Nedělní miniglosy č.412

Podle specialistů z Vysoké školy pohádkářsko-sociologické jsou čeští lidovci svou odvahou, se kterou se spojili a hned zase rozpojili s hnutím Starostů, ztělesněním české varianty tradiční pohádkové postavy - Nebojsy. "Český Nebojsa se od běžných rigidně nebojácných evropských Nebojsů liší tím, že se v závěru pohádky konečně naučí pořádně bát, takže se s ním většinová bojácná a místy lehce zbabělá česká společnost může plnohodnotně identifikovat," řekl nám vedoucí katedry psychologie pohádkových postav. "Ano, zatím jsme se naučili bát především sami o sebe," řekl Nedělním miniglosám optimisticky naladěný předseda Bělobrádek, "ale i to je pro nás s naší dlouholetou děsivě nebojácnou stranickou historií velký krok kupředu."

Proti proudu šumného Šumného potoka

Už jsem si díky několika sériím pořadů s architektem a hercem Davidem Vávrou vštípil, že šumné věci nejsou jen ty, které šumí, ale i takové, které jsou pěkné a stojí za podívání. Objevil jsem v těch pořadech pro sebe mnoho krásných míst nejen u nás doma, ale třeba i v dalekém Japonsku; vždyť třeba poprvé mě pro úžasnou stavbu nádraží v Kjótu nadchnul právě David Vávra ve svém pořadu věnovaném především působení českých architektů v Japonsku a já si tehdy - aniž bych si uměl představit, že se to opravdu někdy uskuteční - jen představoval, jaké by to asi bylo krásné vidět to vše jednou na vlastní oči (blíže např. viz článek Japan 2011 - U císaře v paláci). Na své nedávné dovolené v Jeseníkách jsem ale měl možnost projít se kolem něčeho, co je šumné z obou důvodů nebo dokonce ze tří důvodů zároveň: Nejenže jde o velmi pěkné místo "pro oko", ale navíc to místo ještě příjemně šumí. A - pěkně do třetice - se slovo šumný dokonce objevuje v názvu. Řekněte sami: vás by nelákalo projít se - byť bohužel bez sympatického pana architekta jako extravagantního průvodce - kolem Šumného potoka?

 

Nedělní miniglosy č.411

Podle psychologů a sociologů v poslední době v České republice prudce roste počet lidí se zcela iracionáním myšlením, kteří milují nejrůznější nesmyslné konspirační teorie. Podle následného průzkumu se ovšem asi 80% lidí domnívá, že se uvedenému závěru vůbec nedá věřit, protože situace je ve skutečnosti mnohem horší, ale výzkumníci mají nadnárodními společnostmi zakázáno nám to říct.

----------------------

Hradní kancléř Vratislav Mynář musel vysvětlovat, jak mohl dát s klidným svědomím vedoucím představitelům Kyrgyzstánu doporučení, že dosud v oboru neznámá česká firma je schopna zajistit mnohamiliardovou zakázku na výstavbu soustavy kyrgyzských hydroelektráren. "Je pravda, že o této firmě vůbec nic nevím," potvrdil kancléř Mynář ve sledovaném rozhovoru pro Radio Biškek, "ale doporučení jsem dal bez váhání, protože když mohu já dělat tolik let bez bezpečnostní prověrky hradního kancléře, předpokládám, že jiní šikovní čeští lidé zase bez větších problémů postaví pár vodních elektráren, zvlášť když součástí technického řešení bude alespoň jeden tunel."

Haiku zázračného světla

Když jsem na své nedávné dovolené v Jeseníkách hledal zajímavá místa, na kterých světlo vodních proudů kreslilo na potocích abstraktní nebo dokonce naší fantazií konkretizovatelné ornamenty, letělo mi hlavou hodně námětů, ve kterých vystupoval v hlavních rolích kontrast světla a stínu; čím tmavší prostředí kolem, tím větším zázrakem pro mě byla světelná etuda v centru dění. Tohle "tekoucí světlo" umí prostě zázraky, stejně jako naopak zázraky umějí do našeho života vnést kouzelné světlo. Haiku, které jsem si z Jeseníků přivezl (a byl jsem na ně tehdy pyšný), bylo úplně jiné než to dnešní; tak to bývá, že těch pár slabik musí v čase trochu uzrát a výsledná podoba nakonec bývá úplně odlišná než první a napohled "hotová" a "definitivní" představa. Ale slabiky jako by se samy a bez našeho přičinění v čase přesypávaly jako zrníčka písku ve starodávných hodinách. Zítra by haiku nejspíš zase vypadalo jinak. Naštěstí je krásné letní DNES, tak na chvíli přesýpání zastavme a podívejme se, co nám z našeho písku vzniklo :-).

 

O saltu mortale s dvojitým vrutem

I když se to možná lidem, kteří si četli moje reportáže z Japonska včetně výstupu na krásnou Fudžisan, nemusí zdát, nežiju zrovna adrenalinovým životem. Neskáču z mostů na pružném laně, neúčastním se různých závodů pro drsňáky, nechodím střílet po jiných lidech airsoftovými kuličkami, neřídím motorová vozidla v dopravních zácpách, rušné křižovatky přecházím většinou na zelenou, nelítám na paraglidu, nelámu si končetiny na skalách ani se nepřu s mohamedány, které náboženství je nejlepší. Dalo by se tedy říct, že se pohybuji celkem daleko od nebezpečí úrazu, takže moje pojišťovna, u které jsem i proti úrazu pojištěn, mi nestačí posílat bonusy za bezeškodní průběh.

Jedinou situací, kdy mi nebezpečí úrazu doopravdy bezprostředně hrozí, jsou chvíle, kdy se snažím být z nějakého důvodu nadstandardně opatrný, což většinou není ani tak kvůli sobě samotnému, jako spíš kvůli někomu nebo něčemu, co je pro mne vzácné. V ten okamžik je ale dobré se ode mne držet dál, protože je téměř jisté, že se něco semele. Stejně jako včera.

 

Jeseníky - výjevy od Studeného potoka

Na závěr své dovolené v Jeseníkách jsem vám ukázal fotky, kvůli kterým jsem se vracel do údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, protože se mi jako záběry líbily a potřeboval jsem je vyfotit ještě jednou a líp (viz článek Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem). Říkal jsem si, že vlastně nepotřebuji vyfotit nic víc než ty dvě fotky, kvůli kterým jsem se vrátil "na místo činu", ale znáte to - údolí je dlouhé a člověk neodolá, když vidí něco zajímavého. Tak dnes ještě přidávám další tři fotky ze stejného výletu.

Když jsem se díval na následující fotku, bylo mi hned jasné, že na záběru není obyčejná peřej Studeného potoka se spoustou proudů a proudíků, ale že sledujeme řádného odpočívajícího bezhlavého jezdce. Vždyť kdo z nás nikdy hlavu neztratil, nebo ji aspoň na nějakou dobu neodložil? Vidím ho, jak přichází ze své náročné jezdecké práce domů, uvolněně odkládá svou hlavu obolavěnou celodenním shonem na noční stolek vedle gauče a rozkošnicky se natáhne. Hlavně, říká si, jako by se za tuhle chviličku ryze nehokejového zakázaného uvolnění styděl, hlavně ať mi teď proboha nezazvoní mobil, protože poctivé "head free" uspořádání ještě nikdo ze světových výrobců mobilních telefonů nevymyslel! :-)

Nedělní miniglosy č.410

Ještě než se pustíte do dnešní rozšířené porce miniglos, možná vás bude zajímat, že jsem na svém fotowebu založil nový dlouhodobý fotocyklus Pražské drobnůstky, kam jsem začal dávat obrázky nenápadných pražských zákoutí, která potkávám a občas i fotím při svých toulkách hlavním městem. Kdo sem na blog chodí delší dobu, dobře zná stejnojmennou blogovou rubriku, kde se pod názvem Pražské drobnůstky skrývají drobné pražské zajímavosti ve spojení textu a obrázků. Samozřejmě, na fotowebu je smysl "pražských drobnůstek" oproti blogu přece jen dost posunutý, a nová fotogalerie tak vlastně nemá s blogovou rubrikou kromě názvu moc společného, protože by tam fotky měly obstát i bez jakéhokoli doprovodného textu a měly by si vystačit pouze s obrazem a názvem. Jestli se tak stane, to se teprve uvidí; zatím jsem do nově vznikajícího fotocyklu zařadil prvních devět fotek, částečně starších a částečně pořízených v poslední době, a předpokládám, že se série bude postupně profilovat, méně zajímavé fotky postupně odpadnou a budou nahrazeny (snad) lepšími.

 

Umíme na blogu přijímat a poskytovat kritické připomínky?

Jedním z témat, která mě po celých víc než osm let, kdy jsem na blogu aktivní, velmi zajímají a baví mne je sledovat, je kritika našich blogových "výpotků". Za tu dobu jsem došel k poměrně zřetelným závěrům, které je možné velmi zjednodušeně shrnout do tří základních a (aspoň pro mě, protože schopnost přiměřeně kritické (sebe)reflexe považuji za důležitou součást výbavy každého člověka) nepříliš povzbudivých bodů:

1. Věcná kritika na blog.cz je zatraceně vzácné zboží

2. Málokdo je schopný kritiku svého blogu bez zbytečných emocí přijmout

3. Málokdo je schopný věcnou a podnětnou kritiku k cizímu blogu poskytnout.

Samozřejmě, něco jiného je to ve verbální rovině: Je mnoho blogerů, kteří své čtenáře přímo vyzývají k projevení názoru, ale podle toho, co na blogu zažívám, dospívám k přesvědčení, že se ve většině případů nejedná o skutečný, ale jen proklamovaný zájem. Nedejbože totiž, aby se někdo opravdu vyjádřil a šlo o vyjádření nepochvalné.

 

Neboj, synáčku, já tě nedám!

Nedávno jsem se byl v rámci pravidelných vycházek po pražských domech podívat na malém výletě v Podskalí, kde jsme si docela poctivě prohlédli zajímavý kostel Nejsvětější Trojice (v Trojické ulici). Mimochodem, jde o kostel, který byl před tím, než byl během husitských bouří zbořen a zničen, zasvěcen svatému Ondřeji nebo svatému Antonínovi (v pramenech se uvádějí obě verze) a poté byl ve 2. pol. 15. století obnoven s novým patrociniem a posléze i pozdně barokně přestavěn. Měl jsem s sebou samozřejmě i fotoaparát a zkoušel jsem zachytit zajímavý interiér nepříliš rozlehlého kostela, udělal jsem desítky fotek kostela zevnitř i zvenku, ale pořád to prostě nebylo ono, fotky byly jako pohlednice, jen ilustrace bez stopy duše a příběhu. Až jsme vyšli do přilehlé zahrady, která byla kdysi hřbitovem přiléhajícím ke kostelu a dnes tvoří příjemnou oázu zeleně uvnitř bloku budov. Tam, u rohu bývalé márnice jsem našel skromný ale mně velmi sympatický námět na dnešní malý fotočlánek.

 

Nedělní miniglosy č.409

Po týdenní dovolenkové přestávce se opět vracejí tradiční Nedělní miniglosy, tentokrát už ve svém 409. vydání. V pauze jste se samozřejmě mohli ještě vrátit k naší nedávné oslavě jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku připomenutím speciálního výběru 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. V dalších týdnech by již měly Nedělní miniglosy vycházet normálně, pokud nenastane během některého z víkendů nějaká pro mne zásadnější událost, která by kvůli svému významu měla před vším ostatním - a tedy samozřejmě i před NMg - jednoznačnou přednost. Tak pojďme na to a společně se vraťme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne:

Řád od japonského císaře pro pana Zdeňka Thomu

Asi před rokem jsem na těchto stránkách psal o pozoruhodné výstavě fotografií Zdeňka Thomy s názvem Kouzelné Kjóto, která byla k vidění na Staroměstské radnici (podrobněji viz článek Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto). Výstava mne zaujala, samozřejmě tomu napomohlo i to, že jsem řadu míst na obrazech sám svýma očima viděl a procházel se kolem nich, ale přesto v těch fotkách bylo mnoho univerzálního, co nepotřebuje osobní zážitek a konfrontaci s osobně viděným. Bylo pro mne pak velkým potěšením, když se mi na základě mého článku o výstavě pan Thoma loni ozval a vyměnili jsme si pár dopisů.

Když si dnes člověk otevře nějaké zprávy, většinou je to, jako by na sebe vylil konev splašků. Dozvíme se, kdo koho zabil, kdo se s kým rozhádal, kdo komu vyhrožuje, kdo považuje koho za idiota a spoustu dalších negativních věcí. Mediálním hrdinou se, zdá se z historických ponaučení, nejsnáz člověk stane, když rozpoutá nějakou děsivou válku, zlikviduje dostatečné množství nevinných lidí nebo když aspoň podpálí Artemidin chrám v Efesu. Dobrou zprávu, aby člověk pohledal; dobro je vůbec mediálně nezajímavé a když už se o něm píše, tak mívá skoro až výsměšný nádech, jak je často (samozřejmě v očích těch správně rozumných, inteligentních a slušných lidí) spojované s naivitou a idealismem. Přiznávám, že čím jsem starší, tím mám radši dobré zprávy, stejně jako mám rád dobré a zajímavé lidi, a když se o nějaké opravdu pozitivní zprávě o takových lidech dozvím, mívám chuť se o ni podělit i s ostatními, což je přesně příklad dnešního článku.

 

Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem

Už několikrát, když jsem zavítal do Jeseníků, jsem se chtěl podívat, jak vypadá tamější nejvyšší vodopád. Jmenuje se (kupodivu) Vysoký vodopád, kdysi měřil 45 metrů, ale v roce 1880 po velké povodni došlo k sesuvům půdy, která zaplnila původní místo dopadu vody a vytvořily se další stupně; dnes se u Vysokého vodopádu uvádí výška 28 metrů. I to je dost a vodopád jsem chtěl vidět na vlastní oči, ale už několik let jsem se vždy z nějakého pseudodůvodu k vodopádu nedostal. Tak jsem si to letos vynahradil, protože jsem si k vodopádu vyšlápl hned dvakrát. Ptáte se proč? No přece kvůli zebrám, které mi u vodopádu překazily focení. Zdá se vám to podivné? Na rysy a vzácně dokonce na medvědy jsme si už v souvislosti s Jeseníky zvykli, na Rejvízu chovají docela normálně pštrosy, ale divoké zebry pod Pradědem?

 

Poutní kostel Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách

Mám rád místa s příběhem a existenci silného příběhu těžko může poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor někdo upřít. Těch příběhů je dokonce hned několik, takže když teď pár dní pobývám na jesenicku, poutní kostel byl jedním z míst, kam jsem se chtěl určitě podívat.

Prvním příběhem je úplný počátek místní mariánské tradice. Za třicetileté války, která se na oblasti zlatohorska a jesenicka projevila velmi negativně, se prý v těchto místech ukryla před švédskými vojsky jedna místní těhotná žena. V tísni požádala o přímluvu Pannu Marii, která ji vyslyšela a ženě se narodil zdravý syn Martin. Že v tomto případě nejspíš nejde jen o legendu, je patrné z toho, že sám tento synek - když se v dospělosti stal váženým občanem - přikázal na místě svého narození pověsit na paměť onoho příběhu s dobrým koncem obraz Panny Marie. K obrazu začali přicházet poutníci a po nějaké době zde lidé postavili dřevěnou kapli. No a protože příliv poutníků sílil, v 19. století zde byl na místě původní kapličky vystavěn řádný poutní kostel.

 

Upajdaný výlet na Rejvíz

Jsem-li někde v horách nebo je v dosahu něco zajímavého, přiznávám, rád chodím pěšky. Když je třeba, dokážu pěšky urazit i docela velké vzdálenosti a může být kosa i vedro, může pršet nebo být sucho jako v srpnu na Lefkadě, můžu jít nalehko nebo s bagáží. Má to ale jednu podmínku: Musím mít nohy aspoň v trochu ucházejícím stavu, což tentokrát nebylo úplně stoprocentně naplněno. Při fotovýletu údolím Bílé Opavy jsem občas - kromě i jinak krkolomných výstupů a sestupů po kamenitém břehu říčky - hňápnul do potoka, což nakonec vzhledem k nevázané kombinaci spousty všudypřítomného kamení a vody vedlo k malé nepříjemnosti: Přinesl jsem si s sebou na hotel pár puchýřů na chodidle, které mi věnovala Bílá Opava zcela zdarma jako věrnostní bonus.

Nevím, jak podobnou nepříjemnost řešíte vy, já používám dost konzervativní postupy - tedy propíchnout/proštípnout plaskýř a dát chodidlu trochu času na zacelení. Jenže - přece se nebudu na dovolené zacelovat celý den, když kolem je tolik krásných míst k vidění! Jako vzor jsem si tedy vzal sportovce nastupující do rozhodujících zápasů se zlomenými končetinami a proraženými lebkami; co je proti tomu dosud nezhojený puchýř? A tak jsem přece jen vyrazil aspoň na malý výlet, autobusem jsem se nechal dovézt (ta potupa pro náruživého chodce) asi 8 km do Rejvízu (ano to je tam, co měli být ti nebezpeční velcí medvědi :-)). V normální kondici se tam dá po zajímavých místech nachodit klidně 20 km a ještě k tomu nějaká ta cesta tam a zpátky... Já se rozhodl se tentokrát šetřit, víc než 10 km nedat a i zpět se dopravit autobusem.