Není to ještě tak dávno, na dráze bývaly Ztráty a nálezy. Když jste něco zapomněli nebo ztratili ve vlaku a byla to věc, která už ani cestujícím ani železničářům nestála za ukradení, předmět si postupně razil cestu vlakovými soupravami a nádražími, až nakonec dorazil do centrálního depozitáře, kde se o něj dost dlouhou dobu mohl majitel přihlásit. Vše, k čemu se už nikdo nehlásil, putovalo jednou za čas do zvláštní aukce, kde se opuštěným předmětům dražili noví majitelé. Deštníky, batohy, čepice, skládací metr, pomačkaná buřinka - vše bylo k mání za pár korun. Ale to byly jen předměty: Na dráze se toho jistě poztrácelo víc - někdo přišel o ideály, někdo při čekání na zpožděný spoj o slušné vychování, někdo třeba o panenství. Nic z toho se kupodivu do závěrečné aukce nedostalo; možná by se pak býval scházel větší počet zájemců než o potrhané deštníky po dědečkovi.
Ta zvláštní dvojjedinost, se kterou se v jediné věci snoubí ztráta s nálezem, mě na tom vždycky přitahovala. Neexistovala přece samostatná Kancelář ztrát (ostatně kdo by tam po zrušení ztrát ve volejbalu ještě chodil?) ani Přepážka nálezů (vhodná hlavně pro soudce a archeology). Jeden bez druhého totiž nedokážou existovat; co je z jednoho pohledu ztrátou, stává se z jiného úhlu nálezem. Je tedy jen logické, že něco tak siamsky neoddělitelného bude mít i společnou kancelář. A nejen na železnici, ale i u každého z nás, protože i když nejsme nijak enormě zapomnětliví, ztráty a nálezy se dotýkají každého z nás.