Barevné Řecko v černobílém kabátě

Dnes se ještě jednou vrátím do Řecka na svou milovanou Lefkadu. I když je v květnu ostrov plný barev, jak jste mohli vidět v některých mých dalších příspěvcích z rubriky Črty z Lefkady, občas mi to nedá a barvy na fotkách úplně vynechám a vrátím se ke klasickému černobílému podání. Dnes tedy uvidíme barevné Řecko v černobílém převlečníku. Každá z dnešních fotek má u mne v archivu i barevnou variantu, ale usoudil jsem, že ta černobílá vypadá zajímavěji a jsem s ní spokojenější. No a samozřejmě využijeme toho, že jsme na blogu a každou fotku doprovodím stručným komentářem. Fotky "beze slov" u mě na blogu nehledejte.

Od mé první návštěvy mě samozřejmě jako fotografa přitahuje majestátnost hlavního lefkadského pohoří Stavrota, jehož součástí je i stejnojmenný nejvyšší vrchol ve výšce 1182 m. Ono se to nezdá, ale vzhledem k tomu, že na ostrově se výšky počítají opravdu od hladiny moře, odpovídá to v českých poměrech asi tak výšce Sněžky. Z cesty, která spojuje Vassiliki s vesnicí Kondarenou se podle mne otevírají nejhezčí výhledy na rozevřený horský "amfiteátr, v němž je i několik horských vesnic. Zatímco předehru horskému pásmu tvoří rovina s početnými zahradami (psal jsem o nich už několikrát, např. v článku Květen v zahradách u Vassiliki), Pak začne terén strmě stoupat a komu nevadí, že na vrchol (ve skutečnosti jde spíš o dvojvrchol) nevede žádná oficiální cesta, může se tam při troše opatrnosti a trpělivosti celkem bez újmy dostat (podrobněji se o tom dočtete v článku Výstup na nejvyšší body Lefkady). Pro černobílou verzi jsem se rozhodl především kvůli celkem povedené květnové obloze, která prakticky každý den hrozila přeháňkou či bouřkou.

Kostelík Analipsi aneb Statikova noční můra

Za jednu ze svých vůbec nejvydařenějších černobílých fotek považuji Světlo starého řeckého kostela (k tomuto článku jsem ji znovu nepřidal, ale můžete se prokliknout na tuto fotku na můj web), kterou jsem pořídil na Lefkadě před čtyřmi lety. Je na ní interiér malého lefkadského kostelíka Analipsi, který stojí nedaleko od vesnice Poros a já mám velkou výstavní zvětšeninu (formát 100x70cm) téhle fotky doma na zdi. Ví se o mně, že mám tendenci se vracet na místa, kde se mi povedlo udělat nějakou zajímavou fotku, a zkouším to tam znovu, aspoň trochu jinak, když už ne lépe. A tak jsem si řekl, že se u kostelíka Analipsi zastavím znovu (už počtvrté) a usmyslel jsem si, že se pokusím napodobit styl původní fotky, abych případně v budoucnu mohl na téma tohoto kostelíka udělat malou černobílou sérii. Netušil jsem, že z toho nakonec bude víc než dvouhodinové focení na minimálním vnitřním prostoru malého kostelíčka. Jen jsem se docela bál, jestli se za ty čtyři roky, co jsem na Lefkadě (především kvůli covidu) nebyl, kostelík nesesunul k zemi, ostatně nebyla by to první stavba, kterou jsem na Lefkadě kdysi fotil a dnes už na jejím místě je jenom hromada kamení. Už mnoho let je totiž budova ošklivě poničená a kdybych byl statikem, myslím, že by se mi zjevovala v horečnatých úzkostných snech.

V uličkách hlavního města Lefkady

Dobíhají mi poslední dny dlouhé dovolené na ostrově a samozřejmě se ještě snažím poslední čas využít k tomu, co jsem zatím během svého programu nestačil. Proto se dnes nebudu pouštět do moc náročného a propracovaného textu a radši vám ukážu pár obrázků ze sobotního výletu do hlavního města Lefkady. Mám rád jeho uličky, rád se jimi toulám, zahýbám za nejnemožnější rohy, procházím průchody a cesta městem kupodivu stále pokračuje. Po třech odbočeních už dávno nevím, kterým jdu směrem, však ono si mě město srovná, protože dříve či později zase vyjdu někde na mořském pobřeží, u místní laguny. Letos jsem si troufl i trochu fotit místní obyvatele, dokonce jsem se s některými z nich pustil do rozhovoru v lámané a chudičké řečtině. Tak pojďme dnes do uliček starodávného benátského města nakouknout společně:

Ledová káva a jeden černý čaj

Když jsem v Řecku na svém zamilovaném ostrově Lefkada, kromě řady článků představujících zajímavá místa nebo specifické osobní ostrovní zážitky, které jsou k přečtení v rubrice Črty z Lefkady, vznikne pod vlivem neobyčejného emotivního prostředí sem tam i nějaký ten poetičtější záchvěv než jen strohý popis, jak se kam dostat a co případně odměnit svou pozorností. Takto vzniklo už několik příspěvků do speciální rubriky V řeči mírně vázané, např. při poslední návštěvě před 4 lety básnička Soumrak u moře, nebo už před pradávnými 13 lety básnička Na Lefkadě. Tak snad mi dnes opět po nějaké době prominete ten úkrok do jiného žánru, zvlášť, když v něm má tentokrát roli samotný vládce mezi řeckými božstvy :-).

 

Ledová káva a jeden černý čaj

 

Ledová káva

a jeden černý čaj

a noční rozhovor,

co nechápou ho             

místní makrely a tresky.

Dnes večer totiž

(jen tak na okraj)

zcela výjimečně

mluví sám Zeus česky.

 

Bohové studeného větru

dnes na šalmaje hrají,

citrusy šumí, eukalypty i fíky.

Rozkvetlé větve

se umně proplétají

a světla přístavu

se mění v zpovědníky.

Rybáři z ranního přístavu

Když člověk přijede do takového městečka, jako je Vassiliki na Lefkadě, mimo sezónu, lépe vynikne, že všichni obyvatelé nejsou zcela závislí na turistickém ruchu. Samozřejmě, už se vše schyluje k vrcholu roku, který tu bez nejmenších pochyb představuje turistická sezóna, probíhající cca od začátku června do konce září; v přístavu a v jeho blízkém okolí už otevřely hlavní taverny a obchody a ty zbylé už mají k otevření všechno nachystané a bude to otázkou pár dnů. Ale jsou tu kupříkladu i místní rybáři, kteří se vydávají pravidelně za svým úlovkem, jacísi poslové z dávno minulých věků, kdy se ještě peníze nevydělávaly na facebooku či na youtube, ale bylo zapotřebí si obživu obstarat pěkně přímo.    

Znám od vidění místní rybáře, znám jejich lodě, znám místa, odkud na moře vyjíždějí, a vídám (a slýchám) je v místech, kde loví. Proč jsem vlastně ještě nikdy nenapsal článek o nich? Vždyť vím, že pravidelně každé ráno připlouvají do přístavu po náročné šichtě, někdy s větším, častěji s menším úlovkem. Ryb ubejvá, řeknou stručně a mávnutí ruky jako kdyby bylo mávnutím za lepšími časy, kdy ryb byl pro každého chlapíka s loďkou, odvahou a pevnou rybářskou sítí dostatek.

Kostel svatého Antonína aneb Kde prší housenky

Není to tak dávno, co jsem si na jedné starší mapě (ta nová nic takového neuvádí) všiml, že jen kousek od Lefkady, asi 3 km od pontonového mostu na ostrov (který jsme si mimochodem kdysi podrobně obrazově představili v článku Ostrovem každou hodinu aneb Jak si udobřit partyzána) je na mapě vyznačený kostelík Agios Antonios, tedy kostel svatého Antonína. Cestou na ostrov jsem pozorně vyhlížel, jestli v těch místech nějaký kostelík je a skutečně jsem zahlédl cosi jako cestu stoupající do svahu nad silnicí a nahoře pak nějaké vlaječky prokazující, že mezi divokými keři něco je. A protože ke jménu Antonín mám speciální soukromý vztah, rozhodl jsem se, že kostelík svatého Antonína navštívím, přestože jsem se o něm nikde nic nedočetl a dokonce jsem nikde nenarazil ani na jednu jeho fotografii. Ostatně tím lépe: Pasuji se tedy projednou do role Čerfa - objevitele a ty dnešní fotky budou první :-).

Ranním autobusem jsem se vydal z Vassiliki do hlavního města, to už mám vyzkoušené mnohokrát a opět jsem se ubezpečil, že jde o nejlevnější způsob dopravy v těchto místech: Ať je inflace, jak chce vysoká, cena 3,40 EUR za jízdenku se za celou řadu let nezměnila. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych snad měl prožít nějaké vzrušující okamžiky, prostě jsem se chtěl docela obyčejně podívat na jednoho svatého Antonína a za jeho jmenovce zapálit svíčku, protože taková přímluva by měla mít dobrou váhu. 

Lefkadský květinový den

Jedním z pravidelných bodů mého lefkadského programu je i návštěva zdejších zahrad, které zaplňují úrodnou rovinu u městečka Vassiliki mezi mořským pobřežím a věncem okolních hor. Ono tedy - viděno přísnýma očima turistických průvodců - na těch zahradách není nic zvláštního k vidění; jde o velký prostor rozparcelovaný na řadu pozemků, na nichž místní obyvatelé něco pěstují nebo chovají: Najdete tu samozřejmě především rozsáhlé olivové sady, spousty citroníků a pomerančovníků, které mají teď právě úrodný vrchol sezóny, najdete tu vinice, rajčatová pole ale i louky ležící zdánlivě bez užitku. Potkat tu kromě vstřícných obyvatel, kteří na té své části velké společné zahrady velmi tvrdě a celoročně pracují, můžete i stáda ovcí, sem tam se pase kráva nebo kůň. Voní to tu směsí různých vůní, které je radost se nadechnout, a já tudy rád jen tak bez zřetelnějšího cíle bloumám, rozhlížím se a mám tichou radost z toho, že tu můžu být. 

Na cestách zahradami mám s sebou vždycky i foťák, protože tu člověk narazí na velké množství květin i zvířat (a teď nemyslím zdaleka jen zdejší ostré hlídací psy, kteří většinou nejsou žádní mazlilové, ale přísně střeží svůj svěřený prostor, žijí tu různé druhy hadů, neuvěřitelné množství nejrůznějšího hmyzu, potkat tu můžete třeba i jezevce). Když jsem tu fotil před pěti lety, byl jsem natolik okouzlený různobarevnými a všudypřítomnými květnovými květy (do té doby jsem znal vlastně jen letní suchopár a pár květů časného podzimu), že jsem si přivezl spoustu fotek nejrůznějších celkem obyčejných kytiček, které je často možné vidět i na běžném českém palouku, ale až tady na Lefkadě si dokázaly přitáhnout mou pozornost. No a právě takovým způsobem vznikla i fotka, ke které jsem se shodou zvláštních okolností (a bez větších ambicí) loni vrátil, když jsem sestavoval kolekci pro velkou fotografickou soutěž ND Awards, a tenhle nenápadný obrázek celkem obyčejné kytky mi paradoxně přinesl dosavadní největší fotografický úspěch v podobě první ceny a vítězství v kategorii Nature - Flowers.

Jak jsem měl strach z pláže Agiofili

Proslulá lefkadská pláž Agiofili se stala od mé první návštěvy ostrova před dvaceti lety jedním z mých zamilovaných míst. I když jsem se jako neplavec mohl jen cachtat poblíž břehu, byl jsem na této pláži častým hostem. Zpočátku jsem jezdil na ostrov v létě, takže jsem pláž vídal celkem zaplněnou (ale nikdy narvanou), pak jsem začal častěji jezdit na podzim, kdy tu už krásná kamínková pláž byla jen pro pár pravověrných, kterým poskytovala opravdové soukromí. Mám ji spojenou se spoustou zážitků a dost si na ni pamatuji:

Třeba na to, kterak jsem na té pláži zažil nejsilnější následný otřes velkého zemětřesení z roku 2003 (bylo to asi 3 hodiny po hlavním otřesu), takže ze skal nad pláží začaly padat kameny a všichni opékající se zdánliví lenoši (včetně mě) najednou křepce vyskočili a běželi se rychlostí dvou boltů před otřesy schovat do moře (teprve po tomto otřesu byl provoz pláží na nějakou dobu zastaven a zdálo se mi, že otrlí domorodci stejně moc nechápali, proč).

Třeba na to, jak po prvním zářijovém dešti přišel správce, a odnesl všechna lehátka a slunečníky se slovy "pláž skončila" (později jsem zjistil, že mnozí místní to skutečně berou tak, že prvním větším zářijovým deštěm opravdu končí léto, přestože je pak ještě několik týdnů nádherné počasí.

Pevnost Grivas aneb Na hradě Aliho Paši

Pozn.: Letos jsem sice svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkadu nenavštívil, ale při pořádání fotoarchivu jsem narazil na jedno téma, které jsem měl připravené pro blogový článek, ale nakonec na ně ve fofru stále nových lefkadských zážitků nedošlo a po návratu už jsem se pak věnoval jiným tématům. Proto i letos obohatím rubriku Črty z Lefkady novým článkem, ve kterém představím jedno místo, které sice není přímo na ostrově, ale jednak s ním má hodně společného a jednak je z něj na ostrov moc pěkný výhled. 

 

Ať už na Lefkadu cestujete zdlouhavě po souši a moři nebo zrychleně vzduchem, soukromým tryskáčem nebo na půjčeném oslu, nakonec vždycky na ostrov dorazíte po silnici, protože i nejbližší letiště Aktio/Preveza je na pevnině mimo ostrov. No a když po té silnici opravdu jedete a na ostrov už vám schází poslední kousek, vlevo od silnice se objeví výrazný pahorek s rozsáhlou kamennou pevností Grivas. Hned, když jsem pevnost spatřil poprvé, to bylo při mé první návštěvě Lefkady v roce 2003, jsem si řekl, že sem se musím určitě podívat a pevnost si prohlédnout pořádně. Jenže znáte to - pak na ostrov skutečně dorazíte, zjistíte, že krásných zákoutí je tam nejmíň na tři životy a vy máte k dispozici necelé dva týdny. Když pak přijíždíte příští rok znovu, znovu míjíte pevnost, znovu jste plni odhodlání a znovu vám do toho krásný ostrov hodí vidle. Přece není možné, aby to nevyšlo?! říkáte si potřetí, a ono se ukáže, že to možné je. I počtvrté a popáté... Nebudu zdržovat s podrobným výčtem: Nakonec mi naplnění dávného předsevzetí trvalo dlouhých 16 let a 12 návštěv ostrova. A pak jsem se jednoho rána vypravil ve velmi příjemném květnovém povětří s foťákem do hlavního města ostrova a došlo mi, že k pevnosti je to odtud vlastně jen asi hodinka rychlou chůzí, tak jsem přidal výlet mimo ostrov k pevnosti Grivas do svého odpoledního plánu. Jestli se to nepovede ani tentokrát, tak už asi nikdy!

 

Západ už dávno zapadlého slunce

Lefkadské městečko Vassiliki je na západě ohraničeno mohutným horským hřebenem, který způsobuje mimo jiné i to, že zpod něj není možné pozorovat klasický západ slunce (společně jsme se na tento horský hřeben vypravili obdivovat tamější daleké výhledy např. v článku Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)). Slunce totiž zalézá za horské pásmo ještě v plné síle, takže se sluneční svit jen promění ve stín, asi jako kdyby se slunce jen skrylo za slušivým paravánem. V okamžiku takového "fingovaného západu slunce" zbývá do západu skutečného ještě spousta času, a že slunce opravdu kdesi za kopcem zapadá do moře, se pozná jen nepřímo podle toho, že přestane postupně osvětlovat nejvyšší lefkadské hory a - není-li obloha zcela vymetená, což se večer nezřídka děje - také oblačnost nad mořským zálivem. V takovém případě se stává, že se obloha náhle na krátkou chvíli rozzáří jasnými červánky, často na tak krátkou chvíli, že ji dlouhým lovením foťáku v tašce můžete promeškat. Kolikrát už se mi stalo, že obloha právě krásně svítila, ale já musel právě ještě nějakému známému dopovědět nějakou neodkladnou historku, a za půl minuty bylo po všem a na obloze zůstaly jen potemnělé zbytky pomíjivé krásy.

Opuštěná vojenská základna v horách Lefkady

Ostrov Lefkada má spoustu přírodních i jiných krás, o čemž se zde na blogu ve speciální rubrice Črty z Lefkady snažím psát - a šířit tak povědomí o tomto neobyčejném koutku země - už pěkných pár let. Když však vyrazíte do horského vnitrozemí ostrova, nemůžete přehlédnout jeden velmi dobře viditelný pozůstatek období studené války - opuštěnou vojenskou základnu NATO v oblasti nazývané Ammokampos. Zatím jsem se při svých předchozích návštěvách na podrobnější návštěvu bývalého ostře střeženého vojenského areálu nevypravil, ale mnohokrát už jsem jel okolo a ještě častěji jsem jako fotograf nadával, jak dokáže ten starý objekt hyzdit celkové pohledy na jinak velmi malebné horské vnitrozemí. Ostatně ještě celkem nedávno byl do této oblasti zakázaný vstup, a protože Řekové jsou v armádních věcech dost nekompromisní a já navíc rozhodně nepatřím k žádným obdivovatelům různých typů militarií, spíš jsem se této oblasti vyhýbal. Ale tentokrát jen pár hodin poté, co jsem se vypravil do hor, se nejvyšší partie ostrova pohroužily do mraků, takže se odtud žádné efektní výhledy nenabízely; zvolil jsem proto náhradní plán a už dlouhá léta opuštěný (a mnou míjený) objekt jsem s fotoaparátem přece jen jako jeden bod programu navštívil. I tahle vrstva skutečnosti přece k realitě ostrovního života patří.

O vodopádech Jackie Kennedyové a ranním internetovém dešti

Není na Lefkadě mnoho rušnějších míst než je městečko Nidri, a proto se mu už léta důsledně vyhýbám, byť je jistě taky plné zajímavostí. Jenže když se chcete podívat na nějaké krásné místo u Nidri, je těžké se Nidri vyhnout, takže např. když nemáte vlastní loď a chcete se podívat na ostrov Meganissi, nezbývá vám nic jiného, než jet přes Nidri, protože právě z místního přístavu odplouvají trajekty a ostrov Meganissi je odtud, co by Imrich Bugár kamenem dohodil. No a s krásnými vodopády u Nidri je to podobné.

Potíž je, že na rozdíl od mnoha jiných, odlehlých a téměř osamělých míst, o kterých v rubrice Črty z Lefkady píšu, jsou vodopády u Nidri součástí každého echtturistického průvodce typu "Co musíte na Lefkadě bezpodmínečně vidět za ty 3 hodiny, než zase odletíte jinam". Nádherné zdejší vodopády mají tu výsadu (a v mých očích i smůlu), že jsou velmi snadno dostupné, největší část cesty po dobré silnici, a jen posledních 400-500 m pěšky, což je skoro lázeňský výlet, na který se lze vypravit s celou širší rodinou nebo turistickou výpravou, a jak je u zdejších praktických turistů často vidět, klidně i v žabkách, což rozhodně nedoporučuji, přímo u vodopádů je totiž o dost těžší terén než na přístupové cestě, kameny jsou mokré a kluzké a švihnete sebou, ani nevíte jak; jenom při mé dnešní výpravě jsem to viděl nejmíň desetkrát, přičemž tři z krkolomných pádů obstaral obstarožní do půli těla obnažený Rus pochodující v lehkých domácích pantoflíčkách.

Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)

Kdysi jsem na tomto blogu psal o svém výletu na vrcholky pásma kopců nad Ponti, což je část Vassiliki, kde v posledních letech bydlím ve velmi příjemném domě kousek od moře (bylo to v článku V tymiánových horách). Šlo ovšem tehdy o výlet jednorázový, největší část stoupání jsem vyjel po silnici čtyřkolkou a pak už jsem se vlastně jen procházel po vysokém hřebeni a zase jsem se vrátil k zaparkovanému stroji. Tentokrát jsem si připravil výlet o něco náročnější na vlastní síly, ale zase zcela nezávislý na dopravních prostředcích. Prostě jen vaše nohy, plíce, foťák a vy! Naplánoval jsem si, že z Vassiliki půjdu do vesnice Agios Petros, za ní se dám po kamenité cestě vedoucí napříč horami, celé horské pásmo přejdu, užiju si daleké výhledy na obě strany ostrova, a když všechno klapne, vrátím se po asi 25 kilometrech do Vassiliki z druhé strany. Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že si pěší cestu asi o 6 km zkrátím, když se nechám ráno popovézt do vesnice Agios Petros autobusem, což by mi ušetřilo hlavně dost náročné úvodní stoupání, nakonec jsem si ale řekl, že by to nebylo vůči zdejším horám fér a vyšel jsem od moře pěkně po svých a aspoň jsem se po ránu při dlouhém stoupání pěkně rozdýchal :-).Během cesty do Agios Petros jsem mohl zavzpomínat, jak jsem před 16 lety bydlel přímo vedle silnice na začátku stoupání a každé ráno jsem - byv právě v tréninku na maratón - běhal do Agios Petros. No, budu upřímný, nebylo to každé ráno, ale asi tak každé třetí, čtvrté, a většinou jsem vždycky běžel jen chvíli, protože stoupání je opravdu drsné, a pak jsem někde upadl do příkopu a čekal jsem na plíce, abych mohl běžet zase kousek dál.

 

Kochací výlet pro nemotoristy (z vesnice Poros do zátoky Vlicho)

Protože stránky o řeckém ostrově Lefkada nečtou zdaleka jen zdejší blogoví štamgasti, ale i lidé, kteří se na Lefkadu opravdu chystají nebo už jsou dokonce právě tam a přemýšlejí nad zajímavými výlety (čímž zároveň srdečně zdravím všechny účastníky našeho aktuálního zájezdu :-)), rozhodl jsem se, že se tentokrát nebudu zaobírat svými vlastními trampotami na ostrově, ale půjde o běžný doporučující článek typu "jeďte tam a tam, dejte se touhle cestou a tohle všechno uvidíte". Samozřejmě, bude to cesta čistě na základě vlastní a velmi čerstvé zkušenosti (výlet jsem uskutečnil právě včera), přece nejsem žádný Karel May, abych vyprávěl své příběhy na dálku od psacího stolu ve vlastním obýváku, že?

Když jedete na Lefkadu, dostane se vám zaručeně dobrých rad, že chcete-li ostrov poznat a něco zajímavého vidět, prostě si musíte půjčit nějaké motorové vozidlo - auto, motorku, čtyřkolku - jinak budete uvázáni pouze na nejbližší okolí místa, kde jste ubytováni. No a já se rozhodl, že připravím doporučení na zajímavý výlet speciálně pro ty, kteří si nemůžou nebo nechtějí nic vypůjčovat; pro následující výlet jsem využil výhradně malé pomoci místních linkových autobusů, takže žádné vlastní vozidlo není zapotřebí, dokonce by pro něj bylo na překážku. I tak si, myslím, přijdou na své milovníci krásné přírody, dalekých výhledů na moře, stranou nezůstane ani historie ostrova, výtvarné umění, slavné celebrity, no a až budete mít toho všeho kochání dost, můžete dole u moře smýt prach kamenité cesty a vykoupat se na pláži, která není zas až tak známá. Tak co vy na to? Vyrazíme?

 

O řeckých slovíčkách a slavném prvovýstupu

Tentokrát jsem bezprostředně před cestou na Lefkadu trochu louskal řecká slovíčka, protože v horách uvnitř ostrova se s místními usedlíky anglicky ani česky většinou nedomluvíte. Nic zvláštního: základní fráze, časování základních sloves (nesmím se ohlížet do minulosti, protože jsem trochu zvládl jen přítomný a budoucí čas), počítání, ptaní na cestu, pár základních informací o sobě, koupě jízdenek na vlak, který na Lefkadě nejezdí. Ve většině témat jsem ale řečtinou nepolíben, například v politice, o které dovedou Řekové tak vášnivě diskutovat, trestuhodně jsem pominul i oblast kvantové i jaderné fyziky a kvůli nezvládnutí minulého času bohužel i bohatou řeckou historii. Umím říct, že dávám přednost čaji před kávou a červenému řeckému vínu před bílým (zajímavé, v Čechách je to právě naopak), umím požádat o trochu vody i zeptat se, jestli mohu fotografovat.. Stejně se ale není možné připravit na všechny důležité situace, které potřebujete nutně vyřešit.

Třeba jako nepříjemnost, která se mi stala hned první den pobytu: Na mém opasku u kalhot se na přezce odlomil malý kousek z nenápadné ale důležité kovové součástky, které laicky říkám "štorcčudlík". Bohužel, nemá-li tento kousek výstroje náležitou velikost, přestane opasek zcela fungovat a kalhoty se začnou chovat, jako kdyby byl právě vyhlášen státní smutek. Neschopen rychlé opravy nečekaného a celkem podstatného defektu (mám tu s sebou sice pro jistotu hned troje kalhoty, ale na všechny jen jediný opasek) odšoural jsem se z města do svého přechodného lefkadského bydliště krokem, který mohl nezasvěceným kolemjdoucím připadat jako nepříliš důstojný následek překotného přechodu na středomořskou stravu, zvlášť když jsem se holedbal, že hned první den jsem snědl ve zdejším výborném salátu víc olivového oleje než v Čechách za celý rok.

Pěkně sladěný koloběh světla

Přesně v den, kdy bylo v Praze snad nejhorší počasí z celého prozatímního jara, celý den pršelo a nejvyšší odpolední teplota se zasekla na osmi stupních, jsem vyrazil podvanácté na svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkada, pro který mám v srdci vyčleněnou malou komůrku a na blogu zase specializovanou rubriku Črty z Lefkady, takže s historkami a fotkami odtud se moji blogoví čtenáři už mohli setkat mnohokrát. Jen bylo třeba překonat pár set kilometrů autobusem (přes Alpy do italské Ancony), pak navrch jedno moře trajektem (do Igoumenitsy) a zbytek cesty (asi 150 km) autobusem kolem legendárního mysu Aktion, kde to v roce 31 před Kristem natřel Octavianus svému soku Marcu Antoniovi, až do lefkadského Vassiliki.

Samozřejmě, jako obyčejně jsem si chtěl na moři vyfotit i východ slunce (loni se, myslím, jedna fotka celkem povedla a mohli jste si ji prohlédnout v článku Řecký východ slunce nad Albánií. I tentokrát jsem proto vstával už do končící noci, abych na větrné palubě námořního kolosu zimomřivě ulovil několik podobných záběrů. Tentokrát jsme ale pluli o poznání rychleji než loni, takže loňské místo východu slunce jsme minuli ještě za tmy. Protože se ale na levoboku líné slunce pořád nebylo schopné vyklubat, zašel jsem se podívat i na pravobok, kde nad mihotavými světly náherného ostrova Korfu v té době dominoval svou bledou září Měsíc, kterému jen maličký kousek chyběl do úplňku. Podobný náměsíčníkovi jsem pak - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zprvu nažloutlou, později oranžovějící a nakonec skoro červenou Lunu při její rozvážné pouti oblohou stále níže nad obzor a nakonec až do vln Středozemního moře.

 

Rozkvetlé lefkadské hory

Na řecký ostrov Lefkada jsem se letos vypravil už pojedenácté, ale poprvé tomu tak bylo na jaře. Netušil jsem, že to může být tak obrovská změna oproti stejnému ostrovu na podzim nebo dokonce v létě. Samozřejmě, místní domy, památky i hory jsou víceméně na stejných místech (pojem "nemovitost" nabývá v tak seizmicky aktivní oblasti přece jen relativnějšího významu než v našich českých podmínkách převažujícího prvohorního masivu :-)), ale jinak je snad všechno odlišné: Nikde necvrkají jinak všudypřítomné cikády, ale ostrovem se místo toho rozléhá žabí koncert, v jinak vyschlých korytech potoků a říček tečou normální potoky a říčky, vzduchem létají tisíce pestrobarevných motýlů a hlavně - celý ostrov (a v květnu především horské vnitrozemí) je jeden květ. Myslel jsem si, že když jsem po podzimních deštích viděl pár kvítků, viděl jsem rozkvetlou Lefkadu. Ne, Lefkada je rozkvetlá na jaře a to doslova milióny květů. Podobně jako jsou při Tour de France okraje cest obsypané fanoušky, právě tak jsou cesty ve vnitrozemí Lefkady obsypané nepřetržitými žlutými "květovými svodidly", políčka, která znám jako žlutohnědá a prášící, září do dálky šťavnatě světlou zelení a občas svítí i červeně, jak na některých polích vykvetly červené květy máku hlídané milióny řeckých makových panenek. I rozhodl jsem se, že opět opustím stále rušnější přímořský prostor, do kterého na přelomu května a června najíždějí natěšení turisti, vyměním ho za klid horského vnitrozemí a podívám se na tu jarní květinovou radost zblízka a nejlépe pěšky.

Kláštery na Lefkadě aneb osmiklášterní výlet

Specifickým cílem řady turistů na ostrově Lefkada - pokud se tedy zajímají i o něco jiného než o krásu a chladivé služby Iónského moře - jsou místní kláštery. Za ta léta, kdy na Lefkadu jezdím, jsem navštívil všechna místa, která se dají za kláštery označit, ale bylo to v různé době, nezřídka před založením blogu, kde by se informace daly uložit (fotky jsou kdesi na starých negativech), takže z paměti jsem je někdy lovil jen matně. Proto jsem se rozhodl během jednoho dne navštívit hned několik takových takových klášterů v lefkadském vnitrozemí, abych si vzpomínky osvěžil. Nakonec těch klášterů "jednou ranou" bylo hned osm a dnešní článek bude jen zrychleným průletem těmito objekty, nikoli řádným průvodcem, na to by byl samozřejmě zapotřebí větší prostor a je možné, že se k některým z klášterů ještě v budoucnu vrátíme podrobněji. Dnes to bude spíš taková malá inventura, jestli objekty ještě existují a jak jsou na tom.

Agios Vasilios - vesnice Voukelatosů s pavoučími strážci

Je zajímavé, že i v oblastech, která člověk navštívil už mockrát, existují místa, která jako kdyby stála nenápadně stranou, možná jako by se vám dokonce vyhýbala. Jedno takové místo pro mne na Lefkadě je stará vesnička Agios Vasilios. Dá se k ní odbočit ze silnice mezi většími (a hlavně viditelně obydlenými) vesnicemi Manási a Níkoli, po které jsem jel už nesčíslněkrát, ale znáte to: Tu máte nějaký plán, který se zajížďkou nepočítá, jindy tudy po dlouhém putování naopak dojíždíte domů a už se těšíte na chvilku večerního spočinutí, někdy odbočku prostě z neznámých důvodů minete a dojedete někam úplně jinam. Vždycky, když jsem si řekl: "Dost! Dneska se konečně jedu podívat do Agios Vasilios a basta!", něco se semlelo. Jednou jsem zabloudil a silnice mne odvedla úplně jinam, několikrát jsem odbočku zapasovanou v prudkých serpentýnách (vesnice jsou tu vystavěné v příkrém svahu) prostě minul, možná proto, že jsem se právě snažil vyhnout na úzké silničce protijedoucímu autu, jednou přišla bouřka, jednou se otřásla země. A vesnička Agios Vasilios pořád odolávala, takže na mé mapě Lefkady byl v téhle jinak hojně zelené oblasti malý bílý flíček.

Po stopách dávného města Nyrikos a saliny u Kariotes

Výprava po stopách dávného města Nyrikos, které bývalo hlavním městem staré Lefkady, nezačala úplně hladce, když místní linkový autobus z Vassiliki do současného hlavního města Lefkada měl skoro hodinu a půl zpoždění (podrobněji jsem o celkem veselém čekání na něj psal v článku Co se dá stihnout při čekání na autobus). Nakonec jsem se ale do hlavního města dostal, nechal jsem se zavézt na konečnou na autobusové nádraží a vyrazil jsem pěšky ne zrovna příjemným předměstím směrem k výpadovce na Nidri. Starodávné hlavní město ostrova totiž leželo kousek vedle dnešního města Lefkas, asi 2-3 km podél východního pobřeží. Z autobusu jsem viděl několik informačních cedulí odkazujících na předchůdce dnešního hlavního města a moje mapa taky ukazovala tři lokality, kde mělo být aspoň něco malého k vidění.