kajuty
tak, abych nešlápl na nikoho v přízemí, nikomu omylem nevrazil pár facek a
nejlépe ani nikoho neprobudil, což by vůči dalším třem spoluolejovkám
v naší na jednu noc pronajaté plechovečce, zaplněné namátkou vybranými
spolunocležníky, bylo rozhodně nekolegiální. Skoro vždycky si řeknu že noc dobrovolně
probděná v relativně volném prostoru nemůže být o tolik horší než noc spící
sardinky. A totéž se stalo i tentokrát.
Ještě o jedenácté je na chodbách
trajektu živo, lidé posedávají na palubě i uvnitř lodi, vedou debaty v různých
jazycích a všichni se tváří, že dnes nezamhouří oka a budou mi v této výzvě
dobrými kumpány. Kolem půlnoci už se ovšem většina osazenstva rozuteče do svých
vlastních plechovek kdesi v útrobách praskajícího, vrzajícího a pohupujícího
se stroje. Na noční šichtu na chodbě se nás ve skutečnosti chystá jen pár. Jeden
popudlivý stařík vyhubuje řecké obsluze anglicky, že příliš hlasitě bouchla
dveřmi a probudila ho tím, což je naprosto nepřijatelné, zatímco jeho křik a
spílání probudí úplně všechny ostatní pospávající. Využívám čas, abych si
přečetl další kus knihy rozhovorů s Pavlem Landovským, podíval se na svých
pár prvních dovolenkových fotek z přestupní stanice v Benátkách a
zároveň dobil notebook i mobilní telefon. Zásuvky jsou přesně stejně
rozviklané, jako byly před asi sedmi lety, kdy jsem plul touhle lodí naposledy.
Mezi návaly únavy, které nutí přivřít na delší dobu oči a poklesnout hlavou, se
snažím napsat tyhle řádky o tom, kterak hrdinně nespím. A takovým způsobem se zdánlivě
nekonečnou nocí protluču až k ránu.
Je 3:45 a za chvíli začne svítat.
Je úžasné vidět, jak výkonnou lampičkou je naše slunce, které dokáže přeprat a zaplašit
přízraky tmy nad hladinou, a v temných vodních masách, ze kterých je trochu vidět
jen bělavá odstřikující voda kolem lodních boků, jak si veletrajekt razí vodou
cestu, zažehne oheň nového dne. Budu se sice tvářit, že fotím, ale ve
skutečnosti budu s údivem a pokorou přihlížet zrodu nového dne, ke kterému
jsem se probděl.
Už za chvíli přikvačí
nejčipernější olejovky ze svých krabiček na snídani, odpočinuté, růžolící a
plné energie, a jejich tázavé pohledy budou směřovat k pytlům pod mýma
očima v nocí umolousané tváři. Ani se nebudu snažit to vysvětlovat.
P.S.: Fotit během svítání nakonec stejně nešlo; nebe se skrylo za tmavými mračny a na vyšších palubách byly takové nárazy vichru prosyceného mořskou vodou, že jsem foťák radši schoval do batohu. Uvidíme, jestli se do takové sloty bude chtít slunci vůbec vstávat. Jestli ovšem nakonec taky někde neponocovalo jako já.
Fotopříloha.
Tohle město známe spíš z jiných souvislostí, nikoli zrovna jako centrum průmyslu. Nebo jste tušili, že Benátky mají i tuhle speciální průmyslovou tvář?
Takhle Benátky známe lépe. Středověké centrum Benátek láká k návštěvě statisíce turistů, leč mně se tentokrát nabízely jen cudně a udržovaly si notný odstup.
Moderní trajekt občas nabízel nenechavým očím nečekané průhledy do svých vnitřních prostor s mnohými šancemi na zrcadlení.
"Dobře se dívejte, milé děti, ať si zapamatujete, jak taky můžou vypadat oblaka." :-)
Stíny lidí opřených na nejvyšší dostupné palubě trajektu z Benátek do Igoumenitsy nasměrovaly tuto fotku k výsledné diagonální kompozici.
Jednu fotku jsem nakonec ráno z trajektu přece jen udělal: Dávno po východu slunce, když se asi na 10 sekund roztrhaly mraky. Od té doby vládla až do konce plavby už jen mlha a déšť.