Při každé své návštěvě Lefkady si udělám čas a zajdu do jedné své oblíbené taverny v přístavu městečka Vassiliki. Večer se v přístavu koncentruje skoro veškerý zdejší život, takže kromě toho, že se dobře najíte, můžete pozorovat turistický i "domorodý" cvrkot. S člověkem, který má tavernu v současné době na povel, se znám už dlouho. Když jsem tu byl poprvé, dělal tu nejčernější práci a teprve se zaučoval. Teď už se vypracoval a já si z něho (k jeho velké nelibosti) dělám legraci, že se z něj stal velký boss, se kterým už si ani netroufám mluvit. Návštěvu u něj jsem jako obyčejně nemohl vynechat. Přivítal mě jako starého známého a já dopředu věděl, že mi bude zase chutnat.
Normálně si na Lefkadě dávám v taverně k pití víno. Stává se mi ale, že tak jednou za pobyt dostanu chuť na řecké pivo Mythos. Pro ortodoxního českého "pivního gurmána" to sice asi není nic moc, ale já - i když jsem původem z Plzně, moc nepivařím, takže mi jednou, dvakrát za rok Mythos docela chutná. Objednal jsem si tedy zdejší výbornou (a vydatnou) fazolovou polévku, králičí stifado a jedno pivo. Byl jsem zrovna vyhládlý po celodenním výletě a objednané menu se mi zdálo přiměřené situaci. Nebylo.
Nevím, jestli ta porce byla zcela standardní. Podezřívám obsluhu, že mi chtěla jako "stálému" hostu maličko přilepšit. Anebo to byla jen náhoda daná statistickými zákony - přece jen v Řecku bývá jen máloco úplně unifikováno a směrodatná odchylka je jistě větší než v Německu. Někdy to prostě vyjde o něco víc a někdy míň. Dnes večer to tedy bylo víc. O dost víc! Víc polévky tak poctivé, že můj žaludek přivyklý lecjakým náhražkám - ač si vrněl blahem - byl po polévce standardně nasycen. Pak přišla velká porce králičího masa s několika přílohami. Taky výborné a taky "o něco víc". Uffff! Večeře začínala být náročná.
Usměvavý personál se čile zajímal, jak mi chutná, spokojeně sledoval moje boule za ušima a mě bylo hned jasné, že i kdybych byl nacpaný k prasknutí, neexistuje možnost na talíři nechat byť jen jediné sousto, protože tím bych naznačil, že jídlo nebylo nic moc, což nebyla pravda. Pivo jsem popíjel průběžně, druhou polovinu jsem vyzunknul na závěr, i když mi nebylo jasné, kam se ještě vešlo. Byl jsem po večeři plný po okraj a věděl jsem, že už do sebe nevpravím ani sousto. Řekl jsem si o účet.
A v ten okamžik mi "šéf" přinesl druhou láhev piva Mythos. Ne normálně jako starému známému, ale s důstojností státníka, který se právě chystá před miliardami televizních diváků prohlásit olympijské hry za zahájené. Vyděsil jsem se, protože mi bylo jasné, že je zle. Zaprotestoval jsem, že jsme si asi nerozuměli, protože já chtěl platit a ne druhé pivo. Šéf mi s noblesně vážnou obřadnou úklonou pivo otevřel a nalil. "Buď klidný," řekl mi. "To je pozornost podniku - jako poděkování za to, že ses k nám zase vrátil." No nazdar! Tyhle věci berou podle mých zkušeností Řekové dost vážně a odmítnutí takové pozornosti zavání urážkou. Pivo se na mě culilo z orosené sklenice a oprávněně si přede mnou připadalo v relativním bezpečí. Zkusil jsem usrknout a opravdu to nešlo. Neřešitelná situace. Začal jsem se poohlížet, kam by bylo možné po vzoru Mr.Beana nevyžádanou pozornost ukrýt. Ukázalo se ale, že každý můj pohyb je bedlivě sledován. Čím jsem seděl déle (a nešlo to jinak), tím bedlivěji, protože ostatní hosté pomalu odcházeli a z mého pobytu v taverně se postupně stávala one man show, ve které místo normálního hosta vystupuje přefouknutý balón.
Ve společnosti svého druhého piva Mythos jsem strávil skoro hodinu a půl, kterou jsem vyplnil různými kamuflovanými aktivitami, aby nebylo zřejmé, že nemám nic jiného na práci, než po mililitrech vpravovat do svého žaludku jedno jediné z dobré vůle darované pivo. Na každé polknutí žlutě perlivé tekutiny deset minut odpočinku. Konečně poslední hlt. Když jsem dopil, vážil jsem asi dvojnásobek své běžné váhy a obvod pasu jsem mohl uvádět v číslech používaných jinak výhradně pro popis rozměrů památných lip. Personál se se mnou rozloučil skoro dojatě. Tak dlouho u nich možná ještě nikdo nikdy nevečeřel. Je vidět, že jsem prostě štamgast a těžko se se svou oblíbenou tavernou loučím.
Přístav se postupně ukládal ke spánku a já se vydal těžkým krokem překrmeného Jeníčka i s otylou Mařenkou na zádech na předlouhou kilometrovou pouť k mému zdejšímu dočasnému domovu. Připadal jsem si, jako kdyby veškerá krev v mém těle byla do poslední kapky nahrazena pivem Mythos a toto mýtické pivo teď kolovalo mým tělem od srdce přes artérie a vény až po neposlednější drobounkou vlásečnici jako žlutá pěnivá krev, barvou tolik podobná zdejší krajině v poledním slunci.
Když jsem se v další obíbené taverně druhý den úspěšně pokoušel vytěsnit žlutý mok místním červeným vínem, naklonil se ke mně majitel a tajemně mi pošeptal, že má pro mne malý dárek "za věrnost". Nelíčeně jsem se jeho upřímné dobrosrdečnosti vyděsil. Druhé darované pivo ve dvou dnech po sobě bych už asi nezvládl, i když řecké lidové rčení jistě praví: Darovanému pivu Mythos na zuby nekoukej! Dostal jsem ovšem tentokrát nádhernou mořskou mušli, kterou nebylo nutné na místě zkonzumovat, ale bylo možné si ji odnést domů i se zakletým lefkadským mořem, jehož šumění je neustále slyšet uvnitř.
Dnes v Čechách venku docela obstojně mrzne a popadávají sněhové vločky, ale když se mi zasteskne po vlhkém a šplouchavém teple mořského pobřeží, zaposlouchám se do brumenda té veliké mušle a vzpomenu si nejen na moře, ale i na ty co mě přímo na jeho břehu každý svým způsobem a svým otevřeným srdcem chtěli odměnit, i když dobře vědí, že příště přijdu posedět znovu.
Nadýmavá vzpomínka na pivo Mythos pomalu splaskává a já se začínám těšit, až ho zase jednou spolu se zdejším mořem ochutnám.
Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.