Oficiální plakát mé berounské výstavy MINICYKLY

Už v únoru jsem zdejší milé čtenářky a čtenáře v článku MINICYKLY - letošní květnová berounská výstava zasvětil do základní koncepce své jedenácté samostatné fotografické výstavy: Na výstavě bude k vidění šest cyklů fotografií navzájem hodně odlišných témat i forem zpracování a ke každému z nich série pěti či šesti fotografií - podle toho, jak se je podaří do prostoru galerie uspořádat. 

Měl jsem připravenou i svou vlastní verzi plakátu, která sestávala z jednoho obrázku za každý takový "minicyklus", původní pracovní verzi jsem pouze doplnil informací o otevírací době. Zaslal jsem svůj návrh pořadateli a ukázalo se, že plakát jednak nemá všechny nezbytné náležitosti, např. logo a webové stránky Městského kulturního centra (bodejť by je taky měl, když takový požadavek nebyl součástí zadání; rád zahrnu do návrhu cokoli, co dává smysl, leč musím se o tom dozvědět, v telepatii zatím ještě nejsem moc zběhlý, i když bych takový způsob vstřebávání informací v mnoha situacích uvítal) a jednak bylo vůbec patrné, že si pořadatel představoval plakát jinak, nejspíš i proto, aby to bylo v souladu s místní "plakátovou tradicí". A tak jsme se v týdnu s paní vedoucí berounského kulturního centra sešli, abychom naše odlišné představy nějak vyřešili.

Dohodu jsme nakonec uzavřeli takovou, že bychom, myslím, mohli jít nejmenovaným aktuálně válčícím stranám a jejich rádobyusmiřovačům příkladem: Oficiální podoba plakátu převezme z pracovní verze fotky zástupců všech šesti minicyklů a využije jinou barevnost a kompozici. Tyto plakáty se budou používat pro výstavu všude v Berouně a v oficiálních médiích a budu ji používat i já v elektronické komunikaci (na sociálních sítích i v e-mailech). Původní podobu návrhu naproti tomu použiju na papírové kartičky, které budu rozdávat osobně, už je mám natisklé a zatím jsem jich rozdal asi dvacet. 

Brněnské vodojemy na Žlutém kopci

Když jsem spatřil první fotky z toho místa, bylo mi jasné, že se tam musím někdy podívat na vlastní oči, nejlépe ještě do té doby, než se informace o zajímavém novém turistickém cíli široce rozkřikne a nastane tam nával návštěvníků. A tak - když jsem si vzal teď v dubnu týden volna, hlavně kvůli značným nedodělkům přípravných prací na mé nastávající fotografické výstavě v Berouně (bližší informace o tom, jak příprava pokračuje, přidám v pátečním samostatném článku) - počítal jsem i s jedním dnem výletu "na otočku" do Brna. Pravda, v Brně, kam jsem dříve docela často jezdil, jsem už teď několik let nebyl, takže by se nabízelo pobýt tam aspoň pár dní a spojit to s poznáváním, co všechno se tam "od mých dob" změnilo. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to bude opravdu monotematická návštěva. Ráno v pět jsem vstával, po desáté jsem byl v Brně, kolem jedenácté jsem už byl na místě, kolem půl třetí odpoledne jsem byl hotov, dal jsem si rychlý indicko-nepálský oběd a kolem čtvrté  už jsem zase seděl ve vlaku, abych kolem osmé večer byl zpátky doma a podíval se, jestli aspoň nějaké fotky vyšly.

Do Brna jsem vyrazil "nalehko", tedy bez stativu a sofistikovaného příslušenství. Chtěl jsem se napřed podívat, co se dá všechno na místě podniknout, jak tam jsou vstřícní k fotografům a jak je to tam s kolotočem návštěvníků. Zjistil jsem, že vstřícní jsou velmi, fotit se stativem se dá bez problémů, je to jenom na vás, nikdo vás na prohlídkové trase nekontroluje a nepeskuje. A stativ je opravdu třeba kvůli nedostatku světla; ano, dá se fotit na vysoké ISO, ale zrnitost výsledného obrazu neumožňuje udělat slušnou zvětšeninu většího formátu, poměrně dlouhý čas 1/5 až 1/10 se zase úplně pevně v ruce udržet nedá, takže do hry vstupuje i neostrost obrazu. Byl jsem jedním z mála návštěvníků, který neměl zájem o prohlídku s průvodcem, ale dával jsem přednost tomu, že jsem si volně chodil tudy, kudy se mi právě chtělo a hledal jsem zajímavé záběry. Skupiny s průvodcem byly výrazně rychlejší než já a když mě taková docela početná tlupa návštěvníků předešla, zůstal jsem většinou v prostoru vodojemů dočista sám. Mimochodem, úplně nejlepší podmínky pro takové samotáře jsou prý v lednu a únoru, kdy chodí jen minimum návštěvníků a navíc je možné se ve vodojemech ohřát, protože tam panuje dost stabilní teplota kolem 13 stupňů (prý v opravdu mrazivých zimních dnech někdy klesne až k 10 stupňům a v tropickém létě naopak naroste někam k 16 stupňům), chce to každopádně dobré oblečení i obutí, protože např. ve vodojemu č.2 jsou louže, občas i hlubší :-).

Dnes mám fotek trochu víc, snad to nebude vadit, přidám k nim jen pár poznámek a základních informací:

Nedělní miniglosy č.771

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli u posledních dvou čísel našeho nedělníku, i dnes dojde k jeho postupnému zveřejňování: V první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že jedna odejmutá hodina z přechodu na letní středoevropský čas už se dostatečně vstřebala (mimochodem, čím dál víc si myslím, že mi vlastně současný stav střídání docela vyhovuje), a jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u prvního dubnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.

Už jen pouhé 4 týdny zbývají do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Od posledního víkendu se mi nepodařilo přidat k těm již připraveným žádnou novou fotografii, osm se mi jich už tři týdny vyrábí v tiskárně a čas začíná netrpělivě přešlapovat v předpokoji. Ale příští týden mám dovolenou, tak snad bude dostatek prostoru vše dohnat a stihnout. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY a na facebooku už jsem začal zveřejňovat příspěvky s hlavní zprávou NEVĚŘTE DEZINFORMACÍM A PŘIJĎTE SE NA VÝSTAVU PODÍVAT NA VLASTNÍ OČI!, která by se v různých souvislostech s výstavou měla objevovat cca 5x za týden.

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl "přací" fotočlánek Právě dnes, před deseti lety, aneb Noční smíchovské jeřáby. který měl připomenout jednu pro mě báječnou událost zpřed deseti let. V pátek jsem pak přidal jednu odezvu své návštěvy nové verze představení Kytice v divadle Semafor, text Hoooj, ty Štědrýý večerééééééé... kde si můžete srovnat původní Erbenovu verzi s parafrází Jiřího Suchého z roku 1972 a jako bonus jsem přidal své dvě doplňující sloky napsané snad ještě kdysi na základní škole; určitě je to zatím nejstarší známka mého domácího veršování, kterou jsem zde na blogu ukázal :-). Z předchozího období ještě jednou připomenu fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám a text O fotografovi, který se nerad fotil (ten zmiňovaný autor je mi opravdu až podezřele podobný), ve kterém jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Ještě jednou taky připomenu článek Opozita, který jednu pro mě významnou březnovou neděli nahradil tradiční Nedělní miniglosy.

Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...

Pamatujete si ještě ze školy na Erbenovu Kytici? Třeba na baladu Štědrý večer? Přiznávám, že nebýt semaforského představení Kytice (Jiří Suchý, Ferdinand Havlík, Jiří Cízler) ze sedmdesátých let, asi bych si pana Erbena moc po letech nevybavoval. Tak jen pro připomenutí:

Výběr 6 slok z originálu  (autor Karel Jaromír Erben,  1834 - 1852)

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku? 

 

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce. 

Právě dnes, před deseti lety, aneb noční smíchovské jeřáby

"Právě dnes, před deseti lety...", jak kdysi říkávala specificky krkolomným jazykem ve svých relacích kdysi dávno Svobodná Evropa. Ano, právě dnes, před deseti lety se mi splnilo jedno velké osobní přání, za které mi stálo za to kromě mnoha obyčejnějších a tradičnějších postupů v tuzemsku poprosit i speciální "přímluvnou poutí" od úpatí na vrchol posvátné hory Fudji v dalekém Japonsku, což podle některých hlasů mělo fungovat lépe a jistěji. U jednoho takového velkého přání - i když se nakonec zázrakem vyplní, a vlastně právě proto - samozřejmě nikdy nezůstane, je to jen takové přání startovací, na které přirozeně navazuje řada drobnějších, praktičtějších každodenních přání, která už ve většině případů nemíří tak vysoko; nevzývají přímo duchy daleké posvátné hory a neprosí je o zázraky na počkání, ale spíš orodují za to, aby příběh kdysi i s laskavou přímluvou nejrůznějších čarovných sil zdárně započatý a "dotýkaný" průběžně i na stránkách tohoto blogu (např. v článku Apríl v hlavní roli) pokračoval za co nejvlídnějších a nejklidnějších okolností správným směrem a v té nejlepší možné společnosti dál. Ostatně i dnešní článek je určitou formou soukromého přání, které by mělo ve všem dobrém navázat na těch předchozích devět.

 

 

Před pár dny jsem se vracel v noci z příjemně strávené soboty, která vyvrcholila tím, že jsem jedné dámě, která už nějakou dobu měla doma sbírku tří mých fotografií z cyklu Kouzelná zahrada, přinesl objednaný čtvrtý obraz do série. Vracel jsem se přes Smíchovské nádraží, které je teď obkrouženo velikým staveništěm se spoustou stavebních strojů, a při čekání na notně zpožděný vlak jsem obdivoval všechny ty vysoké a štíhlokrké jeřáby a v souvislosti s nastávajícím aprílem jsem si představoval, že vývoj každého člověka je vlastně taky takové rušné staveniště se spoustou plánů a dodavatelů, s prostředím občas zatroleně prašným, kde mnoho věcí vzniká zdánlivě chaoticky s chybějícími návaznostmi, jen všechny ty jeřáby, které jsou skoro permanentně v provozu, nejsou tak pěkně vidět, protože nemají tak pěkná světla, pouze se ve tmě a mlze každodennosti dají tušit všude vůkol. A přes všechny nejistoty, nepořádky v harmonogramu a zmatky v tom, kam správně patří který díl, z toho velkolepého projektu nakonec většinou překvapivě vyjde parádní pevná stavba, někdy více, někdy méně v souladu s původními plány, ale se vším, co se od takové stavby očekává.

 

Držím palce, ať tahle "právě dnes, před deseti lety" započatá složitá a v mnoha ohledech křehká ale o to více fascinující stavba ve všech možných směrech zdárně pokračuje a její výsledky nejenže budou skvěle fungovat, ale budou vždy i radostné na pohled, na poslech i na dotek :-).

 

Tak ať tomu tak je ještě pěkných dalších pár desítek let, jak duchové posvátné Fudžisan ve spolupráce s různými duchy českými, pevně věřím, vetkli kdysi do vínku.