Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze

Jakmile jsem se o téhle důkladné výstavě dozvěděl, bylo mi jasné, že se půjdu podívat, takovou příležitost není možné propásnout. Přece Tono Stano, to je pro mě pojem, jedna ze samotných špiček zdejší fotografie, umělec, který vždy dokázal překvapit, který se nikdy nebát experimentovat - formálně, tematicky ani použitou technikou. A ono mu to vycházelo a vychází; chce to jen kumšt, odvahu, trochu štěstí a na zádech nůši stále plnou nápadů.  

Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze mě mile překvapila napřed tím, že mě po předložení mé "PRESS" průkazky pustila na výstavu zdarma, takže jsem si za ušetřené dvě stovky mohl dát po výstavě dobré suši a rozjímat s hýčkaným jazýčkem nad tím, co jsem právě viděl. Hned nato mě překvapila podruhé, když jsem viděl, jak rozsáhlou výstavu skvělému slovenskému (a později i českému) fotografovi uspořádala . Záslužný čin! A tak jsem mohl proniknout (s foťákem při ruce, jsem přece novinář, ne? :-)) do neobvyklého světa plného nahých ženských těl, ale i decentních a nápaditých portrétů slavných osobností.

Paradoxně mi tato velká retrospektivní výstava připomněla mé pozapomenuté první dávné setkání s tím dobře zapamatovatelným jménem: Když fotograf končil svá studia na FAMU, byl jsem právě na konci druháku na VŠCHT a samozřejmě jsme se občas snažil obluzovat krásné spolustudentky, k čemuž se dal využít i nějaký základní přehled o kulturním dění. A protože se už tenkrát vědělo, že na FAMU studuje výborná generace fotografů, tehdy zejména ze Slovenska, zavedl jsem jednu "vyhlédnutou" spolužačku do specializované a fotografii zaslíbené výstavní síně Fotochema na Jungmannově náměstí (teď budova, myslím, patří františkánům). Výstava tehdy sestávala vždy z trojice fotografií, které tvořily dohromady ne úplně sourodou svislou koláž: Nahoře tváře, uprostřed těla, dole nohy, tváře dělal jeden z trojice fotografů, trupy druhý a nohy třetí, prostě skvělý a odvážný nápad i na dnešní dobu, natož na tu tehdejší. No a na aktuální pražské výstavě je jedna z místností věnovaná právě těmto "trojfotkám" Tona Stana, Rudo Prekopa a Michala Paciny, takže to ve mně vyvolalo nával vzpomínek na dávný zážitek a věci související.

Mimochodem, o pár let později, v roce 1992, zveřejnil Tono Stano svou doslova ikonickou fotku "Smysl" a zařadil se nesmazatelně mezi světové fotografické legendy (této přerodové fotce je věnovaná taky samostatná místnost).

Tak už se pojďme podívat přímo do výstavního sálu na pár ukázek, kterými vás chci na výstavu nalákat.

Za "Kočičákem" do Chrudimi

Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že? 

Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!

  

 

Moji mistři fotografie 1 - Ilona Heinrich (Německo)

V nové rubrice Moji mistři fotografie, nad jejímž zavedením jsem až příliš dlouho přemýšlel, vám chci představit zajímavé fotografy, se kterými jsem měl to potěšení se seznámit na svých toulkách fotografickým světem. Někdy to budou ostřílení profíci, jindy nadšení amatéři, ale vždycky pro mě nesmírně inspirující a obohacující umělci. Rád bych jen upozornil na to, že tyto články jsou z právního pohledu poněkud kontroverzní, protože většinou nemám výslovný souhlas příslušných fotografů nebo dědiců jejich autorských práv k uveřejnění jejich fotografií. Všechny fotografie jsou nicméně z veřejných zdrojů, na něž v článku přidávám odkaz (fotografové tedy sami stáli o to, aby se jejich fotografie ve zveřejněné podobě dostaly k divákům), jedná se o fotky s nízkým rozlišením, aby se nedaly podloudně použít k vytvoření velkých komerčně využitelných zvětšenin, a hlavně fotografie si nijak nepřivlastňuji ani nevydávám za své, ale právě naopak, snažím se jimi oslavit úžasný talent a umělecké zaujetí jejich autorů či autorek a také jejich schopnost dotáhnout obraz k pozoruhodnému výsledku. Článek publikuji výhradně na svém osobním blogu, který navštěvuje jen několik desítek mých přátel a známých či náhodných webových kolemjdoucích, kterým chci vybrané tvůrce představit, přičemž mým cílem není jakkoli využít renomé fotografů ke svému osobnímu prospěchu. Samozřejmě, bude-li se některá z oprávněných osob cítit ukrácena na svých autorských či jiných právech, prosím, ať se mi ozve na můj e-mail pvapenik@centrum.cz a bude-li na tom i po naší e-mailové diskusi nadále trvat, jsem samozřejmě připraven příslušný autorský medailón ze svého blogu odstranit, i když mě to bude velmi mrzet.