Lefkadský květinový den

Jedním z pravidelných bodů mého lefkadského programu je i návštěva zdejších zahrad, které zaplňují úrodnou rovinu u městečka Vassiliki mezi mořským pobřežím a věncem okolních hor. Ono tedy - viděno přísnýma očima turistických průvodců - na těch zahradách není nic zvláštního k vidění; jde o velký prostor rozparcelovaný na řadu pozemků, na nichž místní obyvatelé něco pěstují nebo chovají: Najdete tu samozřejmě především rozsáhlé olivové sady, spousty citroníků a pomerančovníků, které mají teď právě úrodný vrchol sezóny, najdete tu vinice, rajčatová pole ale i louky ležící zdánlivě bez užitku. Potkat tu kromě vstřícných obyvatel, kteří na té své části velké společné zahrady velmi tvrdě a celoročně pracují, můžete i stáda ovcí, sem tam se pase kráva nebo kůň. Voní to tu směsí různých vůní, které je radost se nadechnout, a já tudy rád jen tak bez zřetelnějšího cíle bloumám, rozhlížím se a mám tichou radost z toho, že tu můžu být. 

Na cestách zahradami mám s sebou vždycky i foťák, protože tu člověk narazí na velké množství květin i zvířat (a teď nemyslím zdaleka jen zdejší ostré hlídací psy, kteří většinou nejsou žádní mazlilové, ale přísně střeží svůj svěřený prostor, žijí tu různé druhy hadů, neuvěřitelné množství nejrůznějšího hmyzu, potkat tu můžete třeba i jezevce). Když jsem tu fotil před pěti lety, byl jsem natolik okouzlený různobarevnými a všudypřítomnými květnovými květy (do té doby jsem znal vlastně jen letní suchopár a pár květů časného podzimu), že jsem si přivezl spoustu fotek nejrůznějších celkem obyčejných kytiček, které je často možné vidět i na běžném českém palouku, ale až tady na Lefkadě si dokázaly přitáhnout mou pozornost. No a právě takovým způsobem vznikla i fotka, ke které jsem se shodou zvláštních okolností (a bez větších ambicí) loni vrátil, když jsem sestavoval kolekci pro velkou fotografickou soutěž ND Awards, a tenhle nenápadný obrázek celkem obyčejné kytky mi paradoxně přinesl dosavadní největší fotografický úspěch v podobě první ceny a vítězství v kategorii Nature - Flowers.

I tentokrát jsem do zahrad u Vassiliki samozřejmě vyrazil a kromě tradičních důvodů mě k tomu tentokrát vedla i ne úplně racionální touha těm kytkám o jejich úspěchu v dalekém fotografickém světě povědět a poděkovat jim za něj, protože jsem měl v tomto směru vůči nim neurčitý pocit dluhu. No a při té příležitosti jsem se dovolil, jestli si můžu udělat pár dalších podobně obyčejných snímků. Kytky se trochu upejpaly, však to znáte, ale nakonec svolily, když jsem slíbil, že jim to na fotkách bude slušet. Ale popravdě, neuměl jsem si představit, jak strašně bych ty fotky musel zmastit, aby jim to neslušelo :-).

Sice jsem měl s sebou na focení stativ, ale ten dokáže zafixovat pouze jednu stranu: Fouká-li od moře silný vítr, každou kytičku pořádně roztřese či rozkymácí a stativ je pak spíš na škodu. Těchhle nafialovělých kvítků bylo u prameniště pod Agios Petros spousta a kymácely se ve větru jeden přes druhý ostošest. 

 

 

 

Normálně motýly skoro nefotím, protože na jejich snímání nemám ten správný druh trpělivosti - sledovat motýla, kterak ve vzduchu dovádí, takticky mění směr a rychlost a pak si někdy někam, snad, na maličkou chvilku sedne, to je nad mé možnosti (fotím proto, aby mi to dělalo radost a ne proto, abych u toho klel jako příslovečný dlaždič). Ale pokud mi jako tady na Lefkadě exhibicionistický motýl sedne těsně před foťák, když mám navíc kvůli focení lefkadských kytiček právě nasazený makroobjektiv, byl by hřích a vrchol lenosti nezmáčknout spoušť . Nejsem žádný motýlolog (a pro místní domorodce je každý motýl πεταλούδα), ale našel jsem si, že by mělo jít o bělopáska jednořadého (Limenitis reducta).

 

 

 

Tyhle bílé kvítky mi připadly jemné a křehounké, ale přesto ty byly právě ty, které se po větrném poryvu vždycky vrátily jako první do své původní polohy. Bílé maličké květy tvořily větší trsy. Jeden kvítek jsem chtěl mít na fotce vždy dominantní, protože jeden takový květ mívá v našem životě vždycky přednost před všemi ostatními, a všechny další jsou sice taky krásné a důležité, ale přece jen maličko v pozadí.

 

 

 

 

 

 

 

Tyhle "zvonky" (jako obyčejně vůbec netuším, co fotím za květinky, ale určitě se tu mezi čtenáři najde nějaký odborník, že Vendy? :-)) jsou pro Lefkadu typické. Když hodně svítí sluníčko (a to se na Lefkadě opravdu stává :-)), své náruče mu nastaví úplně dokořán.

 

 

 

No a jsme u hlavního adresáta mého letošního fotografického poděkování. Tuhle květinovou modelku jsem si kdysi vybral ne kvůli "postavě" nebo "barvě očí", ale kvůli tomu, že čím víc se jí člověk přibližuje, tím víc jejích zajímavých zákoutí odhaluje, aniž by odkryla úplně závoj svého tajemství. Tak jsem ani letos neodolal a strávil s ní nějaký čas, protože - jak říkají všechny fotopříručky - bez něj se vzájemná důvěra mezi fotografem a modelkou vytvořit nedá :-). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední fotka se mi zdá být pro budoucí použití zatím nejnadějnější (ještě mě teď při psaní článku napadlo, že vyzkouším i netradiční černobílou formu, co to v tomto případě udělá): Sluníčko svítilo tak, že přesně nasvěcovalo trojici "vousatých terčíků" a já si říkám, že ona "Trojice" by se měla - bude-li to v budoucnu zapotřebí - nějak odrazit v názvu fotky. Ještě nevím jak, ale to je věc, která musí vždycky maličko uzrát, než přinese definitivní výsledek. Třeba - když jsme v tom Řecku - by z "Trojice" mohla být "Triáda", jestli tedy stejnojmenné čínské vlivné struktury nebudou mít na věc jiný názor :-).

Závěrem ještě musím přidat jedno upozornění: Jsem momentálně v takovém příznivém dovolenkovém i čistě osobním rozpoložení, že si popravdě vůbec neumím představit, že bych se měl zde, u břehu nádherného Iónského moře najednou pohroužit do nevoňavého světa českých i světových politických třenic a společenských eskapád při psaní Nedělních miniglos. Snad mi prominete ještě jednu dovolenkovou absenci, když slíbím, že nápady si budu spořit a vy o ně zcela určitě nepřijdete :-).