Ostrovem každou hodinu aneb jak si udobřit partyzána

Článek je pokračováním celodenního výletu na severní okraj ostrova Lefkada. V první části jsme společně navštívili nejstarší kostelík na ostrově, Agios Ioannis Antzousis, jehož historie sahá až k začátku našeho letopočtu, a maličkou "utajenou" pláž Krioneri. Dnes se zaměříme na filosoficko-geografickou otázku, je-li Lefkada vůbec ostrovem (ne, že by jí to tedy nějak přidávalo nebo ubíralo na půvabu) a ukážeme si několik obrázků z jejích rozsáhlých severních pláží. Obrázky budou spíš ilustrační než výtvarně zdařilé, ale snad mi to protentokrát prominete.

V minulém článku jsem vás zavedl až ke zdem Stavrosova statku na skále, kterou končí rozsáhlá pláž Agios Ioannis. První dnešní fotka je už z navazující pláže Myli (v překladu Mlýny) a ukazuje v dálce (nad prvním "deštníkem" vlevo) Stavrosův statek, abyste měli představu, jak jsme se kolem moře posunuli.

Pláž Myli je totiž jedno z největrnějších míst na ostrově, což v kombinaci s polohou přímo u moře bylo kdysi optimální právě pro výstavbu mlýnů. Těch bylo během "moučné konjunktury" dvanáct a protože mlely většinou obilí dovážené z Ruska, měly ponejvíce ruské názvy, nejznámější jsou asi Orlof (speciálně pro TlusŤjocha dodávám, že se někdy píše i jako Orloff :-)), Metzikof a Moskovas. Dnes už se obilí přece jen zpracovává trochu jinak, nicméně vítr tu jaksi zbyl, a tak se využívá aspoň pro milovníky kite-surfingu, pro které je to prý opravdu vyhlášené místo. Na pláži nicméně dodneška zbylo pět mlýnů v různém stavu rozpadu.

Právě mlýn Orlof dopadl zatím nejlépe, byl zrekonstruován a využívá se jako bar. Příběh s ruskou pšenicí se využívá pro přilákání ruských turistů, což - jak jsem si povšiml z mluvy hostů zdejšího netradičního baru - se asi docela daří. Zajímavé bylo i to, že v jednom z malých okének kamenného mlýna je postavený reproduktor, který zásobuje zdejší pláž stálým přívalem hudby, jejíž hlasitosti nedokáže ani mocný vítr konkurovat.

Pláž Myli je ukončena mysem Girapetra, pobřeží se láme téměř do pravého úhlu a pokračuje dlouhou pláží Gira. Popravdě, tuhle pláž jsem ani nefotil. Jednak není ničím moc zajímavá (snad jen tím, že i v největších srpnových návalech turistů je tu dost prostoru pro všechny zájemce), pobřeží je sice na první pohled vlídné, ale přístup do vody je docela problematický, jsou tu četné kluzkým mechem porostlé skalní desky, takže pro nešiky, jako jsem já, je to trochu ozlomkrk (ale zato je tu k vidění víc rybek a podmořského života). No a taky jsem si nemohl nevšimnout, že kus od břehu kotví jakási obrovitá řecká vojenská loď, no a při řecké snadné vytočivosti v souvislosti se vším vojenským jsem svoje fotografování raději omezil, protože v tomhle punktu nemají Řekové pro české "švejkování" a západní ohánění se různými právy velké pochopení, berou vše nesmírně vážně a člověk si může snadno zadělat na problémy. Focení vojenských objektů se tu prostě nedá s klidným svědomím doporučit.

Poslední část severního pásma lefkadských pláží tvoří velmi příjemná pláž Kastri (po skaliscích pláže Gira tu není ani památky a všude jsou jen droboulinké oblázky přecházející v písek. Trochu vás může zaskočit, že za vašimi zády stojí podivné vybydlené tovární budovy, které prý kdysi sloužily k výrobě místního vína. Projekt byl ale asi rozsáhlejší, protože prostor obsahuje i pavilon pro turisty a řadu drobných a i dnes zajímavých architekturních vychytávek, které mi něčím připomínaly (hodně zmenšené) betonové artefakty používané při výstavbě města Brasilia Oscarem Niemeyerem říznuté vzpomínkou na staré noblesnější časy, kterou můžeme vidět třeba v Praze na Barrandově . Dnes jsou to už jen zajímavé polorozpadlé zbytky, ale na webu jsem našel i studentské projekty, které navrhují revitalizaci tohoto zajímavého prostoru. No a hlavně se v žádných turistických materiálech o těchto objektech nedočtete, takže zajímavé připadají nejspíš jenom mně :-).

Celá řada severních pláží končí maličkým poloostovním výběžkem pláže Ammoglossa, což je vzhledem moc zajímavý kousek (zvlášť při pohledu shora z nějakého dronu), ale nešikovné je, že písečné "náměstíčko" zasahuje už částečně do místní lodní cesty, takže klidu si tu moc neužijete. Snad proto se tu v době mé návštěvy nikdo nekoupal, všichni si našli o moc lepší podmínky na vedlejší a mnohem větší pláži Kastri.

Ale fotka na opuštěné malé písečné pláži uprostřed vod v pozadí se starou pevností Santa Maura nemusí být špatná. Zvlášť když se vám podaří postavit mimo záběr poloutopené stré bárky a kotvící vodní bagr :-).

Pevnost Santa Maura byla vystavěna ve 14. století (maják je samozřejmě pozdější přístavba), aby bránila v přístupu na Lefkadu případným dobyvatelům. Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale kulturní památky v Řecku světí pondělí, stejně jako ty v Čechách.

V těchto zdech si dovedu dobře představit nějakého lefkadského Edmunda Dantese.

Tahle bárka odpočívající poblíž pevnostních zdí má v reálu taky o něco větší ponor, než na který byla konstruovaná.

No a dostáváme se k názvu dnešního článku. Je tedy Lefkada ostrovem nebo ne? Ono je to složitější: Jak kdy! Lefkada původně ostrovem nebyla, ale dávní Korinťané z obranných důvodů prokopali šíji, která spojovala Lefkadu s řeckou pevninou. Dnes spojuje Lefadu s pevninou moderní "plovoucí" most, který se vždy jednou za hodinu (v celou) zvedne, odpluje ke kraji kanálu a otevře vodní cestu pro čekající lodě. Až nashromážděné lodě proplují, vrátí se most zase pokorně na své místo a umožní cestu "suchou nohou a suchým kolem" pro chodce a motorová vozidla. To je důvod, proč Lefkada nemusí mít vlastní letiště (pro turistické lety se využívá vojenské letiště v Preveze), a přesto na ostrově nezůstanete uvězněni (jako na mnoha jiných řeckých ostrovech), když začne foukat silný vítr a na cestu trajektem jsou příliš velké vlny. Postupný návrat mostu do původní polohy jsem zachytil na následujících obrázcích. Na tom prvním ještě proplouvá opožděná turistická loď a hned za ní se most opět vrátí do své původní "spojující polohy".

Když se loďky dostaly "přes most", poslušně jedna za druhou plují kanálem vedle silnice do zdejší velké maríny v hlavním městě.

Na druhé straně od silnice pak začíná (nebo končí, jak chcete) ona obrovská laguna, na níž jsme spolu ráno na začátku výletu (v minulém článku) pozorovali snídající plameňáky. V pozadí jsou už vidět lefkadské hory.

A tady je to správné městské "lodní parkoviště", marína pro malé lodě v hlavním městě Lefkas.

Autobus zpátky mi jel až za dvě hodiny, tak jsem si ještě prošel zajímavá místa mezi okrajem hlavního města a lagunou. Na následující fotce není zajímavého nic, snad jen to, že jsem si všiml pána v bílé košili a v gumácích, který se i se svým rybářským prutem schoval v pobřežním rákosí, což se mi ještě mělo za chvíli hodit.

Za pár minut totiž ke mně přistoupil místní stařík (také s impovizovaným rybářským prutem) a ptal se mě, odkud jsem. Když jsem řekl, že "apo tin Tsechíja", rozezlil se, řekl mi že to on zná, že jsme se sice rozdělili, ale že jsme pořád Československo. No a Československo bylo spolu s Rumunskem, Polskem,... (atd., vyjmenoval poctivě a přesně všechny dřívější tzv. socialistické země) zemí, kde vládli komunisti, což je prostě fujtajksl (a odplivl si). Snažil jsem se mu vysvětlit, že to už je dávno, ale nejsem v řečtině zrovna dobrý v minulém čase. Navíc mě štvalo, že mě kádruje zrovna člověk země, která je aktuálně komunističtější víc než jakákoli jiná v Evropě. Dohadovali jsme se rukama nohama, ono je těžké pouštět se s vášnivými Řeky do politických debat, zvlášť neumíte-li dobře časovat. Chvilku jsem myslel, že od staříka dostanu naloženo holí, zvlášť když mi vysvětlil, že byl za války partyzánem a střílel Germány - ano, i ty časem komunistické - asi takhle: "papapapapapapapapa!!!!!".

Děda se pak začal shánět po nějakém kamarádovi, volal ho jménem a nikdo se mu neozýval. Napadlo mě, jestli to není náhodou onen rybář v bílé košili a v gumákách, a ukázal jsem partyzánovi rákosí, kde se před chvílí onen muž schoval před zraky korzující veřejnosti. Když díky mně kamaráda našel, stařík definitivně zjihl, přestal se rozčilovat na komunisty a dokonce mi dovolil házet zpátky do vody podměrečné rybky, které chytil. Za chvilku jsme byli skoro kamarádi :-).

Cestu na autobus jsem si zkrátil přes bludiště uliček starého hlavního města. Tenhle vývěsní štít baru Černý králík se mi prostě jen líbil, tak jsem si ho vyfotil jako dobrý nápad.

Ztišená lefkadská marína v zapadajícím slunci.

A zvláštní spojení tradice se současností (jak jinak - v Řecku) na moderním autobusovém nádraží, ze kterého (opět k mému překvapení na minutu přesně) vyjel za chvíli autobus zpátky do Vassiliki i se mnou na palubě.

Krokoměr na mém mobilním telefonu se po celodenním výletu zastavil těsně před hranicí 40 000 kroků, doma jsem byl kolem deváté večer. Docela dobrá říjnová procházka, že? Tak díky za váš doprovod! :-)

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.