Eyes Wide Shut

Poslední film slavného režiséra Stanleyho Kubricka rozhodně nenechává diváky chladné: Někoho likviduje svou délkou a dlouhými pasážemi, v nichž se jakoby nic neděje, někoho vytáčí už samotným faktem, že ve filmu hrají hlavní role Tom Cruise a Nicole Kidmanová, jiné uvádí do intelektuálního a psychoanalytického rauše - zejména skalní příznivce neobyčejného filmaře, který se bohužel již premiéry filmu v roce 1999 nedožil. Nejsem ani členem fan klubů obou hlavních představitelů, nehořím (neměl bych správně kubrickovsky říct "nešajním"?) pro vše, co kdy Kubrick natočil, ale je fakt, že tento film mě kdysi opravdu přikoval k plátnu a stejně pak několikrát k obrazovce počítače i televizoru. Ne, rozhodně to není film pro netrpělivé, pro příznivce akce a už vůbec ne akční zábavy. Stejně tak zklame ty, kteří lpějí na pochopení uměleckého díla. Ale umění se nemá chápat, umění se musí především cítit. A film Eyes Wide Shut cítím nejen v hlavě, ale v kostech, svalech a nervech celého těla. Občas nevím, co si s ním mám počít, ale cítit -
to tedy je!

Chápu, proč film nese označení "erotický thriller". Pár návštěvníků navíc jistě není k zahození a film obsahuje mnohé z toho, co se od takového filmu očekává; zvlášť zabývá-li se záležitostmi ponejvíce nevědomými, kde sex hraje zatraceně velkou roli. Přesto bych se zdráhal zařadit film do takové škatulky. A jen s velkým sebezapřením vstřebávám název pro českou distribuci, který zní Spalující touha, což tak nejednoznačný a nepolopatický film, jako je Eyes Wide Shut, podle mého názoru doslova poškozuje.

 

Mladý úspěšný a ambiciózní lékař Bill žije v napohled šťastném manželství s Alice a spolu s dcerou Helenou tvoří na pohled téměř optimální rodinku. Jednou - pod vlivem marihuany - Alice Billovi o něco více otevře své nitro ovládané podvědomím, fantaziemi a doutnajícími vášněmi, které jen zřídka přejdou ve viditelný plamen. Bill, který jen těžko vstřebává toto zjištění, prožije zvláštní noc plnou bizarních příhod, částečně možná ze msty za poraněné mužské ego, částečně třeba i proto, že i on nechává svému podvědomí a pocitům najednou proti svým zvyklostem více prostoru než normálně. Hranice mezi realitou a snem se postupně stírá, hra přestává být hrou, pokračování děje se Billovi postupně vymyká z rukou a jde si vlastními tajemnými cestami, takže z člověka, který je zvyklý mít vše pod kontrolou, se stává jen přihlížející vlastnímu osudu. Že taková šokující změna nemůže zůstat bez následků, je zřejmé; jde jen o to, kdo čím zaplatí.

Středobodem filmu je úžasná mysteriózní párty "vyšších vrstev", na kterou se Bill dostává jako nezvaný host. Určitě není náhoda, že heslo pro vstup na rituálně dekadentní akci je právě "Fidelio" a že toto heslo funguje jen po určitou dobu a nezabrání odhalení vetřelce. Záběry z luxusního sídla, kde se lidé z vyšších kruhů v maskách benátského stylu oddávají hrátkám s kněžkami lásky nebo je alespoň okouzleně pozorují, jsou komponovány jako skutečné obrazy a promítá se do nich režisérův perfekcionismus a výtvarný styl. Smysl a význam uniká mezi prsty, divák cítí stejně jako hlavní hrdina, že může výjevy jen sledovat, ale vymykají se jeho chápání, nepatří do vědomého světa. Filmová akce je nahrazena drobnými gesty, pohyby očí nebo jen aktuálním postavením figur - podobně jako na šachovnici.

Je zřejmé, že tato párty bude z nějakého důvodu určující pro další dění a odvíjí se od ní několik záhad: Co se stalo s ženou, která Billa zachránila (a před čím vlastně?). Co se stalo s klavíristou, jehož indiskrecí se Bill na akci dostal? Jakou vinou má být zatíženo Billovo svědomí? Jak je možné, že živý sen Alice odráží mnohé z nepochopitelného dění této noci? A kde se vzala ztracená Billova maska na polštáři vedle Alice (je to vůbec obyčejná maska za 25 dolarů? Není to náhodou Bill samotný ve své původní podobě?) Nic nemá jednoznačné vysvětlení, jsou jen náznaky, hypotézy… Jasné je jen jedno: Billův a Alicin svět už po této noci nikdy nebude jako dřív, přestože se jim podařilo snové dobrodružství přežít a probudit se.

Nemá smysl snažit se popisovat podrobně děj - jednak je takový popis na internetu běžně k dispozici, ale hlavně si myslím, že ho ani nelze adekvátně převyprávět jako třeba děj detektivky, není totiž "samonosný" a bez kontextu, bez skvělé hudby (např. málo známá ale v daných souvislostech svým minimalismem neuvěřitelně "padnoucí" druhá část Ligetiho klavírního opusu Musica ricercata) a všech těch drobných paralelních motivů, náznaků a odkazů, je vlastně nezajímavý.

Kromě hojně diskutovaných psychoanalytických konotací má, myslím, film Eyes Wide Shut (tedy v překladu Oči doširoka zavřené), ještě jednu dost opomíjenou rovinu: Klade totiž Billovi jasnou otázku, jestli i nadále trvá jeho touha vyšvihnout se do řad respektované (nebo spíš obávané?) smetánky. Té smetánky, která (alespoň v hlubinách své duše) ve znecitlivujících karnevalových maskách vykonává podivné elitářské rituály svého náboženství, oddělena od vetřelců za zdí luxusu a tajemných hesel.

Výborné výkony podávají samozřejmě herci v hlavních rolích, ale výborné jsou i role epizodní (např. majitel půjčovny kostýmů pan Milich a jeho dcera, pouliční prostitutka Domino, bývalý Billův spolužák a dnes klavírista Nick, zženštilý recepční hotelu, vášní zaslepená dcera Billova zemřelého pacienta, atd.). Některá místa, kde se film odehrává, jsou opravdu pozoruhodná - např. "typická" newyorkská kavárna, kde k dopolednímu shonu vyhrává Mozartovo Requiem navozující motiv smrti, který do příběhu zasahuje (skutečně nebo jde jen o konstrukci? A jestli jde o realitu, proč k tomu došlo a podle jakých pravidel?). A to celé je, prosím, orámováno motivem probíhajících vánočních svátků, jako by se do tohoto období měli narodit zcela noví, proměnění lidé, lidé, kteří odteď budou muset žít - přestože nahlédli do tmavých zákoutí vlastních duší.

Když si zakážete očekávat od filmu jakékoli odpovědi, můžete mu snadno propadnout jako já. Pro mě je každopádně Eyes Wide Shut jedním z nejzajímavějších filmů devadesátých let.